Trh

„Trhem“ nazývá národní hospodářství proces, jímž se ve směně práce založeném hospodářství spočívajícím na soukromém vlastnictví výrobních prostředků (tržním hospodářství) řídí výroba do těch směrů, v nichž nejlépe slouží uspokojování nejnaléhavějších potřeb spotřebitelů.

Spotřebitelé jsou suverénní. Tím, že kupují nebo od koupě upouštějí, rozhodují o zisku či ztrátě podnikatelů. Zisk a ztráta vedou rozhodování o výrobních prostředcích do rukou těch, kdo je dovedou nejúčelněji využít ve službě spotřebitelům. Vlastnictví výrobních prostředků je v tržním hospodářství jakýmsi společenským mandátem, který je mandatáři odňat, jakmile nedostojí příslušným pokynům svých zmocnitelů, totiž spotřebitelů.

Podnik je rentabilní, slouží-li nejlepšímu možnému zásobení spotřebitelů. Je nerentabilní, dávají-li spotřebitelé přednost jinému použití dotyčných výrobních prostředků. Konstruovat protiklad mezi rentabilitou a produktivitou je nesmyslné, pokud zůstaneme v rámci tržního hospodářství a nezpochybníme suverenitu spotřebitelů. Kdo označuje rentabilní podnik za neproduktivní, staví své vlastní mínění o tom, co se má vyrábět a spotřebovávat, nad mínění tržních stran. Osobuje si, že ví lépe než spotřebitelé sami, co jim prospívá. Dává přitom svému osobnímu úsudku podobu, jež jej dává vyhlížet jako obecně platnou pravdu a životní pravidlo. Žádá-li, aby státní moc přijala donucovací opatření k prosazení produktivity proti pouhé rentabilitě, mlčky předpokládá, že úsudky všech o tom, co je produktivní a co nikoli, se shodují a že jeho vlastní pojetí bude i pojetím vrchnosti.

Při popisu tržních dějů se obvykle mluví o volné hře hospodářských sil. Jiný obraz, jehož se k charakterizaci trhu často užívá, je obraz automatiky. Údajně slepě vládnoucí automatice se staví do protikladu vědomý zásah moudře plánujícího úřadu. Takovéto metaforické obraty zatemňují podstatu věci. Veškeré tržní jevy jsou výsledkem snah všech těch, kdo na trhu chtějí kupovat nebo prodávat, snah zaměřených na co nejlepší pokrytí jejich potřeb. Je pomýlené označovat tyto jednání jednotlivců za nevědomé chování tím, že se staví do protikladu k vědomému zásahu vrchnosti.

Lidé nejsou neomylní ani ve svém hospodářském konání a nekonání. Každému je dovoleno kárat jednání svých bližních – třeba jejich zálibu v alkoholických nápojích, podívaných pochybného rázu, zápasech a boxerských kláních a podobně – a pokoušet se přemluvit je k moudřejšímu užití jejich prostředků. Problémy plynoucí z nedostatečnosti lidského ducha se však nikterak neřeší tím, že se trh nahradí plánovaným hospodářstvím a jednotlivci se postaví pod poručnictví vrchnosti. I králové, vůdcové a úředníci jsou lidé a mohou se mýlit. Svoboda, kterou trh jednotlivci poskytuje, může být zpochybňována z metafyzických úvah. Ztělesňuje však v oblasti pokrývání potřeb ideál svobody, jenž tvoří podstatu kultury Západu a zásadně ji odlišuje od orientálního způsobu života. V tomto smyslu je trh, ovládaný v posledku spotřebiteli, podstatným prvkem moderního společenského řádu a kultury.

Státní a obecní podniky, které pracují v rámci společenského řádu jinak založeného na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, jsou na trhu závislé stejně jako soukromé podniky. Musejí se jakožto kupující (surovin, polotovarů, nástrojů a práce) a jakožto prodávající (zboží nebo služeb) zařadit do tržního styku a musejí, mají-li obstát, usilovat o dosažení zisků a vyhýbání se ztrátám. Pokusy zmírnit nebo vyřadit tuto závislost tím, že se provozní a kapitálové ztráty veřejných podniků kryjí příspěvky z daňových peněz, pouze přesouvají body, v nichž se uplatňuje reakce trhu. Neboť o tom, koho dávka v poslední řadě zatíží a jak působí na výrobu, zásobení statky, hospodaření s kapitálem a tvorbu důchodů, nerozhoduje stát vybírající daně, nýbrž soukolí trhu. Tak i zde přichází k platnosti suverenita kupujících a neuniknutelnost zákonů trhu. Mluví-li se o soukromokapitalistickém sektoru a o státním sektoru národního hospodářství, nesmí se zapomínat, že i státní sektor je na trhu závislý.