Emil Perels

Emil Perels se narodil 17. června 1880 ve Vídni jako syn profesora zemědělské techniky Emila Perelse (1837–1893) na vídeňské Hochschule für Bodenkultur (vysoké škole zemědělské) a Rosy Volkmar (1850–1882), kterou syn brzy ztratil. Jeho bratr Ernst se stal profesorem historie v Berlíně, jeho sestra Frida Becher von Rüdenhof lékařkou a bojovnicí za práva žen. Perels studoval práva a státní vědy na Vídeňské univerzitě a roku 1904 získal titul doktora práv (Dr. iur.). Ačkoli byl vzděláním právník, záhy se obrátil k ekonomické teorii. Účastnil se semináře Eugena von Böhm-Bawerka a patřil k onomu úzkému okruhu mladých Vídeňanů, který se od 12. března 1908 pravidelně scházel pod záštitou Ústředního spolku pro bytovou reformu (Zentralverein für Wohnungsreform) k diskusi o základních otázkách ekonomie. Sám Mises považoval tento okruh, tvořený Karlem Pribramem, Else Cronbach, Perelsem a jím samým, za zárodečnou buňku toho, co bylo roku 1918 formálně ustaveno jako Národohospodářská společnost (Nationalökonomische Gesellschaft). Souběžně Perels působil ve vídeňské obchodní komoře a podílel se na činnosti Vědeckého výboru pro válečné hospodářství c. a k. ministerstva války, jehož členy byli rovněž Mises, bratři Pribramové a Othmar Spann. Po první světové válce převzal Perels vedení rakouské zúčtovací ústředny, polostátního úřadu, který vyřizoval mezinárodní otázky reparací a dluhů. Když odtud roku 1921 odešel, nastoupil na jeho místo Ludwig von Mises a Friedrich August von Hayek zde krátce po své promoci našel první zaměstnání. Ve svém hlavním povolání byl Perels členem správních rad několika rakouských podniků, ředitelem sádrovcových závodů Gipswerke Schottwien-Semmering a ředitelem Rakouského úvěrového ústavu pro veřejné podniky a práce (Österreichisches Credit-Institut für öffentliche Unternehmungen und Arbeiten). S Misesem jej pojilo celoživotní osobní přátelství, jež se projevovalo společnými lyžařskými túrami v rakouských Alpách. Ačkoli byl pokřtěn jako evangelík augsburského vyznání (A. B.), platil Perels po roce 1938 za „nearijce“. Přišel o místo bankovního ředitele a našel ještě zaměstnání ve finanční správě evangelické církve. V osmapadesáti letech se v letním semestru 1938 zapsal na filozofickou fakultu, brzy byl však vypuzen. Z bytu své sestry ve Wickenburggasse 17 byl 24. a 25. září 1942 deportován do Terezína a 16. října 1944 poslán dále do Osvětimi, kde byl zavražděn. Posledním projevem jeho života byl dopis sestře Fridě z roku 1943.