Liberalismus

Ačkoli myšlenkové kořeny politického liberalismu sahají až do klasického starověku a jeho ideály se znovu objevují s renesancí v Itálii, počátek jeho souvislého vývoje lze přece jen stěží klást dříve než do Anglie 17. století. Tam a v Holandsku našel duchovní postoj, který se projevil již ve spisech mužů jako Erasmus a Montaigne, poprvé svůj výraz v politických hnutích; a ačkoli časově snad v lecčems vývoj v Holandsku předcházel, byly přece události a diskuse v Anglii natolik dalekosáhlejšího účinku (a je také vliv vývoje v Nizozemí ještě příliš neujasněný), že politické boje v Anglii mezi lety 1603 a 1688 musí být považovány za vlastní zdroj moderní liberální představy o státu. Byla to pak strana úspěšné „slavné revoluce" z roku 1688, whigové, kdo až do francouzské revoluce zůstal nositelem těchto ideálů, jež našly svůj klasický výraz v dílech Johna Locka, byly teoreticky vypracovány skotskými sociálními filozofy od Davida Huma po Dugalda Stewarta a posléze pak prostřednictvím jejich žáků získaly širokého rozšíření zejména v »Edinburgh Review«.

Komplex ideálů, který tuto tradici charakterizoval, lze nejsnáze shrnout pod tři úzce související základní zásady „svobody mínění", „vlády zákona" a „zvláštního vlastnictví" a s tím spjatého soutěžního hospodářství.

Z těchto tří principů je v nejednom ohledu nejdůležitější princip svobody mínění. Jak přesvědčení, že pouze svobodná diskuse vede k postupnému překonávání omylu a že i to, co se dnes velké většině (či dokonce „znalcům") jeví jako nepochybný omyl, může v sobě nést zárodek budoucího nového poznání, tak i s tím spjatý vhled do moci idejí coby rozhodující síly utvářející společnost jsou patrně nejcharakterističtějšími a nejdalekosáhlejšími prvky liberální tradice. Počínaje bojem o svobodu náboženství a svědomí (s Rogerem Williamsem v amerických koloniích jako jejím nejvýznamnějším raným zastáncem) se obecná zásada postupně prosadila jako svoboda tisku, svoboda slova a shromažďování a jako akademická svoboda učení. Od klasických formulací Johna Miltona v 17. století až po málo známé, věcně však patrně nejuspokojivější shrnutí liberálního argumentu Samuelem Baileym a později Johnem Stuartem Millem a Walterem Bagehotem existoval v této oblasti v Anglii souvislý vývoj, který kontinentální Evropa doháněla teprve v explozivních výbuších revolucí let 1789 a 1848. Jeho nejdůležitějším důsledkem je v zemích se starou liberální tradicí hluboce zakořeněné přesvědčení, že každé změně společenského řádu musí předcházet změna vládnoucích názorů, a že tedy každé reformní hnutí slibující úspěch musí být založeno na dlouhou dobu, a především že prakticky za každé formy vlády je v poslední řadě veřejné mínění tím, co určuje politiku.

Sotva méně základní než tento první princip a úzce s ním spjatý je princip vlády zákona neboli „právního státu". Podstatné je zde přísné vázání veškerého výkonu moci a pevná pravidla vylučující jakoukoli libovůli, pravidla, která se jednak stejnou měrou vztahují na všechny členy společnosti, jednak v jednotlivém případě nezavazují vlády o nic méně než ovládané. Cílem této zásady je odstranění všech výsad vytvořených právním řádem, tj. formální rovnost před zákonem, a zároveň, jak to již s veškerou jasností vyjádřil John Locke, obecné zmenšení moci, kterou lidé vykonávají nad lidmi. V jejím základu leží přání rozšířit oblast rozhodovací svobody jednotlivce co nejvíce, učinit zásahy státní moci díky vázanosti na pevná pravidla co nejvíce předvídatelnými a zároveň je omezit na takové případy, v nichž nejsou určeny k tomu, aby zvýhodňovaly známé osoby, nýbrž aby všem nabízely příznivější příležitosti, přičemž jednotlivci se však ponechá, jakého užití z nich učiní. Ne vždy se rozpozná, že tento zprvotně čistě formální princip ve skutečnosti v sobě zahrnuje velmi dalekosáhlé materiální omezení rozsahu přípustné státní činnosti: musí-li stát zacházet s různými lidmi navzdory různým vlohám a postavení stejně, musí být výsledek nerovný; a aby například osobám nerovným ve svých schopnostech zajistil stejné šance, musel by s nimi zacházet nerovně. Právě to ovšem zásada rovnosti před zákonem vylučuje.

Třetím základním prvkem je zčásti důsledek a zároveň předpoklad předchozích: uznání zvláštního vlastnictví, zejména také výrobních prostředků, a tím i vlastní odpovědnosti jednotlivce za jejich užití a za zajištění vlastního živobytí. „Life, Liberty, and Property" byla klasická formule svobodomyslných Angličanů 17. a 18. století, a dokonce i v sociálním ohledu nejradikálnější skupina anglické občanské války, „Levelleři" (často neprávem považovaní za předchůdce socialismu), učinila nedotknutelnost soukromého vlastnictví jedním ze svých ústředních programových bodů. Vlastnická a smluvní svoboda totiž ve skutečnosti co nejúžeji souvisí s vládou zákona: jedna není bez druhé možná. Vědomě byl však požadavek hospodářské svobody vznesen vlastně teprve poté, co jeho dalekosáhlé skutečné uskutečnění ukázalo jeho přednosti. Boj proti výsadám a o omezení moci krále byl zprvotně veden v zájmu rovnoprávnosti státních občanů; a bylo jeho důsledkem, že vliv správy na hospodářství byl snížen na minimum. Adam Smith v podstatě již musel jen obhajovat rozšíření v tuzemsku dalekosáhle platného a úspěšného principu na zahraniční obchod a k tomu ukázat, proč se hospodářská svoboda ukázala jako tak úspěšná.

Je důležité všimnout si, že učení tohoto staršího liberalismu se v podstatě vztahovala pouze na předmět státní činnosti, nikoli však na formu vlády. Z jeho obecné nechuti k jakémukoli užití násilí ve vnitřních i ve vnějších vztazích států patrně plynulo, že starší liberalismus se musel v otázce, kdo má vykonávat vládní moc, přiklánět k jediné známé metodě pokojného rozhodnutí, totiž k rozhodnutí většiny: „Raději hlavy počítat, než je rozbíjet." V jádru mu však šlo více o to, zmenšit důležitost politických rozhodnutí, než o to, kdo je vykonává.

Původně anglický liberalismus nebyl sám o sobě ani demokratický, ani egalitářský, ani mu nebyl vlastní agresivně racionalistický a protináboženský charakter, který později projevoval kontinentálně-evropský liberalismus. Tato proměna úzce souvisí s vlivem francouzských spisovatelů, kteří v 18. století zprvu (v generaci Voltairově a Montesquieuově) interpretovali anglické ideje pro kontinent a později (v generaci Jeana-Jacquese Rousseaua a fyziokratů) ony výsledky dlouhé politické zkušenosti konstruktivně přetvořili podle „principů rozumu". V mnoha ohledech to znamenalo nemnoho méně než obrácení původních idejí. Na místo důvěry v tvůrčí sílu svobodného společenského vývoje nastoupila důvěra v moc plánu vymyšleného rozumem. Na místo starosti o omezení moci nastoupila starost, aby byla vykonávána z náležitého místa, čímž se každé omezení této moci jevilo jako zbytečné, lhostejno, zda byl zdroj rozumu, který měl vše ovládat, hledán v intelektuální elitě nebo v neomylné moudrosti většiny. A na místo vhledu, že za stejných formálních podmínek by nestejně nadaní lidé (či rodiny) vykazovali velmi rozdílné úspěchy a podle toho zaujímali rozdílná postavení ve společnosti, nastoupil posléze požadavek, aby stát s různými lidmi zacházel nerovně, aby tak napravil jinak nevyhnutelnou nerovnost.

Byly to ideje tohoto druhého typu liberalismu, reprezentovaného v první řadě asi jmény Anna Roberta Turgota, Antoina de Condorceta a Emanuela J. Sieyèse, jež se prostřednictvím francouzské revoluce staly převládajícími nejen na evropském kontinentu, nýbrž vykonávaly velký vliv i v anglosaských zemích. William Godwin, Joseph Priestley a Percy B. Shelley v Anglii a Thomas Paine a Thomas Jefferson v Americe náleží této tradici, a nikoli tradici whigů; a dokonce i utilitaristé jako Jeremy Bentham a James a John Stuart Mill, jakož i pozdější angličtí radikálové jsou tak silně ovlivněni francouzskými idejemi [→Utilitarismus], že zaujímají spíše prostřední postavení mezi oběma tradicemi. V Německu existoval zprvu jistý rozdíl mezi jihoněmeckým liberalismem, který byl ovlivněn především francouzskými autory, zejména Henrym-Benjaminem Constantem, a severoněmeckým, který byl silněji inspirován Anglií. Avšak jako jinde se i zde v průběhu 19. století obě tradice promísily, přičemž celkově francouzská nabývala stále většího vlivu. Jako reprezentanty staršího typu lze pro 19. století uvést ještě Thomase B. Macaulaye, Nassaua Williama Seniora a především Johna E. Actona a Alexise de Tocquevilla.

Pro vývoj kontinentálního liberalismu v 19. století se stalo rozhodujícím a osudným jeho postupné spojení s demokratickým, národním a posléze socialistickým hnutím. První přineslo cizí, ale nikoli neslučitelné, druhé a zejména třetí však jeho základním idejím odporující myšlenkové dědictví. Až do 70. let 19. století se zdálo, jako by se liberální ideje celkově prosadily. Avšak s prusko-francouzskou válkou, národním sjednocením Německa a Itálie, krizí roku 1873 a posléze obratem německé hospodářské politiky za Bismarcka roku 1878 přišel konec.

Zčásti je tento vývoj patrně třeba připsat okolnosti, že v první polovině 19. století zastávalo liberální hnutí na kontinentu méně určitý politický program než zcela obecně „pokrok" oproti „tradici", a proto v sobě sjednocovalo mnohé samo o sobě neslučitelné prvky; zčásti jej lze připsat chybění rozsáhlé a politicky zkušené buržoazie, která by mohla převzít vedení. Rozhodující však patrně přece jen bylo, že zde od počátku hrála idea „suverenity lidu" tak ústřední roli, že přechod jak k nacionalismu, tak k socialismu se mohl snadno uskutečnit. Doba, kdy organizované liberální strany vedly vládu, byla ve všech velkých zemích kontinentu krátká; a celkově zde liberalismus patrně vykonal svůj největší účinek nikoli jako stranické hnutí, nýbrž pomalým pronikáním veřejného mínění. Nicméně musel již roku 1861 dokonce i Heinrich v. Treitschke přiznat, že vše nové, co 19. století vytvořilo, bylo dílem liberalismu.

Zejména v Německu byla vláda organizovaného politického liberalismu obzvláště krátká. Bylo to poslední velké země, v níž se liberalismus na svém postupu od západu dostal k moci, a první, v níž začal obrat a odkud postupoval dále na západ. Liberalismus měl sice v první polovině 19. stol. v Německu jako duchovní hnutí rozhodující význam a po Steinových-Hardenbergových reformách, prodchnutých liberálním duchem, zůstal liberalismus (francouzského ražení) přinejmenším v jihozápadním Německu, v Bádensku a Württembersku, politickou silou. Stejně tak byl patrně nejsilnější mocností ve frankfurtském parlamentu z roku 1848, s nímž se poprvé objevilo stranictví v moderním smyslu. Vlastní liberální strana se však objevuje teprve po roce 1858, na počátku „nové éry" v Prusku. Se založením „Národohospodářského kongresu" v témže roce a „Německého národního spolku" Rudolfem v. Benningsenem roku 1859 získal liberalismus organizační základnu a od roku 1861 byl na krátkých šest let sjednocen v „Německé pokrokové straně". Avšak již s rozštěpením této strany v únoru 1867 začíná úpadek a tragédie německého liberalismu. Ani levá skupina, která se dále nazývala Pokroková strana, ani nová „Národně liberální strana" nebyly především liberální. První byla hlavně demokratická a pro druhou bylo hlavním cílem sjednocení Německa.

„Srovnáme-li program Pokrokové strany s volebním manifestem (jenž platí za program) Národně liberální strany, vystoupí rozdíl v jejich postoji zřetelně najevo: a) stanovení jasných zásad u první, otevřené přiznání vůle přizpůsobit se daným okolnostem u druhé strany; b) první zdůrazňuje Svobodu, druhá jednotu. Pokroková strana vlastně pokračovala v klasickém levicovém liberalismu se všemi jeho obtížemi; národní liberálové nastoupili cestu, která mohla vést k řešení německého problému, neboť ten bylo možno vyřešit patrně jen násilím, násilí však mělo k dispozici jedině neliberální Prusko, takže naděje na úspěch zůstávala jen tehdy, byl-li člověk (s větším dějinným pochopením) povolný v zásadních otázkách, jež se týkaly Svobody, a zdůrazňoval jednotu" (Federico Federici).

Zbytek dvacetiletého liberálního období německé politiky je v podstatě dějinami Národně liberální strany ve vleku Bismarckově. Pod jeho vlivem se strana stále více odvracela od svých zásad, až došlo v souvislosti s novou sociální politikou a návratem k protekcionismu na konci 80. let 19. století k opětovnému rozštěpení a Bismarck nakonec oslabenou stranu nechal padnout. Konec liberální hospodářské politiky přinesl také konec politického liberalismu. Od tohoto okamžiku byl v Německu liberalismus opět už jen duchovním hnutím stále klesajícího významu. Těch několik málo velkých osobností, jež byly v době zhroucení staré říše roku 1918 ještě pociťovány jako liberální, jako například Max Weber nebo později Gustav Stresemann, lze pod tento pojem zahrnout patrně jen ve velmi širokém výkladu slova „liberální".

Až do konce 19. stol. nebo snad dokonce až do roku 1914 se mohlo ve většině částí Západu ještě zdát, jako by se politický liberalismus stal jedním z nepozbytelných výdobytků západní civilizace a jen hospodářský liberalismus se ukázal jako přechodná fáze. Pronikavější pozorování mělo již tehdy vyvolat pochybnosti o tom, zda oddělení těchto dvou oblastí uplatnění liberálních zásad není umělé a v dlouhodobém výhledu neuskutečnitelné. Ve skutečnosti vedlo v oblasti mezinárodních vztahů opětovné oživení ochranářského celního hnutí a s ním spojené mizení zásady „otevřených dveří" v koloniích bezprostředně ke vzniku imperialismu a k novým mocenským konfliktům. Ve vnitřních záležitostech států probíhal odklon od hospodářského liberalismu pomaleji, a jeho následky se proto také projevily teprve později [→Liberalismus (II)]. Avšak nové zásady hospodářské a sociální politiky, jež od 70. let 19. století postupovaly stále rychleji, vedly pozvolna k pokračujícímu podkopávání politických základů liberální společnosti. Že soukromé vlastnictví a soutěžní hospodářství tvořily jeho nezbytný předpoklad, nebylo pochopeno; pozvolný úpadek zásady právního státu, jejž s sebou přinášely vzrůstající administrativní zásahy státu, se přijímal lhostejně. Domnělá oddělitelnost politického liberalismu od hospodářského byla povýšena na doktrínu, jejímž nejvýraznějším představitelem se později stal Benedetto Croce, který oba směry dokonce označil zvláštními názvy („liberalismo", resp. „liberismo").

Jako duchovní tradice byl pravý liberalismus na konci první světové války téměř vyhaslý. I když v praxi ještě existovali muži, kteří lnuli k jeho naukám, bylo přesto teoretické myšlení do té míry prostoupeno protiliberálními, zejména socialistickými myšlenkami, že se vývoj v mezidobí mezi oběma světovými válkami ve všech oblastech velkou rychlostí odvracel od liberálních tradic. Ve 20. letech 20. století je vůbec systematicky zastávalo jen velmi málo národohospodářů, zejména Ludwig v. Mises. Avšak ať byly diskuse, jež se vázaly zejména na Misesovu kritiku socialismu, pro pozdější duchovní obnovu liberalismu sebedůležitější, přece jen bylo porozumění širších kruhů znovu obráceno k rozhodujícím problémům teprve skutečným politickým vývojem. Teprve když postup totalitních forem vlády nezvratně ukázal, že vývoj, který začal v oblasti hospodářství, nakonec nevyhnutelně ohrožuje i duchovní Svobodu, začal v oněch intelektuálních vrstvách, které byly vůdci v odklonu od liberalismu, obrat. V letech, kdy byla hrozba totalitarismu největší, působily pak spisy Waltera Lippmanna, Louise Rougiera, Wilhelma Röpkeho, Friedricha A. v. Hayeka, Waltera Euckena a dalších dalekosáhlým účinkem, který dřívějším pracím v. Misesovým, jimž ony spisy z velké části vděčily za podnět, byl zprvotně odepřen.

Nový liberalismus se od starého liší především tím, že si je vědomější těsné vzájemné souvislosti mezi hospodářskými a politickými institucemi. Nejen to, že politická Svoboda je bez svobodného hospodářství nemožná, nýbrž především také to, že uspokojivé fungování soutěžního hospodářství klade zcela určité požadavky na právní rámec, jsou základní poznatky, na nichž se nový liberalismus zakládá. Na místo vždy zavádějící formule „Laissez faire" nastoupilo výslovné úsilí o uspořádání právního řádu, které je příznivé zachování a zdárnému působení soutěže a snaží se zabránit vzniku soukromých mocenských pozic jak na straně podnikatelů, tak na straně dělníků. Stalo se zřejmým, že klasická „základní práva", v nichž liberální ideály 19. stol. nalezly svůj výraz především, nelze skutečně zajistit tím, že je ústavy prostě vysloví, nýbrž že celý charakter právního řádu musí být utvářen v souladu s jejich duchem a že to bylo hlavně hospodářské a sociální zákonodárství obou posledních generací, jež ohrožovalo Svobodu, kterou měla ona základní práva chránit. Cílem znovuobnoveného liberalismu, jenž v současnosti představuje ještě více hnutí intelektuální než politické, je tudíž v podstatě oživení ideálu právního státu, přičemž na místo vágního odporu staršího liberalismu vůči veškeré „státní intervenci" nastoupila zásada přísné vázanosti výkonu státní moci zákonem a co nejdalekosáhlejšího omezení všech zmocnění k uvážení.