1. Povaha a původ peněz⁸⁵

V raných stadiích obchodu, kdy hospodařící jedinci teprve zvolna nabývají vědomí o hospodářských ziscích, jež lze vytěžit z využití existujících směnných příležitostí, obrací se jejich pozornost v souladu s prostotou všech kulturních počátků jen k nejnápadnějším z těchto příležitostí. Při úvaze o statcích, jež si směnou opatří, bere každý člověk v potaz pouze jejich užitnou hodnotu pro sebe sama. Skutečně uskutečňované směny se proto přirozeně omezují na situace, v nichž mají hospodařící jedinci v držení statky, jež pro ně mají menší užitnou hodnotu než statky v držení jiných hospodařících jedinců, kteří tytéž statky hodnotí opačným způsobem. A má meč, který pro něj má menší užitnou hodnotu než B-ův pluh, zatímco pro B má tentýž pluh menší užitnou hodnotu než A-ův meč — na počátku lidského obchodu se veškeré skutečně uskutečňované směny omezují na případy tohoto druhu.

Není těžké nahlédnout, že počet skutečně uskutečňovaných směn musí být za těchto podmínek velmi úzce omezen. Jak vzácně se stává, že statek v držení jedné osoby má pro ni menší užitnou hodnotu než jiný statek vlastněný osobou druhou, která tyto statky zároveň hodnotí přesně opačným způsobem! A i tam, kde tento vztah existuje, oč vzácnější ještě musejí být situace, kdy se obě osoby skutečně setkají! A má rybářskou síť, kterou by rád směnil za jisté množství konopí. Aby byl s to tuto směnu skutečně uskutečnit, je nezbytné nejen to, aby existoval jiný hospodařící jedinec, B, který je ochoten dát za rybářskou síť množství konopí odpovídající přáním A, nýbrž i to, aby se oba hospodařící jedinci s těmito určitými přáními navzájem setkali. Předpokládejme, že sedlák C má koně, jehož by rád směnil za řadu zemědělských nástrojů a oděvů. Jak nepravděpodobné je, že nalezne jinou osobu, která jeho koně potřebuje a zároveň je ochotna i s to dát mu výměnou všechny nástroje a oděvy, jež si přeje získat!

Tato obtíž by byla bývala nepřekonatelná a byla by vážně bránila pokroku v dělbě práce a především ve výrobě statků pro budoucí prodej, kdyby tu, v samé povaze věcí, nebylo bývalo východisko. Avšak v jejich situaci byly prvky, jež všude vedly lidi nevyhnutelně, bez potřeby zvláštní dohody či dokonce vládního donucení, ke stavu věcí, v němž byla tato obtíž zcela překonána.

Bezprostřední uspokojení jejich potřeb je konečným účelem veškerého hospodářského snažení lidí. Posledním cílem jejich směnných operací je tudíž směnit své zboží za takové statky, jež pro ně mají užitnou hodnotu. Snaha dosáhnout tohoto posledního cíle byla stejnou měrou příznačná pro všechna stadia kultury a je hospodářsky zcela správná. Hospodařící jedinci by si však zjevně počínali nehospodárně, kdyby ve všech případech, kdy tohoto posledního cíle nelze dosáhnout bezprostředně a přímo, upustili od jeho přibližování vůbec.

Předpokládejme, že kovář homérské doby zhotovil dvě měděné zbroje a chce je směnit za měď, palivo a potravu. Jde na trh a nabízí své výrobky za tyto statky. Byl by bezpochyby velmi potěšen, kdyby tam narazil na osoby, které si přejí jeho zbroj koupit a které mají zároveň na prodej všechny suroviny a potraviny, jež potřebuje. Avšak musí být zjevně považováno za obzvlášť šťastnou náhodu, najde-li mezi oním malým počtem osob, jež si v daném okamžiku přejí koupit tak nesnadno prodejný statek, jako je jeho zbroj, kohokoli, kdo nabízí právě ty statky, které potřebuje. Učinil by tudíž odbyt svého zboží buď zcela nemožným, anebo možným jen za vynaložení velkého množství času, kdyby si počínal tak nehospodárně, že by chtěl výměnou za své zboží přijímat jen statky, jež pro něj samého mají užitnou hodnotu, a nikoli též jiné statky, které sice pro něj mají povahu zboží, mají však přesto větší zpeněžitelnost než jeho vlastní zboží. Držba tohoto zboží by mu značně usnadnila hledání osob, jež mají právě ty statky, které potřebuje. V dobách, o nichž hovořím, byl dobytek, jak uvidíme níže, nejprodejnějším ze všeho zboží. I kdyby byl zbrojíř již dostatečně zásoben dobytkem pro své bezprostřední potřeby, počínal by si velmi nehospodárně, kdyby svou zbroj nedal za jistý počet dalšího dobytka. Tím ovšem nesměňuje své zboží za spotřební statky (v onom úzkém smyslu, v němž tento výraz stojí v protikladu ke „zboží“), nýbrž jen za statky, jež pro něj rovněž mají povahu zboží. Avšak za své méně prodejné zboží získává jiné s větší zpeněžitelností. Držba těchto prodejnějších statků zjevně mnohonásobně zvyšuje jeho vyhlídky, že na trhu nalezne osoby, jež mu nabídnou k prodeji statky, které potřebuje. Pozná-li tedy náš zbrojíř správně svůj individuální zájem, bude přirozeně, bez donucení či jakékoli zvláštní dohody, veden k tomu, aby svou zbroj dal za odpovídající počet kusů dobytka. S prodejnějším zbožím takto získaným se odebere k osobám na trhu, jež nabízejí k prodeji měď, palivo a potravu, aby dosáhl svého konečného cíle, totiž získání spotřebních statků, které potřebuje, směnou. Nyní však může k tomuto cíli postupovat mnohem rychleji, hospodárněji a se značně zvýšenou pravděpodobností úspěchu.

Jak si každý hospodařící jedinec stále více uvědomuje svůj hospodářský zájem, je tímto zájmem veden — bez jakékoli dohody, bez zákonného donucení a dokonce i bez ohledu na veřejný zájem — k tomu, aby své zboží dával výměnou za jiné, prodejnější zboží, i když je pro žádný bezprostřední účel spotřeby nepotřebuje. S hospodářským pokrokem můžeme proto všude pozorovat jev, kdy se jistý počet statků, zejména těch, jež jsou v daném čase a na daném místě nejsnáze prodejné, stává pod mocným vlivem zvyku přijatelným pro každého v obchodě, a tím způsobilým být dán výměnou za jakékoli jiné zboží. Tyto statky naši předkové nazývali „Geld“⁸⁶, což je výraz odvozený od „gelten“, jež znamená vyrovnat či zaplatit. Výraz „Geld“ tudíž v našem jazyce označuje platidlo jako takové.⁸⁷

Velkou důležitost zvyku⁸⁸ při vzniku peněz lze ihned spatřit, uvážíme-li výše popsaný proces, jímž se jisté statky staly penězi. Směna méně snadno prodejného zboží za zboží s větší zpeněžitelností je v hospodářském zájmu každého hospodařícího jedince. Avšak skutečné uskutečňování směnných operací tohoto druhu předpokládá, že si hospodařící jedinci jsou svého zájmu vědomi. Musejí totiž být ochotni přijmout výměnou za své zboží — pro jeho větší zpeněžitelnost — statek, který je pro ně samotné snad zcela neužitečný. Tohoto vědomí nikdy nedosáhnou všichni příslušníci určitého národa současně. Naopak, zprvu jen malý počet hospodařících jedinců rozpozná výhodu, jež jim plyne z přijímání jiného, prodejnějšího zboží výměnou za jejich vlastní, kdykoli je přímá směna jejich zboží za statky, jež si přejí spotřebovat, nemožná nebo vysoce nejistá. Tato výhoda je nezávislá na obecném uznání kteréhokoli jednoho zboží za peníze. Neboť směna tohoto druhu vždy, za jakýchkoli okolností, přiblíží hospodařícího jedince značně blíže jeho konečnému cíli, totiž získání statků, jež si přeje spotřebovat. Jelikož není lepšího způsobu, jímž by se lidé mohli poučit o svých hospodářských zájmech, než pozorováním hospodářského úspěchu těch, kdo užívají správných prostředků k dosažení svých cílů, je zřejmé, že nic nepřálo vzestupu peněz tolik jako dlouho provozované a hospodářsky výnosné přijímání výsostně prodejného zboží výměnou za všechno ostatní ze strany nejbystřejších a nejschopnějších hospodařících jedinců. Tímto způsobem zvyk a praxe nemalou měrou přispěly k tomu, že se zboží, jež bylo v daném čase nejprodejnější, proměnilo ve zboží, které přicházeli přijímat výměnou za své vlastní zboží nikoli jen mnozí, nýbrž všichni hospodařící jedinci.⁸⁹

V hranicích státu mívá právní řád na peněžní povahu zboží vliv, který je sice malý, nelze jej však popřít. Původ peněz (na rozdíl od mince, jež je jen jedním druhem peněz) je, jak jsme viděli, zcela přirozený, a vykazuje tudíž zákonodárný vliv jen v nejvzácnějších případech. Peníze nejsou vynálezem státu. Nejsou výsledkem zákonodárného aktu. Pro jejich existenci není nezbytné ani schválení politickou autoritou. Jisté zboží se penězi stalo zcela přirozeně, jako výsledek hospodářských vztahů, jež byly nezávislé na moci státu.

Jestliže však určitý statek v reakci na potřeby obchodu obdrží od státu schválení jako peníze, bude výsledkem to, že nejen každou platbu státu samému, nýbrž i všechny ostatní platby, jež nejsou výslovně smluveny v jiných statcích, lze s právně závazným účinkem požadovat nebo nabízet pouze v jednotkách onoho statku. Nastane další, a obzvláště významný výsledek, totiž že byla-li platba původně smluvena v jiných statcích, avšak nelze ji z nějakého důvodu uskutečnit, lze platbu poskytnutou náhradou rovněž požadovat nebo nabízet s právně závazným účinkem pouze v jednotkách onoho jednoho určitého statku. Tak dává schválení státu určitému statku vlastnost univerzálního prostředku směny, a třebaže stát není odpovědný za existenci peněžní povahy onoho statku, je odpovědný za podstatné zlepšení jeho peněžní povahy.⁹⁰

2. Druhy peněz příslušející jednotlivým národům a jednotlivým dějinným obdobím

Peníze nejsou výsledkem dohody hospodařících lidí ani výsledkem zákonodárných aktů. Nikdo je nevynalezl. Jak si hospodařící jedinci ve společenských poměrech stále více uvědomovali svůj hospodářský zájem, dospěli všude k prostému poznání, že vzdát se méně prodejného zboží ve prospěch jiného s větší prodejností je přivádí podstatně blíže k dosažení jejich určitých hospodářských účelů. Tak s postupujícím vývojem společenského hospodářství vznikly peníze nezávisle v četných střediscích civilizace. Avšak právě proto, že peníze jsou přirozeným produktem lidského hospodářství, byly určité formy, v nichž se objevily, všude a ve všech dobách výsledkem určitých a měnících se hospodářských poměrů. U téhož národa v různých dobách a u různých národů v téže době dosáhly výše popsaného zvláštního postavení v obchodě různé statky.

V nejranějších obdobích hospodářského vývoje se zdá, že u většiny národů starověkého světa byl nejprodejnějším zbožím dobytek. Domácí zvířata tvořila hlavní položku bohatství každého jedince mezi kočovníky a národy přecházejícími od kočovného hospodářství k zemědělství. Jejich zpeněžitelnost se vztahovala doslova na všechny hospodařící jedince, a nedostatek umělých cest se spolu se skutečností, že dobytek se přepravoval sám (v primitivních stupních civilizace téměř bez nákladů!), spojil k tomu, aby byl prodejný na rozsáhlejším zeměpisném území než většina ostatního zboží. Mimoto řada okolností přála širokým kvantitativním a časovým mezím jeho zpeněžitelnosti. Kráva je zboží značné trvanlivosti. Náklady na její udržování jsou nepatrné tam, kde jsou pastviny k dispozici v hojnosti a kde se zvířata chovají pod širým nebem. A v kultuře, v níž se každý snaží vlastnit co největší stáda, se dobytek obvykle nepřivádí na trh v kterémkoli okamžiku v nadměrném množství. V období, o němž hovořím, nebylo podobného soumezí okolností, jež by pro kterékoli jiné zboží zakládalo tak široký rozsah zpeněžitelnosti. Připojíme-li k těmto okolnostem skutečnost, že obchod s domácími zvířaty byl rozvinut přinejmenším stejně dobře jako obchod s kterýmkoli jiným zbožím, jeví se dobytek jako nejprodejnější ze všeho dostupného zboží, a tudíž jako přirozené peníze národů starověkého světa.

Obchod a směna nejvzdělanějšího národa starověkého světa, Řeků, jejichž stadia vývoje nám dějiny odhalily v dosti zřetelných obrysech, nevykazovaly ani tak pozdě jako v Homérově době žádnou stopu ražených peněz. Stále převládala výměna a bohatství spočívalo ve stádech dobytka. Platby se konaly v dobytku. Ceny se počítaly v dobytku. A dobytek se užíval k placení pokut. I Drakón ukládal pokuty v dobytku a od této praxe se neupustilo, dokud je Solón — patrně proto, že přežily svou užitečnost — nepřevedl na kovové peníze v poměru jedné drachmy za ovci a pěti drachem za krávu. Ještě zřetelněji než u Řeků lze stopy dobytčích peněz rozpoznat u dobytkářských předků národů Apeninského poloostrova. Až do velmi pozdní doby tvořil prostředek směny u Římanů dobytek a vedle něj ovce. Jejich nejranější právní tresty byly dobytčí pokuty (ukládané v dobytku a ovcích), jež se objevují ještě v lex Aternia Tarpeia z roku 454 př. n. l. a byly převedeny na ražené peníze teprve o 24 let později.⁹¹

U našich vlastních předků, starých germánských kmenů, v době, kdy si podle Tacita cenili stříbrných a hliněných nádob stejnou měrou, bylo velké stádo dobytka považováno za totéž co bohatství. Výměna stála v popředí, právě jako u Řeků homérské doby, a jako prostředek směny opět sloužil dobytek a v tomto případě koně (a též zbraně!). Dobytek tvořil jejich nejvýše ceněný majetek a byl upřednostňován nade vše ostatní. Právní pokuty se platily v dobytku a zbraních a teprve později v kovových penězích.⁹² Ota Veliký ještě ukládal pokuty v dobytku.

U Arabů existoval dobytčí standard ještě v době Mohamedově.⁹³ U národů východní Malé Asie, kde byly spisy Zarathustrovy, Zendavesta, považovány za posvátné, nahradily jiné formy peněz dobytčí standard teprve dosti pozdě, dlouho poté, co sousední národy již přešly ke kovové měně.⁹⁴ Že dobytek sloužil jako měna u Hebrejů, u národů Malé Asie a u obyvatel Mezopotámie v pravěkých dobách, lze předpokládat, ačkoli pro to nemůžeme nalézt důkazy. Všechny tyto kmeny vstoupily do dějin na takovém stupni civilizace, na němž již patrně dobytčí standard překonaly — smí-li si člověk dovolit vyvozovat obecné závěry, analogicky, z pozdějšího vývoje a ze skutečnosti, že se zdá nepřirozeným v primitivní společnosti uskutečňovat velké platby kovem nebo kovovým náčiním.

Avšak vzmáhající se civilizace, a především dělba práce a její přirozený důsledek, totiž postupné utváření měst obývaných obyvatelstvem oddaným především řemeslné výrobě, musely všude vést k tomu, že současně klesala prodejnost dobytka a zvyšovala se prodejnost mnoha jiných statků, zejména tehdy užívaných kovů. Řemeslník, který začal obchodovat se sedlákem, byl jen zřídka v postavení, kdy mohl přijímat dobytek jako peníze; pro obyvatele města bylo dočasné držení dobytka nutně spojeno nejen s nepohodlím, ale i se značnými hospodářskými oběťmi; a chov a krmení dobytka nepředstavovaly pro sedláka žádnou významnou hospodářskou oběť jen potud, pokud měl neomezené pastviny a byl zvyklý chovat svůj dobytek na volném poli. S pokrokem civilizace tudíž dobytek do značné míry pozbyl širokého rozsahu prodejnosti, jaký dříve míval co do počtu osob, jimž jej bylo lze hospodárně prodat, a co do časového období, v němž jej bylo lze hospodárně prodat. Zároveň ustupoval stále více do pozadí ve srovnání s jinými statky co do prostorových a množstevních mezí své prodejnosti. Přestal být nejprodejnějším ze statků, hospodářskou formou peněz, a nakonec přestal být penězi vůbec.

Ve všech kulturách, v nichž dobytek dříve míval povahu peněz, byly dobytčí peníze opuštěny při přechodu od kočovného způsobu života a jednoduchého zemědělství ke složitější soustavě, v níž se provozovalo řemeslo, a jejich místo zaujaly tehdy užívané kovy. Mezi kovy, jež byly zprvu zpracovávány lidmi především pro snadnost těžby a kujnost, patřily měď, stříbro, zlato a v některých případech i železo. Přechod proběhl docela hladce, jakmile se stal nezbytným, neboť kovové náčiní i samotný surový kov byly bezpochyby již všude užívány jako peníze vedle dobytčí měny, a to k uskutečňování drobných plateb.

Měď byla nejranějším kovem, z něhož se zhotovoval sedlákův pluh, válečníkovy zbraně a řemeslníkovy nástroje. Měď, zlato a stříbro byly nejranějšími materiály užívanými na nádoby a ozdoby všeho druhu. Na onom kulturním stupni, na němž národy přecházely od dobytčích peněz k výlučně kovové měně, byly tudíž měď a snad i některé její slitiny statky velmi všeobecného užití, a zlato a stříbro, jakožto nejdůležitější prostředek k ukojení oné nejuniverzálnější vášně primitivních lidí, totiž touhy vyniknout svým zevnějškem před ostatními členy kmene, se staly statky nejobecněji žádanými. Pokud měly jen málo způsobů užití, obíhaly tyto tři kovy téměř výlučně v hotových podobách. Později, obíhajíce jako surový kov, byly co do užití méně omezeny a měly větší dělitelnost. Jejich prodejnost nebyla ani omezena na malý počet hospodařících osob, ani — pro jejich velkou užitečnost všem národům a snadnou přepravitelnost při poměrně nepatrných hospodářských obětech — uzavřena v úzkých prostorových mezích. Pro svou trvanlivost nebyly co do prodejnosti omezeny úzkými mezemi v čase. V důsledku všeobecného soupeření o ně bylo lze je snáze prodat za hospodářské ceny než kterékoli jiné statky ve srovnatelných množstvích (s. 227). Pozorujeme tedy hospodářskou situaci v dějinném období následujícím po kočovnictví a jednoduchém zemědělství, v níž se tyto tři kovy, jsouce nejprodejnějšími statky, staly výlučným prostředkem směny.

Tento přechod neproběhl náhle, ani neproběhl stejným způsobem u všech národů. Novější kovový standard mohl být po dlouhou dobu užíván vedle staršího dobytčího standardu, než tento úplně nahradil. Hodnota zvířete, vyjádřená v kovových penězích, mohla sloužit jako základ měnové jednotky i poté, co kov v obchodě dobytek jakožto měnu úplně vytlačil. Dekaboion, Tessearboion a Hekatomboion Řeků a nejranější kovové peníze Římanů a Galů byly pravděpodobně této povahy a obraz zvířete objevující se na kovových kusech byl pravděpodobně symbolem této hodnoty.⁹⁵

Je přinejmenším nejisté, zda měď či mosaz, jakožto nejdůležitější z užívaných kovů, byly nejranějším prostředkem směny a zda drahé kovy nabyly funkce peněz teprve později. Ve východní Asii, v Číně a snad i v Indii dospěl měděný standard ke svému nejúplnějšímu rozvoji. Ve střední Itálii se rovněž vyvinul výlučně měděný standard. Naproti tomu ve starobylých kulturách na Eufratu a Tigridu nelze nalézt ani stopy po někdejší existenci výlučně měděného standardu, a v Malé Asii a Egyptě, jakož i v Řecku, na Sicílii a v dolní Itálii byl jeho samostatný rozvoj, kdekoli vůbec existoval, zastaven ohromným rozmachem středomořského obchodu, jejž nebylo lze přiměřeně provozovat se samotnou mědí. Je však jisté, že všechny národy, které byly přivedeny k přijetí měděného standardu v důsledku hmotných okolností, za nichž se rozvíjelo jejich hospodářství, přešly od méně vzácných kovů ke vzácnějším, od mědi a železa ke stříbru a zlatu, s dalším rozvojem civilizace, a zvláště se zeměpisným rozšířením obchodu. Mimoto na všech místech, kde se ustavil stříbrný standard, došlo později k přechodu ke zlatému standardu, a nebyl-li přechod vždy skutečně dovršen, přesto tendence k němu existovala.

V úzkém obchodu starobylého sabinského města s okolním krajem, a v souladu s ranou prostotou sabinských mravů, sloužila měď nejlépe praktickým účelům jak sedláků, tak i obyvatel města, když dobytčí standard přežil svou užitečnost. Byla nejdůležitějším užívaným kovem, zajisté statkem, jehož prodejnost se vztahovala na největší počet osob, a množstevní meze její prodejnosti byly širší než u kteréhokoli jiného statku — nejdůležitější náležitosti peněz v primitivních stupních civilizace. Byla mimoto statkem, jejž jeho snadné a nenákladné uchovávání a skladování v malých množstvích a jeho poměrně mírné náklady na přepravu činily v dostatečné míře způsobilým pro peněžní účely v úzkých zeměpisných mezích. Avšak jakmile se oblast obchodu rozšířila, jakmile se zrychlila míra obratu statků a jakmile se drahé kovy stávaly stále více nejprodejnějšími statky nové epochy, pozbyla měď přirozeně své schopnosti sloužit jako peníze. S obchodem tohoto národa rozprostírajícím se po celém světě, s rychlým obratem jeho statků a s rostoucí dělbou práce pociťoval každý hospodařící jedinec stále více potřebu nosit peníze u sebe. S pokrokem civilizace se drahé kovy staly nejprodejnějšími statky, a tím přirozenými penězi hospodářsky vysoce rozvinutých národů.

Dějiny jiných národů poskytují obraz velkých rozdílů v jejich hospodářském vývoji, a tudíž i v jejich peněžních institucích. Když bylo Mexiko poprvé vpadeno Evropany, zdá se, že již dosáhlo neobvyklého stupně hospodářského rozvoje, soudě podle zpráv uveřejněných očitými svědky o stavu země v oné době. Obchod starobylých Aztéků je pro nás obzvláště zajímavý ze dvou důvodů: (1) dokazuje nám, že hospodářské uvažování, jež vede lidi k činnosti zaměřené na co nejúplnější ukojení jejich potřeb, je všude původcem obdobných hospodářských jevů, a (2) starobylé Mexiko nám poskytuje obraz země ve stavu přechodu od čistého směnného obchodu k peněžnímu hospodářství. Máme tak doklad situace, v níž můžeme pozorovat charakteristický proces, jímž řada statků nabývá většího významu než ostatní a stává se penězi.

Zprávy dobyvatelů a soudobých pisatelů líčí Mexiko jako zemi s četnými městy a s dobře organizovaným a úctyhodným obchodem se statky. Ve městech se konaly denní trhy a každých pět dní se konaly velké trhy, jež byly rozmístěny po zemi tak, že velký trh kteréhokoli jednoho města nebyl narušován konkurencí trhu města sousedního. V každém městě bylo zvláštní velké náměstí pro obchod se statky a na něm bylo každému statku přiděleno určité místo, mimo něž byl obchod s oním statkem zakázán. Jedinými výjimkami z tohoto pravidla byly potraviny a předměty obtížně přepravitelné (stavební dříví, tříslicí materiály, kameny atd.). Počet lidí shromážděných na tržišti hlavního města Mexika byl odhadován na 20 000 až 25 000 pro denní trhy a mezi 40 000 a 50 000 ve dnech velkých trhů. Obchodovalo se s velmi mnoha druhy statků.⁹⁶

Zajímavá otázka, jež vyvstává, zní, zda se i na trzích starobylého Mexika, jež se v tolika ohledech podobaly trhům evropským, již rovněž objevily jevy povahou a původem obdobné našim penězům.

Skutečná zpráva španělských vetřelců je, že obchod Mexika v době, kdy poprvé vstoupili do země, se již dávno přestal pohybovat výlučně v mezích prostého směnného obchodu a že některé statky místo toho již nabyly onoho zvláštního postavení v obchodě, o němž jsem dříve pojednával obšírněji — totiž postavení peněz. Kakaové boby v malých pytlících obsahujících 8 000 až 24 000 bobů, jisté malé bavlněné šátky, zlatý písek v husích brkách, jež byly přijímány podle velikosti (váhy a vážicí přístroje vůbec byly Mexičanům neznámé), kusy mědi a konečně tenké kusy cínu se zdají být statky, jež byl každý ochoten snadno přijmout (jako peníze), i když je osoby, které je přijímaly, bezprostředně nepotřebovaly, kdykoli nebylo lze uskutečnit přímou směnu bezprostředně použitelných statků.

Očití svědci uvádějí následující statky jako předmět obchodu na mexických trzích: živá a mrtvá zvířata, kakao, všechny ostatní potraviny, drahokamy, léčivé rostliny, byliny, klovatiny, pryskyřice, hlíny, připravené léky, statky vyrobené z vláken agáve, z palmových listů a ze zvířecích chlupů, výrobky z peří a ze dřeva a kamene a konečně zlato, měď, cín, stavební dříví, kameny, tříslicí materiály a kůže. Uvážíme-li nejen tento seznam statků, ale i (1) skutečnost, že Mexiko bylo v době svého objevení Evropany již rozvinutou zemí s jistým průmyslem a lidnatými městy, (2) že jelikož jim byla většina našich domácích zvířat neznámá, dobytčí standard nepřicházel vůbec v úvahu, (3) že kakao bylo denním nápojem, bavlna nejběžnějším oděvním materiálem a zlato, měď a cín nejvíce užívanými kovy aztéckého národa, a (4) že povaha těchto statků a skutečnost jejich všeobecného užití jim dodávaly větší prodejnost než všem ostatním statkům, není těžké přesně pochopit, proč se tyto statky staly penězi aztéckého národa. Byly přirozenou, byť málo rozvinutou měnou starobylého Mexika.

Obdobné příčiny způsobily, že se zvířecí kůže staly penězi u loveckých národů zapojených do vnějšího obchodu. U loveckých kmenů je přirozeně nadbytek kožešin, neboť obstarávání obživy rodiny lovem vede k tak velkému hromadění kůží, že nanejvýš může mezi členy loveckého kmene vzniknout soupeření jen o obzvláště krásné nebo vzácné druhy kůží. Avšak vstoupí-li kmen do obchodu s cizími národy a vznikne-li trh s kůžemi, na němž lze podle volby lovců směnit za kožešiny četné spotřební statky, není nic přirozenějšího, než že se kůže stanou nejprodejnějším statkem, a tudíž že začnou být upřednostňovány a přijímány i ve směnách uskutečňovaných mezi lovci samotnými. Lovec A ovšem nepotřebuje kůže lovce B, jež přijímá ve směně, ale je si vědom, že je bude moci na trzích snadno směnit za jiné statky, které potřebuje. Dává tudíž přednost kůžím, i když i ony pro něj mají jen povahu statků, před jinými statky ve svém vlastnictví, jež jsou méně snadno prodejné. Tento vztah můžeme skutečně pozorovat téměř u všech loveckých kmenů, které provozují zahraniční obchod se svými kůžemi.²⁰

Skutečnost, že se otroci a kusy soli staly penězi ve vnitrozemí Afriky a že koláče vosku na horním Amazonu, treska na Islandu a Newfoundlandu, tabák v Marylandu a Virginii, cukr v Britské Západní Indii a slonovina v okolí portugalských kolonií převzaly funkce peněz, se vysvětluje tím, že tyto statky byly, a v některých případech dosud jsou, hlavními předměty vyváženými z těchto míst. Tak nabývají, právě tak jako kožešiny u loveckých kmenů, vynikající prodejnosti.

Naproti tomu místní peněžní povahu mnoha jiných statků lze vystopovat zpět k jejich velké a všeobecné užitné hodnotě v daném místě a k jejich z toho plynoucí prodejnosti. Příklady jsou peněžní povaha datlí v oáze Síwa, čajových cihel ve střední Asii a na Sibiři, skleněných korálků v Núbii a Sennáru a ghussubu, jistého druhu prosa, v zemi Ahir (Afrika). Příklad, v němž se na peněžní povaze statku podílely oba činitele, poskytují mušličky kauri, jež byly zároveň jak obecně žádanou ozdobou, tak vývozním statkem.⁹⁷

Tak se nám peníze jeví ve svých zvláštních, místně a časově odlišných podobách, nikoli jako výsledek úmluvy, zákonodárného donucení či pouhé náhody, nýbrž jako přirozený produkt rozdílů v hospodářské situaci různých národů ve stejné době, nebo téhož národa v různých obdobích jeho dějin.

Amerika," Das Ausland, XIX, č. 21, [21. ledna 1846], ¹². Estonské slovo „raha" (peníze) má v příbuzném jazyce Laponců význam kožešina (Philipp Krug, Zur Münzkunde Russlands, Petrohrad, 1805). O kožešinových penězích v ruském středověku viz zprávu Nestorovu (A.L. Schlözer, překladatel, Nestor, Russische Annalen, Göttingen, 1802–1809, III, 90). Staré slovo „kung" (peníze) ve skutečnosti znamená kuna. Ještě roku 1610 byla ukořistěna ruská válečná pokladnice obsahující 5450 rublů ve stříbře a 7000 rublů v kožešinách. (Viz Nikolai Karamzin, Geschichte des russischen Reichs, Riga, 1820–1833, XI, 183). Viz též Roscher, op. cit., s. 309, a Heinrich Storch, Handbuch der National-Wirthschaftslehre, vyd. K.H. Rau, Hamburk, 1820, III, 25–26.

3. Peníze jako „měřítko ceny" a jako nejhospodárnější forma uchovávání směnitelného bohatství

Jelikož postupující rozvoj obchodu a fungování peněz dávají vzniknout hospodářské situaci, v níž se statky všeho druhu směňují jedny za druhé, a jelikož se meze, v nichž se utvářejí ceny, stávají pod vlivem čilé konkurence postupně užšími (s. 201), bylo snadné, aby vznikla myšlenka, že všechny statky budou na daném místě a v daném čase navzájem stát v jistém cenovém poměru, na jehož základě je lze libovolně směňovat jedny za druhé.

Předpokládejme, že ceny níže uvedených statků (za předpokladu, že jsou daných jakostí), ustavené na určitém trhu v daném čase, jsou tyto:

	Skutečné ceny (za cent)	Průměrná cena (za cent)
Cukr	24–26 tolarů	25 tolarů
Bavlna	29–31 tolarů	30 tolarů
Pšeničná mouka	5 ½–6 ½ tolaru	6 tolarů

Předpokládá-li se nyní, že průměrná cena statku je taková, za niž jej lze jak koupit, tak prodat, pak se v příkladu 4 centy cukru jeví jako „ekvivalent" 3 1/3 centu bavlny, tento jako „ekvivalent" 16 2/3 centu pšeničné mouky a 100 tolarů, a naopak. Stačí nám nazvat ekvivalent (v tomto smyslu) statku (nebo jeden z jeho mnoha ekvivalentů) jeho „směnnou hodnotou" a peněžní obnos, za nějž jej lze jak koupit, tak prodat, jeho „směnnou hodnotou v užším smyslu slova", abychom dospěli k pojmu směnné hodnoty vůbec a peněz jako „měřítka směnné hodnoty" zvláště, jež ovládají naši vědu.

„V zemi, v níž panuje čilý obchod," píše Turgot, „bude mít každý druh statku běžnou cenu vyjádřenou v každém jiném statku, což znamená, že určité množství jednoho statku bude rovnocenné určitému množství každého jiného druhu statku. K vyjádření směnné hodnoty určitého statku zjevně postačí uvést množství jiného známého statku, jež je pokládáno za jeho ekvivalent. Z toho je vidět, že všechny druhy statků, jež mohou být předmětem obchodu, jsou takříkajíc měřeny jeden proti druhému a že kterýkoli z nich může sloužit za měřítko pro všechny ostatní."⁹⁸ Podobné myšlenky vyslovili téměř všichni ostatní ekonomové, kteří dospívají, jako Turgot v průběhu své slavné stati o původu a rozdělování národního bohatství, k závěru, že peníze jsou ze všech možných „měřítek směnné hodnoty" nejvhodnější, a tudíž i nejobvyklejší. Jediný nedostatek tohoto měřítka prý spočívá v tom, že hodnota peněz není pevná, nýbrž proměnlivá,⁹⁹ a že peníze tudíž poskytují spolehlivé měřítko „směnné hodnoty" pro kterýkoli daný okamžik, ale nikoli pro různé časové body.

Ve svém pojednání o teorii cen jsem však ukázal, že ekvivalenty statků v objektivním smyslu slova nelze nikde v hospodářství lidí pozorovat (s. 193) a že celá teorie, jež představuje peníze jako „měřítko směnné hodnoty" statků, se rozpadá v niveč, neboť základem této teorie je fikce, omyl.

Když se cent vlny dané jakosti prodá při určité transakci na trhu s vlnou za 103 florinů, často se zjistí, že na témž trhu a v týž čas probíhají transakce za vyšší i nižší ceny, například za 104, 103 ½ a za 102 a 102 ½ florinu. Často také, zatímco kupující na trhu prohlašují, že jsou ochotni „vzít" za 101 florinů, prodávající současně prohlašují, že jsou ochotni „nabídnout" jen za 105 florinů. Co je v takovém případě „směnnou hodnotou" vlny? Nebo, vyjádříme-li tutéž otázku obráceně, jaké množství vlny je „směnnou hodnotou" například 100 florinů? Zjevně vše, co lze říci, je, že cent vlny lze na onom trhu v onom čase koupit nebo prodat v mezích 101 a 105 florinů.¹⁰⁰ Avšak určité množství vlny a určité množství peněz (nebo kteréhokoli jiného statku), jež lze navzájem směnit jedno za druhé — jež jsou ekvivalenty v objektivním smyslu slova — nelze nikde pozorovat, neboť neexistují. Nemůže tudíž být řeči o měřítku těchto ekvivalentů (o měřítku „směnné hodnoty").

Je pravda, že některé hospodářské cíle praktického života vyvolaly potřebu oceňování přibližné přesnosti, zejména oceňování v penězích. Tam, kde se vyžaduje pouze přibližná správnost odhadů, mohou jako základ oceňování náležitě sloužit průměrné ceny, neboť jsou pro tento účel obecně nejvhodnější. Je však zřejmé, že tato metoda oceňování statků se musí ukázat jako naprosto nedostatečná, ba dokonce chybná, a to i pro praktický život, kdekoli se stává nezbytným vyšší stupeň přesnosti. Je-li nutné přesné ocenění statků, je třeba rozlišovat tři věci podle záměru osoby, která odhad provádí. Musí zaměřit svou pozornost na odhad (1) ceny, za niž lze určité statky, jsou-li uvedeny na trh, prodat, (2) ceny, za niž lze statky určitého druhu a jakosti na trhu koupit, a (3) množství zboží nebo peněžní sumy, jež jsou pro daného jednotlivce samého ekvivalentem nějakého statku či množství statků.

Základ pro provedení prvních dvou odhadů vyplývá z toho, co bylo řečeno. Tvorba cen, jak jsme viděli, probíhá vždy mezi dvěma krajními body, z nichž nižší lze také nazvat poptávkovou cenou (cenou, za niž je zboží na trhu poptáváno) a vyšší lze také nazvat nabídkovou cenou (cenou, za niž je zboží na trhu nabízeno k prodeji).¹⁰¹ První bude obecně základem pro provedení prvního odhadu a druhý základem pro provedení druhého odhadu. Třetí odhad je obtížnější, neboť zahrnuje zvláštní postavení, jež statek nebo množství statků, jehož ekvivalent (v subjektivním smyslu tohoto pojmu) je předmětem úvahy, zaujímá v hospodářství hospodařícího jednotlivce. Neboť když odhaduje tento ekvivalent, zvažuje rovněž, zda má pro něj statek převažující užitnou hodnotu, nebo převažující směnnou hodnotu; jde-li o množství nějakého statku, zvažuje, která část má pro něj převažující užitnou hodnotu a která část převažující směnnou hodnotu.

Předpokládejme, že A vlastní statky a, b a c, které mají pro něj převažující užitnou hodnotu, a rovněž statky d, e a f, které mají pro něj převažující směnnou hodnotu. Peněžní suma, o níž očekává, že by ji mohl získat prodejem první skupiny, by pro něj nebyla ekvivalentem těchto statků, neboť jejich užitná hodnota je pro něj vyšší, hospodářskou formou. Místo toho bude jejich ekvivalentem pro něj pouze taková peněžní suma, za niž by bylo možné pořídit totožné statky nebo takové statky, jež pro něj mají stejnou užitnou hodnotu. Statky d, e a f jsou však zbožím, a tedy určeny k prodeji. V obvyklém běhu věcí budou směněny za peníze. Cena, kterou za ně hospodařící jednotlivec A očekává, je vskutku obecně ekvivalentem těchto statků.¹⁰² Ekvivalent statku lze tedy správně odhadnout pouze s ohledem na vlastníka a na hospodářské postavení statku pro něj. Předpokladem, jenž je nezbytný pro určení ekvivalentu souboru statků (majetku nějaké osoby), je oddělený odhad ekvivalentu každého spotřebního statku a každého zboží v tomto souboru.¹⁰³

Ačkoli teorii „směnné hodnoty“ obecně, a jako nutný důsledek teorii peněz jako „míry směnné hodnoty“ zvláště, je třeba po tom, co bylo řečeno, označit za neudržitelnou, pozorování povahy a funkce peněz nás přesto učí, že právě probrané rozličné odhady (na rozdíl od měření „směnné hodnoty“ statků) se obvykle nejvhodněji provádějí v penězích. Účelem prvních dvou ocenění je odhad množství statků, za něž lze zboží v daném čase na daném trhu koupit nebo prodat. Tato množství statků se budou obvykle skládat pouze z peněz, jsou-li předpokládané transakce skutečně provedeny, a znalost peněžních sum, za něž lze zboží pořídit nebo prodat, je proto přirozeně bezprostředním cílem hospodářské úlohy oceňování.

Za podmínek rozvinutého obchodu jsou peníze jediným zbožím, v němž lze všechna ostatní hodnotit bez okliky. Kdekoli mizí směnný obchod v úzkém smyslu tohoto pojmu a kde se jako ceny rozličných druhů zboží (z větší části) skutečně objevují pouze peněžní sumy, tam chybí spolehlivý základ pro oceňování v jiných než peněžních jednotkách. Ocenění obilí nebo vlny je například v penězích poměrně jednoduché. Avšak ocenění vlny v obilí, nebo obilí ve vlně, přináší větší obtíže, už jen proto, že k přímé směně těchto dvou statků nikdy nedochází, anebo jen ve zcela výjimečných případech, takže schází základ takového ocenění, totiž příslušné skutečné ceny. Ocenění tohoto druhu je proto obvykle možné pouze na základě výpočtu, který jako předpoklad zahrnuje předchozí ocenění obou statků v penězích. Ocenění statku v penězích lze naproti tomu provést přímo na základě existujících skutečných cen.

Oceňování zboží v penězích tedy nejen že nejúčinněji slouží, jak jsme viděli dříve, obvyklým praktickým účelům oceňování, ale je rovněž nejpohodlnější a nejjednodušší v praktickém provedení. Oceňování v jiném zboží je složitější postup, který předpokládá předchozí ocenění v penězích.

Totéž lze říci o odhadu ekvivalentů statků v subjektivním smyslu tohoto pojmu, neboť i zde tvoří první dvě ocenění jeho předpoklad a základ.

Je tedy zřejmé, proč jsou peníze jediným zbožím, v němž se oceňování obvykle provádí. V tomto smyslu, jako zboží, v němž se za podmínek rozvinutého obchodu zpravidla a nejvhodněji provádějí ocenění, lze peníze, je-li libo, nazývat mírou cen.¹⁰⁴,¹⁰⁵

Výše jsem vyložil důvody, proč lze odhady obecně nejúčinněji provádět ve zboží, jež již nabylo povahy peněz, kdykoli takové zboží existuje, a tedy proč se odhady skutečně v těchto jednotkách provádějí, pokud tomu nebrání zvláštnosti zboží, které se stalo penězi. Tento výsledek však není nutným důsledkem peněžní povahy zboží. Lze si velmi snadno představit případy, v nichž zboží, jež nemá povahu peněz, přesto slouží jako „míra ceny“, anebo případy, v nichž v této doplňkové úloze slouží jen jedno či druhé z několika druhů zboží, jež nabyly povahy peněz. Funkce sloužit jako míra ceny tedy není nutně vlastností zboží, jež nabylo povahy peněz. A není-li nutným důsledkem skutečnosti, že se zboží stalo penězi, je tím méně předpokladem či příčinou toho, že se zboží stává penězi.

Ve skutečnosti jsou ovšem peníze obecně velmi vhodnou mírou ceny. To platí zejména o kovových penězích, a to pro jejich vysokou dělitelnost a pro poměrně větší stálost činitelů určujících jejich hodnotu. Existují jiná zboží, jež nabyla povahy peněz (zbraně, stolní stříbro, bronzové kruhy atd.), avšak jež nikdy nebyla užívána jako míry ceny. Funkce sloužit jako míra ceny tedy není obsažena v pojmu peněz. Někteří ekonomové splynuli pojem peněz a pojem „míry hodnoty“ v jedno, a v důsledku toho se zapletli do nesprávného chápání pravé povahy peněz.

Tytéž činitele, jež jsou odpovědné za to, že peníze jsou jediným zbožím, v němž se oceňování obvykle provádí, jsou odpovědné i za to, že peníze jsou nejvhodnějším prostředkem k hromadění té části bohatství nějaké osoby, jejímž prostřednictvím hodlá nabývat jiné statky (spotřební statky nebo výrobní prostředky). Část svého bohatství, kterou hospodařící jednotlivec hodlá použít k nákupu spotřebních statků, nabývá oné formy, v níž může kdykoli uspokojit své potřeby nejjistějším a nejrychlejším způsobem, je-li nejprve směněna za peníze. Část kapitálu hospodařícího jednotlivce, jež se dosud neskládá ze specializovaných činitelů zamýšlené výroby, je rovněž z téhož důvodu vhodnější držet ve formě peněz než v jakékoli jiné formě, neboť jakékoli jiné zboží musí být nejprve směněno za peníze, aby s ním bylo možné dále obchodovat za žádané výrobní prostředky. Vskutku, každodenní zkušenost nás učí, že hospodařící lidé usilují přeměnit v peníze tu část své zásoby spotřebních statků, jež se skládá ze statků, které již nehodlají užít k přímému uspokojení svých potřeb, nýbrž je pokládají za zboží. Podobně tu část svého kapitálu, jež se neskládá z činitelů zamýšlené výroby, přeměňují nejprve v peníze, a činí tím nikoli nepatrný krok k podpoře svých hospodářských záměrů.

Avšak představu, jež penězům jako takovým připisuje funkci též přenášet „hodnoty“ z přítomnosti do budoucnosti, je třeba označit za chybnou. Ačkoli kovové peníze jsou pro svou trvanlivost a nízké náklady na uchovávání bezpochyby vhodné i k tomuto účelu, je přesto zřejmé, že jiná zboží se k němu hodí ještě lépe. Zkušenost vskutku učí, že kdekoli nabyly povahy peněz statky méně snadno uchovatelné než drahé kovy, slouží obvykle k účelům oběhu, nikoli však k uchovávání „hodnot“.¹⁰⁶

Shrneme-li, co bylo řečeno, dospíváme k závěru, že zboží, jež se stalo penězi, je rovněž zbožím, v němž lze nejvhodněji provádět ocenění sloužící praktickým účelům hospodařících lidí a v němž lze nejvhodněji hromadit prostředky pro směnné účely, pokud tomu nestojí v cestě žádné překážky založené na jeho vlastnostech. Kovové peníze (jež mají spisovatelé v naší vědě vždy především na mysli, hovoří-li o penězích obecně) skutečně slouží těmto účelům ve vysoké míře. Avšak zdá se mi být právě tak jisté, že funkce být „mírou hodnoty“ a „uchovatelem hodnoty“ nesmějí být penězům jako takovým připisovány, neboť tyto funkce mají povahu pouze nahodilou a nejsou podstatnou součástí pojmu peněz.

mnoha jiných případech (kdykoli dochází například k náhradnímu splnění smlouvy). Uvažme například případ někoho, kdo protiprávně brání vědci v užívání jeho knihovny. „Tržní cena“ knih by byla pro vědce velmi nedostatečnou náhradou za jeho ztrátu. Avšak tržní cena by byla oprávněným ekvivalentem knihovny pro vědcova dědice, pro něhož by knihovna měla převažující směnnou hodnotu.

Sallustio Antonio Bandini rozvíjí názor, který má své kořeny v díle Aristotelově. Svůj výklad zahajuje tím, že ukazuje obtíže, k nimž vede čirý směnný obchod, a tvrdí, že osoba, o jejíž statky jiní stáli, nebyla vždy v situaci, v níž by mohla využít jejich statků, takže se stalo nezbytným zástavou („un mallevadore“), jejíž převedení mělo zajistit budoucí náhradu, a že pro tuto funkci byly zvoleny drahé kovy. (Discorso economico in Scrittori classici Italiani di economia politica, Milano, 1803–05, VIII, 142ff.) Tuto teorii dále rozvinuli v Itálii Giammaria Ortes (Della economia nazionale, in ibid., XXIX, 271–276, a Lettere in ibid., XXX, 258ff.); Gian-Rinaldo Carli (Dell’origine e del commercio della moneta, in ibid., XX, 15–26); a Giambattista Coriani (Riflessioni sulle monete, a Lettera ad un legislatore della Republica Cisalpina, in ibid., XLVI, 87–102 a 153ff.). Ve Francii rozvinul tuto teorii Dutot (Réflexions politiques sur les finances et le commerce, in E. Daire, ed., Economistes

4. Mincovnictví

Z předchozího výkladu o povaze a původu peněz se jeví, že drahé kovy se v obvyklých obchodních vztazích civilizovaných národů přirozeně staly hospodářskou formou peněz. Avšak užívání drahých kovů k peněžním účelům provázejí některé nedostatky, jejichž odstranění museli hospodařící lidé usilovat dosáhnout. Hlavní nedostatky spjaté s užíváním drahých kovů k peněžním účelům jsou: (1) obtížnost určení jejich pravosti a stupně ryzosti, a (2) nutnost dělit tvrdou hmotu na kusy přiměřené každé jednotlivé transakci. Tyto obtíže nelze odstranit snadno bez ztráty času a jiných hospodářských obětí.

Zkoušení pravosti drahých kovů a jejich stupně ryzosti vyžaduje použití chemikálií a zvláštních pracovních úkonů, neboť je mohou provádět pouze znalci. Dělení tvrdých kovů na kusy o vahách potřebných pro jednotlivé transakce je úkon, který si pro nezbytnou přesnost vyžaduje nejen práci, ztrátu času a pře prefinanciers du XVIIIe Siècle, Paris, 1843, p. 895). V Německu ji přepracoval T.A.H. Schmalz, (Staatswirthschaftslehre in Briefen, Berlin, 1818, I, 48ff.), a v Anglii nedávno Henry Dunning Macleod, (The Elements of Economics, New York, 1881, I, 171ff.). cizní nástroje, ale je rovněž provázen nikoli nepatrnou ztrátou samotného drahého kovu (kvůli ztrátě úlomků a v důsledku opakovaného tavení).

Velmi pronikavý popis obtíží, jež vznikají z užívání drahých kovů k peněžním účelům, nám podal známý cestovatel¹⁰⁷ po jihovýchodní Asii, Bastian, ve svém díle o Barmě, zemi, kde stříbro dosud obíhá v neražené podobě.

„Jde-li někdo v Barmě na trh,“ vypráví Bastian, „musí si s sebou vzít kus stříbra, kladivo, dláto, váhy a potřebná závaží. ‚Kolik stojí tyto hrnce?‘ ‚Ukaž mi své peníze,‘ odpovídá kupec, a po jejich prohlédnutí stanoví cenu na tu či onu váhu. Kupující pak požádá kupce o malou kovadlinu a buší do svého kusu stříbra kladivem, dokud se nedomnívá, že nalezl správnou váhu. Načež jej zváží na vlastních vahách, neboť kupcovým nelze důvěřovat, a přidává stříbro na misku, nebo z ní ubírá, dokud není váha správná. Ovšem nemálo stříbra se ztratí, jak úlomky padají na zem, a kupující proto obvykle dává přednost tomu, aby nenakupoval přesně to množství, jež si přeje, nýbrž množství odpovídající kusu stříbra, který právě odlomil. Při větších nákupech, jež se uskutečňují pouze se stříbrem nejvyššího stupně ryzosti, je postup ještě složitější, neboť nejprve musí být přivolán prubíř, který určí přesný stupeň ryzosti a kterému musí být za tento úkon zaplaceno.“

Tento popis nám poskytuje jasný obraz obtíží spjatých s obchodem všech národů dříve, než se naučily razit kovy. Často opakované zkušenosti s těmito obtížemi musely každému hospodařícímu jednotlivci učinit jejich odstranění nanejvýš žádoucím.

První z obou obtíží, určení stupně ryzosti kovu, se zdá být tou, jejíž odstranění se hospodařícím lidem jevilo jako prvořadé. Ražba vtištěná veřejným úředníkem nebo nějakou spolehlivou osobou na kovový prut neručila za jeho váhu, nýbrž za jeho stupeň ryzosti, a osvobozovala vlastníka, když kov předával dalším osobám, jež oceňovaly spolehlivost ražby, od obtížné a nákladné prubířské zkoušky. Takto označený kov bylo stále třeba vážit jako dříve, avšak jeho ryzost nevyžadovala dalšího zkoumání.

V některých případech zároveň, a v jiných případech snad poněkud později, se zdá, že hospodařící lidé přišli na myšlenku označovat podobným způsobem i váhu kusů kovu a dělit kovy od počátku na kusy, jež byly spolehlivě označeny svou váhou i ryzostí. Toho bylo přirozeně nejlépe dosaženo dělením drahého kovu na malé kusy odpovídající potřebám obchodu a označováním kovu takovým způsobem, aby z kusů nemohla být odstraněna žádná významná část, aniž by se odstranění ihned projevilo. Tohoto cíle bylo dosaženo ražbou kovu, a právě tímto způsobem vznikly naše mince. Mince jsou tedy svou samotnou povahou pouze kusy kovu, jejichž ryzost a váha byly určeny spolehlivým způsobem a s přesností dostačující praktickým účelům hospodářského života, a jež jsou co nejúčinnějším způsobem chráněny proti podvodu. Skutečnost ražby nám umožňuje ve všech transakcích prostě odpočítat potřebné váhy drahých kovů spolehlivým způsobem bez obtížných prubířských zkoušek, dělení a vážení. Hospodářský význam mince tedy spočívá v tom, že (vedle toho, že nás zbavuje mechanického úkonu dělení drahého kovu na požadovaná množství) její přijetí nás zbavuje zkoumání její pravosti, ryzosti a váhy. Když ji předáváme dál, zbavuje nás nutnosti podávat důkaz o těchto skutečnostech. Tím nás osvobozuje od mnoha obtížných, únavných postupů spjatých s hospodářskými oběťmi, a v důsledku této skutečnosti se přirozeně vysoká prodejnost drahých kovů značně zvyšuje.

Nejlepší záruku plné váhy a zajištěné ryzosti mincí může v povaze věci poskytnout vláda sama, neboť je všem známa a všemi uznávána a má moc předcházet zločinům proti ražbě a trestat je.

Vlády proto obvykle přijaly povinnost razit mince potřebné pro obchod. Avšak tak často a tak velice zneužívaly své moci, že hospodařící jednotlivci nakonec téměř zapomněli na skutečnost, že mince není nic jiného než kus drahého kovu pevné ryzosti a váhy, za kteroužto ryzost a plnou váhu poskytuje záruku poctivost a bezúhonnost mincovny. Vyvstaly dokonce pochybnosti, zda jsou peníze vůbec zbožím. Vskutku, nakonec byly prohlášeny za cosi zcela smyšleného, spočívajícího výlučně na lidské vhodnosti. Skutečnost, že vlády nakládaly s penězi, jako by byly skutečně pouhým výtvorem vhodnosti lidí obecně a jejich zákonodárných rozmarů zvláště, tedy nemalou měrou přispěla k šíření omylů o povaze peněz.¹⁰⁸

Původně byly peněžní kovy nepochybně děleny na kusy, jež odpovídaly vahám již v obchodě obecně užívaným. Římský as byl původně librou mědi. Za časů Eduarda I. obsahovala anglická libra šterlinků libru stříbra určité ryzosti podle váhy Tower. Podobně francouzská livre za časů Karla Velikého obsahovala libru stříbra podle váhy Troyes. Anglický šilink a penny byly rovněž vahami obvykle užívanými v obchodě. „Stojí-li pšenice dvanáct šilinků za quarter,“ praví starobylý statut Jindřicha III., „pak má nejjemnější chléb za farthing vážit jedenáct šilinků a čtyři pence.“¹⁰⁹ Je rovněž známo, že německá marka, šilink, fenik atd. byly původně obchodními vahami. Avšak opakovaná znehodnocování měny, jež způsobili správci mincoven, brzy způsobila, že běžné váhy drahých kovů a váhy, podle nichž se drahé kovy užívaly v obchodě (odpočítané jako mince), se ve většině zemí značně lišily. Tento rozdíl pak nemálo přispěl k tomu, že peníze byly pokládány za zvláštní „míru směnné hodnoty“, ačkoli běžná mince v každém přirozeném hospodářství není nic jiného než váhová jednotka určená vahou, podle níž se s drahými kovy obchoduje. V poslední době byly činěny časté pokusy uvést váhovou jednotku drahých kovů opět do souladu s mincovní jednotkou, jako v Německu a Rakousku, kde byla za základ mincovní soustavy zvolena celní libra (Zollverein).

Hlavními nedokonalostmi našich mincí jsou, že je nelze zhotovit v dokonale přesných vahách a že ani o přesnost, jíž by bylo možné dosáhnout, se z praktických důvodů (kvůli nákladům) v obvyklých výrobních postupech užívaných v mincovnách neusiluje. Nedokonalosti, s nimiž mince původně opouštějí mincovnu, se během jejich oběhu zvětšují užíváním, takže snadno vzniká znatelná nerovnost ve vahách mincí téže nominální hodnoty.

Tyto nedostatky jsou zjevně tím výraznější, čím menší jsou množství, na něž se vzácné kovy dělí. Ražba vzácných kovů na kusy tak malé, jaké vyžaduje maloobchod, by vedla k největším technickým obtížím, a i kdyby se prováděla s přiměřenou péčí, vyžadovala by hospodářské oběti, které by byly v naprostém nepoměru k nominální hodnotě mincí. Na druhé straně každý, kdo je obeznámen s obchodem, snadno pochopí obtíže, k nimž by vedl nedostatek mincí malých nominálních hodnot.

„Menší mince než 2 Annas,“ uvádí Bastian, „v Siamu neexistovala. Každý, kdo si přál koupit cokoli pod touto cenou, musel počkat, až nově vzniklá potřeba ospravedlnila vydání takové částky, nebo se spojit s jinými zájemci o koupi a rozdělit si nákup s nimi. Někdy sloužily jako náhražka peněz malé šálky rýže a říká se, že na Sokotře sloužily jako drobné malé kousky ghí neboli másla.“ V mexických městech dostával Bastian jako drobné kousky mýdla a na venkově vejce. Ve vysokohorských oblastech Peru mají domorodci ve zvyku držet v pohotovosti košík, který si rozdělili na přihrádky. V jedné přihrádce jsou šicí jehly, v další cívky nití a v dalších svíčky a jiné předměty denní potřeby. Nabízejí výběr z těchto věcí v hodnotě odpovídající potřebné výši drobných. V Horní Barmě se k nejmenším nákupům, jako je ovoce, doutníky atd., používají hroudy olova a každý obchodník má ve svém krámě velkou bednu plnou těchto hroud. Váží se na větší váze, než jaká se používá pro stříbro. Ve vesnicích, kde nelze očekávat, že se na stříbro vrátí drobné, musí sluha následovat s těžkým pytlem olova pro drobné nákupy.

Ve většině civilizovaných zemí se technické a hospodářské obtíže ražby vzácných kovů na velmi malé kusy obcházejí ražbou kusů z nějakého obyčejného kovu, obvykle mědi nebo mosazi.

Jelikož — už jen z důvodu pohodlí, pokud ne z jiného důvodu — nikdo nebude zbytečně držet jakoukoli významnější část svého bohatství v těchto mincích, mají v obchodě pouze podružné postavení a lze je bez škody razit v poloviční váze, nebo i nižší, k většímu pohodlí veřejnosti, jen pokud je možné je kdykoli ve mincovně vyměnit za mince z vzácných kovů, nebo pokud se podružných mincí vydává jen tak malé množství, že zůstávají v oběhu. První způsob je v každém případě správnější a zároveň jistější ochranou před vládními zneužitími plynoucími ze zisku, který vládě připadá z vydávání těchto mincí. Takovým penězům se říká podružné mince. Jejich hodnota je vyšší než hodnota materiálů, z nichž jsou vyrobeny, přičemž tato dodatečná hodnota je přičitatelná tomu, že určitý počet podružných mincí lze ve mincovně vyměnit za minci vyšší nominální hodnoty, a tomu, že je kdokoli může použít ke splnění svých závazků vůči vydávající vládě a vůči jakékoli jiné osobě až do výše nejmenší plnovážné mince. Vzhledem k většímu pohodlí podružných mosazných nebo měděných mincí veřejnost v tomto případě ochotně toleruje tuto drobnou hospodářskou anomálii, neboť výhody snadnější přenosnosti a pohodlí jsou důležitější než plnost váhy u mincí, které nikdy nestojí v centru významných hospodářských zájmů. Podobným způsobem se v mnoha zemích razí i podvážné stříbrné mince. To není škodlivé, dokud se omezují na nominální hodnoty, pro něž z technických nebo hospodářských důvodů nelze zhotovit vhodné plnovážné mince.