Appendix A: Goods and "Relationships" · Principles of Economics

Dodatek A: Statky a „vztahy“

Aristoteles (Politics i. 4. 1253ᵇ, 23–25) nazývá prostředky života a blahobytu lidí „statky“. Převážně etické hledisko, z něhož národy starověku nahlížely na lidské vztahy, se odráží v názorech antických autorů na povahu užitečnosti a povahu statků, stejně jako ve středověkých spisech převládá hledisko náboženské. Ambrosius praví „nihil utile, nisi quod ad vitae illius eternae prosit gratiam,“¹¹⁰ a dokonce i Louis Thomassin, jehož hospodářské názory náleží středověku, píše ve svém Traité du négoce et de l’usure (Paris, 1697, p. 22), že „l’utilité même se mesure par les considérations de la vie éternelle.“¹¹¹ Z novějších autorů definuje François V. de Forbonnais statky (biens) jako „les propriétés qui ne rendent pas une production annuelle, telles que les meubles précieux, les fruits destinés à la consommation.“¹¹² (Principes économiques in E. Daire [ed.], Mélanges d'économie politique, Paris, 1847, I, 174–175) a staví je do protikladu k „richesses“ (statkům, které přinášejí výnos). Podobné rozlišení, v jiném smyslu, činí také Du Pont (Physiocratie, Leyden, 1768, p. cxviii).

Slovo „statek“ ve zvláštním významu dnešní vědy užíval již Guillaume F. Le Trosne (De l'intérêt social, Paris, 1777, pp. 5–6), který staví potřeby do protikladu k prostředkům jejich uspokojování a tyto prostředky nazývá statky (biens). Viz též Jacques Necker, Sur la législation et le commerce des grains, Paris, 1775, pp. 17–24. Jean Baptiste Say (Cours complet d'économie politique pratique, Paris, 1840, I, 65) definuje statky (biens) jako „les moyens que nous avons de satisfaire [nos besoins].“

Vývoj teorie statku v Německu lze vidět z následujícího: Julius v. Soden (Die Nazional-Oekonomie, Leipzig, 1805, I, 39–40) definoval statek jako předmět spotřeby; L.H. v. Jakob (Grundsätze der National-Oekonomie, Halle, 1825, p. 30) definoval statek jako „was zur Befriedigung menschlicher Bedürfnisse geschickt ist“;¹¹³ Gottlieb Hufeland (Neue Grundlegung der Staatswirthschaftskunst, Wien, 1815, I, 15) jej definoval jako „jedes Mittel zu einem Zwecke eines Menschen“;¹¹⁴ Henri Storch (Cours d'économie politique, St. Petersburg, 1815, I, 56–57) pravil: „L'arrêt que notre jugement porte sur l'utilité des choses . . . en fait des biens.“¹¹⁵ Z těchto počátků definuje Friedrich Carl Fulda (Grundsätze der ökonomisch-politischen oder Kameralwissenschaften, Tübingen, 1816, p. 2) statky jako „diejenige [Sachen], welche der Mensch zu diesem Zweck [Befriedigung geistiger und physischer Bedürfnisse] als Mittel anerkennt“¹¹⁶ (srov. však Hufeland, op. cit., I, 22ff.). Wilhelm Roscher (Grundlagen der Nationalökonomie, dvacáté vydání, Stuttgart, 1892, p. 2) je definuje jako „alles dasjenige was zur. . . Befriedigung eines wahren menschlichen Bedürfnisses anerkannt brauchbar ist.“¹¹⁷

Sir James Steuart ve spise An Inquiry into the Principles of Political Oeconomy (London, 1767, I, 360ff.) již rozdělil statky na věci, osobní služby a práva. Do kategorie práv zahrnul dokonce i obchodovatelná privilegia nebo imunity (p. 370). Say (op. cit., pp. 530–531) počítal mezi statky (biens) advokátní praxi, dobrou pověst (goodwill), jíž se těší obchodník, novinové podniky a dokonce i renomé vojevůdce. Friedrich v. Hermann (Staatswirthschaftliche Untersuchungen, München, 1874, pp. 103ff.) zahrnuje pod pojem vnějších statků velký počet vztahů (vztahy pohostinnosti, lásky, rodiny, výdělečné činnosti atd.) a odlišuje je od hmotných statků a osobních služeb jako zvláštní kategorii statků. Roscher (op. cit., p. 8) počítá mezi „vztahy“ i stát, zatímco Albert E.F. Schäffle (Die nationalökonomische Theorie der ausschliessenden Absazverhältnisse, Tübingen, 1867, p. 12) omezuje pojem „vztahy“ na „übertragbare, durch private Beherrschung des Absatzes und durch Verdrängung der Concurrenz ausschliessend gemachte Renten.“ V této pasáži užívá Schäffle pojem „renta“ ve smyslu sobě vlastním. (Viz Schäffle, Das gesellschaftliche System der menschlichen Wirtschaft, Tübingen, 1873, I, 208ff.; též Soden, op. cit., I, 25ff.; a Hufeland, op. cit., I, 30.)

Následující odstavec se zde v originále objevuje jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
„Werthquote.“ Menger předkládá argument, z něhož toto tvrzení vychází, obšírně na stranách 163 až 165. Vysvětlující poznámka však může ↩
Zbytek tohoto odstavce je v originále poznámkou pod čarou.,TR. ↩
Za statky vyššího řádu je nutno považovat nejen technické výrobní prostředky, nýbrž obecně všechny statky, které lze k uspokojení lidských potřeb použít jedině jejich spojením s jinými statky vyššího řádu. Zboží, které velkoobchodník může předat maloobchodníkovi jen za použití kapitálu, vynaložení nákladů na dopravu a využití rozličných specifických pracovních služeb, je nutno považovat za statky vyššího řádu. Totéž platí o zboží v rukou hokynáře. I spekulant přidává k předmětům své spekulace přinejmenším své podnikatelské činnosti a své kapitálové služby, a často též skladovací služby, uskladnění atd. (viz Hermann, op. cit., s. 65). ↩
„gebunden.“,TR. ↩
Poněvadž, za jinak stejných okolností, jsou produktivnost výrobního procesu i hodnota použitých kapitálových služeb tím větší, čím delší je časové období potřebné k výrobnímu procesu, jsou hodnoty statků vyššího řádu, jež lze využít ve výrobních procesech velmi různého trvání a jež nám tudíž podle naší volby zajišťují spotřební statky různých hodnot v různých časových okamžicích, uváděny do rovnováhy vzhledem k přítomnosti. ↩
Následující odstavec se zde v originále objevuje jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Zbytek tohoto odstavce je v originále poznámkou pod čarou.,TR. ↩
H.v. Mangoldt, Die Lehre vom Unternehmergewinn, Lipsko, 1855, s. 36 a násl. ↩
Menger zde připojuje obsáhlou poznámku pod čarou, jež byla začleněna do textu jako poslední tři odstavce této kapitoly.,TR. ↩
N.F. Canard, Principes d’économie politique, Paříž, 1901, s. 5 a násl.; Carey, op. cit., III, 131 a násl.; Frédéric Bastiat, Harmonies économiques, in Oeuvres complètes de F. Bastiat, Paříž, 1893, VI, 297 a násl.; Max Wirth, Grundzüge der National-Oekonomie, Kolín nad Rýnem, 1871, I, 284 a násl.; Hermann Roesler, Grundsätze der Volkswirthschaftslehre, Rostock, 1864, s. 500–513. ↩
Zbytek tohoto odstavce je v originále poznámkou pod čarou.,TR. ↩ ↩²
Ricardo, Principles of Political Economy and Taxation, vyd. E.C.K. Gonner, Londýn, 1891, s. 44–61 a 392–420. ↩
Viz Karl Rodbertus, Zur Beleuchtung der sozialen Frage, Berlín, 1890, I, 89 a násl. ↩
Rodbertus (op. cit., s. 117 a násl.) tvrdí, že naše společenské instituce umožňují vlastníkům kapitálu a půdy odejmout dělníkům část výtěžku práce, a tím žít, aniž by pracovali. Jeho argument se zakládá na mylném předpokladu, že celý výsledek výrobního procesu je nutno považovat za výtěžek práce. Pracovní služby jsou však jen jedním z činitelů výrobního procesu a nejsou ekonomickými statky v žádné vyšší míře než ostatní činitelé výroby včetně služeb půdy a kapitálu. Kapitalisté a vlastníci půdy tedy nežijí z toho, co odnímají dělníkům, nýbrž ze služeb své půdy a svého kapitálu, jež mají hodnotu, právě tak jako pracovní služby, jak pro jednotlivce, tak pro společnost. ↩
Hodnota kusu půdy je určena očekávanou hodnotou jejích služeb, a nikoli naopak. Hodnota kusu půdy není nic jiného než očekávaná hodnota všech jejích budoucích služeb diskontovaná do přítomnosti. Čím vyšší je tedy očekávaná hodnota služeb půdy a čím nižší hodnota služeb kapitálu (úroková míra), tím vyšší bude hodnota půdy. Později uvidíme, že hodnota statků je základem jejich cen. Že lze pravidelně pozorovat, jak cena půdy v obdobích hospodářského růstu národa rychle stoupá, je dáno na jedné straně vzestupem pozemkové renty a na druhé straně poklesem úrokové míry. ↩
V Berlíně si švadlena pracující 15 hodin denně nedokáže vydělat tolik, kolik potřebuje ke své obživě. Její příjem pokryje jídlo, přístřeší a palivové dříví, ale ani při nejusilovnější píli si nedokáže vydělat dost na ošacení (viz Carnap, in Deutsche Vierteljahrsschrift, 1868, část II, s. 165). Podobné poměry lze pozorovat ve většině ostatních velkých měst. ↩
Životní úroveň dělníka je určována jeho příjmem, a nikoli jeho příjem jeho životní úrovní. V podivném zaměňování příčiny a následku byl však přesto často hájen vztah opačný. ↩
Ke kapitole VII. Viz poznámky 3 a 4 kapitoly VII.—TR. ↩
Následující dva odstavce se v originále objevují jako jediná poznámka pod čarou za slovy „labor services“ na začátku třetího z předcházejících odstavců.,TR. ↩
Zvláštní charakteristika tvorby cen v případě služeb kapitálu vyplývá, jak uvidíme později, ze skutečnosti, že tyto služby zpravidla nelze prodat, aniž by se sám kapitál převedl do rukou kupujícího služeb kapitálu. Z toho plyne riziko pro vlastníka kapitálu, za něž musí být odškodněn prémií. ↩
Viz Schüz, „Ueber die Renten der Grundeigenthümer und den angeblichen Conflict ihrer Interessen mit denen der übrigen Volksklassen,“ Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft, XI (1855), 171 a násl. ↩
Adam Smith, op. cit., s. 13. ↩
Zbytek tohoto odstavce se zde v originále objevuje jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Sotva je třeba podotýkat, že číselné údaje v textu nemají číselně vyjadřovat absolutní, nýbrž pouze relativní velikosti důležitosti dotyčných uspokojení. Označuji-li tedy například důležitost dvou uspokojení čísly 40 a 20, říkám tím pouze, že první z obou uspokojení má pro dotyčného hospodařícího jedince dvojnásobnou důležitost než druhé. ↩
Tyto úvahy zcela vyvracejí tvrzení řady ekonomických autorů (mezi novějšími německými autory například Lotze a Raua), kteří popírali produktivitu obchodu. Účinek hospodářské směny statků na hospodářské postavení každého z obou obchodníků je vždy týž, jako by do jeho vlastnictví vstoupil nový předmět bohatství. Obchod tedy není o nic méně produktivní než průmyslová či zemědělská činnost. ↩
Následující odstavec se zde v originále objevuje jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
„die menschlichen Wirthschaften“,TR. ↩
Careyho líčení obchodníků jako hospodářských příživníků proto, že si nárokují část zisku plynoucího z využití dostupných příležitostí k hospodářským směnným transakcím (op. cit., III, 23–25), se zakládá na jeho mylných představách o produktivitě obchodu. ↩
Viz Dodatek F (s. 305) k materiálu, který se na tomto místě původně objevoval jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Říkám-li, že $B_{1}$ hospodářsky vylučuje $B_{2}$ , nemíním tím, že $B_{2}$ je ze směny vyloučen použitím fyzické síly nebo kvůli právní nezpůsobilosti. Toto rozlišení je důležité, neboť $B_{2}$ by mohl snadno vlastnit několik set bušlů obilí, a mít tak fyzicky i právně moc získat Aova koně, a přesto se rozhodnout jej nezískat. Pokud jej nezíská, jeho důvod musí být hospodářské povahy, totiž že tím, že by se vzdal většího množství obilí než 29 bušlů, by nezaopatřil uspokojení svých potřeb lépe, než by je zaopatřil bez směny. ↩
Mohl by vzniknout názor, že namísto toho, aby se cena v případě, který jsme rozebírali, utvořila mezi 30 a 80 bušly obilí, ustaví se přesně na 30 jednotkách. Tento závěr by byl správný, kdybychom měli co do činění s dražebním prodejem, u něhož nebyla předem stanovena minimální cena, anebo kdyby tato cena byla stanovena pod 30 bušlů obilí. V obou případech by byl A samotnou povahou dražby donucen spokojit se s cenou 30 bušlů, a příčiny neobvyklé tvorby cen v dražbách obecně je třeba hledat v obdobných vztazích. Pokud se však hospodařící jedinec A od počátku nezaváže dražební smlouvou a může své zájmy sledovat se zcela neomezenou svobodou, neexistuje žádný hospodářský důvod, proč by cena koně neměla ve směně mezi A a B dosáhnout 79 bušlů obilí, právě tak jako neexistuje důvod, proč by neměla být stanovena na 30 bušlech. ↩
Následující odstavec se zde v originále objevuje jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Žádný jev není běžnější než to, že monopolista nejbojovnějším způsobem hájí své postavení proti vstupu konkurenta. Stejně běžné je však zjistit, že s konkurentem dospěje k dohodě, jakmile se konkurent prosadil. Prvořadým zájmem monopolisty je zabránit konkurentovi, aby se prosadil. Pokud se však konkurentovi přesto podařilo pevně se zakořenit, jeho hospodářský zájem spočívá v tom, že v součinnosti s touto druhou firmou sleduje upravenou monopolní politiku, kdykoli se monopolní politika ukáže být možnou i po prosazení konkurenta. Ostrá konkurence je v případech tohoto druhu obvykle nevýhodná pro oba hospodařící jedince. Proto dva konkurenti, zpočátku k sobě tak nepřátelští, zpravidla rychle dospějí k dohodě ↩
Viz Gustav Schmoller, „Die Lehre vom Einkommen in ihrem Zusammenhang mit den Grundprinzipien der Steuerlehre,“ Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft, XIX (1863), 53. ↩
Mengerovo užívání pojmu „užitečnost“ se může moderním čtenářům jevit matoucím, neudrží-li si neustále na mysli význam, jejž s ním spojuje. Tento význam mu nedovoluje užívat tohoto pojmu k označení pojmu nyní nazývaného „mezní užitek“. Věc má „užitečnost“ (v Mengerově smyslu tohoto pojmu), jestliže všechny dostupné jednotky této věci dohromady poskytují celkový užitek (v našem smyslu tohoto pojmu) větší než nula, i když mezní užitek této věci (v našem smyslu) je nulový. Obecně tvrdí, že pojem „užitečnost“ je zcela objektivní a postrádá psychologický obsah. Představuje si ji jako abstraktní vztah mezi druhem statků a lidskou potřebou (v obecném smyslu na rozdíl od „konkrétních potřeb“ jednotlivce — viz pozn. 4 kapitoly II). Užitečnost je tudíž podle Mengera pouhým předpokladem statkového charakteru (a tudíž charakteru ekonomického), avšak nemá žádný kvantitativní vztah k hodnotě. Z tohoto důvodu odmítá jakékoli ztotožnění „užitečnosti“ s „užitnou hodnotou“ (viz též pozn. 3 této kapitoly a dodatky C, D a G). Je ovšem zřejmé, že nedostatek pojmu „mezní užitek“ nebyl pro něj překážkou ve vyjádření a rozpracování tohoto pojmu. — Pozn. překl. ↩
Byl to tento omyl, jenž svedl Proudhona, cit. dílo, s. 59 a násl., k tvrzení, že mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou existuje nesmiřitelný rozpor. ↩
Wilhelm Roscher, Ansichten der Volkswirthschaft aus dem geschichtlichen Standpunkte, Leipzig, 1861, s. 117; Bruno Hildebrand, „Naturalwirthschaft, Geldwirthschaft und Creditwirthschaft,“ Jahrbücher für National-Oekonomie und Statistik, II (1864), 17; H. v. Scheel, ↩
Zbytek tohoto odstavce a následující odstavec se zde v originále objevují jako jediná poznámka pod čarou.,TR. ↩
Viz první odstavec Dodatku H (s. 308) k materiálu, který se zde původně objevoval jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
„vědomě zaměřená na všestranné naplňování eticky rozumných životních cílů." ↩
Viz posledních sedm odstavců Dodatku H (s. 309) k materiálu, který zde byl původně připojen jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Následující odstavec se zde v originále objevuje jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Prodejnost komodit obecně značně vzrůstá s rostoucími potřebami a rostoucím bohatstvím národa. Prodejnost několika málo komodit se však těmito činiteli zmenšuje. Existuje řada komodit, které lze v chudé zemi snadno prodat, ale stávají se prakticky neprodejnými, jakmile země dosáhne hospodářské zralosti (viz s. 234–5). ↩
Theodor Mommsen, Geschichte des römischen Münzwesens, Berlin, 1860, s. v–xx a 167 a násl.; Carnap, „Zur Geschichte der Münzwissenschaft und der Werthzeichen,“ Zeitschrift für die gesamte Staatswissenschaft, XVI (1860), 348–396; Friedrich Kenner, „Die Anfänge des Geldes in Alterthume,“ Sitzungsberichte der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften zu Wien: Philologisch-Historische Classe, XLIII (1863), 382–490; Roscher, op. cit., s. 36–40; Hildebrand, op. cit., s. 5; Scheel, op. cit., s. 12–29; A. N. Bernardakis, „De l’origine des monnaies et de leurs noms,“ Journal des Economistes, (třetí řada), XVIII (1870), 209–245. ↩
Ze zřejmých důvodů zůstávají slova „Geld“ a „gelten“ v této i následující větě nepřeložena.,TR. ↩
Viz první dva odstavce Dodatku I (s. 312) k materiálu, který se zde původně objevoval jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Zvyk jako činitel v původu peněz zdůrazňuje Condillac, op. cit., s. 286–290 a G. F. Le Trosne, De l’intérêt social, Paris, 1777, s. 43 a násl. ↩
Viz Dodatek J (s. 315) k materiálu, který zde byl původně připojen jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Viz Stein, op. cit., s. 55; obzvláště též Karl Knies, „Ueber die Geldentwerthung und die mit ihr in Verbindung gebrachten Erscheinungen,“ Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft, XIV (1858), 266; a Mommsen, op. cit., s. vii–viii. ↩
August Böckh, Metrologische Untersuchungen über Gewichte, Münzfusse und Masse des Alterthums, Berlin, 1838, s. 385 a násl., 420 a násl.; Mommsen, op. cit., s. 169; Friedrich O. Hultsch, Griechische und römische Metrologie, Berlin, 1862, s. 124 a násl., 188 a násl. ↩
Wilh. Wackernagel, „Gewerbe, Handel und Schiffahrt der Germanen,“ Zeitschrift für deutsches Alterthum, IX (1853), 548 a násl.; Jakob Grimm, Deutsche Rechtsalterthümer, 4. vydání připravené A. Heuslerem a R. Hübnerem, Leipzig, 1899, II, 123–124; Ad. Soetbeer, „Beiträge zur Geschichte des Geld- und Münzwesens in Deutschland,“ Forschungen zur deutschen Geschichte, I (1862), 215. ↩
Aloys Sprenger, Das Leben und die Lehre des Mohammad, Berlin, 1861–65, III, 139. ↩
Friedrich v. Spiegel, Commentar über das Avesta, Wien, 1864–68, I, 94 a násl. ↩
Plutarch, Lives, s anglickým překladem od Bernadotta Perrina, London: William Heinemann, 1914, I, 55; Plinius, The Natural History, přeložili John Bostock a H. T. Riley, London: H. G. Bohn, 1856, IV, 5–6; Heinrich Schreiber, „Die Metallringe der Kelten als Schmuck und Geld,“ Taschenbuch für Geschichte und Alterthum, II, 67–152, 240–247 a III, 401–408. ↩
Francesco Saverio Clavigero, The History of Mexico, Richmond, 1806, II, 188 a násl. ↩
Bobří kůže je dosud jednotkou směnné hodnoty v několika oblastech Společnosti Hudsonova zálivu. Tři kuny se rovnají jedné bobří kůži, jedna polární liška dvěma bobřím kůžím, jedna stříbrná liška nebo jeden medvěd se rovnají čtyřem bobřím kůžím a jedna puška se rovná 15 bobřím kůžím („Die Jäger im nördlichen ↩
Roscher, op. cit., poznámka 13 na s. 313–314. ↩
Réflexions sur la formation et la distribution des richesses, přetištěno v Oeuvres de Turgot, vyd. G. Schelle, Paris, 1913–23, II, 554. Viz též Roscher, op. cit., s. 297–303, Knies, op. cit., s. 262. ↩
Viz k tomu zejména J. A. R. v. Helferich, Von den periodischen Schwankungen im Werth der edeln Metalle von der Entdeckung Amerikas bis zum Jahre 1830, Nürnberg, 1843. ↩
Snad je stejně zřejmé, že nejde o meze popsané v Kapitole V jakožto meze, mezi nimiž se musí tvorba cen odehrávat. Jiné výklady mohou být možné, ale zdá se pravděpodobné, že „meze“ v této pasáži jsou jednoduše nabídky a poptávky, které si dva smlouvající zvolili jako libovolné výchozí body ve smlouvacím procesu, přičemž prodávající zamýšlí jít dolů a kupující nahoru. Navzdory Mengerově zdánlivému naznačení v druhém z následujících odstavců, že „poptávková cena“ a „nabídková cena“ z onoho odstavce jsou mezemi popsanými v Kapitole V, jsou tyto zjevně téhož rázu jako zdejší „meze“ trhu s vlnou.,TR. ↩
Viz poznámku 20 výše.,TR. ↩
To jest, subjektivní ekvivalent těchto statků pro A je cena, kterou A očekává. Původní německá pasáž zní takto: „der voraussichtlich dafür zu erzielende Preis ist für das wirthschaftende Subject A allerdings der Regel nach das Aequivalent dieser Güter.“ ,TR. ↩
Ačkoli tento rozdíl dosud nebyl v naší vědě dostatečně postřehnut, je již dlouho předmětem podrobných zkoumání ze strany badatelů v oblasti práva. Tato otázka má pro ně praktický zájem v případech, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu škody, jakož i v ↩
Aristotelés již postřehl, že peníze slouží jako míra v obchodě lidí (Ethica Nicomachea V. 5. 1133ᵇ, 16; a ix, 1. 1164ᵃ, 1). Mezi autory, kteří odvozují původ peněz výlučně nebo převážně z potřeby hospodařících lidí mít míru „směnné hodnoty“ či cen a kteří peněžní charakter drahých kovů pokládají za daný jejich zvláštní vhodností pro tento účel, bych zde rád zmínil tyto: Carlo Antonio Broggia, Trattato delle monete, (vydáno 1743) ve Scrittori classici Italiani di economia politica, Milano, 1803–05, IV, 304; Pompeo Neri, Osservazioni sopra il prezzo legale delle monete, (vydáno 1751) v tamtéž, VI, 134 a násl.; Ferdinando Galiani, Della moneta, v tamtéž, XII, 23 a násl. a 120 a násl.; Antonio Genovesi, Lezioni di economia civile, v tamtéž, XV, 291–313 a 333–341; Francis Hutcheson, A System of Moral Philosophy, London, 1755, II, 55–58; David Ricardo, op. cit., s. 40; Storch, op. cit., I, 45 a násl.; Lorenz v. Stein, System der Staatswissenschaft, Stuttgart, 1852, I, 217 a násl.; Albert E. F. Schäffle, Das gesellschaftliche System der menschlichen Wirthschaft, Tübingen, 1873, I, 221 a násl. ↩
Následující dva odstavce se zde v originále objevují jako poznámka pod čarou.,TR. ↩
Hlavními představiteli této teorie jsou velcí angličtí filosofové sedmnáctého století. Hobbes vychází z potřeby lidí uchovávat pomíjivé bohatství, které nehodlají použít k bezprostřední spotřebě, a ukazuje, jak lze tohoto cíle dosáhnout přeměnou („concoctio“) pomíjivého bohatství v kovové peníze. Ukazuje rovněž, jak lze tím bohatství snáze přenášet (Leviathan, vyd. A. D. Lindsay, „Everyman’s Library,“ London, 1914, s. 133). Locke činí tutéž poznámku (Two Treatises of Government a Further Considerations concerning Raising the Value of Money, in The Works of John Locke, 12. vydání, London, 1824, IV, 364–365 a 139 a násl.). ↩
Menger neuvádí odkazy na pasáže, které cituje z Bastiana, a my jsme je nedokázali nalézt ve vydaných dílech Adolpha Bastiana, jež nám byla přístupná. Je možné, že Mengerovy informace se zakládaly na nevydané přednášce nebo na osobním sdělení od Bastiana.,TR. ↩
Následující odstavec se v originále objevuje jako poznámka pod čarou připojená na konci předchozího odstavce.,TR. ↩
Viz Adam Smith, op. cit., s. 26. ↩
Ke Kapitole I. Viz poznámky 2 a 8 Kapitoly I.,TR. ↩
„nic není užitečné kromě toho, co slouží spáse věčného života člověka.“ ↩
„sama užitečnost se měří zřeteli k věčnému životu.“ ↩
„Těžiště“ je doslovný překlad výrazu „Schwerpunkt“. Mengerův titul zní „Ueber den Wechsel im ökonomischen Schwerpunkte des Güterwerthes“. Méně neobratný překlad není možný bez ztráty svéráznosti originálu.—TR. ↩
Indiferentní směny, jako je tato, řadím rozhodně mezi nehospodářské, neboť v nich je prozíravá činnost lidí uváděna v pohyb bezcílně, zcela nehledě na všechny hospodářské oběti, jež mohou s sebou nést. ↩
„majetek, který nepřináší roční výnos, jako jsou drahocenné předměty, výrobky určené ke spotřebě.“ ↩
„co se hodí k uspokojení lidských potřeb.“ ↩
„každý prostředek k nějakému účelu člověka.“ ↩
„úsudek, který vynášíme o užitečnosti věcí . . . z nich činí statky.“ ↩
„ty [věci], které člověk uznává za prostředky k tomuto cíli [uspokojení psychických a fyzických potřeb].“ ↩
„vše, co je uznáno za použitelné k uspokojení skutečné lidské potřeby“ (kurziva Mengerova). ↩
„převoditelné renty učiněné výlučnými soukromou kontrolou nabídky a vyloučením konkurence.“ ↩
Ke Kapitole II. Viz poznámky 9 a 14 Kapitoly II.,TR. ↩
„co lze získat pouze za určitou oběť v podobě práce nebo peněžního protiplnění.“ ↩
„které jsou způsobilé být obchodovány nebo které přinejmenším obchod usnadňují.“ ↩
„cíle a prostředky hospodaření.“ ↩
Jsme takříkajíc nuceni kupovat tyto . . . statky prací, hospodárností, odříkáním, jedním slovem skutečnými obětmi. ↩
„Od těchto statků nelze oddělit ideu vlastnictví. Neexistovaly by, kdyby jejich výlučné držení nebylo zajištěno osobě, která je nabyla. . . . Na druhé straně vlastnictví předpokládá nějakou formu společnosti, smlouvy a zákony. Takto nabyté bohatství proto může být nazváno společenským bohatstvím.“ ↩
Ke Kapitole III, oddílu 1. Viz poznámku 1 Kapitoly III.,TR. ↩
Tuto položku se nám nepodařilo nalézt. Domníváme se však, že Mengerův odkaz směřuje k tomuto dílu: Dorpat, Kaiserliche Universität, Facultätsschriften der Kaiserlichen Universität Dorpat, dargebracht zur Feier ihres funfzigjährigen Bestehens, atd. Dorpat, 1852, (viz Catalogue of the Printed Books in the Library of the British Museum, London, 1881–1900, I, 202).,TR. ↩
„vztah uznaný lidským úsudkem, že věc může být prostředkem k naplnění nějakého žádaného cíle.“ ↩
„v řadě případů je teorie hodnoty . . . [je] . . . ve skutečnosti vybudována zcela na kombinaci dvou významů slova hodnota.“ ↩
„aby bylo možno hovořit o hospodaření nebo o hospodářských statcích, musí vždy existovat potenciální nebo skutečný vztah mezi osobami a neosobními vnějšími předměty, vědomě ustavený lidmi. Tento vztah lze posuzovat se zřetelem k hospodářskému předmětu nebo z hlediska hospodařícího jedince. Nahlížen objektivně je užitečností statku. Nahlížen subjektivně je hodnotou statku. Užitečnost (upotřebitelnost, prospěšnost) je vhodnost věci sloužit lidskému účelu. . . . Hodnota je však důležitost, kterou statek díky své užitečnosti má pro vědomé hospodářské účely hospodařícího jedince.“ ↩
„důležitost statku vzhledem k obětem podstoupeným při jeho získání.“ ↩
„tradiční rozlišení mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou je nesprávné a pojem hodnoty nelze nikterak vázat na činitel, jímž jsou věci mající užitečné použití. Naopak, pojem hodnoty je jednotný, označuje povahu věcí jakožto bohatství a stává se konkrétním jevem v důsledku ustavení zákonů ohledně vlastnictví.“ (Kurzivu v citátu doplnil Menger.),TR. ↩
Ke Kapitole III, oddílu 2. Viz poznámku 11 Kapitoly III.,TR. ↩
Zde uvedená pasáž od Aristotela je doslovným anglickým překladem německého překladu, který nabízí Menger. V standardním anglickém překladu od W. D. Rosse (The Works of Aristotle, London, Oxford University Press, 1925, sv. IX) zní tato pasáž takto: „všechny statky musí být tudíž měřeny nějakou jedinou věcí. . . . Že poptávka drží věci pohromadě jako jeden celek, je ukázáno tím, že když se lidé navzájem nepotřebují . . . nesměňují, jak činíme my, když někdo chce to, co sám máme.“,TR. ↩
„jelikož se rozpoložení lidských myslí různí, různí se hodnota věcí.“ ↩
„hodnota vážení nějakého předmětu je pro izolovaného jedince přesně rovna oné části jeho celkových schopností [práce], jež odpovídá jeho touze po onom předmětu nebo již si přeje vynaložit na jeho uspokojení.“ ↩
„O věci se říká, že je užitečná, slouží-li jedné z našich potřeb; … podle této užitečnosti si jí ceníme více či méně. … Nuže, toto cenění je to, co nazýváme hodnotou.“ ↩
„Jelikož užitná hodnota je vždy vztahem věci k člověku, je užitná hodnota každého druhu statků určena velikostí a pořadím lidských potřeb, které onen druh statků uspokojuje. Tam, kde nejsou žádní lidé a žádné potřeby, neexistuje žádná užitná hodnota. Celková užitná hodnota kteréhokoli druhu statků zůstává tudíž nezměněna, dokud zůstávají nezměněny potřeby lidské společnosti, a užitná hodnota jediné jednotky onoho druhu se rovná této celkové užitné hodnotě dělené počtem jednotek. Čím větší je tudíž celkový počet jednotek, tím menší se stává podíl užitné hodnoty připisovaný každé jednotce z celkové užitné hodnoty onoho druhu, a naopak.“ ↩
„náležitosti pro odhad užitné hodnoty statků nelze nalézt nikde jinde než v základních prvcích samotného pojmu užitné hodnoty.“ ↩
„Velikosti užitné hodnoty statků tedy závisejí (a) na intenzitě lidských potřeb, které uspokojují, a (b) na intenzitě, s níž tyto lidské potřeby uspokojují. . . . Nalézáme tudíž třídění a stupnici lidských potřeb, jimž odpovídá třídění a stupnice druhů statků.“ ↩
„Hospodářská činnost bude vykonávána tím usilovněji, čím naléhavější je potřeba člověka po nějakém statku a čím obtížnější je opatřit statek odpovídající této potřebě. Čím více tito dva činitelé (intenzita touhy a stupeň obtížnosti opatření) na sebe vzájemně působí, tím silněji vstupuje důležitost statku do vědomí, jež řídí hospodářskou činnost. Všechna tvrzení o velikosti hodnoty a jejích změnách jsou převoditelná na tento základní vztah.“ Tuto pasáž se nepodařilo nalézt v přetištěném vydání Schäfflovy stati, jež nám jediné bylo k dispozici. Je pravděpodobné, že přetisk představuje pouze neúplnou verzi Schäfflova původního článku. Ať tomu tak je či nikoli, z ostatních Schäfflových spisů, například Das gesellschaftliche System der menschlichen Wirthschaft (Tübingen, 1873, I, 172), je zcela zřejmé, že Mengerova citace přesně vystihuje Schäfflovo myšlení.,TR. ↩
„Vztah míry daného statku k běhu statků obecně.“ ↩
„Pravou míru hodnoty statku nalezneme tak, že velikost daného statku vydělíme velikostmi statků ostatních. Aby to bylo možné, je třeba nalézt společného jmenovatele pro velikosti všech statků. Tohoto společného jmenovatele, čili stejnorodý prvek statků, však lze nalézt jedině v jejich stejnorodé povaze, totiž ve skutečnosti, že všechny pravé statky vznikají ze šesti prvků, jimiž jsou hmota, práce, výroba, potřeba, užitečnost a pravá spotřebovatelnost, neboť zmizí-li jeden z těchto prvků, předmět přestává být statkem. Tyto prvky jsou v daném statku obsaženy jen v určité míře a jejich velikost určuje míru každého pravého statku braného zvlášť. Z toho plyne, že kvantitativní vztah všech jednotlivých statků navzájem, čili obecná míra jejich hodnoty, je dán poměrem mezi těmito složkovými prvky statků a jejich velikostí v jednom statku vzhledem k druhému. Určit a vypočítat tento vztah tedy znamená určit pravou míru hodnoty.“ ↩
Ke kapitole III, oddíl 3. Viz poznámka 15 kapitoly III.,TR. ↩
„Shledáváme, že vývoj všech národů byl obdobný potud, že kapitál byl všude s to silně rozvinout svou hospodářskou moc teprve po zavedení a širokém užívání kovových peněz a odhalit svou rozsáhlejší moc teprve na vyšších stupních civilizace.“ ↩
Ke kapitole V. Viz poznámka 1 kapitoly V.,TR ↩
„co se prodává nebo dodává, velkoobchodně či maloobchodně, v krámech, obchodech, na trzích, tržištích atd.“ ↩
„co je člověku nad jeho obživu zbytečné a co předává jiným.“ ↩
„Zboží je cokoli . . . co . . . lze dát někomu jinému, zejména výměnou za něco jiného.“ ↩
„zásoby statků udržované pohotově k výměně.“ ↩
„každý výrobek podniku vystupující jako samostatný statek.“ ↩
Ke kapitole VIII, oddíl 1. Viz poznámka 5 kapitoly VIII,TR. ↩
„kůň . . . nebo nějaká jiná peněžní úhrada.“ ↩
Tento odkaz se nám nepodařilo ověřit.,TR. ↩
„zboží uchovávané v pohotovosti ke směně nebo prodeji.“ ↩
„každé zboží určené k prodeji.“ ↩
„přebytečné zboží určené k obchodu.“ ↩
„cennosti a zboží určené k prodeji.“ ↩
„výrobky, které obíhají nebo jsou určeny k oběhu.“ ↩
„rozmanité výrobky určené k obchodu.“ ↩