Potřeby vyvěrají z našich pudů a pudy jsou vetkány do naší přirozenosti. Nedokonalé uspokojení potřeb vede k zakrnění naší přirozenosti. Jejich neuspokojení přivodí naši zkázu. Uspokojovat své potřeby však znamená žít a prospívat. Snaha postarat se o uspokojení svých potřeb je tedy totožná se snahou postarat se o svůj život a blahobyt. Je to nejdůležitější ze všech lidských snažení, neboť je předpokladem a základem všech ostatních.

V praxi se péče lidí o uspokojení jejich potřeb projevuje jako snaha získat vládu nad všemi věcmi, na nichž uspokojení jejich potřeb závisí. Má-li člověk k dispozici všechny spotřební statky nutné k uspokojení svých potřeb, závisí jejich skutečné uspokojení už jen na jeho vůli. Jeho cíl tedy můžeme považovat za dosažený, jakmile vlastní tyto statky, neboť jeho život a blahobyt jsou pak v jeho vlastních rukou. Množství spotřebních statků, jež člověk musí mít, aby uspokojil své potřeby, lze označit jako jeho potřebné množství.¹⁵ Péče lidí o zachování svého života a blahobytu se proto stává snahou opatřit si toto potřebné množství.

Kdyby se však lidé starali o opatření potřebného množství statků teprve tehdy, když pociťují jejich bezprostřední nezbytnost, bylo by uspokojení jejich potřeb, a tím i jejich život a blahobyt, zajištěno jen velmi nedostatečně.

Předpokládáme-li, že obyvatelé nějaké země by na počátku zimy byli zcela bez zásob potravin a oděvů, nelze pochybovat o tom, že většina z nich by se nedokázala zachránit před zkázou, ani při nejzoufalejším úsilí zaměřeném na uspokojení svých potřeb. Čím dále však civilizace postupuje a čím více lidé spoléhají na to, že si statky nutné k uspokojení svých potřeb obstarají zdlouhavým výrobním procesem (s. 67 a násl.), tím naléhavější se stává nutnost zařídit uspokojení svých potřeb předem — totiž opatřit si potřebné množství pro budoucí časová období.

I australský divoch neodkládá lov, dokud skutečně nepocítí hlad. Ani neodkládá stavbu svého přístřeší, dokud nenastalo nevlídné počasí a dokud už není vystaven jeho škodlivým účinkům.¹⁶ Avšak lidé v civilizovaných společnostech jako jediní z hospodařících jednotlivců plánují uspokojení svých potřeb nikoli pouze na krátké období, nýbrž na mnohem delší časové úseky. Civilizovaní lidé usilují o to, aby zajistili uspokojení svých potřeb na mnoho let dopředu. Ba dokonce neplánují jen pro celý svůj život, nýbrž zpravidla rozšiřují své plány ještě dále ve své péči o to, aby ani jejich potomkům nechyběly prostředky k uspokojení jejich potřeb.

Kamkoli se mezi civilizovanými národy obrátíme, nacházíme soustavu rozsáhlého předzásobení pro uspokojení lidských potřeb. Zatímco ještě nosíme svůj těžký oděv na ochranu před zimní stužeností, jsou nejen hotové jarní oděvy již na cestě do maloobchodů, nýbrž se v továrnách tkají lehké látky, které budeme nosit příští léto, a předou se příze pro těžký oděv, jejž použijeme následující zimu. Když onemocníme, potřebujeme služby lékaře. V právních sporech potřebujeme radu právníka. Bylo by však příliš pozdě, aby člověk v kterékoli z těchto situací uspokojil svou potřebu, kdyby se měl teprve tehdy pokoušet osvojit si lékařské či právnické znalosti a dovednosti sám, nebo se snažit zařídit zvláštní výcvik jiných osob do svých služeb, byť by snad měl k dispozici nezbytné prostředky. V civilizovaných zemích jsou potřeby společnosti po těchto a podobných službách opatřovány včas, neboť zkušení a osvědčení muži, kteří se na svá povolání připravili před mnoha lety a od té doby nasbírali ze své praxe bohaté zkušenosti, dávají své služby k dispozici společnosti. A zatímco takto požíváme plody prozíravosti minulých dob, je na našich univerzitách školena řada mužů, aby v budoucnu uspokojovali potřeby společnosti po podobných službách.

Péče lidí o uspokojení jejich potřeb se tedy stává snahou postarat se předem o pokrytí jejich potřebného množství v budoucnu, a proto budeme potřebným množstvím nějaké osoby nazývat ona množství statků, jež jsou nutná k uspokojení jejích potřeb v rámci časového období, na něž se vztahují její plány.¹⁷

Existují dva druhy znalostí, jež lidé musí mít jako předpoklad jakéhokoli úspěšného pokusu postarat se předem o uspokojení svých potřeb. Musí si ujasnit: (a) své potřebné množství — totiž ona množství statků, jež budou potřebovat k uspokojení svých potřeb během časového období, na něž se jejich plány vztahují, a (b) množství statků, jež mají k dispozici za účelem pokrytí tohoto potřebného množství.

Veškerá prozíravá činnost zaměřená na uspokojení lidských potřeb se zakládá na znalosti těchto dvou tříd množství. Bez znalosti té první by lidé jednali naslepo, neboť by neznali svůj cíl. Bez znalosti té druhé by jejich činnost postrádala plán, neboť by neměli žádnou představu o dostupných prostředcích.

V dalším výkladu bude nejprve ukázáno, jak lidé docházejí k poznání svého potřebného množství pro budoucí časová období; poté bude ukázáno, jak odhadují množství statků, jež budou mít během těchto období k dispozici; a nakonec bude podán popis činnosti, jíž se lidé snaží nasměrovat množství statků (spotřebních statků a výrobních prostředků), jež mají k dispozici, k nejúčinnějšímu uspokojení svých potřeb.

1. Lidské potřebné množství

A. Potřebné množství statků prvního řádu (spotřebních statků).

Lidské bytosti přímo a bezprostředně pociťují pouze potřeby statků prvního řádu — totiž statků, jichž lze přímo užít k uspokojení jejich potřeb (s. 56). Kdyby neexistovalo žádné potřebné množství těchto statků, nemohlo by vzniknout žádné potřebné množství statků vyššího řádu. Potřebné množství statků vyššího řádu je tedy závislé na potřebném množství statků prvního řádu a zkoumání tohoto druhého představuje nezbytný základ pro zkoumání lidského potřebného množství obecně. Nejprve se proto budeme zabývat lidským potřebným množstvím statků prvního řádu a poté výkladem zásad, podle nichž se řídí lidské potřebné množství statků vyššího řádu.

Množství statku prvního řádu nutné k uspokojení konkrétní lidské potřeby¹⁸ (a tedy i množství nutné k uspokojení všech potřeb statku prvního řádu, jež vyvstanou v určitém časovém období) je určeno přímo samotnou potřebou (samotnými potřebami) a má k ní (k nim) přímý kvantitativní vztah. Kdyby tedy lidé byli vždy správně a úplně zpraveni, na základě dřívější zkušenosti, o konkrétních potřebách, jež budou mít, a o intenzitě, s níž budou tyto potřeby pociťovány během časového období, pro něž plánují, nemohli by být nikdy na pochybách o množstvích statků nutných k uspokojení svých potřeb — totiž o velikosti svého potřebného množství statků prvního řádu.

Zkušenost nám však praví, že jsme často více či méně na pochybách, zda určité potřeby vůbec budou v budoucnu pociťovány. Jsme si ovšem vědomi, že během daného časového období budeme potřebovat jídlo, pití, oděv, přístřeší atd. Avšak táž jistota neexistuje u mnohých jiných statků, jako jsou lékařské služby, léky atd., neboť zda u těchto statků pocítíme potřebu, či nikoli, často závisí na vlivech, jež nedokážeme s jistotou předvídat.

I u potřeb, o nichž předem víme, že budou v časovém období, pro něž plánujeme, pociťovány, můžeme být nejisti ohledně dotčených množství. Jsme si dobře vědomi, že se tyto potřeby ohlásí, avšak nevíme předem, v jaké přesně míře — totiž neznáme přesná množství statků, jež budou nutná k jejich uspokojení. Právě o tato množství zde však jde.

V případě potřeb, u nichž panuje nejistota, zda vůbec vyvstanou v časových obdobích, pro něž lidé činí své plány, nás zkušenost učí, že navzdory své nedostatečné prozíravosti se lidé nikterak neopomíjejí postarat o jejich případné uspokojení. I zdraví lidé žijící na venkově mají, v míře, jakou jim jejich prostředky dovolují, lékárničku, nebo alespoň několik léčiv pro nepředvídané naléhavé případy. Pečliví hospodáři mají hasicí přístroje, aby uchovali svůj majetek pro případ požáru, zbraně, aby jej v případě nutnosti chránili, pravděpodobně též nehořlavé a proti vloupání zabezpečené trezory a mnohé podobné statky. Ba dokonce i mezi statky nejchudších lidí se podle mého mínění najdou některé statky, u nichž se očekává, že budou využity pouze v nepředvídaných situacích.

Okolnost, že je nejisté, zda bude potřeba nějakého statku pociťována během období našich plánů, tedy nevylučuje možnost, že se postaráme o jeho případné uspokojení, a tudíž nečiní skutečnost našeho potřebného množství statků nutných k uspokojení takových potřeb spornou. Naopak, lidé se předem a v míře, jakou jim jejich prostředky dovolují, starají i o případné uspokojení těchto potřeb a zahrnují statky nutné k jejich uspokojení do svých výpočtů, kdykoli stanovují své potřebné množství jako celek.

Avšak to, co zde bylo řečeno o potřebách, jejichž objevení je naprosto nejisté, platí plnou měrou i tam, kde není pochyb o tom, že potřeba nějakého statku vyvstane, nýbrž panuje nejistota jen ohledně intenzity, s níž bude pociťována, neboť i v tomto případě lidé právem považují své potřebné množství za plně pokryté, jsou-li s to mít k dispozici množství statků dostatečná pro všechny předvídané případy.

Dalším bodem, jejž zde nutno vzít v úvahu, je schopnost lidských potřeb růst. Jsou-li lidské potřeby schopny růstu a, jak se někdy tvrdí, schopny nekonečného růstu, mohlo by se zdát, jako by tento růst neustále rozšiřoval meze množství statků nutných k uspokojení lidských potřeb, ba dokonce až do úplného nekonečna, a že by tudíž jakékoli předzásobení lidí s ohledem na jejich potřebné množství bylo učiněno naprosto nemožným.

K tomuto předmětu schopnosti lidských potřeb k nekonečnému růstu se mi jeví především, že pojem nekonečna je použitelný pouze na neomezený postup ve vývoji lidských potřeb, nikoli však na množství statků nutná k uspokojení těchto potřeb během daného časového období. Ačkoli se připouští, že řada je nekonečná, je přesto každý jednotlivý prvek řady konečný. I když lze lidské potřeby považovat ve svém vývoji do nejvzdálenějších období budoucnosti za neomezené, jsou přesto kvantitativně určitelné pro všechna daná, a zejména pro všechna hospodářsky významná, časová období. Tudíž i za předpokladu nepřetržitého postupu ve vývoji lidských potřeb máme co činit s veličinami konečnými a nikdy ne nekonečnými, a tedy zcela neurčitými, zabýváme-li se pouze určitými časovými obdobími.

Pozorujeme-li lidi při prozíravé činnosti zaměřené na uspokojení jejich budoucích potřeb, snadno vidíme, že zdaleka nenechávají schopnost svých potřeb růst ujít své pozornosti. Naopak se nanejvýš pilně starají o to, aby ji vzali v potaz. Člověk, jenž očekává rozmnožení své rodiny nebo vyšší společenské postavení, bude při stavbě a zařizování obydlí a při nákupu kočárů a podobných trvanlivých statků náležitě dbát svých zvýšených budoucích potřeb. Zpravidla a v míře, jakou mu jeho prostředky dovolí, se bude snažit vzít v potaz vyšší nároky budoucnosti nikoli pouze v jediné souvislosti, nýbrž s ohledem na své zásoby statků jako celek. Obdobný jev můžeme pozorovat v činnosti obecních správ. Vidíme obce, jak budují vodárny, veřejné budovy (školy, nemocnice atd.), parky, ulice a tak dále, s ohledem nikoli pouze na potřeby přítomnosti, nýbrž s náležitým zřetelem ke zvýšeným potřebám budoucnosti. Přirozeně se tato tendence dbát budoucích potřeb projevuje ještě zřetelněji v činnosti vlád národních států.

Shrneme-li, co bylo řečeno, jeví se, že lidské potřebné množství spotřebních statků jsou veličiny, jejichž kvantitativní určení s ohledem na budoucí časová období neklade žádné zásadní obtíže. Jsou to veličiny, ohledně nichž se lidé při činnostech zaměřených na uspokojení svých potřeb skutečně snaží dosáhnout jasnosti v rámci uskutečnitelných mezí a potud, pokud je k tomu nutí praktická nezbytnost — totiž jejich pokusy určit tyto veličiny jsou omezeny jednak na ona časová období, pro něž v daný okamžik hodlají činit opatření, a jednak na takový stupeň přesnosti, jenž postačuje k praktickému zdaru jejich činnosti.

B. Potřebné množství statků vyššího řádu (výrobních prostředků)

Je-li naše potřebné množství statků prvního řádu pro nadcházející časové období již přímo pokryto existujícími množstvími těchto statků, nemůže být řeči o dalším opatřování pro totéž potřebné množství pomocí statků vyššího řádu. Není-li však toto potřebné množství pokryto, nebo není pokryto úplně, existujícími statky prvního řádu (totiž není-li pokryto přímo), pak potřebné množství statků vyššího řádu pro dané časové období skutečně vyvstává. Toto potřebné množství je ona množství statků vyššího řádu, jež jsou v existujícím stavu techniky příslušných výrobních odvětví nutná pro dodání našeho plného potřebného množství statků prvního řádu.

Prostý vztah, jenž byl právě představen s ohledem na naše potřebné množství výrobních prostředků, lze však, jak uvidíme v dalším výkladu, pozorovat pouze ve vzácných případech. Důležitá úprava této zásady vyvstává z příčinných vzájemných vztahů mezi statky.

Dříve bylo doloženo (s. 58 a násl.), že lidem je nemožné využít kterýkoli jednotlivý statek vyššího řádu k výrobě odpovídajících statků nižšího řádu, nejsou-li s to mít zároveň k dispozici komplementární statky. Nuže, to, co bylo dříve řečeno o statcích obecně, se zde stává přesnějším, vezmeme-li v úvahu dostupná množství statků. Dříve bylo ukázáno, že statky vyššího řádu můžeme proměnit ve statky nižšího řádu, a tím je použít k uspokojení lidských potřeb, jen máme-li zároveň k dispozici komplementární statky. Tuto zásadu lze nyní přeformulovat takto: Množství statků vyššího řádu můžeme přivést k výrobě daných množství statků nižšího řádu, a tím nakonec k pokrytí svého potřebného množství, jen jsme-li v postavení, kdy máme zároveň k dispozici komplementární množství ostatních statků vyššího řádu. Tak například ani největší množství půdy nelze využít k výrobě jakéhokoli, byť sebemenšího, množství obilí, nemáme-li k dispozici (komplementární) množství osiva, pracovních služeb atd., jež jsou k výrobě tohoto malého množství obilí nutná.

Potřebné množství jediného statku vyššího řádu se tudíž nikdy nevyskytuje. Naopak často pozorujeme, že kdykoli potřebné množství statku nižšího řádu není vůbec nebo je jen neúplně pokryto, je potřebné množství každého z odpovídajících statků vyššího řádu pociťováno pouze společně s kvantitativně odpovídajícím potřebným množstvím ostatních komplementárních statků vyššího řádu.

Předpokládejme například, že při dosud nepokrytém potřebném množství 10 000 párů bot pro dané časové období máme k dispozici množství nástrojů, pracovních služeb atd. nutná k výrobě tohoto množství bot, avšak jen tolik kůže, kolik je třeba k výrobě 5 000 párů. Nebo předpokládejme, že jsme v postavení, kdy máme k dispozici všechny ostatní statky vyššího řádu nutné k výrobě 10 000 párů bot, avšak jen tolik pracovních služeb, kolik je třeba k výrobě 5 000 párů. V obou případech nelze pochybovat o tom, že naše plné potřebné množství by se s ohledem na dané časové období vztahovalo na taková množství různých statků vyššího řádu nutných k výrobě bot, jaká by postačovala k výrobě 10 000 párů. Naše efektivní potřebné množství by se však s ohledem na ostatní komplementární statky v každém případě vztahovalo pouze na taková množství, jaká jsou třeba k výrobě 5 000 párů. Zbývající potřebné množství by bylo latentní a stalo by se efektivním teprve tehdy, kdyby se zpřístupnila i ostatní, chybějící, komplementární množství.

Z toho, co bylo řečeno, odvozujeme zásadu, že s ohledem na daná budoucí časová období je naše efektivní potřebné množství určitých statků vyššího řádu závislé na dostupnosti komplementárních množství odpovídajících statků vyššího řádu.

Když se dovoz bavlny do Evropy v důsledku americké občanské války značně snížil, zůstalo potřebné množství bavlněných metrových látek zjevně zcela nedotčeno, neboť tato válka nemohla potřeby těchto statků významně změnit. Pokud existovalo budoucí potřebné množství bavlněných metrových látek, jež nebylo již pokryto hotovými výrobky, existovalo v důsledku toho i potřebné množství odpovídajících množství statků vyššího řádu nutných k výrobě bavlněné látky. Tudíž ani toto potřebné množství nemohlo být v celku nijak významně občanskou válkou pozměněno. Avšak jelikož dostupné množství jednoho z nutných statků vyššího řádu, totiž surové bavlny, značně pokleslo, byl přirozeným důsledkem to, že část dosavadního potřebného množství statků komplementárních k surové bavlně s ohledem na výrobu bavlněné látky (pracovních služeb, strojů atd.) se stala latentní a efektivní potřebné množství těchto statků se zmenšilo na taková množství, jaká byla nutná ke zpracování dostupných množství surové bavlny. Jakmile se však dovoz surové bavlny opět oživil, zaznamenalo i efektivní potřebné množství těchto statků zvýšení — a to přesně v té míře, samozřejmě, v jaké se zmenšilo latentní potřebné množství.

Přistěhovalci, kteří si s sebou přinášejí hlediska osvojená ve vysoce rozvinutých mateřských zemích, často upadají do omylu, že od počátku usilují o rozsáhlé pozemkové vlastnictví na úkor důležitějších ohledů, a to i bez zřetele k tomu, zda jsou v jejich osadách dostupná odpovídající množství ostatních statků, komplementárních k půdě. Přitom nic není jistějšího, než že mohou postupovat v užívání půdy k uspokojení svých potřeb jen potud, pokud jsou s to získat odpovídající komplementární množství osiva, dobytka, zemědělského náčiní atd. Jejich počínání prozrazuje neznalost výše uvedené zásady, jež se činí tak neúprosně pociťovanou, že lidé se buď musí podrobit její platnosti, nebo nést škodlivé následky jejího opomenutí.

Čím dále civilizace postupuje s vysoce rozvinutou dělbou práce, tím více si lidé v rozličných oborech zvykají vyrábět množství statků vyššího řádu za nevysloveného a zpravidla správného předpokladu, že jiné osoby vyrobí odpovídající množství komplementárních statků. Výrobci divadelních kukátek velmi zřídka vyrábějí skleněné čočky, pouzdra ze slonoviny či želvoviny a bronzové součásti, jichž se užívá při sestavování divadelních kukátek. Naopak je známo, že výrobci těchto kukátek získávají jednotlivé součásti zpravidla od specializovaných výrobců či řemeslníků a tyto součásti pouze sestavují, snad přidávajíce několik dokončovacích úprav. Brusič skla, jenž zhotovuje čočky, výrobce galanterního zboží, jenž zhotovuje pouzdra ze slonoviny či želvoviny, i bronzař, jenž zhotovuje bronzové odlitky, ti všichni jednají za nevysloveného předpokladu, že potřebné množství jejich výrobků skutečně existuje. A přece nic není jistějšího, než že efektivní potřebné množství výrobků každého z nich je závislé na výrobě komplementárních množství takovým způsobem, že kdyby výroba skleněných čoček utrpěla přerušení, stalo by se efektivní potřebné množství ostatních statků vyššího řádu nutných k výrobě dalekohledů, divadelních kukátek a podobných statků latentní. V tomto okamžiku by se objevily hospodářské poruchy, jež laici obvykle považují za naprosto abnormální, ale jež jsou ve skutečnosti zcela v souladu s hospodářskými zákony.

prostředky rovnající se množstvím statků, jež by byla nezbytná k uspokojení jeho potřeb. Obchodníci a průmyslníci obvykle užívají pojmu „potřeba“ v užším smyslu slova a často jím míní „očekávanou poptávku“ po nějakém statku. V tomto smyslu se rovněž říká, že existuje potřeba určitého zboží „při dané ceně“, nikoli však při ceně jiné, a tak dále.

C. Časové meze, v jejichž rámci jsou lidské potřeby pociťovány.

V našem nynějším zkoumání zbývá vzít v úvahu už jen jediné téma, totiž problém času, a musíme ukázat, pro jaká časová období lidé své potřeby skutečně plánují.

Pokud jde o tuto otázku, je především zřejmé, že naše potřeby statků prvního řádu se vzhledem k danému budoucímu časovému období jeví jako uspokojené tehdy, budeme-li v tomto časovém období mít přímo k dispozici ona množství statků prvního řádu, jichž potřebujeme. Jinak je tomu, musíme-li své potřeby statků prvního, či obecně nižšího řádu uspokojovat nepřímo (totiž prostřednictvím množství odpovídajících statků vyššího řádu), a to kvůli časové prodlevě, jež je v každém výrobním procesu nevyhnutelná. Označme jako Období I časový úsek, který začíná nyní a sahá až k okamžiku, kdy lze statek prvního řádu vyrobit z odpovídajících statků druhého řádu, jež máme nyní k dispozici. Nazvěme Obdobím II časový úsek následující po Období I a sahající až k okamžiku, kdy lze statek prvního řádu vyrobit ze statků třetího řádu, jež jsou nám nyní dostupné. A podobně označme následující časové úseky jako III, IV a tak dále. Pro každý jednotlivý druh statku je tak vymezena posloupnost časových úseků. Pro každý z těchto časových úseků máme bezprostřední a přímou potřebu statku prvního řádu a tyto potřeby jsou skutečně uspokojeny, neboť během těchto časových úseků získáváme přímé velení nad nezbytnými množstvími statku prvního řádu.

Předpokládejme však, že bychom se pokusili uspokojit svou potřebu statku prvního řádu během Období II pomocí statků čtvrtého řádu. Je zřejmé, že to by bylo fyzicky nemožné a že skutečné zajištění naší potřeby statku prvního řádu v rámci stanoveného časového úseku by mohlo vyplynout pouze z užití statků prvního nebo druhého řádu.

Totéž pozorování lze učinit nejen pokud jde o naši potřebu statků prvního řádu, nýbrž pokud jde o naši potřebu všech statků nižšího řádu ve vztahu k dostupným statkům vyššího řádu. Nemůžeme například zajistit svou potřebu statků třetího řádu během Období V tím, že bychom během tohoto časového úseku získali velení nad odpovídajícími množstvími statků šestého řádu. Naopak je zřejmé, že k tomuto účelu bychom již museli získat velení nad oněmi statky během Období II.¹⁹

Kdyby potřeba určitého národa, pokud jde o obilí pro běžný rok, nebyla na sklonku podzimu přímo pokryta tehdy existujícími zásobami obilí, bylo by příliš pozdě pokoušet se k tomuto účelu využít dostupnou půdu, zemědělské nástroje, pracovní výkony a tak dále. Podzim by však byl vhodnou dobou postarat se o potřebu obilí pro následující rok využitím výše zmíněných statků vyššího řádu. Podobně, máme-li uspokojit svou potřebu pracovních výkonů schopných učitelů za deset let, musíme již nyní vychovávat za tímto účelem způsobilé osoby.

Lidská potřeba statků vyššího řádu, stejně jako potřeba statků nižšího řádu, není jen veličinou kvantitativně určenou v přísném souladu s určitými zákony, kterou lze předem odhadnout tam, kde existuje praktická nutnost, nýbrž je rovněž veličinou, kterou lidé v rámci jistých časových mezí vypočítávají s přesností postačující pro jejich praktické záležitosti. Záznam minulosti navíc dokládá, že lidé na základě předchozí zkušenosti, pokud jde o jejich potřeby a o výrobní procesy, neustále zdokonalují svou schopnost přesněji odhadovat množství různých statků, jichž bude zapotřebí k uspokojení jejich potřeb, jakož i konkrétní časové úseky, v nichž tyto potřeby různých statků vyvstanou.

2. Dostupná množství

Je-li obecně správné, že jasná představa o cíli jejich snah je podstatným činitelem úspěchu každé lidské činnosti, je rovněž jisté, že znalost potřeb statků v budoucích časových obdobích je prvním předpokladem plánování veškeré lidské činnosti zaměřené k uspokojení potřeb. Ať jsou tedy vnější podmínky, za nichž se tato lidská činnost rozvíjí, jakékoli, její úspěch bude záviset především na správné předvídavosti, pokud jde o množství statků, jež shledají nezbytnými v budoucích časových obdobích — totiž na správné předběžné formulaci jejich potřeb. Je rovněž zřejmé, že naprostý nedostatek předvídavosti by jakékoli plánování činnosti zaměřené k uspokojení lidských potřeb učinil zcela nemožným.

Druhým činitelem, který určuje úspěch lidské činnosti, je znalost, již lidé získávají o prostředcích, jež mají k dispozici pro dosažení žádoucích cílů. Kdekoli lze tedy pozorovat lidi při činnostech zaměřených k uspokojení jejich potřeb, jeví se jako vážně zaujati snahou získat co nejpřesnější znalost o množstvích statků, jež mají k tomuto účelu k dispozici. Jakým způsobem k tomu přistupují, je předmětem, který nás zaměstná v tomto oddíle.

Množství statků dostupná v kterémkoli okamžiku jednotlivým členům společnosti jsou dána existujícími okolnostmi, a při zjišťování těchto množství mají oni jediné úkoly, totiž statky, jež mají k dispozici, změřit a sepsat jejich inventář. Ideálním výsledkem těchto dvou druhů prozíravé lidské činnosti je úplný výčet statků, jež mají v daném okamžiku k dispozici, jejich roztřídění do dokonale stejnorodých kategorií a přesné určení počtu položek v každé kategorii. V praktickém životě však lidé tomuto ideálu zdaleka neusilují vyhovět a obvykle se ani nepokoušejí dosáhnout výsledků tak zcela přesných, jak je možné při stávajícím stavu umění měření a sepisování inventáře, nýbrž jsou spokojeni s pouhým stupněm přesnosti, jenž je nezbytný pro praktické účely. Přesto je významným důkazem velké praktické důležitosti, již má přesná znalost existujících množství statků, jež mají k dispozici, pro mnohé lidi, že se zcela mimořádný stupeň přesnosti této znalosti shledává u obchodníků, průmyslníků a vůbec u takových osob, jež vyvinuly vysoký stupeň prozíravé činnosti. Avšak i na nejnižších úrovních civilizace se setkáváme s jistou mírou znalosti dostupných množství statků, neboť je zřejmé, že naprostý nedostatek této znalosti by znemožnil jakoukoli prozíravou lidskou činnost zaměřenou k uspokojení jejich potřeb.

Do té míry, do jaké se lidé zabývají plánovací činností zaměřenou k uspokojení svých potřeb, snaží se dosáhnout jasné představy o množstvích statků, jež mají v kterémkoli okamžiku k dispozici. Kdekoli tedy již existuje značný obchod se statky, shledáme lidi, jak se pokoušejí utvořit si úsudek o množstvích statků, jež jsou v dané chvíli k dispozici ostatním členům společnosti, s nimiž udržují obchodní spojení.

Dokud lidé spolu navzájem neobchodují ve značné míře, má každý z nich zřejmě jen malý zájem vědět, jaká množství statků jsou v rukou jiných osob. Jakmile se však rozvine rozsáhlý obchod, hlavně v důsledku dělby práce, a lidé se shledají z velké části závislými na směně při uspokojování svých potřeb, získávají přirozeně velmi zřejmý zájem být informováni nejen o všech statcích ve vlastním vlastnictví, nýbrž i o statcích všech ostatních osob, s nimiž udržují obchodní vztahy, neboť část majetku těchto ostatních osob je jim pak přístupná, ne-li přímo, tedy nepřímo (cestou obchodu).

Jakmile společnost dosáhne jisté úrovně civilizace, působí rostoucí dělba práce rozvoj zvláštní profesní třídy, jež funguje jako zprostředkovatel při směnách a vykonává pro ostatní členy společnosti nejen mechanickou část obchodních operací (dopravu, distribuci, skladování statků a tak dále), nýbrž i úkol vést záznamy o dostupných množstvích. Pozorujeme tak, že určitá třída lidí má zvláštní profesní zájem shromažďovat údaje o množstvích statků, takzvaných zásobách v nejširším smyslu slova, jež jsou v dané chvíli k dispozici různým národům a státům, jejichž obchod zprostředkovávají. Údaje, jež shromažďují, pokrývají obchodní oblasti menší či větší (jednotlivá hrabství, provincie, či dokonce celé země nebo světadíly) podle postavení, jež dotyční zprostředkovatelé zaujímají v obchodním životě. Mají navíc zájem o mnoho jiných obecných druhů informací, ale o tom budeme mít příležitost pojednat později.

Vedení takových statistických záznamů, pokud se vztahují k množstvím statků, jež jsou v dané chvíli k dispozici početným skupinám jednotlivců, či dokonce celým národům nebo skupinám národů, se však setkává s nemalými obtížemi, neboť přesné určení těchto zásob lze provést pouze prostřednictvím sčítání. Postup sčítání předpokládá složitý aparát veřejných úředníků, pokrývající celou obchodní oblast a vybavený nezbytnými pravomocemi. Takový aparát mohou poskytnout pouze národní vlády, a ty pouze v rámci vlastních území. Sčítání navíc selhává, pokud jde o účinnost, i v rámci těchto mezí, jak je každému znalci známo, zabývá-li se statky, jejichž dostupná množství nejsou snadno přístupná úřednímu výčtu.

Také sčítání lze pohodlně podnikat jen čas od času. Vskutku je obvykle možné podnikat je jen ve značných časových odstupech. Proto údaje získané v určitém okamžiku pro všechny statky, jejichž dostupná množství podléhají prudkým výkyvům, nezřídka již ztratily praktickou hodnotu, i když si čísla mohou činit nárok na spolehlivost.

Vládní činnost zaměřená k určování množství statků dostupných v kterémkoli okamžiku danému národu či státu je tudíž přirozeně omezena: (1) na statky, jejichž množství podléhají jen nepatrným změnám, jak je tomu u půdy, budov, domácích zvířat, dopravních zařízení a tak dále, neboť sčítání takových položek, provedené v určitém okamžiku, zachovává svou platnost i pro pozdější okamžiky, a (2) na statky, jejichž dostupná množství podléhají takové míře veřejné kontroly, že je tím správnost získaných čísel zaručena, přinejmenším do jisté míry.

Vzhledem k onomu výraznému zájmu, jejž má obchodní svět za právě popsaných okolností o co nejpřesnější znalost množství statků dostupných v určitých obchodních oblastech, je pochopitelné, že se nespokojuje s neúplnými výsledky této vládní činnosti, vykonávané, jak tomu z větší části je, s pramalým obchodním porozuměním a vždy pokrývající jen jednotlivé země či části zemí, nikoli celé obchodní oblasti. Naopak se obchodní svět sám pokouší samostatně, a nezřídka za značné finanční oběti, poskytovat tak souhrnnou a tak přesnou informaci o dotyčných množstvích, jak je jen možné. Tato potřeba vytvořila mnoho orgánů sloužících zvláštním zájmům obchodního světa, jejichž úkol spočívá ze značné části v tom, aby informovaly příslušníky každého výrobního odvětví o současném stavu zásob v různých obchodních oblastech.

Mezi tyto orgány patří dopisovatelé, jež si velké obchodní domy udržují na hlavních trzích pro každé ze svých komodit. Jednou z hlavních povinností těchto dopisovatelů je trvale informovat své zaměstnavatele o stavu zásob komodit. Pro každou důležitou komoditu existuje rovněž značný počet periodicky vydávaných obchodních zpráv, jež slouží témuž účelu. Kdokoli pozorně sleduje obilní zprávy Bella v Londýně nebo Meyera v Berlíně, cukerní zprávy Lichta v Magdeburku, bavlnářské zprávy Ellisona a Haywooda v Liverpoolu a tak dále, nalezne v nich spolehlivé informace o současném stavu zásob komodit (a mnoho jiných údajů důležitých pro obchodní svět, o nichž pojednám později), založené na šetřeních různého druhu a na důmyslném výpočtu tam, kde šetření není proveditelné. Tyto odhady zásob komodit mají velmi určitý vliv, jak uvidíme, na hospodářské jevy, zejména na tvorbu cen. Bavlnářské zprávy Ellisona a Haywooda například obsahují periodické informace o současných zásobách různých jakostí bavlny v Liverpoolu, v Anglii obecně, na kontinentě a v Americe, Indii, Egyptě a ostatních produkujících oblastech; pravidelně nás informují o množstvích bavlny v procesu přepravy na širém moři (plovoucí náklad), o přístavech, do nichž jsou určena, a o tom, zda jsou množství v Anglii dosud v rukou velkoobchodníků, již ve skladech přadláků nebo jiných kupců, či vyhrazena pro vývoz a tak dále.

Tyto zprávy se zakládají na veřejných sčítáních všeho druhu, jež se obchodní svět ihned snaží učinit upotřebitelnými, prokáží-li se vůbec důvěryhodnými, na informacích shromážděných odbornými dopisovateli na různých místech a zčásti rovněž na odhadech zkušených obchodníků prokázané spolehlivosti. Pokrývají nejen zásoby dostupné v kterémkoli daném okamžiku, nýbrž i množství statků, jež se očekávají k dispozici lidem v budoucích časových obdobích.²⁰ Ve výše zmíněných zprávách Lichtových se například nachází nejen zprávy o výkyvech zásob cukru ve všech obchodních oblastech ve styku s Německem, nýbrž i obsáhlá sbírka skutečností týkajících se produkce surovin a výroby. Zvláště se nacházejí běžné zprávy o ploše půdy osázené cukrovou třtinou a cukrovou řepou, o současném stavu třtinové a řepné sklizně, o očekávaném vlivu počasí na dobu a kvantitativní a kvalitativní výsledky sklizně, o sklizni samotné, o kapacitách cukrovarů a rafinerií, o počtu těchto závodů, jež jsou v činnosti, a počtu těch, jež jsou nečinné, o množství zahraniční a domácí produkce, jež se očekává na německém trhu, a o dobách očekávaného příchodu, o technickém pokroku v metodách výroby cukru, o poruchách v distribučním aparátu a tak dále. Podobné údaje o jiných komoditách jsou obsaženy v ostatních obchodních zprávách zmíněných v předchozím odstavci.

Takové zprávy obvykle postačují k tomu, aby informovaly obchodní svět o dostupných množstvích určitých komodit ve více či méně rozsáhlých obchodních oblastech příslušných pro každou komoditu, a aby mu poskytly podklad pro posouzení očekávaných změn v zásobách. Tam, kde existují skutečné nejistoty, slouží zprávy k tomu, aby na tuto okolnost upozornily, takže ve všech případech, kdy výsledek určité transakce závisí na větším či menším dostupném množství nějakého statku, je jeho riskantní povaha obchodnímu světu uvedena ve známost.

3. Vznik lidského hospodaření a hospodářských statků

A. Hospodářské statky.

Ve dvou předchozích oddílech jsme viděli, jak se jednotliví jedinci, jakož i obyvatelé celých zemí a skupin zemí spojených obchodem pokoušejí utvořit si úsudek jednak o svých potřebách pro budoucí časová období a jednak o množstvích statků, jež mají k dispozici k uspokojení těchto potřeb, aby si tímto způsobem získali nezbytný základ pro činnost zaměřenou k uspokojení svých potřeb. Úkol, k němuž se nyní obracíme, je ukázat, jak lidé na základě této znalosti směřují dostupná množství statků (spotřebních statků a výrobních prostředků) k co největšímu možnému uspokojení svých potřeb.

Zkoumání potřeb nějakého statku a jeho dostupných množství může zjistit existenci kteréhokoli z následujících tří vztahů:

(a) že potřeby jsou větší než dostupné množství.

(b) že potřeby jsou menší než dostupné množství.

(c) že potřeby a dostupné množství jsou si rovny.

První z těchto vztahů — kdy část potřeb nějakého statku musí nutně zůstat neuspokojena — můžeme pravidelně pozorovat u zdaleka největšího počtu statků. Nemám zde na mysli předměty přepychu, neboť u nich se tento vztah zdá samozřejmý. Avšak i nejhrubší kusy oděvu, nejobyčejnější obydlí a zařízení, nejběžnější potraviny a tak dále jsou statky tohoto druhu. Ba i hlína, kameny a nejbezvýznamnější druhy odpadu nám zpravidla nejsou k dispozici v tak velkých množstvích, abychom nemohli upotřebit ještě větší jejich množství.

Kdekoli se tento vztah objeví ve vztahu k danému časovému období — totiž kdekoli lidé rozpoznají, že potřeby nějakého statku jsou větší než jeho dostupné množství — dospívají k dalšímu vhledu, že žádná část dostupného množství, jakkoli prakticky významná, nesmí pozbýt svých užitečných vlastností nebo být odňata lidské kontrole, aniž by to způsobilo, že některé konkrétní lidské potřeby, dříve zajištěné, zůstanou neuspokojeny, nebo aniž by to způsobilo, že tyto potřeby budou nyní uspokojeny méně úplně než dříve.

Prvními účinky tohoto vhledu na činnost lidí odhodlaných uspokojovat své potřeby co nejúplněji je, že usilují: (1) udržet si k dispozici každou jednotku statku stojícího v tomto kvantitativním vztahu a (2) zachovat jeho užitečné vlastnosti.

Dalším účinkem znalosti tohoto vztahu mezi potřebami a dostupnými množstvími je, že si lidé uvědomují jednak, že za všech okolností část jejich potřeb dotyčného statku zůstane neuspokojena, a jednak, že jakékoli nevhodné upotřebení dílčích množství tohoto statku musí nutně vyústit v to, že část potřeb, jež by byly zajištěny vhodným upotřebením dostupného množství, zůstane neuspokojena.

V souladu s tím lidé, pokud jde o statek podléhající projednávanému vztahu, usilují při prozíravé činnosti zaměřené k uspokojení svých potřeb: (3) učinit volbu mezi svými důležitějšími potřebami, jež uspokojí dostupným množstvím dotyčného statku, a potřebami, jež musí ponechat neuspokojeny, a (4) dosáhnout co největšího možného výsledku s daným množstvím statku nebo daného výsledku s co nejmenším možným množstvím — či jinými slovy, směřovat množství spotřebních statků, jež mají k dispozici, a zejména dostupná množství výrobních prostředků k uspokojení svých potřeb nejvhodnějším způsobem.

Souhrn lidských činností zaměřených k těmto čtyřem cílům se nazývá hospodaření a statky stojící v kvantitativním vztahu, o němž byla řeč v předchozím výkladu, jsou jeho výlučnými předměty. Tyto statky jsou hospodářské statky na rozdíl od takových statků, u nichž lidé neshledávají žádnou praktickou nutnost hospodařit — z důvodů, jež lze, jak uvidíme později, vystopovat zpět ke kvantitativním vztahům přístupným přesnému měření, právě tak, jak se ukázalo být možné v případě hospodářských statků.

Avšak dříve než přistoupíme k tomu, abychom prokázali tyto vztahy a jevy života jimi v konečném důsledku určené, budeme uvažovat jev společenského života, který nabyl nezměrného významu pro lidský blahobyt a který ve svých konečných příčinách vyvěrá z téhož kvantitativního vztahu, s nímž jsme se obeznámili dříve v tomto oddíle.

Dosud jsme předkládali jevy života, jež vyplývají ze skutečnosti, že potřeby lidí, pokud jde o mnoho statků, jsou větší než množství, jež mají k dispozici, a to zcela obecně a bez zvláštního ohledu na společenské uspořádání lidí. Co bylo dosud řečeno, platí tudíž stejnou měrou pro osamoceného jedince i pro celou společnost, ať je uspořádána jakkoli. Avšak společenský život lidí, kteří sledují své individuální zájmy i jako členové společnosti, uvádí ve známost zvláštní jev v případě všech statků, jejichž dostupná množství jsou menší než potřeby jich. Výklad tohoto jevu může najít své místo zde.

Vyskytne-li se zmíněný kvantitativní vztah ve společnosti (to jest, jsou-li potřeby společnosti po nějakém statku větší než množství, jež má k dispozici), pak je v souladu s tím, co bylo řečeno dříve, nemožné, aby příslušné potřeby všech jednotlivců tvořících společnost byly zcela uspokojeny. Naopak, nic není jistější než to, že potřeby některých členů této společnosti nebudou uspokojeny buď vůbec, anebo přinejmenším jen neúplně. Zde nachází lidský vlastní zájem podnět, aby se uplatnil, a tam, kde dostupné množství nestačí pro všechny, se každý jednotlivec pokusí zajistit si vlastní potřeby pokud možno co nejúplněji, a to na úkor druhých.

V tomto zápasu dosáhnou jednotliví jedinci velmi rozdílné míry úspěchu. Avšak ať se statky podléhající tomuto kvantitativnímu vztahu rozdělí jakkoli, potřeby některých členů společnosti nebudou uspokojeny vůbec, anebo budou uspokojeny jen neúplně. Tyto osoby tudíž budou mít zájmy protikladné zájmům současných držitelů, pokud jde o každou část dostupného množství statků. S tímto protikladem zájmů však pro společnost vyvstává nutnost chránit jednotlivé osoby v držbě statků podléhajících tomuto vztahu proti všem možným násilným činům. Tak tedy docházíme k hospodářskému původu našeho dnešního právního řádu, a zejména takzvané ochrany vlastnictví, jež je základem majetku.

Lidské hospodaření a majetek mají tedy společný hospodářský původ, neboť obojí má jakožto konečný důvod své existence skutečnost, že existují statky, jejichž dostupná množství jsou menší než potřeby lidí. Majetek tudíž, stejně jako lidské hospodaření, není svévolným vynálezem, nýbrž jediným prakticky možným řešením problému, jejž nám z povahy věci ukládá nepoměr mezi potřebami po všech hospodářských statcích a jejich dostupnými množstvími.

V důsledku toho je nemožné zrušit instituci majetku, aniž bychom odstranili příčiny, které ji nutně vyvolávají — to jest, aniž bychom zároveň zvýšili dostupná množství všech hospodářských statků do takové míry, aby potřeby všech členů společnosti mohly být zcela uspokojeny, anebo aniž bychom snížili potřeby lidí natolik, aby dostupné statky postačovaly k úplnému uspokojení jejich potřeb. Bez nastolení takové rovnováhy mezi potřebami a dostupnými množstvími by nový společenský řád sice mohl zajistit, aby dostupná množství hospodářských statků byla užívána k uspokojování potřeb jiných osob než dosud. Takovým přerozdělením by však nikdy nemohl překonat skutečnost, že by existovaly osoby, jejichž potřeby po hospodářských statcích by buď nebyly uspokojeny vůbec, anebo jen neúplně, a proti jejichž možným násilným činům by držitelé hospodářských statků museli být chráněni. Majetek je v tomto smyslu tudíž neoddělitelný od lidského hospodaření v jeho společenské podobě a veškeré plány společenské reformy mohou být rozumně zaměřeny pouze na přiměřené rozdělení hospodářských statků, nikdy však na zrušení instituce majetku samé.

B. Nehospodářské statky.

V předcházejícím oddíle jsem popsal každodenní jevy vyplývající ze skutečnosti, že potřeby po určitých statcích jsou větší než jejich dostupná množství. Nyní ukážu jevy vyvstávající z opačného vztahu — to jest jakožto důsledek vztahu, v němž jsou potřeby lidí po nějakém statku menší než množství tohoto statku, jež mají k dispozici.

Prvním výsledkem tohoto vztahu je, že lidé nejen vědí, že uspokojení všech jejich potřeb po takových statcích je zcela zajištěno, nýbrž vědí také, že nebudou schopni vyčerpat celé dostupné množství takových statků k uspokojení těchto potřeb.

Předpokládejme, že nějaká vesnice je odkázána v zásobování vodou na horský potok s běžným průtokem 200 000 věder vody denně. Za přívalových dešťů, a na jaře, když na horách taje sníh, však průtok stoupne na 300 000 věder. V dobách největšího sucha klesne na pouhých 100 000 věder vody denně. Předpokládejme dále, že obyvatelé vesnice potřebují pro pití a jiné účely k úplnému uspokojení svých potřeb obvykle 200 a nejvýše 300 věder denně. Jejich nejvyšší potřeba 300 věder stojí v protikladu s dostupným minimem nejméně 100 000 věder za den. V tomto a v každém jiném případě, kde se nachází kvantitativní vztah tohoto druhu, je zjevné nejen to, že uspokojení všech potřeb po dotyčném statku je zajištěno, nýbrž také to, že hospodařící jedinci budou schopni využít dostupné množství k uspokojení svých potřeb jen zčásti. Je rovněž zřejmé, že části těchto statků mohou být z jejich dispozice odňaty, anebo mohou pozbýt svých užitečných vlastností, aniž by tím došlo k jakémukoli zmenšení uspokojení jejich potřeb, pokud se tím jen nezvrátí zmíněný kvantitativní vztah. V důsledku toho nejsou hospodařící lidé prakticky nuceni ani uchovávat každou jednotku takových statků, kterou mají k dispozici, ani chránit její užitečné vlastnosti.

Ani třetí a čtvrtý z výše popsaných jevů lidské hospodářské činnosti nelze pozorovat v případě statků, jejichž dostupná množství převyšují potřeby po nich. Pokud by takový vztah existoval, jaký smysl by měla jakákoli snaha volit mezi potřebami, jež by lidé měli dostupným množstvím uspokojit, a potřebami, na jejichž uspokojení by rezignovali, když nejsou schopni vyčerpat celé množství, jež mají k dispozici, ani při nejúplnějším uspokojení všech svých potřeb? A co by mohlo lidi pohnout k tomu, aby s každým množstvím takových statků dosahovali co největšího výsledku a aby jakéhokoli daného výsledku dosahovali co nejmenším množstvím?

Je tudíž zjevné, že všechny rozmanité podoby, v nichž se projevuje lidská hospodářská činnost, scházejí v případě statků, jejichž dostupná množství jsou větší než potřeby po nich, právě tak přirozeně, jako budou nutně přítomny v případě statků podléhajících opačnému kvantitativnímu vztahu. Nejsou tedy předmětem lidského hospodaření, a z tohoto důvodu je nazýváme nehospodářskými statky.

Až dosud jsme posuzovali vztah, na němž spočívá nehospodářská povaha statků, obecně — to jest bez ohledu na současné společenské uspořádání lidí. Zbývá pouze úkol naznačit zvláštní společenské jevy, jež z tohoto kvantitativního vztahu vyplývají.

Jak jsme viděli, snaha jednotlivých členů společnosti získat ovládání množství statků postačujících pro jejich potřeby, a to na úkor všech ostatních členů, má svůj původ ve skutečnosti, že množství určitých statků, jež má společnost k dispozici, je menší než potřeby po nich. Poněvadž je tudíž nemožné, existuje-li takový vztah, uspokojit potřeby všech jednotlivců zcela, cítí se každý jednotlivec puzen uspokojit vlastní potřeby na úkor všech ostatních hospodařících jedinců. Tak tedy, soutěží-li všichni členové společnosti o dané množství statků, které za žádných okolností nepostačuje k úplnému uspokojení všech potřeb jednotlivých osob, je praktické řešení tohoto střetu zájmů, jak jsme viděli, myslitelné pouze tehdy, přejdou-li jednotlivé části celkového množství, jež má společnost k dispozici, do držby některých hospodařících jedinců a jsou-li tito jedinci chráněni společností ve své držbě na úkor všech ostatních jedinců v hospodářství.

Situace, pokud jde o statky, jež nemají hospodářskou povahu, je zásadně odlišná. Zde jsou množství statků, jež má společnost k dispozici, větší než její potřeby, takže všichni jednotlivci jsou schopni uspokojit své příslušné potřeby zcela a části dostupného množství statků zůstávají nevyužity, protože jsou pro uspokojení lidských potřeb neupotřebitelné. Za takových okolností není pro žádného jednotlivce praktické nutnosti zajišťovat si část celku postačující k uspokojení jeho potřeb, neboť již pouhé rozpoznání kvantitativního vztahu, jenž je příčinou nehospodářské povahy dotyčných statků, mu poskytuje dostatečnou jistotu, že i kdyby všichni ostatní členové společnosti zcela uspokojili své potřeby po těchto statcích, zůstanou mu stále více než postačující množství k uspokojení jeho potřeb.

Jak učí zkušenost, nesměřují tudíž snahy jednotlivců ve společnosti k zajištění držby množství nehospodářských statků k uspokojení jejich vlastních individuálních potřeb na úkor ostatních jednotlivců. Tyto statky tedy nejsou ani předmětem hospodaření, ani předmětem lidské touhy po majetku. Naopak, můžeme vskutku pozorovat obraz komunismu, pokud jde o všechny statky stojící ve vztahu způsobujícím nehospodářskou povahu; neboť lidé jsou komunisty, kdykoli je to za daných přírodních podmínek možné. Ve městech ležících na řekách s větším množstvím vody, než si obyvatelé přejí pro uspokojení svých potřeb, jde každý k řece nabrat si libovolné množství vody. V pralesích si každý nerušeně obstará množství dřeva, jež potřebuje. A každý vpouští do svého domu tolik světla a vzduchu, kolik uzná za vhodné. Tento komunismus je právě tak přirozeně založen na nehospodářském vztahu, jako je majetek založen na vztahu hospodářském.

C. Vztah mezi hospodářskými a nehospodářskými statky.

Ve dvou předcházejících oddílech jsme zkoumali povahu a původ lidského hospodaření a ukázali jsme, že rozdíl mezi hospodářskými a nehospodářskými statky je v poslední instanci založen na rozdílu, jejž lze přesně určit, ve vztahu mezi potřebami po těchto statcích a jejich dostupnými množstvími.

Bylo-li však toto prokázáno, je rovněž zjevné, že hospodářská či nehospodářská povaha statků není ničím, co by jim bylo vlastní, ani žádnou jejich vlastností, a že tudíž každý statek, bez ohledu na své vnitřní vlastnosti či vnější znaky, nabývá hospodářské povahy, jakmile vstoupí do kvantitativního vztahu objasněného výše, a pozbývá jí, jakmile se tento vztah zvrátí.²¹

Hospodářská povaha není nikterak omezena na statky, jež jsou předmětem lidského hospodaření ve společenském kontextu. Jsou-li potřeby osamoceného jedince po nějakém statku větší než množství tohoto statku, jež má k dispozici, budeme jej pozorovat, jak si podržuje držbu každé jednotky, kterou má k dispozici, jak ji uchovává k použití způsobem nejlépe vyhovujícím uspokojení svých potřeb a jak volí mezi potřebami, jež dostupným množstvím uspokojí, a potřebami, jež ponechá neuspokojeny. Zjistíme rovněž, že tentýž jedinec nemá důvod oddávat se této činnosti, pokud jde o statky, jež má k dispozici v množstvích převyšujících jeho potřeby. Hospodářské a nehospodářské statky tudíž existují i pro osamoceného jedince. Příčinou hospodářské povahy nějakého statku tedy nemůže být skutečnost, že je buď „předmětem směny“, anebo „předmětem majetku“. Ani skutečnost, že některé statky jsou výtvory práce, zatímco jiné nám příroda dává bez práce, nelze s o nic větším oprávněním vydávat za kritérium pro rozlišení hospodářské povahy od nehospodářské, navzdory tomu, že nemálo důmyslného uvažování bylo věnováno pokusům vyložit skutečné jevy, jež tomuto názoru odporují, ve smyslu, který jim neodporuje. Neboť zkušenost nám praví, že mnohé statky, na něž nebyla vynaložena žádná práce (naplaveninová půda, vodní síla atd.), vykazují hospodářskou povahu, kdykoli jsou dostupné v množstvích, jež neuspokojují naše potřeby. Ani skutečnost, že nějaká věc je výtvorem práce, sama o sobě nutně nevede k tomu, že má povahu statku, natož povahu hospodářskou. Práce vynaložená na výrobu nějakého statku tudíž nemůže být kritériem hospodářské povahy. Naopak je zjevné, že toto kritérium je nutno hledat výhradně ve vztahu mezi potřebami po statcích a jejich dostupnými množstvími.

Zkušenost nás mimoto učí, že statky téhož druhu na některých místech hospodářskou povahu nevykazují, kdežto na jiných místech jsou statky hospodářskými, a že statky téhož druhu a na témže místě nabývají hospodářské povahy a pozbývají jí s měnícími se okolnostmi.

Zatímco množství čerstvé pitné vody v krajích oplývajících prameny, surového dřeva v pralesích a v některých zemích dokonce i půdy nemají hospodářskou povahu, vykazují tytéž statky na jiných místech v témže čase povahu hospodářskou. Neméně početné jsou příklady statků, jež nemají hospodářskou povahu na určitém místě a v určitém čase, ale které na témže místě nabývají hospodářské povahy v čase jiném. Tyto rozdíly mezi statky a jejich proměnlivost tedy nemohou spočívat na vlastnostech statků. Naopak se lze, v případě pochybnosti, ve všech případech přesvědčit přesným a pečlivým zkoumáním těchto vztahů, že mají-li statky téhož druhu na dvou různých místech v témže čase rozdílnou povahu, je vztah mezi potřebami a dostupnými množstvími na těchto dvou místech rozdílný, a že kdekoli se na nějakém místě statky, jež původně měly nehospodářskou povahu, stávají statky hospodářskými, anebo kde nastává opak, došlo v tomto kvantitativním vztahu ke změně.

Podle našeho rozboru mohou existovat pouze dva druhy důvodů, proč se nehospodářský statek stává statkem hospodářským: vzrůst lidských potřeb anebo úbytek dostupného množství.

Hlavními příčinami vzrůstu potřeb jsou: (1) růst počtu obyvatel, zejména dochází-li k němu na omezeném území, (2) růst lidských potřeb, v jehož důsledku se potřeby kteréhokoli daného obyvatelstva zvyšují, a (3) pokroky v poznání, jež lidé mají o příčinné souvislosti mezi věcmi a svým blahobytem, v jejichž důsledku vyvstávají nové užitečné účely statků.

Sotva je třeba poukazovat na to, že všechny tyto jevy provázejí přechod lidstva od nižších k vyšším stupňům civilizace. Z toho vyplývá, jakožto přirozený důsledek, že s postupující civilizací vykazují nehospodářské statky sklon nabývat hospodářské povahy, hlavně proto, že jedním ze zúčastněných činitelů je velikost lidských potřeb, které vzrůstají s postupným rozvojem civilizace. Přistoupí-li k tomu úbytek dostupných množství statků, jež dříve hospodářskou povahu nevykazovaly (například dřeva, kácením či pleněním lesů spojeným s určitými fázemi kulturního vývoje), pak není nic přirozenějšího než to, že statky, jejichž dostupná množství na dřívějším stupni civilizace zdaleka převyšovala potřeby a které tudíž hospodářskou povahu nevykazovaly, by se časem měly stát statky hospodářskými. Na mnoha místech, zejména v Novém světě, lze tento přechod od nehospodářské k hospodářské povaze historicky doložit u mnoha statků, zejména u dřeva a půdy. Tento přechod lze ostatně pozorovat i v současné době. Navzdory skutečnosti, že informace v této oblasti jsou jen útržkovité, věřím, že v Německu, kdysi tak hustě zalesněném, lze nalézt jen málo míst, kde by obyvatelé tento přechod kdysi nezakusili — například v případě palivového dříví.

Z toho, co bylo řečeno, je zjevné, že všechny změny, jimiž se hospodářské statky stávají nehospodářskými, a naopak, jimiž se posledně jmenované stávají statky hospodářskými, lze prostě převést na změnu ve vztahu mezi potřebami a dostupnými množstvími.

Statky, jež zaujímají mezipolohu mezi hospodářskými a nehospodářskými statky, pokud jde o znaky, které vykazují, si mohou činit nárok na zvláštní vědecký zájem.

Do této třídy je nutno počítat především takové statky ve vysoce civilizovaných zemích, jež jsou vyráběny vládou a nabízeny k veřejnému užívání v tak velkých množstvích, že libovolné jejich množství má k dispozici i nejchudší člen společnosti, takže pro spotřebitele nenabývají hospodářské povahy.

Takovým statkem je například ve vysoce rozvinuté společnosti obvykle veřejné školní vzdělání. Také čistá zdravá pitná voda je obyvateli mnoha měst pokládána za statek takové důležitosti, že tam, kde ji příroda neposkytuje v hojnosti, je přiváděna vodovody k veřejným kašnám v tak velkých množstvích, že nejen jsou potřeby obyvatel po pitné vodě zcela uspokojeny, nýbrž zpravidla jsou k dispozici i značná množství nad tyto potřeby. Zatímco výuka učitelem je hospodářským statkem pro ty, kdo takové výuky potřebují ve společnostech na nízkém stupni civilizace, stává se tentýž statek ve vyspělejších společnostech statkem nehospodářským, neboť jej poskytuje stát. Podobně se ve mnoha velkých městech čistá a zdravá pitná voda, jež dříve měla pro spotřebitele hospodářskou povahu, stává nehospodářským statkem.

Naopak statky, jež jsou přirozeně dostupné v množstvích převyšujících potřeby, mohou pro své spotřebitele nabýt hospodářské povahy, pokud nějaký mocný jedinec vyloučí ostatní členy hospodářství z jejich svobodného nabývání a užívání. V hustě zalesněných zemích je mnoho vesnic obklopených přirozenými lesy oplývajícími dřevem. Na takových místech dostupné množství dřeva zdaleka převyšuje potřeby obyvatel a nepokácené dřevo by v přirozeném běhu věcí hospodářskou povahu nemělo. Když se však nějaká mocná osoba zmocní celého lesa nebo jeho větší části, může množství dřeva skutečně dostupného obyvatelům své vesnice regulovat takovým způsobem, že dřevo přesto pro ně hospodářské povahy nabývá. V silně zalesněných Karpatech jsou například četná místa, kde si sedláci (bývalí poddaní) musí dřevo, jež potřebují, kupovat od velkých pozemkových vlastníků, zatímco tito posledně jmenovaní nechávají mnoho tisíc kmenů každoročně v lese shnít, protože množství, jež mají k dispozici, zdaleka převyšuje jejich současné potřeby. Toto je však případ, kdy se statky, jež by v přirozeném běhu věcí hospodářskou povahu neměly, uměle stávají pro spotřebitele statky hospodářskými. Za takových okolností tyto statky vskutku projevují všechny jevy hospodářského života, jež jsou pro hospodářské statky příznačné.²²

Konečně do této kategorie patří statky, jež v současné době hospodářskou povahu nevykazují, ale které jsou s ohledem na budoucí vývoj již hospodařícími lidmi v mnoha ohledech pokládány za statky hospodářské. Přesněji řečeno, zmenšuje-li se dostupné množství nějakého nehospodářského statku ustavičně, anebo zvyšují-li se potřeby po něm ustavičně, a je-li vztah mezi potřebami a dostupným množstvím takový, že lze předvídat konečný přechod dotyčného statku z nehospodářského do hospodářského stavu, učiní hospodařící jedinci obvykle části dostupného množství předmětem své hospodářské činnosti. Učiní tak i tehdy, když kvantitativní vztah odpovědný za nehospodářskou povahu statku ještě skutečně převládá, a budou si, žijí-li jakožto členové společnosti, obvykle zaručovat své individuální potřeby tím, že se zmocní množství odpovídajících těmto potřebám. Totéž uvažování platí pro nehospodářské statky, jejichž dostupná množství podléhají tak prudkým výkyvům, že pouze ovládání jistého přebytku v normálních dobách zajišťuje ovládání potřeb v dobách nedostatku. Platí rovněž pro všechny nehospodářské statky, u nichž je hranice mezi potřebami a dostupnými množstvími již tak blízká (do této kategorie patří především třetí případ zmíněný na s. 94), že jakékoli zneužití či nevědomost ze strany některých členů hospodářství může snadno způsobit újmu ostatním, anebo když zvláštní ohledy (například ohledy pohodlí či čistoty) zjevně činí účelným zmocnit se částí nehospodářských statků. Z těchto a podobných důvodů lze jev majetku pozorovat i v případě statků, jež se nám stále, pokud jde o jiné stránky hospodářského života, jeví jako statky nehospodářské.

Nakonec bych rád obrátil pozornost svých čtenářů k okolnosti, která má velký význam při posuzování ekonomické povahy statků. Mám na mysli rozdíly v jakosti statků. Není-li celkové dostupné množství statku dostatečné k pokrytí potřeb po něm, stává se každá znatelná část celkového množství předmětem lidského hospodaření, a tím ekonomickým statkem, ať už je jeho jakost jakákoli. A jsou-li dostupná množství statku větší než potřeby po něm, a existují-li tudíž části celkové zásoby, které nejsou využity k uspokojení žádné potřeby, musí mít všechny jednotky tohoto statku v souladu s tím, co již bylo řečeno o povaze neekonomických statků, neekonomickou povahu, jsou-li všechny přesně téže jakosti. Mají-li však některé části dostupné zásoby statku jisté přednosti oproti ostatním částem, a jsou-li tyto přednosti takového druhu, že rozličné lidské potřeby lze lépe uspokojit, nebo obecně úplněji uspokojit, použitím těchto částí spíše než oněch ostatních, méně užitečných, může se stát, že statky lepší jakosti nabudou ekonomické povahy, zatímco ostatní (podřadnější) statky budou stále vykazovat neekonomickou povahu. Tak například v zemi s nadbytkem půdy může půda, jež je výhodnější pro složení svého půdního pokryvu nebo z důvodu své polohy, již nabýt ekonomické povahy, zatímco horší pozemky stále vykazují neekonomickou povahu. A ve městě ležícím na řece s pitnou vodou horší jakosti mohou být množství pramenité vody již předměty individuálního hospodaření, zatímco říční voda ekonomickou povahu dosud nevykazuje.

Shledáme-li tedy někdy, že různé části celkové zásoby určitého statku se ve své povaze ve stejném okamžiku liší, spočívá důvod, i v tomto případě, vždy výhradně v té skutečnosti, že dostupná množství statků lepšího stupně jsou menší než potřeby, zatímco horší statky jsou dostupné v množstvích převyšujících potřeby (potřeby nepokryté statky lepšího stupně). Takové případy tudíž netvoří výjimky, nýbrž jsou naopak potvrzením zásad uvedených v této kapitole.

D. Zákony upravující ekonomickou povahu statků.

Při našem zkoumání zákonů upravujících lidské potřeby jsme dospěli k výsledku, že existence potřeb po statcích vyššího řádu závisí: (1) na tom, že máme potřeby po odpovídajících statcích nižšího řádu, a rovněž (2) na tom, že tyto potřeby po statcích nižšího řádu nejsou již zajištěny, anebo alespoň nejsou zajištěny úplně. Ekonomický statek jsme vymezili jako statek, jehož dostupné množství nepokrývá potřeby úplně, a tak máme zásadu, že existence potřeb po statcích vyššího řádu závisí na tom, zda odpovídající statky nižšího řádu mají ekonomickou povahu.

V místech, kde je čistá a zdravá pitná voda přítomna v množstvích převyšujících potřeby obyvatelstva, a kde tento statek tudíž nevykazuje ekonomickou povahu, nemohou vznikat potřeby po rozličných nástrojích či dopravních prostředcích sloužících výhradně k přepravě nebo svádění a filtrování pitné vody. A v krajích, kde je přirozený nadbytek palivového dříví (přesněji řečeno stromů) a kde má tudíž tento statek neekonomickou povahu, zjevně od samého počátku chybějí veškeré potřeby po statcích vyššího řádu vhodných výhradně k výrobě palivového dříví. Naproti tomu v krajích, kde má palivové dříví nebo pitná voda ekonomickou povahu, budou potřeby po odpovídajících statcích vyššího řádu zajisté existovat.

Bylo-li však nyní zjištěno, že lidské potřeby po statcích vyššího řádu jsou určovány ekonomickou povahou odpovídajících statků nižšího řádu, a že potřeby po statcích vyššího řádu nemohou vůbec vzniknout, nelze-li jich použít k výrobě ekonomických statků, plyne z toho, že potřeby po statcích vyššího řádu se v tomto případě nikdy nemohou stát většími než jejich dostupná množství, jakkoli malá, a tudíž že je od samého počátku nemožné, aby nabyly ekonomické povahy.

Z toho odvozujeme obecnou zásadu, že ekonomická povaha statků vyššího řádu závisí na ekonomické povaze statků nižšího řádu, k jejichž výrobě slouží. Jinými slovy, žádný statek vyššího řádu nemůže nabýt ekonomické povahy ani si ji udržet, není-li vhodný k výrobě nějakého ekonomického statku nižšího řádu.

Jsou-li tedy předmětem úvahy statky nižšího řádu vykazující ekonomickou povahu, a vyvstane-li otázka po posledních příčinách jejich ekonomické povahy, znamenalo by úplné převrácení skutečného vztahu, kdyby se mělo za to, že jsou ekonomickými statky proto, že statky použité při jejich výrobě vykazovaly ekonomickou povahu, ještě než byl výrobní proces zahájen. Takový předpoklad by především odporoval veškeré zkušenosti, jež nás učí, že ze statků vyššího řádu, jejichž ekonomická povaha je mimo všechnu pochybnost, mohou být vyrobeny zcela neužitečné věci, a v důsledku ekonomické nevědomosti skutečně vyráběny jsou — věci, které nemají ani povahu statku, natož povahu ekonomickou. Nadto lze pomyslet na případy, kdy z ekonomických statků vyššího řádu mohou být vyrobeny věci, jež mají povahu statku, avšak nikoli povahu ekonomickou. Pro názornost si stačí představit osoby, jež používají nákladných ekonomických statků k výrobě dříví v panenských lesích, k hromadění pitné vody v krajích oplývajících sladkovodními prameny, nebo k výrobě vzduchu atd.!

Ekonomická povaha statku tudíž nemůže být následkem okolnosti, že byl vyroben z ekonomických statků vyššího řádu, a toto vysvětlení by muselo být v každém případě zavrženo, i kdyby nebylo zatíženo dalším vnitřním rozporem. Vysvětlování ekonomické povahy statků nižšího řádu povahou statků vyššího řádu je toliko zdánlivým vysvětlením, a kromě toho, že je nesprávné a v rozporu s veškerou zkušeností, nesplňuje ani formální podmínky pro vysvětlení nějakého jevu. Vysvětlujeme-li ekonomickou povahu statků prvního řádu povahou statků druhého řádu, tuto pak ekonomickou povahou statků třetího řádu, a tu opět ekonomickou povahou statků čtvrtého řádu, a tak dále, neposouvá se řešení problému ani o jediný krok zásadně kupředu, neboť otázka po poslední a pravé příčině ekonomické povahy statků vždy stále zůstává nezodpovězena.

Naše předchozí vysvětlení však ukazuje, že člověk se svými potřebami a se svým ovládáním prostředků k jejich uspokojení je sám oním bodem, v němž lidský hospodářský život počíná i končí. Zprvu člověk pociťuje potřeby po statcích prvního řádu a činí ty, jejichž dostupná množství jsou menší než jeho potřeby, předměty své ekonomické činnosti (to jest, zachází s nimi jako s ekonomickými statky), zatímco neshledává žádnou praktickou pohnutku, aby ostatní statky vtáhl do sféry své ekonomické činnosti.

Později vedou myšlení a zkušenost člověka k stále hlubším vhledům do příčinných souvislostí mezi věcmi, a zvláště do vztahů mezi věcmi a jeho blahobytem. Učí se používat statky druhého, třetího a vyšších řádů. Avšak u těchto statků, stejně jako u statků prvního řádu, shledává, že některé jsou dostupné v množstvích převyšujících jeho potřeby, zatímco u jiných převládá opačný vztah. Proto i statky vyššího řádu rozděluje do jedné skupiny, kterou zahrnuje do sféry své ekonomické činnosti, a do druhé skupiny, u níž necítí žádnou praktickou nutnost takto s ní zacházet. Toto je původ ekonomické povahy statků vyššího řádu.

4. Bohatství

Dříve (s. 76) jsme „celkový souhrn statků v moci nějaké osoby“ nazvali jejím majetkem. Celkový souhrn ekonomických statků v moci hospodařícího jednotlivce²³ budeme naproti tomu nazývat jeho bohatstvím.²⁴,²⁵ Neekonomické statky v moci hospodařícího jednotlivce nejsou předměty jeho hospodaření, a tudíž nesmějí být pokládány za součásti jeho bohatství. Viděli jsme, že ekonomické statky jsou statky, jejichž dostupná množství jsou menší než potřeby po nich. Bohatství lze tedy rovněž vymezit jako celkový souhrn statků v moci hospodařícího jednotlivce, jejichž množství jsou menší než potřeby po nich. Existovala-li by tudíž společnost, kde by všechny statky byly dostupné v množstvích převyšujících potřeby po nich, neexistovaly by žádné ekonomické statky ani žádné „bohatství.“ Ačkoli je bohatství takto mírou stupně úplnosti, s jakou jedna osoba dokáže uspokojit své potřeby ve srovnání s jinými osobami, které se zabývají ekonomickou činností za týchž podmínek, není nikdy absolutní mírou jejího blahobytu,²⁶ neboť nejvyšší blahobyt všech jednotlivců i společnosti by byl dosažen tehdy, kdyby množství statků, jimiž společnost disponuje, byla tak velká, že by nikdo neměl potřebu bohatství.

Tyto poznámky mají uvést řešení problému, který je pro zdánlivé rozpory, k nimž vede, s to vzbudit nedůvěru ke správnosti zásad naší vědy. Problém vyvstává z té skutečnosti, že soustavné zvyšování množství ekonomických statků dostupných hospodařícím jednotlivcům by nutně způsobilo, že by tyto statky nakonec pozbyly své ekonomické povahy, a tímto způsobem by způsobilo zmenšení součástí bohatství. Máme tedy ten podivný rozpor, že soustavné zvyšování předmětů bohatství by mělo jakožto nutný konečný důsledek zmenšení bohatství.²⁷

Předpokládejme, že množství jisté minerální vody dostupné nějakému národu je menší než potřeby po ní. Rozličné části tohoto statku v moci jednotlivých hospodařících osob, jakož i samotné minerální prameny, jsou tudíž ekonomickými statky, a tedy součástmi bohatství. Předpokládejme nyní, že by tato léčivá voda náhle začala vytékat v několika potocích v tak hojné míře, že by pozbyla své dřívější ekonomické povahy. Není nic jistějšího než to, že množství minerální vody, jež byla v moci hospodařících jednotlivců před touto událostí, jakož i samotné minerální prameny, by nyní přestala být součástmi bohatství. Bylo by tedy vskutku tomu tak, že postupné zvyšování součástí bohatství by nakonec způsobilo zmenšení bohatství.

Tento paradox je na první pohled nadmíru působivý, avšak při přesnější úvaze se ukazuje, že je toliko zdánlivý. Jak jsme viděli dříve, ekonomické statky jsou statky, jejichž dostupná množství jsou menší než potřeby po nich. Jsou to statky, jichž je částečný nedostatek, a bohatství hospodařících jednotlivců není ničím jiným než souhrnem těchto statků. Jsou-li jejich dostupná množství postupně zvyšována, až nakonec pozbudou své ekonomické povahy, nedostatek již neexistuje a tyto statky vystupují z kategorie statků tvořících bohatství hospodařících jednotlivců — to jest, opouštějí třídu statků, jichž je částečný nedostatek. Není zajisté žádného rozporu v té skutečnosti, že postupné zvyšování statku, jehož byl předtím nedostatek, nakonec přivodí ten výsledek, že tento statek přestane být v omezené zásobě.

Naopak, že postupné zvyšování ekonomických statků musí nakonec vést ke zmenšení počtu statků, jichž byl předtím nedostatek, je tvrzení, jež je každému právě tak bezprostředně zřejmé jako tvrzení opačné, totiž že dlouho trvající zmenšování hojně dostupných (neekonomických) statků z nich musí nakonec do jisté míry učinit statky vzácné — a tím součásti bohatství, jež se tím zvětšuje.

Výše uvedený paradox, který byl vznesen nejen ohledně rozsahu předmětů bohatství, nýbrž obdobným způsobem i ohledně hodnoty a ceny ekonomických statků,²⁸ je tudíž toliko zdánlivý a zakládá se na nesprávném výkladu povahy bohatství a jeho součástí.

Bohatství jsme vymezili jako celkový souhrn ekonomických statků v moci hospodařícího jednotlivce. Existence kterékoli položky bohatství tedy předpokládá hospodařícího jednotlivce, anebo přinejmenším jednotlivce, v jehož prospěch jsou hospodářské úkony vykonávány. Množství ekonomických statků určená k nějakému zvláštnímu účelu tudíž nejsou bohatstvím v ekonomickém smyslu tohoto slova. Fikce právnické osoby může platit pro účely právní praxe, nebo dokonce pro účely právnických konstrukcí, avšak nikoli pro naši vědu, jež rozhodně odmítá veškeré fikce. Takzvané „svěřenské fondy“²⁹ jsou tudíž množství ekonomických statků věnovaná zvláštním účelům, avšak nejsou bohatstvím v ekonomickém smyslu tohoto slova.

To vede k otázce po povaze veřejného bohatství. Státy, provincie, obce a sdružení vůbec mají k dispozici množství ekonomických statků, aby uspokojily své potřeby, aby uskutečnily své cíle. Zde není fikce právnické osoby pro národohospodáře nezbytná. Aniž by se dovolával jakékoli fikce, může pozorovat hospodařící jednotku, společenskou organizaci, jejíž personál spravuje jisté ekonomické statky, jež jsou jí dostupné za účelem uspokojení jejích potřeb, a směřuje je k tomuto cíli. Nikdo tudíž nebude váhat připustit existenci bohatství vládního, provinčního, obecního a korporačního.

Jinak se věci mají s tím, co se označuje pojmem „národní bohatství.“ Zde nemáme co činit s celkovým souhrnem ekonomických statků dostupných nějakému národu k uspokojení jeho potřeb, spravovaných vládními zaměstnanci a věnovaných jimi jeho účelům, nýbrž s celkem statků, jimiž disponují jednotliví hospodařící jednotlivci a sdružení nějaké společnosti pro své individuální účely. Máme tedy co činit s pojmem, který se v několika důležitých ohledech odchyluje od toho, co označujeme jako bohatství.

Použijeme-li fikci, podle níž si představíme celek hospodařících osob v nějaké společnosti — z nichž každá usiluje o uspokojení svých zvláštních potřeb a nezřídka je hnána zájmy odporujícími zájmům druhých — jako jednu velkou hospodařící jednotku, a předpokládáme-li dále, že množství ekonomických statků, jimiž disponují jednotliví hospodařící jednotlivci, nejsou užívána k uspokojení jejich zvláštních potřeb, nýbrž k uspokojení potřeb celku jednotlivců tvořících onu ekonomiku, pak ovšem dospíváme k pojmu souhrnu ekonomických statků, jimiž disponuje hospodařící jednotka (zde společnost) a jež jsou dostupné za účelem uspokojení jejích kolektivních potřeb. Takový pojem by bylo možné správně označit pojmem národní bohatství. Avšak za našich současných společenských uspořádání souhrn ekonomických statků, jimiž disponují jednotliví hospodařící členové společnosti za účelem uspokojení svých zvláštních individuálních potřeb, zjevně netvoří bohatství v ekonomickém smyslu tohoto pojmu, nýbrž spíše soubor bohatství spojených dohromady lidským stykem a obchodem.³⁰

Potřeba vědeckého označení pro právě zmíněný souhrn statků je však tak oprávněná, a pojem „národní bohatství“ pro tento pojem tak obecně přijímaný a posvěcený zvyklostí, že bychom této potřebě posloužili špatně, kdybychom existující pojem opustili poté, co si lépe ujasníme správnou povahu takzvaného národního bohatství.

Je tedy pouze nutné, abychom se chránili před omylem, jenž musí vzniknout, nevěnujeme-li pozornost rozlišení, o němž je zde řeč. Ve všech otázkách, kde jde toliko o kvantitativní určení takzvaného národního bohatství, lze souhrn bohatství jednotlivců národa označit jako národní bohatství. Jde-li však o závěry vedoucí od velikosti národního bohatství k blahobytu nějakého národa, anebo jde-li o jevy vyplývající ze styků mezi rozličnými hospodařícími jednotlivci, musí pojem národního bohatství v doslovném smyslu tohoto pojmu nutně vést k častým omylům. Ve všech těchto případech musí být národní bohatství pokládáno spíše za složitý komplex bohatství členů společnosti, a musíme obrátit svou pozornost k různým velikostem těchto individuálních bohatství.