Velcí myslitelé starověku a po nich dlouhá řada nejvýznamnějších učenců pozdějších dob až do současnosti se více než kterýmkoli jiným problémem naší vědy zabývali objasněním podivuhodné skutečnosti, že řadu statků (zlato a stříbro v podobě mincí, jak se civilizace rozvíjí) každý ochotně přijímá výměnou za veškeré ostatní zboží, a to i osoby, které je přímo nepotřebují nebo jejichž potřeby již byly plně uspokojeny. Člověk i té nejprostší inteligence chápe, že vlastník nějakého statku jej dá výměnou za statek, který je pro něho užitečnější. Avšak to, že by každý hospodařící jednotlivec celé společnosti měl dychtit po výměně svého zboží za malé kovové kotoučky, jež obvykle dokáže přímo využít jen málokdo, je něco tak protichůdného obvyklému běhu věcí, že se nemůžeme divit, že se to jeví jako „záhadné“ i tak skvělému mysliteli, jakým byl F.K. v. Savigny (Das Obligationenrecht als Theil des heutigen römischen Rechts, Berlín, 1851–53, II, 406). Problém, který musí věda vyřešit, je tedy objasnění lidského chování, které je všeobecné a jehož pohnutky neleží zřetelně na povrchu. Vezmeme-li v úvahu tyto dva rysy problému, lze snadno pochopit, proč vznikla myšlenka přičítat dotyčné chování dohodě mezi lidmi nebo projevu jejich kolektivní vůle (zákonu), zvláště pokud jde o peníze v ražené podobě. Tento postoj zaujímají Platón a Aristotelés. Platón nazývá peníze „znamením pro účely směny“ (Ústava, II. 371; viz B. Jowett, přel. a vyd., The Dialogues of Plato, Londýn, Oxford University Press, 1892, III, 52) a Aristotelés v často citovaném místě praví, že peníze vznikly úmluvou, nikoli z přírody, nýbrž ze zákona (Ethica Nicomachea, v. 5, 1133a, 29–32). Tento názor vyjadřuje ještě zřetelněji ve své Politice, kde říká, že „lidé se dohodli, že budou ve svých vzájemných stycích užívat něco . . . například železo, stříbro a podobně“, a předkládá to jako své vysvětlení původu peněz (i. 9. 1257a, 36–40).

Římský právník Paulus, jehož názory na původ peněz se zachovaly v Iustiniánově kodexu (L. 1. Dig. de contr. emt. 18, 1), řeší tento problém způsobem podobným způsobu řeckých filosofů. Poukazuje na obtíže spojené s ryzí směnnou výměnou a vyjadřuje názor, že tyto obtíže byly odstraněny veřejnou institucí (penězi). Paulus píše, že „byla vybrána látka, jejíž veřejné ocenění ji vyňalo z kolísání ostatního zboží, čímž jí poskytlo vždy stálou vnější (nominální) hodnotu. Společnost na tuto látku vyrazila značku (její vnější hodnoty). Její směnná hodnota se proto nezakládá na látce samé, nýbrž na její nominální hodnotě.“ I Paulus tedy přičítá původ peněz veřejné autoritě.

Vedle právě popsaných názorů můžeme u starověkých autorů rozpoznat i pokusy odvodit zvláštní postavení, jež zaujímají vzácné kovy ve srovnání s ostatním zbožím, ze zvláštních vlastností oněch kovů. Aristotelés poukazuje na snadnost, s níž s nimi lze manipulovat a přepravovat je (Politika, i. 9. 1257ᵃ, 39–41), a na jiném místě na jejich poměrnou stálost ceny (Ethica Nicomachea, v. 5. 1133ᵇ, 13–15). Xenofón si dokonce všímá širokých kvantitativních mezí, v nichž lze vzácné kovy, hlavně stříbro, uvádět na trh. Tvrdí, že kdyby na trh dorazily výrobky kovářů či mědikovců, ba i víno či obilí v neobvykle velkém množství, prudce by klesly v ceně, kdežto stříbro, a v menší míře i zlato, lze vždy směnit za výnosné ceny (Ways and Means: A Pamphlet of Revenues, in H.K. Dakyns, překl., The Works of Xenophon, Londýn, Macmillan Co., 1892, II, 335–336). Trvanlivost a nezničitelnost vzácných kovů, zvláště zlata, zdůrazňoval již Plinius (The Natural History, přel. John Bostock a H.T. Riley, Londýn: H.G. Bohn, 1857, VI, 96–97 a 111–112).

Nesmírně bohatou literaturu středověku a šestnáctého století pečlivě shromáždil Philipp Labbé (Bibliotheca nummaria, ex Theologis, Juris consultis, Medicis, ac Philologis concinnata, atd., Rouen, 1672). Sbírky Reného Budela (De monetis et re nummaria, Kolín nad Rýnem, 1591) a Marquarda Frehera (De re monetaria veterum Romanorum et hodierni apud Germanos Imperii, Lyon, 1605) obsahují mnohé pozoruhodné publikace oné doby (včetně traktátů Nicolaa Oresmia a Gabriela Biela). Roscher několik z nich pojednal ve svých Grundlagen der Nationalökonomie (Stuttgart, 1892, s. 301–302, pozn. 6) s velkou učeneckou pílí. Tyto traktáty se zabývaly hlavně praktickými problémy ražby mincí, zejména otázkou existence a mezí práva knížat měnit kovový obsah mincí a důsledky těchto změn na veřejné bohatství. Tento problém nabyl na důležitosti kvůli častému zneužívání ražby mincí ze strany vlády. V této souvislosti využívá několik autorů též příležitosti pojednat o problému původu peněz, který řeší na základě zjištění starověkých autorů, s pravidelným odkazem na Aristotela. Viz Nicolaus Oresmius (Nicole Oresme) (zemřel 1383), Tractatus de origine, natura, jure et mutationibus monetarum (vyd. s překladem L. Wolowski, Paříž, 1864, s. ix a s. xciv); Gabriel Biel (zemřel 1495), De monetarum potestate et utilitate libellus (v Gaspar Antonius Thesaurus, De monetarum augmento variatione et diminutione, Turín, 1609, s. 1, též v anglickém překladu, Treatise on the Power and Utility of Moneys, přel. a vyd. R.B. Burke, Filadelfie, 1930, s. 19); Carolus Molinaeus, De mutatione monetarum quaestiones duo (v R. Budel, vyd., De monetis et re nummaria, s. 485); Didacus Covarruvias, Veterum numismatum collatio, tamtéž, s. 648; Jacobus Menochius, Consilium XLIX, tamtéž, s. 705; René Budel, De monetis et re nummaria, tamtéž, s. 10; a Jehan de Malestroit, Les Paradoxes, sepsáno 1566 (přetištěno v L. Einaudi, vyd., Paradoxes inédits du seigneur de Malestroit, Turín, 1937, s. 97).

Shrneme-li postup, jímž se ubíraly výzkumy těchto autorů, téměř vždy začínají tím, že ukazují obtíže pro obchod vyplývající z ryzí směnné výměny. Dále ukazují, jak je možné tyto obtíže odstranit zavedením peněz. V dalším průběhu svých úvah zdůrazňují zvláštní vhodnost vzácných kovů sloužit jako peníze, a nakonec, citujíce Aristotela, docházejí k závěru, že vzácné kovy se penězi vskutku staly zákonodárstvím lidí. (Oresmius praví, že peníze jsou „instrumentum artificialiter adinventum“, op. cit., s. xliv; Biel praví, že jsou „vel ex sui natura vel hominum instituto“, op. cit., s. 2; a Molinaeus praví, že „inventio et institutio monetae . . . est de iure gentium“, op. cit., s. 486.) Ať jakkoli záslužná byla práce mnoha z těchto autorů v boji proti zneužívání ražby mincí ze strany knížat, nezlepšili tím tedy názory starověku, pokud jde o otázku původu peněz.

Raní italští a angličtí autoři nejsou výjimkou. Bernardo Davanzati, píšící roku 1588, se přísně drží názorů Aristotela a Paula a odvozuje původ peněz od autority státu („per legge accordata“, viz jeho Lezione delle monete in Scrittori classici Italiani di economia politica, Milán, 1803–05, II, 24). Totéž činí Geminiano Montanari (zemř. 1687) (Della moneta, in tamtéž, III, 17, 32 a 118). A Lewes Roberts, jehož hojně čtené dílo The Merchants Map of Commerce vyšlo poprvé roku 1638 a vystihuje hospodářské názory Anglie sedmnáctého století přesněji než kterékoli jiné dílo onoho věku, odvozuje původ peněz ze stejného zdroje (viz s. 15 třetího vydání, Londýn, 1677).

Mezi autory o penězích z první poloviny osmnáctého století vyniká John Law svými výzkumy původu peněz. Jeho současník Boizard ještě přičítal původ peněz veřejné autoritě a Vauban (Projet d'une dixme royale, sepsáno 1707, znovu vydáno v E. Daire [vyd.], Economistes financiers du XVIIIe siècle, Paříž, 1843, s. 51), jakož i Pierre Boisguillebert (Dissertation sur la nature des richesses, de l'argent, et des tributs, in tamtéž, s. 396–398) nešli dále než ke zdůraznění nezbytnosti peněz jako prostředku usnadňujícího obchod. Law naproti tomu nejrozhodněji odmítá smluvní teorii, a rozpoznav jako žádný autor před ním zvláštní postavení vzácných kovů mezi ostatním zbožím, odvozuje vznik peněžního charakteru vzácných kovů z jejich zvláštních vlastností. Je tak zakladatelem správné teorie o původu peněz (viz jeho Money and Trade Considered, Londýn, 1720, s. 4 a násl.; též jeho Mémoire sur l'usage des monnaies, sepsáno 1706–07, přetištěno v Paul Harsin, vyd., John Law: Oeuvres complètes, Paříž, 1934, s. 167). V odporu vůči teorii, jež odvozuje původ peněz od smlouvy mezi lidmi, Lawa následuje Antonio Genovesi (Lezioni di economia civile, in Scrittori classici Italiani di economia politica, Milán, 1803–05, VIII, 291–313) a A.R.J. Turgot (Réflexions sur la formation et la distribution des richesses, sepsáno 1766 a přetištěno v G. Schelle, vyd., Oeuvres de Turgot, Paříž, 1913–23, II, 558–560). Lawova snaha vysvětlit vznik peněžního charakteru vzácných kovů z jejich zvláštní povahy byla zčásti převzata a obdivuhodně dovršena Cesarem Beccariou (Elementi di economia publica, in Scrittori classici Italiani di economia politica, Milán, 1803–05, XIX, 10–18); Pietrem Verrim (Meditazioni sulla economia politica, in tamtéž, XXII, 13–19; a Sulle leggi vincolanti principalmente nel commercio de' grani riflessioni, in tamtéž, XXIII, 21); Turgotem (op. cit., II, 558–560; a „Deuxième lettre à l'abbé de Cice“ in tamtéž, I, 143 a násl.); Adamem Smithem (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, Modern Library Edition, New York, 1937, s. 22–29); a J.G. Buschem (Abhandlung von dem Geldsumlauf, Hamburk, 1780, s. 279 a násl.).

Mezi novější autory v téže tradici patří: T.R. Malthus (Principles of Political Economy, druhé vydání, Londýn, 1836, s. 50–60); J.R. McCulloch (The Principles of Political Economy, druhé vydání, Londýn, 1830, s. 129–136); John Stuart Mill (Principles of Political Economy, vyd. Sir W.J. Ashley, Londýn, 1909, s. 483–488); Melchiorre Gioja (Nuovo prospetto delle scienze economiche, Milán, 1815, I, 118 a násl.); M.H. Baudrillart (Manuel d’économie politique, čtvrté vydání, Paříž, 1878, s. 252–262); Joseph Garnier (Traité d’économie politique, sedmé vydání, Paříž, 1873, s. 309 a násl.); a dva němečtí ekonomové, Ch. J. Kraus (Staatswirthschaft, Königsberg, 1808, I, 61 a násl.) a Aug. Fr. Lueder (National-Industrie und Staatswirthschaft, Berlín, 1800–04, I, 48 a násl.).

Ostatní němečtí ekonomové prvních desetiletí devatenáctého století projevují o historický výzkum jen malý zájem a problém původu peněz byl téměř úplně opomíjen v dílech Johanna A. Oberndorfera, Karla H.L. Pölitze, J.F.E. Lotze, Karla S. Zachariäho a F.B.W. v. Hermanna. Tento stav trval, dokud nebyla s opětovným probuzením historického bádání v oblasti naší vědy otázka původu peněz znovu nadnesena Karlem H. Rauem, Johannem F.G. Eiselenem, Wilhelmem Roscherem, Brunem Hildebrandem a Karlem Kniesem, jakož i poněkud dříve Karlem Murhardem.

Dosud uveřejněné monografie posunuly bádání jen málo. Adam Müller pojednává o touze lidí po státu a domnívá se, že vzácné kovy uskutečňují toto spojení, což předkládá jako svou teorii o původu peněz (Versuche einer neuen Theorie des Geldes, reprintové vydání, Vídeň, 1922, s. 78 a násl.). Johann G. Hoffmann (Die Lehre vom Gelde, Berlín, 1838, s. 10) přičítá původ peněz opět smlouvě mezi lidmi. Totéž činí Michel Chevalier (La monnaie, in Cours d’économie politique, Paříž, 1866, III, 5). Monografie Samuela Oppenheima Die Natur des Geldes (Mainz, 1855) je zajímavější, ačkoli její význam nespočívá ani tak ve zvláštním pohledu na první původ peněz (s. 4 a násl.), jako spíše ve výkladu procesu, jímž zboží, které se stalo směnným prostředkem, ztrácí svůj původní zbožní charakter a nakonec se stává pouhým znamením hodnoty. Ačkoli musím tomuto názoru důrazně odporovat, přesto nacházím v Oppenheimově úvaze jasně vyjádřenou myšlenku (či spíše pozorování), jež dostatečně vysvětluje, proč se s tímto omylem setkáváme ve spisech mnoha význačných ekonomů. Mám na mysli pozorování, že charakter peněz jakožto průmyslového kovu často zcela mizí z vědomí hospodařících lidí kvůli hladkému chodu našeho obchodního mechanismu, a že si lidé tudíž všímají jen jejich charakteru jakožto směnného prostředku. Síla zvyku je tak velká, že schopnost kovu užívaného jako peníze setrvat v této roli je zajištěna i tehdy, když si lidé jeho charakter jakožto průmyslového kovu přímo neuvědomují. Toto pozorování je zcela správné. Avšak je rovněž zcela zřejmé, že schopnost nějaké látky sloužit jako peníze, jakož i zvyk, na němž se tato schopnost zakládá, by ihned zmizely, kdyby byl charakter peněz jakožto látky upotřebitelné k průmyslovým účelům nějakou náhodou zničen. Jsem ochoten připustit, že za vysoce rozvinutých obchodních poměrů pohlíží mnozí hospodařící lidé na peníze jen jako na znamení. Je však zcela jisté, že tato iluze by se ihned rozplynula, kdyby se ztratil charakter mincí jakožto množství průmyslových surovin.