Zkoumání povahy hospodářských statků začalo pokusy definovat pojem bohatství v hospodářství jednotlivce. Adam Smith se této otázky sotva dotkl, avšak podněty, které učinil, měly nejdalekosáhlejší účinky na teorie bohatství. „Poté co se dělba práce jednou důkladně uskutečnila,“ praví, „. . . člověk . . . musí být bohatý nebo chudý podle množství oné práce, kterou může ovládat nebo kterou si může dovolit koupit.“ (Wealth of Nations, Modern Library Edition, New York, 1937, p. 30.) Z toho lze jako důsledné rozšíření Smithovy teorie usoudit, že kritériem, podle něhož se má posuzovat povaha statku coby předmětu bohatství (v hospodářství jednotlivce), je to, zda nám statek poskytuje či neposkytuje velení nad prací (nebo, což je pro Smithe totéž, zda má či nemá směnnou hodnotu). Touto myšlenkovou linií se řídí i Say. Ve svém Traité d'économie politique (Paris, 1803, p. 2) odděluje statky, které mají směnnou hodnotu, od statků, které ji nemají, a tyto druhé z bohatství vylučuje. („Ce qui n’a point de valeur, ne saurait être une richesse. Ces choses ne sont pas du domaine d’économie politique.“) Ve svých Principles of Political Economy and Taxation (ed. by E.C.K. Gonner, London, 1891, p. 258) Ricardo také rozlišuje mezi hodnotou a statky („riches“) a od svých předchůdců se liší jen tím, že slovo „riches“ užívá ve výrazně odlišném smyslu, než v jakém užívá slovo „richesse“ Say. V návaznosti na Adama Smithe (op. cit., pp. 314ff.) hledal Malthus kritérium povahy statků coby bohatství v tom, zda jsou či nejsou hmotnými předměty (Principles of Political Economy, London, 1820, p. 28), a i ve svých pozdějších spisech omezuje pojem bohatství na hmotné statky. Mezi německými autory zastávají tentýž názor H. Storch (Cours d'économie politique, St. Petersburg, 1815, I, 108ff.); F.C. Fulda (Grundsätze der ökonomisch-politischen oder Kameralwissenschaften, Tübingen, 1816, p. 2); J.A. Oberndorfer (System der Nationalökonomie, Landshut, 1822, pp. 64–65); K.H. Rau (Grundsätze der Volkswirthschaftslehre, Heidelberg, 1847, p. 1); J.F.E. Lotz (Handbuch der Staatswirthschaftslehre, Erlangen, 1837, I, 19); a Theodor Bernhardi (Versuch einer Kritik der Gründe die für grosses und kleines Grundeigentum angeführt werden, St. Petersburg, 1849, pp. 134ff., a zejména pp. 143ff.).

Autoři, kteří argumentovali proti vyloučení nehmotných statků, jsou: J.B. Say (Cours complet d'économie politique pratique, Paris, 1840, I, 89), J.R. McCulloch (Principles of Political Economy, London, 1830, pp. 6ff.), F. v. Hermann (Staatswirthschaftliche Untersuchungen, München, 1874, pp. 21ff.) a Wilhelm Roscher (Grundlagen der Nationalökonomie, dvacáté vydání, Stuttgart, 1892, p. 16). Malthus již rozpoznal, že pojem bohatství nelze správně definovat jeho omezením na hmotné statky (Principles of Political Economy, druhé vydání, London, 1836, p. 34), avšak na pozdějším místě budu mít příležitost pojednat o jeho proměnlivých pokusech o vymezení definice bohatství.

Nejnovější představitelé politické ekonomie v Anglii vážou pojem bohatství téměř výlučně na předměty mající směnnou hodnotu. Viz například McCulloch (op. cit., p. 6); J.S. Mill (Principles of Political Economy, ed. by Sir W.J. Ashley, London, 1909, p. 9); a N.W. Senior (An Outline of the Science of Political Economy, London, 1836, p. 6). Mezi novějšími francouzskými autory zastávají tento názor zejména Ambroise Clément a Auguste Walras (De la nature de la richesse et de l'originale la valeur, ed. by Gaëtan Pirou, Paris, 1938, pp. 146ff.).

Zatímco angličtí a francouzští ekonomové pouze rozlišují mezi statky, které jsou bohatstvím, a statky, které jím nejsou, Hermann (op. cit., p. 12) jde mnohem hlouběji, neboť staví hospodářské statky (předměty hospodaření) do protikladu k volným statkům. Toto rozlišení se od té doby v německé ekonomii s malými výjimkami udrželo. Hermann však definuje pojem hospodářských statků příliš úzce. Praví totiž, že hospodářský statek je „was nur gegen bestimmte Aufopferung, durch Arbeit oder Vergeltung hergestellt werden kann.“ Činí tak hospodářskou povahu statků závislou na práci nebo na směně mezi lidmi (ibid., p. 18). Avšak nejsou snad plody, které izolovaný jednotlivec může bez práce sbírat ze stromů, pro něj hospodářskými statky, pokud je má k dispozici v menším množství, než kolik jich potřebuje? A není snad pramenitá voda, kterou má rovněž bez práce k dispozici v množstvích převyšujících jeho potřebu, nehospodářským statkem?

Roscher, který ve svém Grundriss zu Vorlesungen über die Staatswirthschaft (Göttingen, 1843, p. 3) definoval hospodářské statky jako statky „die in den Verkehr kommen,“ a který je v dřívějších vydáních svého System der Volkswirthschaft (vydání z roku 1857, p. 3) definoval jako „Güter, welche des Verkehrs fähig sind, oder wenigstens denselben fördern können,“ je v novějších vydáních svého hlavního díla (Grundlagen der Nationalökonomie, dvacáté vydání, Stuttgart, 1892, p. 4) definuje jako „Zwecke und Mittel der Wirthschaft.“ Tato definice je pouhým opisem definovaného pojmu a ukazuje, že tento význačný učenec považuje otázku kritérií pro rozlišování mezi hospodářskými a nehospodářskými statky stále za otevřenou. Viz též Schäffleho Das gesellschaftliche System der menschlichen Wirthschaft (Tübingen, 1873, I, 66ff.) a jeho „Die ethische Seite der nationalökonomischen Lehre vom Werthe“ (původně publikováno v Tübingen Universitätsschriften, 1862, a přetištěno v A.E.F. Schäffle, Gesammelte Aufsätze Tübingen, 1885, I, 184–195).

Že obtíže, které neněmečtí ekonomové měli při pokusu definovat pojem „bohatství“, pramení z toho, že neznají pojem „hospodářský statek“, je nejjasněji ilustrováno spisy Malthusovými. V prvním vydání svých Principles of Political Economy, které vyšlo roku 1820, definuje bohatství jako „ony hmotné předměty, které jsou pro lidstvo nezbytné, užitečné nebo příjemné“ (p. 28). Jelikož tato definice zahrnuje do pojmu „bohatství“ všechny (hmotné) statky, zahrnuje i nehospodářské statky a z tohoto důvodu je naprosto příliš široká. Ve svých Definitions in Political Economy, které vyšly o sedm let později, definuje bohatství jako „hmotné předměty nezbytné, užitečné nebo příjemné člověku, které k svému přivlastnění nebo vyprodukování vyžadovaly jistou míru lidského úsilí“ (p. 234.). Ve druhém vydání svých Principles (London, 1836, pp. 33–34, pozn.) vysvětluje, že „druhá část byla připojena, aby vyloučila vzduch, světlo, déšť atd.“ Rozpoznává však, že ani tato definice není udržitelná, a praví (ibid.), že „existuje jistá námitka proti zavedení pojmu průmysl nebo práce do definice, neboť za bohatství by mohl být považován i předmět, na nějž nebyla vynaložena žádná práce.“ Konečně v textu druhého vydání (1836) Principles (p. 33) dospívá k následující definici tohoto pojmu: „Definoval bych bohatství jako hmotné předměty, nezbytné, užitečné nebo příjemné člověku, které jsou dobrovolně přivlastněny jednotlivci nebo národy.“ Upadá tak do nového omylu, když činí skutečnost, že statek je vlastnictvím hospodařícího jednotlivce, zdrojem jeho povahy coby bohatství (tj. jeho hospodářské povahy).

Podobné proměnlivé pokusy dospět k definici bohatství nacházíme ve spisech J.B. Saye. Ve svém Traité d'économie politique (Paris, 1803, p. 2) činí hodnotu (směnnou hodnotu) zdrojem povahy statků coby bohatství. Praví, že „ce qui n'a point de valeur, ne saurait être une richesse.“ Tento názor napadl R. Torrens (An Essay on the Production of Wealth, London, 1821, p. 7) a Say poté ve svém Cours complet d'économie politique pratique (Paris, 1840, I, 66) přešel k následujícímu popisu statků, které tvoří bohatství: „Nous sommes forcés d'acheter, pour ainsi dire, ces . . . biens par des travaux, des économies, des privations; en un mot, par de véritables sacrifices.“ V této pasáži zaujímá Say v podstatě totéž stanovisko, jaké vyjádřil Malthus ve svých Definitions in Political Economy. Avšak o něco dále (Cours complet, p. 66) praví: „On ne peut pas séparer de ces biens l'idée de la propriété. Ils n'existeraient pas si la possession exclusive n'en était assurée à celui qui les a acquis. . . . D'un autre côté, la propriété suppose une société quelconque, des conventions, des lois. On peut en conséquence nommer les richesses ainsi acquises, des richesses sociales.“