Německé univerzity vlastnila a provozovala různá království a velkovévodství, jež tvořila Říši.5 Profesoři byli státními úředníky a jako takoví museli přísně poslouchat příkazy a nařízení vydávaná jejich nadřízenými, byrokraty ministerstev veřejného vzdělávání. Tuto úplnou a bezpodmínečnou podřízenost univerzit a jejich nauk svrchovanosti vlád zpochybnilo — marně — německé liberální veřejné mínění, když v roce 1837 hannoverský král propustil sedm profesorů univerzity v Göttingenu, kteří protestovali proti králově porušení ústavy. Vlády na reakci veřejnosti nedbaly. Pokračovaly v propouštění profesorů, s jejichž politickými či náboženskými naukami nesouhlasily. Po nějakém čase však sáhly k rafinovanějším a účinnějším metodám, jak učinit profesory loajálními stoupenci oficiální politiky. Před jmenováním kandidáty pečlivě prosévaly. Katedry získali jen spolehliví muži. Tak otázka akademické svobody ustoupila do pozadí. Profesoři z vlastní vůle učili jen to, co jim vláda dovolila učit.
Válka roku 1866 ukončila pruský ústavní konflikt. Královská strana — konzervativní strana junkerů vedená Bismarckem — zvítězila nad pruskou pokrokovou stranou, která stála za parlamentní vládou, a stejně tak nad demokratickými skupinami jižního Německa. V novém politickém uspořádání, nejprve Norddeutscher Bund a po roce 1871 Deutsches Reich, nezbylo místo pro „cizí" nauky manchesterismu a laissez faire. Vítězové od Hradce Králové a Sedanu se domnívali, že se nemají čemu učit od „národa kramářů" — Britů — ani od poražených Francouzů.
Při vypuknutí války roku 1870 se jeden z nejvýznamnějších německých vědců, Emil du Bois-Reymond, chlubil, že berlínská univerzita je „intelektuální tělesnou stráží rodu Hohenzollernů". To pro přírodní vědy mnoho neznamenalo. Pro vědy o lidském jednání to však mělo velmi jasný a přesný význam. Držitelé kateder dějin a Staatswissenschaften (tj. politické vědy, zahrnující vše, co se týká ekonomie a financí) věděli, co od nich jejich panovník očekává. A zboží dodali.
Od roku 1882 do roku 1907 měl na pruském ministerstvu vzdělávání na starosti univerzitní záležitosti Friedrich Althoff. Vládl pruským univerzitám jako diktátor. Protože Prusko mělo největší počet výnosných profesur, a nabízelo tudíž nejpříznivější pole pro ctižádostivé učence, usilovali profesoři v ostatních německých státech, ba dokonce i v Rakousku a Švýcarsku, o získání míst v Prusku. Tak je mohl Althoff zpravidla také přimět, aby fakticky přijali jeho zásady a názory. Ve všech věcech týkajících se společenských věd a historických disciplín se Althoff zcela spoléhal na rady svého přítele Gustava von Schmollera. Schmoller měl neomylný čich pro oddělování ovcí od kozlů.
Ve druhé a třetí čtvrtině devatenáctého století napsali někteří němečtí profesoři cenné příspěvky k ekonomické teorii. Je pravda, že nejpozoruhodnější příspěvky tohoto období, příspěvky Thünena a Gossena, nebyly dílem profesorů, nýbrž mužů, kteří nezastávali učitelská místa. Knihy profesorů Hermanna, Mangoldta a Kniese však zůstanou v dějinách ekonomického myšlení v paměti. Avšak po roce 1866 měli muži, kteří nastoupili akademickou dráhu, pro „nekrevnaté abstrakce" jen pohrdání. Publikovali historické studie, nejraději takové, jež se zabývaly pracovními poměry nedávné minulosti. Mnozí z nich byli pevně přesvědčeni, že nejpřednějším úkolem ekonomů je pomáhat „lidu" v osvobozenecké válce, kterou vede proti „vykořisťovatelům", a že od Boha danými vůdci lidu jsou dynastie, zejména Hohenzollernové.
3. Methodenstreit
V Untersuchungen Menger odmítl epistemologické představy, jež byly základem spisů historické školy. Schmoller publikoval dosti pohrdavou recenzi této knihy. Menger zareagoval v roce 1884 pamfletem Die Irrtümer des Historismus in der Deutschen Nationalökonomie. Různé publikace, jež tato polemika zplodila, jsou známy pod názvem Methodenstreit, spor o metody.
Methodenstreit přispěl k vyjasnění příslušných problémů jen málo. Menger byl příliš pod vlivem empirismu Johna Stuarta Milla, než aby dovedl své vlastní stanovisko k jeho plným logickým důsledkům. Schmoller a jeho žáci, zavázáni hájit neudržitelnou pozici, si ani neuvědomovali, o co v polemice jde.
Termín Methodenstreit je ovšem zavádějící. Neboť šlo o to nikoli objevit nejvhodnější postup pro pojednání o problémech obecně považovaných za ekonomické problémy. Předmětem sporu bylo v podstatě to, zda může existovat něco takového jako věda, jiná než dějiny, zabývající se aspekty lidského jednání.
Především tu byl radikální materialistický determinismus, filosofie, kterou tehdy v Německu přijímali takřka všeobecně fyzikové, chemikové a biologové, ačkoli nikdy nebyla výslovně a jasně zformulována. Jak to tito lidé viděli, lidské ideje, vůle a jednání jsou vyvolávány fyzikálními a chemickými událostmi, které přírodní vědy jednoho dne popíší stejným způsobem, jakým dnes popisují vznik chemické sloučeniny ze spojení několika přísad. Jako jedinou cestu, jež by mohla vést k tomuto konečnému vědeckému úspěchu, obhajovali experimentování ve fyziologických a biologických laboratořích.
Schmoller a jeho žáci tuto filosofii vášnivě odmítali, nikoli proto, že by si byli vědomi jejích nedostatků, nýbrž proto, že byla neslučitelná s náboženskými zásadami pruské vlády. Fakticky jí dávali přednost před naukou, která se jen málo lišila od Comtova pozitivismu (jejž ovšem veřejně znevažovali kvůli jeho ateismu a francouzskému původu). Ve skutečnosti pozitivismus, rozumně vyložený, musí vyústit v materialistický determinismus. Většina Comtových následovníků však v tomto ohledu nebyla otevřená. Jejich úvahy ne vždy vylučovaly závěr, že zákony sociální fyziky (sociologie), jejichž ustavení bylo podle jejich názoru nejvyšším cílem vědy, by bylo možno objevit tím, co nazývali „vědečtější" metodou nakládání s materiálem shromážděným tradičními postupy historiků. To byla pozice, kterou Schmoller zaujal vůči ekonomii. Znovu a znovu ekonomům vytýkal, že předčasně vyvozovali závěry z kvantitativně nedostatečného materiálu. Co bylo podle jeho názoru zapotřebí k tomu, aby se ukvapená zobecnění britských ekonomů od „psacího stolu" nahradila realistickou vědou o ekonomii, bylo více statistiky, více dějin a více shromažďování „materiálu". Z výsledků takového výzkumu by podle jeho tvrzení ekonomové budoucnosti jednoho dne „indukcí" rozvinuli nové poznatky.
Schmoller byl tak zmaten, že nedokázal vidět neslučitelnost své vlastní epistemologické nauky a odmítnutí útoku pozitivismu na dějiny. Neuvědomoval si propast, jež oddělovala jeho názory od názorů německých filosofů, kteří rozdrtili představy pozitivismu o užití a pojednání dějin — nejprve Diltheye a později Windelbanda, Rickerta a Maxe Webera. V témž článku, v němž káral Mengerovy Grundsätze, recenzoval také první významnou knihu Diltheyovu, jeho Einleitung in die Geisteswissenschaften. Nepostihl však tu skutečnost, že vyzněním Diltheyovy nauky bylo zničení základní teze jeho vlastní epistemologie, totiž že by bylo možno z historické zkušenosti vydestilovat nějaké zákony společenského vývoje.
4. Politické aspekty Methodenstreitu
Britská filosofie volného obchodu zvítězila v devatenáctém století v zemích západní a střední Evropy. Rozdrtila vratkou ideologii autoritářského sociálního státu (landesfürstlicher Wohlfahrtsstaat), jež řídila politiku německých knížectví v osmnáctém století. I Prusko se dočasně obrátilo k liberalismu. Vrcholnými body jeho období volného obchodu byl celní tarif Zollvereinu z roku 1865 a živnostenský řád (Gewerbeordnung) z roku 1869 pro území Norddeutscher Bund (později Deutsches Reich). Velmi brzy však Bismarckova vláda začala zavádět svou Sozialpolitik, systém intervencionistických opatření, jako je pracovní zákonodárství, sociální zabezpečení, prounijní postoje, progresivní zdanění, ochranná cla, kartely a dumping.3
Pokusí-li se někdo vyvrátit zničující kritiku, kterou ekonomie vznáší proti vhodnosti všech těchto intervencionistických schémat, je nucen popřít samotnou existenci — o epistemologických nárocích ani nemluvě — vědy o ekonomii, a stejně tak i praxeologie. To je přesně to, co vždy činili všichni zastánci autoritářství, vládní všemocnosti a politiky „blahobytu". Vyčítají ekonomii, že je „abstraktní", a obhajují „názorný" (anschaulich) způsob zacházení s danými problémy. Zdůrazňují, že záležitosti v tomto oboru jsou příliš složité na to, aby je bylo možné popsat ve vzorcích a teorémech. Tvrdí, že jednotlivé národy a rasy se od sebe natolik liší, že jejich jednání nelze postihnout jednotnou teorií; je zapotřebí tolika ekonomických teorií, kolik je národů a ras. Jiní dodávají, že i v rámci téhož národa či rasy je ekonomické jednání odlišné v různých dějinných epochách. Tyto a podobné námitky, často vzájemně neslučitelné, jsou předkládány s cílem zdiskreditovat ekonomii jako takovou.
Ekonomie ve skutečnosti zcela vymizela z univerzit Německé říše. Na bonnské univerzitě zůstal jediný epigon klasické ekonomie, Heinrich Dietzel, který však nikdy nepochopil, co znamená teorie subjektivní hodnoty. Na všech ostatních univerzitách dychtili učitelé zesměšňovat ekonomii a ekonomy. Nestojí za to prodlévat u toho, co se v Berlíně, Mnichově a na jiných univerzitách Říše předávalo jako náhražka ekonomie. Dnes nikoho nezajímá vše to, co Gustav von Schmoller, Adolf Wagner, Lujo Brentano a jejich četní stoupenci napsali ve svých objemných knihách a časopisech.
Politický význam díla historické školy spočíval v tom, že učinilo Německo bezbranným vůči myšlenkám, jejichž přijetí učinilo mezi německým lidem oblíbenými všechny ty zhoubné politiky, které vyústily ve velké katastrofy. Agresivní imperialismus, který dvakrát skončil válkou a porážkou, bezbřehá inflace počátku dvacátých let, Zwangswirtschaft a všechny hrůzy nacistického režimu byly výtvory politiků, kteří jednali tak, jak je tomu naučili zastánci historické školy.
Schmoller a jeho přátelé a žáci obhajovali to, co bylo nazváno státním socialismem; tj. systém socialismu — plánování —, v němž by vrcholné řízení spočívalo v rukou junkerské aristokracie. Právě k tomuto druhu socialismu směřovali Bismarck a jeho nástupci. Nesmělý odpor, na nějž naráželi ze strany malé skupiny podnikatelů, byl zanedbatelný, ani ne tak proto, že tito odpůrci nebyli početní, jako spíše proto, že jejich snahám chybělo jakékoli ideologické zázemí. V Německu už nezůstali žádní liberální myslitelé. Jediný odpor, který byl straně státního socialismu kladen, vycházel z marxistické strany sociálních demokratů. Stejně jako schmollerovští socialisté — socialisté katedry (Kathedersozialisten) — obhajovali socialismus i marxisté. Jediný rozdíl mezi oběma skupinami spočíval ve výběru lidí, kteří měli obsluhovat nejvyšší plánovací orgán: junkeři, profesoři a byrokracie hohenzollernského Pruska, anebo funkcionáři sociálnědemokratické strany a s ní spřízněné odbory.
Jedinými vážnými protivníky, s nimiž musela Schmollerova škola v Německu bojovat, byli tudíž marxisté. V tomto sporu získali marxisté velmi záhy navrch. Měli totiž alespoň soubor doktrín, jakkoli byl chybný a rozporný, zatímco učení historické školy bylo spíše popřením jakékoli teorie. Ve snaze získat aspoň trochu teoretické opory si Schmollerova škola začala krok za krokem vypůjčovat z duchovního fondu marxistů. Nakonec sám Schmoller z velké části přijal marxistickou doktrínu třídního konfliktu a „ideologického" prosáknutí myšlení třídní příslušností myslitele. Jeden z jeho přátel a profesorských kolegů, Wilhelm Lexis, rozpracoval teorii úroku, kterou Engels označil za parafrázi marxistické teorie vykořisťování.6 Bylo důsledkem spisů zastánců Sozialpolitik, že přídomek „buržoazní" (bürgerlich) nabyl v německém jazyce hanlivého zabarvení.
Drtivá porážka v první světové válce otřásla prestiží německých knížat, aristokratů a byrokratů. Stoupenci historické školy a Sozialpolitik přenesli svou věrnost na různé odštěpenecké skupiny, z nichž nakonec vzešla Národně socialistická německá dělnická strana, nacisté.
Přímou linii, jež vede od díla historické školy k nacismu, nelze ukázat na nástinu vývoje některého ze zakladatelů školy. Hlavní protagonisté éry Methodenstreitu totiž dokončili běh svého života ještě před porážkou roku 1918 a vzestupem Hitlera. Avšak život nejvýznamnějšího muže druhé generace školy ilustruje všechny fáze německé univerzitní ekonomie v období od Bismarcka k Hitlerovi.
Werner Sombart byl zdaleka nejnadanějším ze Schmollerových studentů. Bylo mu pouhých pětadvacet let, když mu jeho mistr na vrcholu Methodenstreitu svěřil úkol zrecenzovat a zničit Wieserovu knihu Der natürliche Wert. Věrný žák knihu odsoudil jako „naprosto nezdravou".⁶ O dvacet let později se Sombart chlubil, že velkou část svého života zasvětil boji za Marxe.7 Když v roce 1914 vypukla válka, vydal Sombart knihu Händler und Helden (Kupčíci a hrdinové).8 Tam neotesaným a sprostým jazykem odmítl vše britské či anglosaské, ale především britskou filozofii a ekonomii, jako projev podlé kramářské mentality. Po válce Sombart přepracoval svou knihu o socialismu. Před válkou vyšla v devíti vydáních.⁹ Zatímco předválečná vydání marxismus velebila, desáté vydání jej fanaticky napadalo, zejména kvůli jeho „proletářskému" charakteru a nedostatku vlastenectví a nacionalismu. O několik let později se Sombart pokusil oživit Methodenstreit svazkem plným invektiv proti ekonomům, jejichž myšlení nebyl s to pochopit.9 Když se pak nacisté chopili moci, korunoval pětačtyřicetiletou literární kariéru knihou o německém socialismu. Vůdčí myšlenkou tohoto díla bylo, že Führer dostává své rozkazy od Boha, nejvyššího Führera vesmíru, a že Führertum je trvalým zjevením.10
Takový byl pokrok německé akademické ekonomie od Schmollerova oslavování hohenzollernských kurfiřtů a králů ke Sombartově svatořečení Adolfa Hitlera.
5. Liberalismus rakouských ekonomů
Platón snil o blahovolném tyranovi, který by moudrému filozofovi svěřil moc ustavit dokonalé společenské uspořádání. Osvícenství nevkládalo své naděje do více či méně náhodného objevení se dobře smýšlejících vládců a prozíravých mudrců. Jeho optimismus ohledně budoucnosti lidstva se zakládal na dvojí víře v dobrotu člověka a v jeho rozumovou mysl. V minulosti dokázala tropit neplechu menšina ničemů — proradných králů, svatokrádežných kněží, zkažených šlechticů. Nyní však — podle nauky osvícenství —, když si člověk uvědomil sílu svého rozumu, není se již třeba obávat opětovného úpadku do temnoty a selhání minulých věků. Každé nové pokolení přidá něco k dobru, jehož dosáhli jeho předkové. Lidstvo tak stojí na prahu nepřetržitého postupu k uspokojivějším poměrům. Trvale postupovat vpřed je přirozeností člověka. Je marné naříkat nad údajně ztraceným blahem bájného zlatého věku. Ideální stav společnosti je před námi, nikoli za námi.
Většinu liberálních, pokrokových a demokratických politiků devatenáctého století, kteří obhajovali zastupitelskou vládu a všeobecné volební právo, vedla pevná důvěra v neomylnost rozumové mysli prostého člověka. V jejich očích se většiny nemohly mýlit. Myšlenky, které vzešly z lidu a byly schváleny voliči, nemohly být než prospěšné obecnému blahu.
Je důležité si uvědomit, že argumenty, jež ve prospěch zastupitelské vlády předkládala malá skupina liberálních filozofů, byly zcela odlišné a neimplikovaly žádný odkaz na nějakou údajnou neomylnost většin. Hume poukázal na to, že vláda se vždy zakládá na mínění. V dlouhodobém horizontu mínění mnohých vždy zvítězí. Vláda, která není podpírána míněním většiny, musí dříve či později ztratit svou moc; pokud neodstoupí, je násilně svržena mnohými. Národy mají moc nakonec postavit ke kormidlu ty muže, kteří jsou připraveni vládnout podle zásad, jež většina pokládá za přiměřené. V dlouhodobém horizontu neexistuje nic takového jako neoblíbená vláda udržující systém, který množství odsuzuje jako nespravedlivý. Smyslem zastupitelské vlády není to, že většiny jsou bohorovné a neomylné. Je jím záměr přivodit pokojnými prostředky nakonec nevyhnutelné přizpůsobení politického systému a mužů obsluhujících jeho řídicí mechanismus ideologii většiny. Hrůzám revoluce a občanské války se lze vyhnout, lze-li neoblíbenou vládu hladce odstranit při příštích volbách.
Praví liberálové pevně zastávali názor, že tržní hospodářství, jediný hospodářský systém, jenž zaručuje trvale postupující zlepšování hmotného blahobytu lidstva, může fungovat pouze v ovzduší nerušeného míru. Obhajovali vládu volených zástupců lidu, protože pokládali za samozřejmé, že jedině tento systém trvale uchová mír jak ve vnitřních, tak v zahraničních záležitostech.
Co tyto pravé liberály oddělovalo od slepého uctívání většiny ze strany takzvaných radikálů, bylo to, že svůj optimismus ohledně budoucnosti lidstva nezakládali na mystické důvěře v neomylnost většin, nýbrž na přesvědčení, že síla zdravého logického argumentu je neodolatelná. Neopomněli vidět, že nesmírná většina prostých lidí je příliš tupá i příliš netečná na to, aby sledovala a vstřebávala dlouhé řetězce úvah. Doufali však, že tyto masy si právě pro svou tupost a netečnost nebudou moci pomoci a přijmou myšlenky, jež jim intelektuálové přinesou. Od zdravého úsudku vzdělané menšiny a od její schopnosti přesvědčit většinu očekávali velcí vůdcové liberálního hnutí devatenáctého století trvalé zlepšování lidských záležitostí.
V tomto ohledu panovala plná shoda mezi Carlem Mengerem a jeho dvěma nejranějšími následovníky, Wieserem a Böhm-Bawerkem. Mezi nepublikovanými písemnostmi Mengera objevil profesor Hayek poznámku, která zní: „Není lepšího prostředku k odhalení nesmyslnosti nějakého způsobu uvažování než nechat jej dospět po celé jeho dráze až do konce." Všichni tři se rádi odvolávali na Spinozovu argumentaci v první knize jeho Etiky, jež vrcholí proslulým výrokem „Sane sicut lux se ipsam et tenebras manifestat, sic veritas norma sui et falsi." Na vášnivou propagandu historické školy i marxismu hleděli klidně. Byli plně přesvědčeni, že logicky neudržitelné dogmatiky těchto frakcí budou nakonec odmítnuty všemi rozumnými lidmi právě pro jejich nesmyslnost a že masy prostých lidí budou nutně následovat vedení intelektuálů.11
Moudrost tohoto způsobu argumentace spočívá ve vyhýbání se rozšířenému zvyku stavět údajnou psychologii proti logickému uvažování. Je pravda, že chyby v uvažování jsou často způsobeny sklonem jednotlivce dávat přednost mylnému závěru před správným. Existují dokonce zástupy lidí, jimž jejich náklonnosti prostě brání v přímočarém myšlení. Ale od zjištění těchto skutečností je velmi daleko k naukám, které byly v poslední generaci vyučovány pod označením „sociologie vědění". Lidské myšlení a uvažování, lidská věda a technika jsou produktem společenského procesu potud, pokud jednotlivý myslitel stojí tváří v tvář jak úspěchům, tak omylům svých předchůdců a vstupuje s nimi do virtuální diskuse, ať už v souhlasu, či nesouhlasu. Dějiny idejí mohou učinit srozumitelnými jak člověkova selhání, tak jeho výkony tím, že rozeberou podmínky, za nichž žil a pracoval. Pouze v tomto smyslu je přípustné odvolávat se na to, čemu se říká duch doby, národa či prostředí. Je však kruhovým uvažováním, snaží-li se někdo vysvětlit vznik nějaké ideje, tím spíše ji ospravedlnit, odkazem na prostředí jejího autora. Ideje vždy vyvěrají z mysli jednotlivce a dějiny o nich nemohou říci nic víc, než že byly v určitém okamžiku zplozeny určitým jednotlivcem. Pro člověkovo mylné myšlení neexistuje žádná jiná omluva než to, co kdysi jedna rakouská vláda prohlásila ohledně případu poraženého generála — totiž že nikdo nenese odpovědnost za to, že není génius. Psychologie nám může pomoci vysvětlit, proč člověk ve svém myšlení selhal. Žádné takové vysvětlení však nedokáže proměnit to, co je nepravdivé, v pravdu.
Rakouští ekonomové bezpodmínečně odmítli logický relativismus, který je obsažen v naukách pruské historické školy. Proti prohlášením Schmollera a jeho stoupenců trvali na tom, že existuje soubor ekonomických teorémů, které platí pro veškeré lidské jednání bez ohledu na čas a místo, na národnostní a rasové charakteristiky jednajících i na jejich náboženské, filozofické a etické ideologie.
Velikost služby, kterou tito tři rakouští ekonomové prokázali tím, že hájili věc ekonomie proti marné kritice historismu, nelze přecenit. Ze svých epistemologických přesvědčení nevyvozovali žádný optimismus ohledně budoucího vývoje lidstva. Cokoli lze říci ve prospěch správného logického myšlení, nedokazuje, že příští generace lidí předčí své předky v intelektuálním úsilí a výkonech. Dějiny ukazují, že období úžasných duševních výkonů byla znovu a znovu následována obdobími úpadku a zpátečnictví. Nevíme, zda příští generace zplodí lidi, kteří dokáží pokračovat v linii géniů, již učinili minulá staletí tak slavnými. Nevíme nic o biologických podmínkách, jež člověku umožňují učinit krok vpřed v pochodu intelektuálního pokroku. Nemůžeme vyloučit domněnku, že snad existují meze dalšího intelektuálního vzestupu člověka. A už vůbec nevíme, zda v tomto vzestupu neexistuje bod, za nímž se intelektuálním vůdcům již nebude dařit přesvědčovat masy a získávat je k následování svého vedení.
Závěr, který rakouští ekonomové z těchto premis vyvodili, zněl, že ačkoli je povinností průkopnického ducha vykonat vše, co mu jeho schopnosti dovolují, není jeho úkolem dělat propagandu pro své ideje, tím méně používat pochybných metod, aby své myšlenky učinil lidem přijatelnými. Nestarali se o rozšíření svých spisů. Menger nevydal druhé vydání svých proslulých Grundsätze, ačkoli byla kniha již dávno rozebrána, antikvární výtisky se prodávaly za vysoké ceny a nakladatel ho znovu a znovu naléhavě žádal o souhlas.
Hlavní a jedinou starostí rakouských ekonomů bylo přispět k pokroku ekonomie. Nikdy se nesnažili získat podporu kohokoli jinými prostředky než přesvědčivou silou rozvinutou v jejich knihách a článcích. S lhostejností pohlíželi na skutečnost, že univerzity německy mluvících zemí, ba i mnohé rakouské univerzity, byly nepřátelské vůči ekonomii jako takové a ještě více vůči novým ekonomickým naukám subjektivismu.
