Ludwig Bettelheim-Gabillon

Ludwig Bettelheim-Gabillon přišel na svět 25. listopadu 1882 ve Vídni jako syn literárního historika Antona Bettelheima, pocházejícího z židovské rodiny, a spisovatelky Helene Bettelheim, rozené Gabillon. Z matčiny strany byl vnukem hvězd Burgtheatru Ludwiga a Zerline Gabillonových; rodný dům ve Weimarer Straße 71 ve vídeňské čtvrti Döbling byl místem setkávání kulturní Vídně. Dvojí jméno Bettelheim-Gabillon užíval, stejně jako už předtím jeho matka, kvůli zachování burgtheaterského původu gabillonovské linie. Po hereckém školení u Ferdinanda Gregoriho debutoval na podzim roku 1905 na jevišti, brzy přebíral klasické hlavní role, jako byl Ferdinand v Schillerových Úkladech a lásce, Hamlet a Orestés, a hrál mimo jiné v Kolíně nad Rýnem a Düsseldorfu. Ještě před první světovou válkou hereckou dráhu opustil, vykonal vojenskou službu a nastoupil úřednickou kariéru v rakouském finančním resortu, v níž se vypracoval až na ministerského radu. Doktorský titul prokazatelně užíval, studijní obor však z pramenů nelze jednoznačně určit; vzhledem k pozdějšímu působení ve finanční službě a v návaznosti na rodovou linii (otec získal roku 1873 titul Dr. iur.) je pravděpodobné, že studoval práva na Vídeňské univerzitě. Ve třicátých letech se obrátil k hospodářsko-historickému výzkumu a pracoval na rozsáhlé studii o Eugenu von Böhm-Bawerkovi jako ministru financí habsburské monarchie. Dvě předběžné kapitoly vyšly v časopise Zeitschrift für Nationalökonomie, který vydávali Hans Mayer, Oskar Morgenstern a Richard Strigl: roku 1936 ke Bruselské cukerné konvenci z roku 1903 a roku 1937 ke konverzi jednotného státního dluhu. Přímá účast na Misesově soukromém semináři nebo v Geist-Kreis není doložena, místo publikace jej však zařazuje do širšího institucionálního prostředí rakouské školy národního hospodářství. Po „anšlusu“ roku 1938 byl Bettelheim-Gabillon navzdory římskokatolickému vyznání pronásledován podle norimberských zákonů a knižní rukopis monografie o Böhm-Bawerkovi se přitom ztratil. Dne 9. října 1942 byl spolu se svou sestrou Friederike Bunzel deportován transportem IV/13 do Terezína a zemřel tam 28. února 1943, oficiálně na „degeneraci srdečního svalu“, fakticky na následky táborových podmínek.