Gustav Gross

Syn ředitele železnic se po právnických studiích ve Vídni a Berlíně a po působení na dolnorakouském místodržitelství habilitoval prací o ekonomovi Johannu Heinrichu von Thünen (1783–1850). Gustav Gross, který vydal mimo jiné pojednání o podnikatelském zisku (1884) a první vědecké životopisy Karla Marxe (1884 a 1885), se v pozdějších letech věnoval především sociálním a daňovým otázkám. Od roku 1889 byl poslancem Německé pokrokové strany. Gross, který se sám řadil k tradici Alberta Friedricha Eberharda Schäffleho a Adolpha Wagnera, nebyl Mengerem při výčtu jeho habilitantů u příležitosti jeho emeritování zmíněn. Ve státním hospodářství, které označoval jako „veřejné hospodářství“, spatřoval Gross působení zásadně jiných zákonů než v hospodářství soukromém a zastával Wagnerovu tezi o neustálém rozšiřování úkolů státu, jimž by z dlouhodobého hlediska kladla meze pouze rodina. Na Grosse platí to, co Richard S. Howey jinak neprávem řekl o méně známých „Rakušanech“, totiž že o nauce o mezním užitku napsali jen málo nebo vůbec nic. Jako soukromý docent přednášel Gross na Vídeňské univerzitě až do roku 1897, naposledy jako mimořádný profesor. Ke konci první světové války, když válečné hospodářství dosáhlo svého plného centralisticko-byrokratického a plánovaně hospodářského rozvinutí, byl zvolen posledním předsedou Poslanecké sněmovny monarchie.