Liberalismus

Ačkoli myšlenkové kořeny politického liberalismu sahají až do klasického starověku a jeho ideály se znovu objevují s renesancí v Itálii, počátek jeho souvislého vývoje lze přece jen stěží klást dříve než do Anglie 17. století. Tam a v Holandsku našel duchovní postoj, který se projevil již ve spisech mužů jako Erasmus a Montaigne, poprvé svůj výraz v politických hnutích; a ačkoli časově snad v lecčems vývoj v Holandsku předcházel, byly přece události a diskuse v Anglii natolik dalekosáhlejšího účinku (a je také vliv vývoje v Nizozemí ještě příliš neujasněný), že politické boje v Anglii mezi lety 1603 a 1688 musí být považovány za vlastní zdroj moderní liberální představy o státu. Byla to pak strana úspěšné „slavné revoluce" z roku 1688, whigové, kdo až do francouzské revoluce zůstal nositelem těchto ideálů, jež našly svůj klasický výraz v dílech Johna Locka, byly teoreticky vypracovány skotskými sociálními filozofy od Davida Huma po Dugalda Stewarta a posléze pak prostřednictvím jejich žáků získaly širokého rozšíření zejména v »Edinburgh Review«.

Komplex ideálů, který tuto tradici charakterizoval, lze nejsnáze shrnout pod tři úzce související základní zásady „svobody mínění", „vlády zákona" a „zvláštního vlastnictví" a s tím spjatého soutěžního hospodářství.

Z těchto tří principů je v nejednom ohledu nejdůležitější princip svobody mínění. Jak přesvědčení, že pouze svobodná diskuse vede k postupnému překonávání omylu a že i to, co se dnes velké většině (či dokonce „znalcům") jeví jako nepochybný omyl, může v sobě nést zárodek budoucího nového poznání, tak i s tím spjatý vhled do moci idejí coby rozhodující síly utvářející společnost jsou patrně nejcharakterističtějšími a nejdalekosáhlejšími prvky liberální tradice. Počínaje bojem o svobodu náboženství a svědomí (s Rogerem Williamsem v amerických koloniích jako jejím nejvýznamnějším raným zastáncem) se obecná zásada postupně prosadila jako svoboda tisku, svoboda slova a shromažďování a jako akademická svoboda učení. Od klasických formulací Johna Miltona v 17. století až po málo známé, věcně však patrně nejuspokojivější shrnutí liberálního argumentu Samuelem Baileym a později Johnem Stuartem Millem a Walterem Bagehotem existoval v této oblasti v Anglii souvislý vývoj, který kontinentální Evropa doháněla teprve v explozivních výbuších revolucí let 1789 a 1848. Jeho nejdůležitějším důsledkem je v zemích se starou liberální tradicí hluboce zakořeněné přesvědčení, že každé změně společenského řádu musí předcházet změna vládnoucích názorů, a že tedy každé reformní hnutí slibující úspěch musí být založeno na dlouhou dobu, a především že prakticky za každé formy vlády je v poslední řadě veřejné mínění tím, co určuje politiku.

Sotva méně základní než tento první princip a úzce s ním spjatý je princip vlády zákona neboli „právního státu". Podstatné je zde přísné vázání veškerého výkonu moci a pevná pravidla vylučující jakoukoli libovůli, pravidla, která se jednak stejnou měrou vztahují na všechny členy společnosti, jednak v jednotlivém případě nezavazují vlády o nic méně než ovládané. Cílem této zásady je odstranění všech výsad vytvořených právním řádem, tj. formální rovnost před zákonem, a zároveň, jak to již s veškerou jasností vyjádřil John Locke, obecné zmenšení moci, kterou lidé vykonávají nad lidmi. V jejím základu leží přání rozšířit oblast rozhodovací svobody jednotlivce co nejvíce, učinit zásahy státní moci díky vázanosti na pevná pravidla co nejvíce předvídatelnými a zároveň je omezit na takové případy, v nichž nejsou určeny k tomu, aby zvýhodňovaly známé osoby, nýbrž aby všem nabízely příznivější příležitosti, přičemž jednotlivci se však ponechá, jakého užití z nich učiní. Ne vždy se rozpozná, že tento zprvotně čistě formální princip ve skutečnosti v sobě zahrnuje velmi dalekosáhlé materiální omezení rozsahu přípustné státní činnosti: musí-li stát zacházet s různými lidmi navzdory různým vlohám a postavení stejně, musí být výsledek nerovný; a aby například osobám nerovným ve svých schopnostech zajistil stejné šance, musel by s nimi zacházet nerovně. Právě to ovšem zásada rovnosti před zákonem vylučuje.

Třetím základním prvkem je zčásti důsledek a zároveň předpoklad předchozích: uznání zvláštního vlastnictví, zejména také výrobních prostředků, a tím i vlastní odpovědnosti jednotlivce za jejich užití a za zajištění vlastního živobytí. „Life, Liberty, and Property" byla klasická formule svobodomyslných Angličanů 17. a 18. století, a dokonce i v sociálním ohledu nejradikálnější skupina anglické občanské války, „Levelleři" (často neprávem považovaní za předchůdce socialismu), učinila nedotknutelnost soukromého vlastnictví jedním ze svých ústředních programových bodů. Vlastnická a smluvní svoboda totiž ve skutečnosti co nejúžeji souvisí s vládou zákona: jedna není bez druhé možná. Vědomě byl však požadavek hospodářské svobody vznesen vlastně teprve poté, co jeho dalekosáhlé skutečné uskutečnění ukázalo jeho přednosti. Boj proti výsadám a o omezení moci krále byl zprvotně veden v zájmu rovnoprávnosti státních občanů; a bylo jeho důsledkem, že vliv správy na hospodářství byl snížen na minimum. Adam Smith v podstatě již musel jen obhajovat rozšíření v tuzemsku dalekosáhle platného a úspěšného principu na zahraniční obchod a k tomu ukázat, proč se hospodářská svoboda ukázala jako tak úspěšná.

Je důležité všimnout si, že učení tohoto staršího liberalismu se v podstatě vztahovala pouze na předmět státní činnosti, nikoli však na formu vlády. Z jeho obecné nechuti k jakémukoli užití násilí ve vnitřních i ve vnějších vztazích států patrně plynulo, že starší liberalismus se musel v otázce, kdo má vykonávat vládní moc, přiklánět k jediné známé metodě pokojného rozhodnutí, totiž k rozhodnutí většiny: „Raději hlavy počítat, než je rozbíjet." V jádru mu však šlo více o to, zmenšit důležitost politických rozhodnutí, než o to, kdo je vykonává.