Každý, kdo jako jednající v hospodářském životě volí mezi uspokojením dvou potřeb, z nichž jen jedna může být uspokojena, vynáší hodnotové soudy. Hodnotové soudy se nejprve a bezprostředně týkají jen uspokojení potřeb samého; od něho postupují zpět ke statkům prvního řádu a pak dále ke statkům vyšších řádů. Člověk při zdravých smyslech je zpravidla bez dalšího s to hodnotit statky prvního řádu. V jednoduchých poměrech se mu také bez námahy daří utvořit si úsudek o významu, který pro něj mají statky vyššího řádu. Kde se však stav věcí poněkud zaplete a souvislosti je obtížnější prohlédnout, je třeba jemnějších úvah, aby hodnocení výrobních prostředků bylo provedeno správně – ovšem jen ve smyslu hodnotícího subjektu, nikoli v nějakém objektivním, jakkoli obecně platném smyslu. Izolovaně hospodařícímu zemědělci nemusí připadat zatěžko rozhodnout se mezi rozšířením chovu dobytka a rozšířením lovecké činnosti. Výrobní cesty, jimiž se zde lze ubírat, jsou ještě poměrně krátké a náklad, který vyžadují, i výnos, který slibují, lze snadno přehlédnout. Zcela jinak je tomu však, má-li se volit třeba mezi využitím vodního toku k výrobě elektrické síly a rozšířením těžby uhlí a vybudováním zařízení k lepšímu využití energie obsažené v uhlí. Zde je oklikových výrob velmi mnoho a každá jednotlivá z nich je tak dlouhá, zde jsou podmínky úspěchu podniků, jež mají být zahájeny, tak rozmanité, že se nikterak nelze spokojit s pouhými vágními odhady a je zapotřebí přesných výpočtů, abychom si utvořili úsudek o hospodárnosti zamýšleného postupu.
Počítat lze jen s jednotkami. Jednotka subjektivní užitné hodnoty statků však existovat nemůže. Mezní užitek nepředstavuje jednotku hodnoty, neboť, jak známo, hodnota dvou jednotek z dané zásoby není dvakrát tak velká jako hodnota j e d n é jednotky, nýbrž musí být nutně větší. Hodnotový soud neměří, odstupňovává, škáluje². Ani izolovaný hospodář v hospodářství bez směny proto nemůže, má-li rozhodovat tam, kde se hodnotový soud nejeví bezprostředně evidentním, a musí-li svůj úsudek založit na více či méně přesném výpočtu, operovat se samotnou subjektivní užitnou hodnotou; musí mezi statky konstruovat substituční vztahy, podle nichž pak může počítat. Zpravidla se mu přitom nepodaří převést vše na jednu jednotku; jakmile se mu však vůbec zdaří převést všechny prvky, jež mají být do výpočtu zahrnuty, na takové hospodářské statky, které mohou být zachyceny bezprostředně evidentním hodnotovým soudem, tedy na statky prvního řádu a na strast z práce, vystačí s tím pro svůj výpočet. Že je to možné jen ve velmi jednoduchých poměrech, je nasnadě. Pro spletitější a delší výrobní postupy by to nikterak nestačilo.
Ve směnném hospodářství vystupuje objektivní směnná hodnota statků jako jednotka ekonomické kalkulace. To přináší trojí výhodu. Předně to umožňuje založit kalkulaci na hodnocení všech hospodářů účastnících se směny. Subjektivní užitná hodnota jednotlivce jakožto čistě individuální jev není bezprostředně srovnatelná se subjektivní užitnou hodnotou jiných lidí. Srovnatelnou se stává teprve ve směnné hodnotě, která vzniká ze souhry subjektivního oceňování všech hospodářů účastnících se směnného styku. Dále pak přináší kalkulace podle směnné hodnoty kontrolu účelného použití statků. Kdo chce kalkulovat komplikovaný výrobní proces, ihned zpozoruje, zda pracuje hospodárněji než ostatní, či nikoli; nemůže-li vzhledem ke směnným poměrům panujícím na trhu provádět výrobu rentabilně, je v tom obsažen poukaz na to, že jiní dovedou dotyčné statky vyššího řádu zužitkovat lépe. Konečně pak umožňuje kalkulace podle směnné hodnoty převést hodnoty na jednu jednotku. K tomu může být, ježto statky jsou navzájem substituovatelné podle směnné relace trhu, zvolen kterýkoli statek. V peněžním hospodářství se k tomu volí peníze.
Peněžní kalkulace má své meze. Peníze nejsou měřítkem hodnoty ani měřítkem ceny. Hodnota se přece neměří v penězích. Ani ceny se neměří v penězích, ceny v penězích spočívají. Peníze nejsou jakožto hospodářský statek »hodnotově stabilní«, jak se při jejich používání jako standard of deferred payments naivně předpokládá. Směnný poměr existující mezi statky a penězi je podroben ustavičným, byť zpravidla nikoli příliš prudkým výkyvům, které pocházejí nejen ze strany ostatních hospodářských statků, nýbrž i ze strany peněz. To ovšem hodnotovou kalkulaci ruší ze všeho nejméně, neboť ta vzhledem k nikdy neustávajícím změnám ostatních hospodářských podmínek bere v úvahu jen krátká období, období, v nichž alespoň »dobré« peníze zpravidla podléhají jen menším výkyvům směnných poměrů ze své strany. Nedostatečnost peněžní kalkulace hodnoty nepochází hlavně z toho, že se počítá ve všeobecně užívaném prostředku směny, v penězích, nýbrž z toho, že základem kalkulace je vůbec směnná hodnota, a nikoli subjektivní užitná hodnota. Do kalkulace tak nemohou vejít všechny ty momenty určující hodnotu, které stojí mimo směnný styk. Kdo počítá rentabilitu vybudování vodního díla, nemůže do tohoto výpočtu dosadit krásu vodopádu, která by stavbou musela utrpět, leda by přihlédl třeba k poklesu cestovního ruchu a podobně, k tomu, co má ve směně svou směnnou hodnotu. A přece tu jde o okolnost, která se při otázce, má-li být stavba provedena, či nikoli, bere v úvahu. Tyto momenty bývají označovány jako »mimohospodářské«. Snad je tomu tak. O terminologii se nemá vést spor. Avšak úvahy, které vedou k tomu, aby i ony byly brány v potaz, nelze označovat za iracionální. Krása krajiny nebo budovy, zdraví, štěstí a spokojenost lidí, čest jednotlivců i celých národů jsou, jsou-li lidmi poznány jako významné, i tehdy, když se ve směně nejeví substituovatelnými, a nevcházejí proto do žádného směnného poměru, právě tak motivy racionálního jednání jako momenty hospodářské ve vlastním smyslu. Že je peněžní kalkulace nemůže zachytit, spočívá v její podstatě, nemůže to však snížit význam peněžní kalkulace pro naše hospodářské počínání. Neboť všechny ony ideální statky jsou statky prvního řádu, mohou být bezprostředně zachyceny naším hodnotovým soudem, a nepůsobí proto žádné obtíže brát na ně ohled, i když musejí zůstat mimo peněžní kalkulaci. Že k nim peněžní kalkulace nepřihlíží, neztěžuje jejich zohledňování v životě, spíše je usnadňuje. Víme-li přesně, jak draho nás přijdou krása, zdraví, čest a hrdost, nemůže nám nic bránit, abychom k nim odpovídajícím způsobem přihlíželi. Útlocitné mysli se může zdát trapné muset poměřovat ideální statky s materiálními. Tím však není vinna peněžní kalkulace, to spočívá v podstatě věcí. I tam, kde se hodnotové soudy vynášejí bezprostředně bez hodnotové a peněžní kalkulace, nelze se vyhnout volbě mezi materiálním a ideálním uspokojením. I izolovaný hospodář, i socialistická společnost musí volit mezi »ideálními« a »materiálními« statky. Ušlechtilé povahy nebudou nikdy pociťovat jako trapné, mají-li volit mezi ctí a třeba potravou. Budou vědět, jak mají v takových případech jednat. Třebaže čest nelze jíst, lze se přece kvůli cti jídla zříci. Jen ti, kdo chtějí být zbaveni muk takové volby, protože by se nedokázali odhodlat vzdát se materiálních požitků pro ideální výhody, spatřují už v samotné volbě profanaci pravých hodnot.
Peněžní kalkulace má smysl pouze ve vedení hospodářství. Zde se jí užívá k tomu, aby se nakládání s hospodářskými statky přizpůsobilo pravidlům hospodárnosti. Hospodářské statky do ní přitom vstupují jen v těch množstvích, která se směňují za peníze. Každé rozšíření oblasti použití peněžní kalkulace vede k chybným závěrům. Peněžní kalkulace selhává, snažíme-li se jí v dějinných zkoumáních o vývoji hospodářských poměrů užívat jako měřítka světa statků; selhává, snažíme-li se podle ní odhadovat národní jmění a národní důchod, chceme-li jí počítat hodnotu statků, které stojí mimo směnný styk, jako například tehdy, usilujeme-li v penězích vyčíslit ztráty na lidech způsobené vystěhovalectvím nebo válkami³. To jsou diletantské hříčky, byť je leckdy pěstují i velmi pronikaví národohospodáři.
Avšak v rámci těchto hranic, které v hospodářském životě nikdy nepřekračuje, vykonává peněžní kalkulace vše, co musíme od hospodářské kalkulace požadovat. Dává nám rozcestník skrze drtivou hojnost hospodářských možností. Dovoluje nám rozšířit hodnotový soud, který se v bezprostřední zřejmosti pojí jen ke statkům zralým k požitku a nanejvýš ještě k výrobním statkům nejnižších řádů, na všechny statky vyššího řádu. Činí hodnotu vypočitatelnou, a tím nám teprve dává základ pro veškeré hospodaření se statky vyššího řádu. Kdybychom ji neměli, pak by veškerá výroba dalekosáhlými procesy, pak by veškeré delší kapitalistické okliková výroba byly tápáním ve tmě.
Jsou to dvě podmínky, které hodnotovou kalkulaci v penězích umožňují. Předně musejí být ve směnném styku nejen statky prvního řádu, nýbrž i statky vyššího řádu, pokud jimi mají být zachyceny. Kdyby ve směnném styku nestály, pak by nedošlo k utváření směnných poměrů. Je pravda, že ani úvahy, které musí izolovaný hospodář provádět, chce-li uvnitř svého domu výrobou směnit práci a mouku za chléb, se neliší od těch, které provádí, chce-li na trhu směnit chléb za šaty, a člověk má proto v jistém smyslu pravdu, označuje-li každé hospodářské jednání, tedy i výrobu izolovaného hospodáře, za směnu⁴. Avšak duch j e d i n é h o člověka sám – byť by byl sebegeniálnější – je příliš slabý, aby pojal důležitost každého jednotlivého z nekonečně mnoha statků vyššího řádu. Žádný jednotlivec nedokáže ovládnout nekonečnou hojnost rozličných výrobních možností do té míry, aby byl s to bez pomocné kalkulace klást bezprostředně zřejmé hodnotové soudy. Rozdělení rozhodovací moci nad hospodářskými statky dělbou práce hospodařícího společenského hospodářství mezi mnoho jednotlivců působí jakousi duchovní dělbu práce, bez níž by výrobní kalkulace a hospodaření nebyly možné.
Druhá podmínka spočívá v tom, že je v užívání obecně rozšířené směnné prostředek, peníze, které svou prostřednickou roli hrají i ve směně výrobních statků. Kdyby tomu tak nebylo, pak by nebylo možné převést všechny směnné poměry na jednotného jmenovatele.
Jen za jednoduchých poměrů dokáže hospodářství vystačit bez peněžní kalkulace. V těsnosti uzavřeného domácího hospodářství, kde otec rodiny dokáže přehlédnout celé hospodářské soukolí, lze význam změn výrobního postupu více či méně přesně odhadnout i bez opory, kterou poskytuje duchu. Výrobní proces se zde odehrává za poměrně malého použití kapitálu. Razí málo kapitalistických okliková výroba; co se vyrábí, jsou zpravidla požitkové statky nebo přece jen statky vyššího řádu, které nestojí požitkovým statkům příliš daleko. Dělba práce je ještě v úplných počátcích; jeden a týž pracovník zvládá práci celého výrobního postupu od jeho začátku až po dokončení statku zralého k požitku. To vše je v rozvinuté společenské výrobě jinak. Nelze ve zkušenostech dávno překonané doby jednoduché výroby hledat argument pro možnost vystačit v hospodaření bez peněžní kalkulace.
Neboť v jednoduchých poměrech uzavřeného domácího hospodářství lze přehlédnout celou cestu od počátku výrobního procesu až po jeho dokončení a vždy posoudit, zda ten či onen postup dává více statků zralých k požitku. To už není v nesrovnatelně spletitějších poměrech našeho hospodářství možné. I socialistickému společenství bude bez dalšího jasné, že 1000 hl vína je lepších než 800 hl, a může bez dalšího učinit rozhodnutí, zda mu je 1000 hl vína milejších než 500 hl oleje, či nikoli. Ke zjištění tohoto není zapotřebí žádné kalkulace; zde rozhoduje vůle jednajících hospodářských subjektů. Avšak jakmile je jednou toto rozhodnutí učiněno, pak teprve začíná vlastní úkol racionálního vedení hospodářství: postavit prostředky hospodárným způsobem do služeb účelů. To se může stát jen pomocí hospodářské kalkulace. Lidský duch se v matoucí hojnosti meziproduktů a výrobních možností nedokáže vyznat, chybí-li mu tato opora. Stál by bezradně před všemi otázkami postupu a umístění⁵.
Je iluzí, věří-li někdo, že by bylo možné peněžní kalkulaci v socialistickém hospodářství nahradit naturální kalkulací. Naturální kalkulace dokáže v hospodářství bez směnného styku zachytit vždy jen statky zralé k požitku, naprosto selhává u všech statků vyššího řádu. Jakmile se vzdáme svobodného utváření peněžních cen statků vyššího řádu, učinili jsme racionální výrobu vůbec nemožnou. Každý krok, který nás odvádí od soukromého vlastnictví výrobních prostředků a od užívání peněz, nás odvádí i od racionálního hospodaření.
Toto bylo možné přehlédnout, protože vše, co ze socialismu vidíme již kolem sebe uskutečněno, jsou jen socialistické oázy ve stále ještě do jisté míry svobodném hospodářství s peněžním stykem. V t o m j e d i n é m smyslu lze přitakat jinak neudržitelnému a jen z agitačních důvodů zastávanému tvrzení socialistů, že zestátnění a zobecnění podniků nepředstavuje ještě kus socialismu, totiž v tom, že tyto provozy jsou ve svém vedení obklopujícím je hospodářským organismem svobodného styku podpírány natolik, že se u nich vůbec nemohla projevit podstatná zvláštnost socialistického hospodářství. Ve státních a obecních provozech se provádějí technická zlepšení, protože lze pozorovat jejich účinek v stejnorodých soukromých podnicích doma i v zahraničí a protože soukromý průmysl, který prostředky těchto zlepšení vyrábí, dává podnět k jejich zavedení. V těchto provozech lze zjišťovat výhody přestaveb, protože jsou kolem dokola obklopeny společností spočívající na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na peněžním styku, takže dokáží počítat a vést účetnictví, což by socialistické provozy v čistě socialistickém prostředí nedokázaly.
Bez hospodářské kalkulace není hospodaření. V socialistickém společenství nemůže, jelikož je provedení hospodářské kalkulace nemožné, vůbec existovat hospodaření v našem smyslu. V malém a ve vedlejších jednotlivostech se snad bude i nadále jednat racionálně. Avšak obecně by již nebylo možné mluvit o racionální výrobě. Nebylo by žádného prostředku k poznání toho, co je racionální, a tak by výrobu nebylo možné vědomě zaměřit na hospodárnost. Co to znamená, zcela odhlédnuto i od následků pro zásobování lidí statky, je jasné. Racionalita jednání je vytlačena z oblasti, na níž leží její vlastní doména. Bude pak vůbec ještě moci existovat racionalita jednání, ba vůbec ještě racionalita a logika v myšlení? Dějinně vyrostl lidský racionalismus z hospodaření. Dokáže se vůbec ještě udržet, až bude odtud vytlačen?
Po nějakou dobu snad přece jen bude vzpomínka na zkušenosti nashromážděné v průběhu tisíciletí svobodného hospodaření s to zadržet úplný úpadek hospodářského umění. Staré způsoby postupu budou zachovávány, ne proto, že jsou racionální, nýbrž proto, že se jeví posvěceny tradicí. Mezitím se mezitím stanou neracionálními, protože už neodpovídají novým poměrům. Všeobecným zpětným vývojem hospodářského myšlení doznají změn, které je učiní nehospodárnými. Zásobování již nebude probíhat anarchicky, to je pravda. Nade všemi jednáními sloužícími uspokojení potřeb bude vládnout příkaz nejvyššího místa. Avšak na místo hospodaření anarchického způsobu výroby nastoupí nesmyslné počínání nerozumného aparátu. Kola se budou točit, avšak poběží naprázdno.
Představme si situaci socialistického společenství. Jsou tu stovky a tisíce dílen, v nichž se pracuje. Nejméně z nich vyrábějí zboží hotové k použití; ve většině se vyrábějí výrobní prostředky a polotovary. Všechny tyto provozy stojí mezi sebou ve spojení. Postupně jimi prochází každý hospodářský statek, dokud nedozraje k požitku. V neúnavném soukolí tohoto procesu však vedení hospodářství schází jakákoli možnost se vyznat. Nemůže zjistit, zda obrobek na cestě, kterou má projít, není zbytečně zdržován, zda nejsou na jeho dokončení mrhány práce a materiál. Jakou možnost by mělo dozvědět se, zda je ten či onen způsob výroby výhodnější? Může v nejlepším případě srovnávat jakost a množství k požitku zralého konečného výsledku výroby, avšak jen ve zcela vzácných případech bude s to srovnávat náklad vynaložený při výrobě. Ví přesně, k jakým cílům má jeho vedení hospodářství směřovat, nebo se domnívá, že to ví, a má podle toho jednat, tj. má dosáhnout sledovaných cílů s nejmenším nákladem. Aby nalezlo nejlevnější cestu, musí počítat. Tato kalkulace může být samozřejmě jen kalkulací hodnotovou; je bez dalšího jasné a nepotřebuje to bližšího zdůvodnění, že nemůže být technická, nemůže být vybudována na objektivní užitné hodnotě (užitnosti) statků a služeb.
V hospodářském řádu spočívajícím na soukromém vlastnictví výrobních prostředků je hodnotová kalkulace vedena všemi samostatnými články společnosti. Každý se na jejím vzniku podílí dvojím způsobem, jednou jako spotřebitel, podruhé jako výrobce. Jako spotřebitel stanoví pořadí statků zralých k užití a spotřebě; jako výrobce vtahuje statky vyššího řádu do toho použití, v němž slibují vynést nejvyšší výnos. Tím se i všem statkům vyššího řádu dostává pořadí, které jim přísluší podle okamžitého stavu společenských výrobních poměrů a společenských potřeb. Souhrou obou hodnotících procesů je postaráno o to, aby hospodářská zásada všude, ve spotřebě stejně jako ve výrobě, dospěla k vládě. Utváří se ona přesně odstupňovaná soustava cen, která každému v každém okamžiku dovoluje uvést svou vlastní potřebu v soulad s kalkulem hospodárnosti.
To vše nutně schází v socialistickém společenství. Vedení hospodářství snad přesně ví, jaké statky nejnaléhavěji potřebuje. Avšak tím nalezlo teprve jeden díl toho, co je pro hospodářskou kalkulaci nezbytné. Druhého dílu, ocenění výrobních prostředků, se musí postrádat. Hodnotu, která přísluší souhrnu výrobních prostředků, dokáže zjistit; ta se samozřejmě rovná hodnotě, která přísluší souhrnu potřeb jím uspokojených. Dokáže rovněž vypočítat, jak velká je hodnota jednotlivého výrobního prostředku, počítá-li význam výpadku v uspokojení potřeb, který vzniká jeho odpadnutím. Avšak nedokáže ji převést na jednotný cenový výraz, jak to dokáže svobodné hospodářství, v němž lze všechny ceny převést na společný výraz v penězích.
V socialistickém hospodářství, které sice nemusí nutně peníze zcela odstranit, avšak činí nemožným vyjádření cen výrobních prostředků (včetně práce) v penězích, nemohou peníze v hospodářské kalkulaci hrát žádnou roli⁶.
Pomysleme na stavbu nové železniční trati. Má se vůbec stavět, a pokud ano, která z několika myslitelných tras se má vybudovat? Ve volném tržním a peněžním hospodářství lze provést výpočet v penězích. Nová trať zlevní určité zásilky zboží a nyní lze vypočítat, zda je toto zlevnění tak velké, že převyšuje výdaje, které si stavba a provoz nové linky vyžádají. To lze vypočítat jedině v penězích. Pouhým postavením různorodých naturálních výdajů a naturálních úspor proti sobě zde cíle nedosáhneme. Nemáme-li žádnou možnost převést hodiny práce různě kvalifikované, železo, uhlí, stavební materiál všeho druhu, stroje a další věci, jichž si stavba a provoz železnic vyžadují, na společný výraz, pak výpočet provést nelze. Hospodárné trasování je možné jen tehdy, dokážeme-li všechna připadající v úvahu statky převést na peníze. Jistě, peněžní výpočet má své nedokonalosti a své vážné nedostatky, avšak nemáme prostě nic lepšího, co bychom postavili na jeho místo; pro praktické účely života peněžní výpočet zdravého peněžnictví přece jen postačuje. Vzdáme-li se ho, pak se každá hospodářská kalkulace stane prostě nemožnou.
Socialistické společenství si ovšem bude vědět rady. Pronese mocenské slovo a rozhodne se pro plánovanou stavbu, nebo proti ní. Avšak toto rozhodnutí padne v nejlepším případě na základě vágních odhadů; nikdy nebude vybudováno na základě přesné hodnotové kalkulace.
Statické hospodářství se dokáže obejít bez hospodářské kalkulace. Zde se přece v hospodářské oblasti stále znovu opakuje pouze totéž, a předpokládáme-li, že první zařízení statického socialistického hospodářství proběhne na základě posledních výsledků volného hospodářství, pak bychom si snad mohli představit hospodářsky racionálně řízenou socialistickou výrobu. To je však možné právě jen v myšlenkách. Zcela odhlédneme-li od toho, že statické hospodářství nemůže v životě nikdy existovat, neboť data se neustále mění, takže statika hospodaření je pouze – byť pro naše myšlení a pro vypracování našeho poznání hospodářské oblasti nutný – myšlenkový předpoklad, jemuž v životě neodpovídá žádný stav, musíme přece předpokládat, že přechod k socialismu již v důsledku vyrovnání příjmových rozdílů a jím podmíněných posunů ve spotřebě, a tedy i ve výrobě, změní všechna data takovým způsobem, že navázání na poslední stav volného hospodářství je nemožné. Pak však máme před sebou socialistický hospodářský řád, který se plaví oceánem možných a myslitelných hospodářských kombinací bez kompasu hospodářské kalkulace.
Každá hospodářská změna se tak v socialistickém společenství stává podnikem, jehož úspěch nelze ani předem odhadnout, ani později zpětně zjistit. Vše zde tápe v temnotě. Socialismus je zrušením racionality hospodářství.
V každém větším podniku jsou jednotlivé provozy nebo provozní oddělení v účetnictví do jisté míry samostatné. Vzájemně si účtují materiál a práci a je kdykoli možné sestavit pro každou jednotlivou skupinu zvláštní bilanci a početně zachytit hospodářské výsledky její činnosti. Tímto způsobem lze zjistit, s jakým úspěchem každé jednotlivé oddělení pracovalo, a podle toho učinit rozhodnutí o přebudování, omezení, zrušení nebo rozšíření stávajících skupin a o zřízení nových. Jisté chyby jsou ovšem při takových výpočtech nevyhnutelné. Pramení zčásti z obtíží, jež vyvstávají při rozvržení režijních nákladů. Jiné chyby zase vznikají z nutnosti počítat v lecčems s daty, která nelze přesně zjistit, např. když se při zjišťování rentability nějakého postupu vypočítává amortizace použitých strojů za předpokladu určité doby jejich upotřebitelnosti. Avšak všechny tyto chyby lze udržet v jistých úzkých mezích, takže neruší celkový výsledek výpočtu. To, co zůstává nejistého, jde na vrub nejistoty budoucích poměrů, jež je v dynamickém stavu národního hospodářství nutně dána.
Zdálo by se nyní nasnadě pokusit se analogickým způsobem i v socialistickém společenství o samostatné účtování jednotlivých výrobních skupin. To je však naprosto nemožné. Neboť ono samostatné účtování jednotlivých odvětví jednoho a téhož podniku spočívá výlučně na tom, že se právě v tržním styku pro všechny druhy použitých statků a prací tvoří tržní ceny, jež lze vzít za základ výpočtu. Kde chybí volný tržní styk, není žádná tvorba cen; bez tvorby cen není žádná hospodářská kalkulace.
Bylo by možné snad pomýšlet na to, připustit mezi jednotlivými provozními skupinami směnu, aby se touto cestou dospělo k tvorbě směnných poměrů (cen) a vytvořil se tak základ pro hospodářskou kalkulaci i v socialistickém společenství. V rámci jednotného hospodářství, jež nezná žádné zvláštní vlastnictví výrobních prostředků, se jednotlivé pracovní skupiny ustaví jako samostatně disponující subjekty, jež se sice mají chovat podle pokynů nejvyššího hospodářského vedení, avšak vzájemně si věcné statky a pracovní výkony převádějí jen za úhradu, jež by se měla poskytovat ve všeobecném směnném prostředku. Asi tak si zřejmě představují zařízení socialistického provozu výroby, hovoří-li se dnes o úplném zespolečenštění a podobně. Avšak opět se přitom kolem rozhodujícího bodu nedostaneme. Směnné poměry výrobních statků se mohou tvořit jen na půdě zvláštního vlastnictví výrobních prostředků. Dodává-li »uhelné společenství« »železnému společenství« uhlí, nemůže se utvořit žádná cena, leda by obě společenství byla vlastníky výrobních prostředků svých provozů. To by však nebylo zespolečenštění, nýbrž dělnický kapitalismus a syndikalismus.
Pro socialistického teoretika stojícího na půdě pracovní teorie hodnoty je ovšem věc dosti prostá. »Jakmile se společnost zmocní výrobních prostředků a použije jich v bezprostředním zespolečenštění k výrobě, stává se práce každého jednotlivce, jakkoli rozdílný je její specificky užitečný charakter, předem a přímo prací společenskou. Množství společenské práce vězící v nějakém výrobku pak není třeba teprve oklikou zjišťovat; každodenní zkušenost přímo ukazuje, kolik jí je průměrně zapotřebí. Společnost může jednoduše vypočítat, kolik pracovních hodin vězí v parním stroji, v hektolitru pšenice z poslední sklizně, ve sto čtverečních metrech sukna určité jakosti. ... Ovšem i pak bude muset společnost vědět, kolik práce každý spotřební předmět ke svému zhotovení vyžaduje. Bude muset zařídit výrobní plán podle výrobních prostředků, k nimž zvláště patří i pracovní síly. Užitné účinky různých spotřebních předmětů, navzájem proti sobě odvážené a vůči množstvím práce potřebným k jejich zhotovení, nakonec určí plán. Lidé vše velmi jednoduše vyřídí bez vstupu mnohaslavné ‚hodnoty‘«⁷.
Není zde naším úkolem znovu předkládat kritické námitky proti pracovní teorii hodnoty. Mohou nás v této souvislosti zajímat jen potud, pokud jsou významné pro posouzení použitelnosti práce pro hodnotový výpočet socialistického společenství.
Pracovní výpočet podle prvního zdání přihlíží i k přírodním, mimo člověka ležícím podmínkám výroby. V pojmu společensky nutné průměrné pracovní doby je již zákon klesajícího výnosu zohledněn potud, pokud se uplatňuje kvůli rozdílnosti přírodních podmínek výroby. Stoupne-li poptávka po nějakém zboží, a musí-li se proto k využití přibrat horší přírodní podmínky výroby, pak stoupá i společenská pracovní doba průměrně potřebná k výrobě jedné jednotky. Podaří-li se vypátrat příznivější přírodní podmínky výroby, pak klesá společensky potřebné množství práce⁸. Toto zohlednění přírodních podmínek výroby však sahá přesně jen tak daleko, pokud se projevuje ve změnách společensky nutného množství práce. Nad to pracovní výpočet selhává. Spotřebu věcných výrobních činitelů ponechává zcela stranou. Společensky nutná pracovní doba potřebná k výrobě obou druhů zboží P a Q nechť činí po 10 hodinách. K výrobě jak jedné jednotky P, tak i jedné jednotky Q nechť se má kromě práce použít také materiálu a, jehož jedna jednotka se vyrobí za jednu hodinu společensky nutné práce, a sice je k výrobě P zapotřebí dvou jednotek a a nadto 9 pracovních hodin, k výrobě Q jedné jednotky a a nadto 9 pracovních hodin. V pracovním výpočtu se P a Q jeví jako ekvivalenty, v hodnotovém výpočtu by se muselo P ocenit výše než Q. Onen je nesprávný, jen tento odpovídá podstatě a účelu výpočtu. Je pravda, že toto navíc, o něž hodnotový výpočet staví P výše než Q, tento materiální substrát »je tu od přírody bez přičinění člověka«⁹. Avšak je-li tu jen v takovém množství, že se stává předmětem hospodaření, musí i ono v nějaké formě vejít do hodnotového výpočtu.
Druhým nedostatkem pracovního výpočtu je nezohlednění různé jakosti práce. Pro Marxe je veškerá lidská práce ekonomicky téhož druhu, protože je vždy »produktivní vynakládání lidského mozku, svalu, nervu, ruky atd.«. »Složitá práce platí jen jako umocněná, či spíše znásobená jednoduchá práce, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství práce jednoduché. Že tato redukce probíhá ustavičně, ukazuje zkušenost. Zboží může být produktem práce sebesložitější, jeho hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce, a představuje tudíž sama jen určité množství jednoduché práce«¹⁰. Böhm-Bawerk nemá nepravdu, nazývá-li tuto argumentaci »teoretickým kouskem ohromující naivity«¹¹. Pro posouzení Marxova tvrzení lze klidně ponechat nerozhodnuto, zda je možné nalézt jednotnou fyziologickou míru veškeré lidské práce – fyzické i takzvané duševní. Neboť je jisté, že mezi lidmi samými existují rozdíly schopností a zručností, jež s sebou nesou, že pracovní produkty a pracovní výkony mají různou jakost. To, co musí rozhodnout otázku, zda je pracovní výpočet použitelný jako hospodářská kalkulace, je, zda je možné převést různorodou práci na jednotného jmenovatele bez mezičlánku ocenění jejích produktů hospodařícími subjekty. Důkaz, který se Marx pro to snaží podat, se nezdařil. Zkušenost sice ukazuje, že zboží se bez ohledu na to, zda jsou produkty jednoduché či složité práce, klade do směnných poměrů. To by však bylo důkazem toho, že určitá množství jednoduché práce se bezprostředně kladou naroveň určitým množstvím složité práce, jen tehdy, kdyby bylo dáno najisto, že práce je zdrojem směnné hodnoty. To však nejenže není dáno najisto, nýbrž je právě tím, co chce Marx oněmi výklady teprve dokázat.
Že se ve směnném styku ve mzdové sazbě utvořil substituční poměr mezi jednoduchou a složitou prací – na což Marx na onom místě nenaráží – není rovněž žádným důkazem této stejnorodosti. Toto kladení naroveň je přece výsledkem tržního styku, nikoli jeho předpokladem. Pracovní výpočet by musel pro substituci složité práce prací jednoduchou stanovit svévolný poměr, což vylučuje jeho použitelnost pro vedení hospodářství.
Dlouho se mělo za to, že pracovní teorie hodnoty je pro socialismus nezbytná, aby bylo možné eticky zdůvodnit požadavek na zespolečenštění výrobních prostředků. Dnes víme, že je to omyl. I když většina jejích socialistických stoupenců ji takto používala, a i když ani sám Marx, ačkoli zásadně zaujímal jiné stanovisko, se nedokázal tohoto pochybení zcela uvarovat, je přece jasné, že na jedné straně politický požadavek na zavedení socialistického výrobního způsobu nepotřebuje oporu v pracovní teorii hodnoty ani ji od této nauky získat nemůže, a že na druhé straně mohou být i ti, kdo zastávají jiný názor na podstatu a původ hospodářské hodnoty, smýšlením socialisty. Avšak v jiném smyslu, než se obvykle míní, je pracovní teorie hodnoty vnitřní nutností pro ty, kdo socialistický výrobní způsob obhajují. Socialistická výroba ve velkém by se mohla jevit jako racionálně proveditelná pouze tehdy, kdyby existovala objektivně poznatelná veličina hodnoty, která by umožňovala hospodářskou kalkulaci i v hospodářství bez směny a peněz. Jako taková by však myslitelně mohla přicházet v úvahu jedině práce.
