Eugen von Böhm-Bawerk

Jako polemik patřil k nejlepším, byl pohotový uznat dobré stránky svého protivníka, avšak vždy připravený oslnivými projevy nezvratné logiky zničit budovu omylů, kterou jeho odpůrci vystavěli. Sporná povaha rakouské teorie si takovou dovednost zajisté vyžadovala, měla-li být pevně ustanovena. (B. B. SELESMAN)

V politice stejně jako ve vědě se osvědčil týž charakter: tatáž sebeovládanost a intenzita, tentýž vysoký standard plnění povinností, který se vrývá do paměti podřízeným i žákům, tatáž schopnost velmi pronikavě nahlížet do lidí a věcí, aniž by zchladl a stal se pesimistou, bojovat bez zatrpklosti, zříkat se bez slabosti – skrze všechny příboje a bouře se držet životního plánu zároveň velkého i prostého.

Böhm-Bawerkovo dílo v oblasti ekonomické teorie se cílem i metodou podobá dílu Ricardovu. V jeho případě však byly dary původce doplněny dary kritika. (J. A. SCHUMPETER)

Lze odmítnout celý základ, na němž vystavěl svou teorii úroku – ani já nepokládám oněch proslulých tří důvodů za přesvědčivé, jakož vůbec není doporučením pro nějakou teorii, jestliže k své obhajobě potřebovala tak rozsáhlých spisů, – sláva a vědecký význam Böhmův tím přesto otřesen není. (O. WEINBERGER)

Eugen v. Böhm-Bawerk se narodil jako syn viceprezidenta moravského místodržitelství dvorního rady v. Böhma dne 12. února 1851 v Brně, kde také absolvoval obecnou školu a gymnázium. Po ukončení právnických a státovědeckých studií¹ na vídeňské univerzitě nastoupil (1872) jako praktikant do rakouské finanční služby, aniž by přitom přerušil národohospodářská studia, pro něž si zvláštní zájem získal už na univerzitě. Poté, co (1875) na vídeňské univerzitě dosáhl doktorského titulu, pokračoval (1875 až 1877) v Heidelbergu, Lipsku a Jeně (u Kniese, Roschera a Br. Hildebranda) ve svých národohospodářských studiích². V roce 1880 se na základě svého spisu «Rechte und Verhältnisse vom Standpunkte der volkswirtschaftlichen Güterlehre» habilitoval jako soukromý docent politické ekonomie na vídeňské univerzitě. Téměř bezprostředně poté byl povolán na univerzitu v Innsbrucku, kde zaujal katedru politické ekonomie³. V roce 1889 toto místo opustil a vyhověl povolání do Vídně jako ministerský rada do rakouského ministerstva financí. Jmenován roku 1895 ministrem financí, zastával tento úřad jen krátce. Od listopadu 1897 do března 1898 byl podruhé, od 1900 do 1904 potřetí ministrem financí. Po své rezignaci převzal profesuru politické ekonomie na vídeňské univerzitě, kde až do své smrti působil jako duchaplný a podnětný učitel⁴.

Jeho neúnavná, vynikající politická a vědecká činnost došla bohatého uznání ze strany Jeho Veličenstva císaře a četných vědeckých a politických korporací. Byl skutečným tajným radou, členem panské sněmovny rakouské říšské rady, nositelem velkokříže několika vysokých řádů, držitelem čestného odznaku za umění a vědu, skutečným členem a posléze (1907 až 1911) viceprezidentem a (1911 až 1914) prezidentem Císařské akademie věd ve Vídni, čestným doktorem filozofie univerzity v Heidelbergu, čestným občanem města Spittal a.D. a dalšího.

Böhm-Bawerk byl (od roku 1880) ženat s Paulou svobodnou paní v. Wieser (dcerou skutečného tajného rady, šéfa sekce Leopolda svobodného pána v. Wiesera), dámou vynikajících vlastností ducha i srdce; jeho manželství zůstalo bezdětné⁵.

Zemřel 27. srpna 1914 během prázdninového pobytu v Kramsachu u Brixleggu v Tyrolsku ve svém 64. roce života nečekaně na zákeřnou chorobu (na trombózu žil). Zesnulý byl nejprve pohřben v místě úmrtí, aby byl odtud (v listopadu 1915) převezen do čestného hrobu na vídeňském Ústředním hřbitově, který mu věnovala velkoobec Vídeň.

Böhm-Bawerk byl příjemného zjevu, vlídných způsobů jednání a stále vyrovnaného přívětivého vystupování; jeho rysy obličeje zrcadlily blahovůli, inteligenci a neobvyklou míru činorodosti, vlastnosti, jež mu ve spojení s velkou životní moudrostí rychle získávaly náklonnost a důvěru všech těch, s nimiž přišel do styku. Patřil k oněm osobám, které mají vždy ještě dobrý díl horlivosti, činorodosti a blahovůle nazbyt, aby je ochotně postavily do služeb veřejných zájmů a těch, kteří potřebují jejich podpory. Ačkoli byl bojovné povahy a neustále zapleten do polemik, měl sice četné odpůrce, avšak zajisté ani jediného nepřítele.

Zhodnocení Böhmových výkonů, nemá-li propadnout výtce jednostrannosti, se nesmí omezit na jeho vědecké publikace. Opakovaně, a to za obtížných poměrů, řídil rakouské finančnictví a v této funkci úspěšně provedl velké a důležité akce. Jeho zásluhy jakožto ministra financí⁶ by samy o sobě postačovaly k tomu, aby mu zajistily čestné místo v dějinách Rakouska.

Ať se však výkony Böhmovy jakožto ministra financí cení sebevýše, hlavní úkol svého pracovitého života nalezl Böhm ve svých vědeckých pracích a v učitelském povolání, k nimž se vždy znovu cítil přitahován a k nimž se vracel, kdykoli učinil zadost povinnostem odpovědných úřadů, jež mu byly svěřeny.

Böhm rozvinul jako učenec nadmíru plodnou literární činnost. Systematické dílo zahrnující celou oblast hospodářské teorie však neuveřejnil. Omezil se na publikaci monografií, nemalou měrou takových, jejichž téma bylo úzce vymezeno. Dokázal však svá monografická zkoumání pozdvihnout k neobvyklému významu důvtipem a univerzálností, s nimiž k nim přistupoval. Při zkoumání i nejnepatrnějšího dílčího problému nasadil celou výzbroj své sečtělosti, svého důvtipu a svého ovládnutí národohospodářské teorie, aby neponechal nerozebraný žádný bod, jenž jakkoli souvisel s problémem, který pojednával, a žádnou možnou námitku proti svým výkladům bez odpovědi. Patrně hlavně z tohoto důvodu mu jeho četní vědečtí odpůrci mnohdy vytýkali přílišnou, ba únavnou rozvláčnost, zatímco jeho neméně četní ctitelé právě v tom, v nadmíru jasném a pronikavém výkladu předem předcházejícím každé námitce, rozpoznávali hlavní přednost jeho publikací, nemalou měrou dokonce vysvětlení jejich velkého úspěchu.

V prvním Böhmem (1881) uveřejněném spise: »Über die Rechte und Verhältnisse vom Standpunkte der nationalökonomischen Güterlehre« zkoumal problém, zda je oprávněn učební názor, zvláště v německé národní ekonomii mnohdy zastávaný, že vedle věcných statků a pracovních výkonů je třeba pojímat jakožto zvláštní kategorii statků v ekonomickém smyslu i práva a poměry (tedy pohledávková, monopolní a patentová práva, firmy, okruhy zákazníků atd.), anebo zda věda zde jen následuje vnější zdání. Tato práva a poměry, jak autor uvádí (s. 147), nejsou statky o sobě, nejsou statky v objektivním smyslu, nýbrž jen vztahy (hospodařících) subjektů k určitým statkům a komplexům statků. Uznávat práva a poměry, tedy pouhé vztahy hospodářských subjektů ke statkům, a zároveň uznávat tyto posledně jmenované jako statky, je chybná »dvojí kalkulace«. Nelze například započítat zároveň »pohledávku věřitele« a předmět pohledávky, který se nachází v rukou dlužníka, jako »statek«. Národohospodářská nauka o statcích, »hospodářský pojem statku« tedy musí být očištěn od této kategorie pseudostatků.

Tento malý spis, Böhmovo prvotinové dílo, obsahuje hojnost podnětných myšlenek, zvláště pak položení problémů, jež jsou pro příští vývoj hospodářské teorie vážného významu. Böhmův pokus o řešení výše zmíněného problému došel v kruzích národních ekonomů jen rozpoleného souhlasu, a to kvůli nápadné umělosti teoretické konstrukce, zvláště však kvůli rozporu, v němž Böhmovo základní pojetí stojí ke zkušenosti.

Tím větší byl úspěch jeho druhé publikace »Grundzüge der Theorie des wirtschaftlichen Güterwertes«, jež vyšla v Conradových široce rozšířených Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik (1886).

Kdo pozorně sleduje vývoj národohospodářské nauky o hodnotě, zvláště teorie užitné hodnoty, od Adama Smitha, ví, na jaké obtíže naráželi ti autoři, kteří se snažili vydobýt této nauce náležité důležité postavení v hospodářské vědě. Adam Smith a většina jeho žáků (snad s výjimkou Malthuse!) se zjevu užitné hodnoty dotkli jen letmo, zčásti vůbec ne. Jednotliví autoři, kteří už v XVIII., zvláště však na počátku a až do poloviny XIX. století na tuto citelnou mezeru v hospodářské teorii poukázali a pokusili se ji odstranit, zůstali nepochopeni a nepovšimnuti. Teprve od počátku sedmdesátých let uplynulého století vystupují na navzájem velmi vzdálených místech Evropy (v Rakousku, Anglii a ve francouzském Švýcarsku) téměř současně jednotliví národní ekonomové, posléze větší i menší skupiny takových, kteří rázně poukazovali na nedostatečnost dosavadních pokusů o vysvětlení četných, a to nemalou měrou právě nejdůležitějších národohospodářských jevů a na zásadní význam teorie užitné hodnoty pro vědeckou národní ekonomii a kteří přistupují k reformě Smithových teorií na základě subjektivní nauky o hodnotě.

V tomto boji idejí, v němž bylo třeba překonat a zčásti je třeba ještě překonat nejen rozličného druhu nedorozumění a nesprávný výklad, nýbrž především tíhu existujícího, navyklého, vystoupil Böhm nejprve svým pojednáním o »Grundzüge des wirtschaftlichen Güterwertes«, posléze i ve svých pozdějších spisech, právě tak skvělým jako úspěšným způsobem ve prospěch nového směru ekonomické vědy. Böhm, ačkoli se v nejedné věci od svých předchůdců odchyluje, opakovaně využil příležitosti odmítnout nárok na originalitu svého pojetí nauky o hodnotě. Jestliže však nová, na psychologickém základě užitné hodnoty vystavěná hospodářská teorie ve všech kulturních zemích nepřetržitě nabývá na významu a šíření a její konečné vítězství nad nedostatečnými staršími teoriemi dnes sotva ještě stojí v otázce, pak je třeba Böhmovu rázné a skvělé obhajobě nové nauky (Böhm do svého výkladu nauky o hodnotě přijal četné prvky starší doktríny!) zajisté přiznat podstatný podíl na tomto úspěchu.

Böhmovo jméno se už jeho mistrovským výkladem nauky o hodnotě stalo v kruzích jeho odborných druhů nejslavněji známým.

Dílem, jímž si založil svou pověst učence a spisovatele sahající daleko za hranice Rakouska a Německa, byly však jeho Geschichte und Theorie des Kapitalzinses (dva svazky, 1884 až 1889). V tomto svém hlavním díle, v němž se podjal úkolu vyřešit obtížný problém vysvětlení kapitálového úroku, došly nejplnějšího uplatnění všechny přednosti vědecké individuality Böhm-Bawerkovy, jeho důkladnost, sečtělost, jeho skvělý dar výkladu a polemická síla. Toto dílo, pojednávající speciální problém teoretické národní ekonomie ve dvou, posléze (ve třetím vydání 1909 až 1915) ve třech objemných svazcích o celkem téměř 2000 tištěných stranách, došlo přes tento pro monografický výklad v oblasti hospodářské teorie neobvyklý rozsah ještě za autorova života tří vydání a všude, kde se pěstuje vědecká národní ekonomie, došlo nejvážnějšího povšimnutí.

Téhož, nerozdílného uznání nedošel pokus o pozitivní řešení mnoho sporného problému kapitálového úroku, který Böhm uveřejnil nejprve roku 1889 v jednom svazku, ve třetím vydání ve dvou svazcích (1909 až 1912). Tato publikace se ve vyšší míře než snad kterákoli jiná posledních desetiletí stala předmětem živé vědecké diskuse v národohospodářské literatuře všech kulturních zemí, zejména i literatuře americké. Její hlavní obsah lze (v co nejpřísnějším přimknutí ke znění autorovu) krátce shrnout v následujících větách:

Řada zčásti psychologických, zčásti technických důvodů spolupůsobí k tomu, aby v hodnocení lidí, a dále i v cenách vyplývajících z těchto hodnocení, získaly přítomné statky vždy jistou přednost před budoucími statky téhož druhu a počtu. Psychologické důvody tkví hlavně v nejistotě budoucnosti a v menší míře pozornosti, kterou většina lidí věnuje zabezpečení budoucích potřeb; technické důvody souvisejí hlavně s jistými poměry výroby, jmenovitě s tím, že technicky nejvýnosnější výrobní metody jsou ty, při nichž si lze dovolit dalekosáhlé a časově náročné okliková výroby (přípravnou výrobu vhodných meziproduktů, nástrojů, pomůcek apod.). Pokud pak takové časově náročné okliky může nastoupit jen ten, kdo již nyní má v ruce dostatečnou sumu peněz nebo statků, aby uhradil výrobní potřeby tak dlouhé doby, nabývá disponování přítomnými sumami statků ve výrobě zvýšeného významu, oproti němuž musí budoucí sumy statků, které ony služby přirozeně poskytnout nemohou, ustoupit.

V důsledku všech těchto okolností se mezi přítomnými a budoucími statky ustaluje hodnoticí a směnný poměr, který pravidelně vychází ve prospěch těch prvních, a to tak, že například 100 přítomných marek nebo metrických centů pšenice se nepovažuje za rovnocenné se 100, nýbrž asi se 105 příštiroky (v příštím roce k dispozici nebo k vyplacení dospívajícími) markami nebo metrickými centy pšenice.

Z této základní skutečnosti vyplývá podle Böhma »kapitálový úrok a různé jeho jevové formy«.

Zde stručně shrnutá teorie kapitálového úroku Böhm-Bawerkova vzbudila všude nemalý ohlas mezi učenými národohospodáři, a to nejen mezi těmi, kteří kapitálový úrok zpracovali monograficky, nýbrž i mezi četnými autory národohospodářských kompendií, učebnic, soustav atd., kteří přece všichni problém kapitálového úroku ex professo vyložili. Ti všichni, ať již zaujímali jakékoli stanovisko, se již po vyjití prvního svazku Böhmova díla, tedy ještě dříve, než znali autorův pokus o řešení, ocitli tváří v tvář pronikavé kritice svých nauk. Napětí, s nímž se očekávalo vyjití Böhmovy pozitivní teorie kapitálového úroku, bylo za těchto okolností právě tak pochopitelné jako hojná záplava útoků, která se po vyjití díla snesla na hlavu odvážného novátora. K tomu přistupovala okolnost, že Böhmova teorie skutečně poskytovala leckterou oporu pro oprávněnou kritiku. Vynikající národohospodáři, zejména Anglie a Ameriky, označili Böhmovu kritiku dosavadních teorií za jednostrannou, jeho vlastní pokus o řešení za umělý a neempirický, ba za odporující zkušenosti, přitom ovšem mnohdy přehlédli důležité prvky pravdy v teorii, kterou potírali.

Hodnota Böhmova hlavního díla byla četnými nepřátelstvími, jež vyvolalo, dotčena jen v malé míře⁷. Co totiž nikdo nemohl zpochybnit, byl mohutný podnět a prohloubení národohospodářského bádání, které z tohoto díla a jeho bojovného autora vzešlo, poctivost Böhmova vědeckého úsilí a plné oddání jeho osobnosti rozvoji vědy, do jejíchž služeb se postavil.

Poznámky:

C. Menger, Nachruf auf Eugen von Böhm-Bawerk, »Almanach der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften zu Wien«, sv. 65 (1915), rozšířeno o několik poznámek z J. A. Schumpeter, Das Wissenschaftliche Lebenswerk Eugen von Böhm-Bawerks, in: »Zeitschrift für Volkswirtschaft, Socialpolitik und Verwaltung«, sv. 23 (1914) a J. A. Schumpeter, Eugen von Böhm-Bawerk, in: Neue Österreichische Biographie, sv. II, Vídeň 1925

• F. X. Weiss, Eugen von Böhm-Bawerk, in: Deutsches Biographisches Jahrbuch 1914 bis 1916, Stuttgart 1925