Již u Aristotela nacházíme pokus objevit míru užitné hodnoty statků a představit užitnou hodnotu jako základ směnné hodnoty. V Ethica Nicomachea (v. 5. 1133ᵃ, 26–1133ᵇ, 10) říká, že „musí existovat něco, co může být mírou všech statků. . . . Touto mírou není ve skutečnosti nic jiného než potřeba, která porovnává všechny statky. Neboť kdyby lidé po ničem netoužili nebo kdyby toužili po všech statcích stejně, žádný obchod se statky by neexistoval." V témže duchu píše Ferdinando Galiani (Della moneta in Scrittori classici Italiani di economia politica, Milano, 1803–5, X, 58) „ch'essendo varie le disposizioni degli animi umani e varj i bisogni, vario è il valor delle cose."

A.R.J. Turgot se touto otázkou zabývá v eseji, z nějž se dochoval jen zlomek („Valeurs et Monnaies" in Oeuvres de Turgot, ed. G. Schelle, Paris, 1913–23, III, 79–98). Vykládá (s. 85 a násl.), že když lidská civilizace dosáhne určitého stupně, začíná člověk porovnávat své potřeby jednu s druhou, aby své úsilí při obstarávání různých statků přizpůsobil stupni nezbytnosti a užitečnosti těchto statků (besoins, slovo, které fyziokraté v tomto smyslu často užívají). Při oceňování statků bere člověk v úvahu také větší či menší obtížnost jejich obstarání, a Turgot tak dochází k závěru, že „la valeur estimative d'un objet, pour l'homme isolé, est précisément la portion du total de ses facultés qui répond au désir qu'il a de cet objet, ou celle qu'il veut employer à satisfaire ce désir." (Tamtéž, s. 88.)

E.B. de Condillac dochází k jinému výsledku. Ve svém díle Le commerce et le gouvernement (vydaném původně roku 1777 a přetištěném v E. Daire [ed.], Mélanges d'économie politique, Paris, 1843, I, 247–445) říká: „On dit qu'une chose est utile, lorsqu'elle sert à quelques-uns de nos besoins; . . . D'après cette utilité, nous l'estimons plus ou moins; . . . Or cette estime est ce que nous appellons valeur." (Tamtéž, s. 250–251.) Zatímco Turgot činí mírou užitné hodnoty statku úsilí, jež člověk vynakládá na jeho obstarání, Condillac tvrdí, že mírou jeho užitné hodnoty je jeho užitečnost. Tato dvě základní pojetí se od oné doby často znovu objevovala ve spisech anglických a francouzských ekonomů.

Hlubší pojednání o problému míry užitné hodnoty lze nalézt pouze u německých autorů. V často citované pasáži, vyvracející Proudhonovy argumenty proti převládající teorii hodnoty, říká Bruno Hildebrand (Die Nationalökonomie der Gegenwart und Zukunft, Frankfurt, 1848, s. 318 a násl.): „Da der Nutzwerth immer eine Relation der Sache zum Menschen ist, so hat jede Gütergattung das Mass ihres Nutzwerthes an der Summe und Rangordnung der menschlichen Bedürfnisse, welche sie befriedigt, und wo keine Menschen und keine Bedürfnisse existieren, dort giebt es auch keinen Nutzwerth. Die Summe des Nutzwerthes, welche jede Gütergattung besitzt, bleibt daher, sobald sich nicht die Bedürfnisse der menschlichen Gesellschaft ändern, unveränderlich, und vertheilt sich auf die einzelnen Stücke der Gattung, je nach der Quantität derselben. Je mehr die Summe der Stücke vergrössert, desto geringer wird der Antheil, welcher jedem Stücke vom Nutzwerthe der Gattung zufällt und umgekehrt." Hildebrandovo pojednání dalo nesrovnatelný podnět ke zkoumání, trpělo však dvěma nedostatky, které (jak uvidíme) pociťovali pozdější badatelé v oblasti této teorie a snažili se je odstranit. V citované pasáži může hodnota daného „druhu statků" znamenat jedině hodnotu celkového dostupného množství všech statků tohoto jednoho druhu pro lidskou společnost. Tato hodnota však nemá žádnou skutečnou existenci. Nelze ji nikde ve skutečném světě pozorovat. Hodnota totiž vzniká pouze pro jednotlivce a pro něj jen ve vztahu ke konkrétním množstvím statku (viz s. 116 textu). A i kdybychom tuto nepřesnost přehlédli a pojali Hildebrandovu „hodnotu druhu" jako součet hodnoty všech konkrétních statků daného druhu pro jednotlivé členy společnosti, kteří je vlastní, jeho tvrzení by bylo stále nepřijatelné, neboť je zřejmé, že odlišné rozdělení těchto statků, a tím spíše změna v jejich dostupném množství, by „hodnotu druhu" v tomto smyslu změnily a za jistých okolností ji zcela snížily na nulu. Vezmeme-li tedy tento termín doslovně, „hodnota druhu statků" nemá žádnou skutečnou povahu a neexistuje, ledaže by se „užitečnost", „uznaná užitečnost" nebo „stupeň užitečnosti" zaměňovaly s „hodnotou". Na druhé straně hodnota druhu statků ve smyslu součtu hodnoty všech konkrétních statků daného druhu pro jednotlivé členy společnosti není neměnnou veličinou, a to ani tehdy, zůstávají-li potřeby jednotlivých členů společnosti nezměněné. Základ, na němž Hildebrand buduje svůj počet, je tedy zpochybnitelný. K tomu je třeba dodat skutečnost, že Hildebrand nepřihlíží k rozdílům ve stupni důležitosti uspokojení různých konkrétních lidských potřeb, přisuzuje-li „hodnotu druhu" jednotlivým jednotkám druhu podle množství. (Viz již esej Karla Kniese, „Die nationalökonomische Lehre vom Werth," Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft, XI ²³, 463 a násl.) Správný prvek v Hildebrandově teorii spočívá v bystrém a všeobecně platném pozorování, že užitná hodnota statků roste, klesá-li jejich dostupné množství, a naopak. Rozhodně však zachází příliš daleko, předpokládá-li, že mezi oběma vždy panuje přísná proporcionalita.

Friedländer („Die Theorie des Werthes," Dorpater Universitäts Schrift, 1852, s. 60 a násl.) volí při svém pokusu o vyřešení problému odlišný přístup a dochází k závěru, že „die durchschnittliche concrete Bedürfnisseinheit (das Mittel der innerhalb der verschiedenen Classen der Gesellschaft gefundenen besonderen Bedürfnisseinheiten) der allgemeine Ausdruck für den objectiven volkswirthschaftlichen Gebrauchswerth sei, und der Bruch, welcher die Quoten ausdrückt, welche die einzelnen Brauchlichkeiten zur Bedürfnisseinheit beitragen und das Werthverhältnis derselben zur mittleren concreten Bedürfnisseinheit anzeigt, das Mass für den objectiven Werth der einzelnen Brauchlichkeiten abgebe." Domnívám se, že toto řešení problému je zranitelné především v tom, že v sobě zahrnuje naprosté nepochopení subjektivní povahy hodnoty, je-li postulován „průměrný člověk" s „průměrnými potřebami". Užitná hodnota jednoho a téhož statku je totiž obvykle velmi rozdílná pro dva různé jednotlivce, neboť závisí na požadavcích každého z nich a na množstvích, jež má každý z nich k dispozici. „Určení užitné hodnoty pro průměrného člověka" tedy problém ve skutečnosti neřeší, neboť nás zajímá míra užitné hodnoty statků, kterou lze pozorovat ve skutečných případech a ve vztahu ke konkrétním osobám. Friedländer proto dospívá pouze k vymezení míry „objektivní hodnoty" různých statků (tamtéž, s. 68), ačkoli míra tohoto druhu ve skutečnosti neexistuje.

Také Karl Knies učinil pronikavý pokus o vyřešení tohoto problému v eseji, na nějž jsem se již odvolával. Na s. 429 zcela správně říká, že „die Bedingungen für die Abschätzung des Gebrauchswerthes der Güter können in nichts Anderem als in den wesentlichen Elementen für den Begriff des Gebrauchswerthes gefunden werden." Skutečnost, že Knies nevymezuje pojem užitné hodnoty dostatečně úzce (jak jsme viděli dříve v Dodatku C, s. 293), jej však vede k několika pochybným závěrům o určení míry hodnoty. Knies pokračuje: „Sonach hängt die Grösse des Gebrauchswerthes der Güter ab (a) von der Intensivität des menschlichen Bedürfnisses, welches sie befriedigen, (b) von der Intensivität, in welcher sie ein menschliches Bedürfniss befriedigen. . . . Hiernach stellt sich eine Classification und Stufenleiter der menschlichen Bedürfnisse ein, mit welcher eine Classification und Stufenleiter der Gütergattungen correspondirt." Potřeba vody je však jednou z nejintenzivnějších lidských potřeb, neboť na jejím uspokojení závisí naše životy, a nikdo nebude popírat, že čerstvá pramenitá voda tuto potřebu uspokojuje nejpřiměřeněji. Kdyby tedy byl Kniesův princip míry hodnoty správný, zaujímala by čerstvá pramenitá voda jeden z nejvyšších bodů na stupnici druhů statků. Konkrétní množství tohoto statku však zpravidla nemají žádnou hodnotu a druhy statků nemohou mít hodnotu vůbec, jak jsem již ukázal. Ačkoli se Knies v průběhu svého článku, po rozsáhlém zkoumání míry „abstraktní hodnoty statků," dotýká také užitné hodnoty konkrétních statků v hospodářství jednotlivce (tamtéž, s. 461), činí tak pouze proto, aby objasnil rozdíl mezi „hodnotou druhu statků" (ve skutečnosti „užitečností") a hodnotou konkrétních statků, čímž zcela správně formuluje tezi, že míra užitečnosti věci je něčím zásadně odlišným od míry její hodnoty. Kniesovi se však nedaří formulovat princip pro určení velikosti užitné hodnoty v její konkrétní podobě, ačkoli se mu na jednom místě (tamtéž, s. 441) ve svém podnětně bohatém eseji velmi přibližuje.

A.E.F. Schäffle přistoupil k řešení tohoto problému z jiného stanoviska („Die ethische Seite der nationalökonomischen Lehre vom Werthe," in Gesammelte Aufsätze, Tübingen, 1885, I, 184–195). Tento pronikavý učenec píše: „Die Thätigkeit des Wirthschaftens wird um so energischer in Anregung kommen, je dringender das persönliche Bedürfniss für ein Gut, und je schwieriger das diesem Bedürfniss entsprechende Gut zu beschaffen ist. Je mehr diese beiden Factoren: Intensivität des Begehrens und Intensivität der Schwierigkeit des Erlangens, auf einander wirken, desto stärker tritt die Bedeutung des Gutes in das die wirthschaftliche Thätigkeit leitende Bewusstsein. Auf dieses Grundverhältniss führen alle Sätze über Mass und Bewegung des Werthes zurück." Plně se Schäfflem souhlasím, říká-li, že čím naléhavější je naše potřeba statku, tím energičtější bude naše hospodářská činnost, kdykoli je nutné dotyčný statek obstarat. Stejně jisté však je, že mnohé statky, po nichž pociťujeme nejnaléhavější potřeby (například voda), zpravidla nemají žádnou hodnotu, zatímco jiné statky, jež se hodí pouze k uspokojování potřeb mnohem menší důležitosti (lovecké chaty, umělé kachní rybníčky atd.), mají pro nás značnou hodnotu. Naléhavost potřeb, které statek může uspokojit, tedy sama o sobě nemůže být určujícím činitelem hodnoty tohoto statku, i kdybychom přehlédli skutečnost, že většina statků se hodí k uspokojování několika různých potřeb, jež se liší intenzitou. V této tezi tedy, jelikož určující veličina není stanovena s jistotou, zůstává pochybnou právě ta věc, o niž šlo. Stejně jisté však je, že stupeň obtížnosti obstarání statku není sám o sobě mírou jeho hodnoty. Statky velmi malé hodnoty lze často obstarat jen s největší obtížností, a není pravda, že hospodářská činnost lidí je tím energičtější, čím větší je obtížnost. Naopak, lidé vždy zaměřují svou hospodářskou činnost na obstarání těch statků, které lze při stejné naléhavosti potřeb po nich získat s nejmenší obtížností. Ani jedna, ani druhá část Schäffleho dvojrohého principu neposkytuje sama o sobě určující princip pro míru hodnoty. Ačkoli říká, že čím více tyto dva činitele (intenzita touhy a obtížnost obstarání) na sebe vzájemně působí, tím silněji vstupuje důležitost statku do vědomí, jež řídí hospodářskou činnost, a i když předpokládáme, jak Schäffle výslovně činí, že hospodářská činnost je „mit Bewusstsein gerichtet auf die allseitige Erfüllung der sittlich vernünftigen Lebenszwecke," (tamtéž, s. 185) (to jest jinými slovy, i když předpokládáme, že statky jsou v rukou racionálně hospodařících jednotlivců, což je skutečnost, jež představuje, jak Schäffle zcela správně vidí, podstatný činitel pro řešení jeho dilematu), zůstává otázka, jak tyto dva činitele na sebe vzájemně působí a jak v důsledku tohoto vzájemného působení každý statek nabývá určité velikosti důležitosti pro hospodařící lidi, stále nevyřešena.

Mezi nejnovějšími ekonomy, kteří pojednali o teorii míry hodnoty jako o součástech svých systémů, je třeba zvláště zmínit L. v. Steina pro jeho původní zpracování tohoto předmětu. Stein vymezuje hodnotu jako „das Verhältniss des Masses eines bestimmten Gutes zum Leben der Güter überhaupt." (System der Staatswissenschaft, Stuttgart, 1852, I, 169–170.) Na straně 171 dospívá k následujícímu vzorci pro určení míry hodnoty: „Das wirkliche Wertmass eines Gutes wird daher gefunden, indem die Masse der übrigen Güter mit der Masse des fraglichen Gutes dividiert wird. Um dieses aber zu können, muss zuerst für die gesamte Gütermasse ein gleichnamiger Nenner gefunden werden. Dieser gleichartige Nennner oder die Gleichartigkeit der Güter ist für sie aber nur gegeben in ihrem gleichartigen Wesen; darin dass alles wirkliche Gut wieder aus den sechs Elementen des Stoffes, der Arbeit, des Erzeugnisses, des Bedürfnisses, der Verwendung und der wirklichen Consumption besteht, indem, wo eins dieser Elemente wegfällt, das Objekt ein Gut zu sein aufhört. Diese Elemente eines jeden wirklichen Gutes sind nun in diesem Gute wieder in bestimmtem Masse enthalten, und das Mass dieser Elemente bestimmt das Mass des einzelnen, wirklichen Gutes für sich. Daraus folgt, dass das Massenverhältnis aller einzelnen Güter untereinander, oder ihr allgemeines Wertmass gegeben ist in dem Verhältniss der Güterelemente und ihrer Masse innerhalb des einen Gutes zu demjenigen innerhalb des andern. Und die Bestimmung und Berechnung dieses Verhältnisses ist mithin die Bestimmung des wirklichen Wertmasses." (Viz též tamtéž, s. 181 a násl. ohledně vzorce hodnotové rovnice.)