Liberalismus

Napsáno v roce 1973 pro italskou Enciclopedia del Novicento, kde se článek objeví v italském překladu přibližně ve stejné době jako tato kniha.

1. Různá pojetí liberalismu

Tento výraz se dnes používá v řadě významů, které mají pramálo společného kromě toho, že označují otevřenost vůči novým myšlenkám, včetně některých, jež stojí v přímém protikladu k těm, které jím byly původně označovány během devatenáctého a v ranější části dvacátého století. Zde se budeme zabývat výhradně oním širokým proudem politických ideálů, který v onom období pod jménem liberalismu působil jako jedna z nejvlivnějších intelektuálních sil utvářejících vývoj v západní a střední Evropě. Toto hnutí však vyvěrá ze dvou odlišných zdrojů a obě tradice, jež z nich vzešly, byť byly obecně v různé míře smíšeny, koexistovaly pouze v neklidném spojenectví a musí být jasně rozlišeny, má-li být vývoj liberálního hnutí pochopen.

Jedna tradice, mnohem starší než jméno „liberalismus“, sahá zpět do klasické antiky a svou novodobou podobu nabyla během pozdního sedmnáctého a osmnáctého století jakožto politické nauky anglických whigů. Poskytla vzor politických institucí, jejž většina evropského liberalismu devatenáctého století následovala. Byla to právě individuální svoboda, kterou „vláda podřízená zákonu“ zajistila občanům Velké Británie, jež vznítila hnutí za svobodu v zemích kontinentu, kde absolutismus zničil většinu středověkých svobod, které byly v Británii do velké míry zachovány. Tyto instituce však byly na kontinentu vykládány ve světle filozofické tradice velmi odlišné od evolučních pojetí převládajících v Británii, totiž racionalistického či konstruktivistického náhledu, který požadoval záměrnou přestavbu celé společnosti v souladu s principy rozumu. Tento přístup vyvěral z nové racionalistické filozofie, již rozvinul především René Descartes (avšak v Británii také Thomas Hobbes), a největšího vlivu nabyl v osmnáctém století prostřednictvím filozofů francouzského osvícenství. Voltaire a J.-J. Rousseau byli dvěma nejvlivnějšími postavami intelektuálního hnutí, jež vyvrcholilo Francouzskou revolucí a z něhož vyvěrá kontinentální čili konstruktivistický typ liberalismu. Jádrem tohoto hnutí, na rozdíl od britské tradice, nebyla ani tak určitá politická nauka jako spíše obecné duševní rozpoložení, požadavek osvobození od všech předsudků a všech přesvědčení, jež nemohla být rozumově odůvodněna, a požadavek úniku z autority „kněží a králů“. Jeho nejlepším vyjádřením je patrně výrok B. de Spinozy, že „svobodným člověkem je ten, kdo žije pouze podle příkazů rozumu“.

Tyto dva myšlenkové proudy, jež dodaly hlavní součásti toho, co se v devatenáctém století začalo nazývat liberalismem, se v několika zásadních postulátech, jako je svoboda myšlení, slova a tisku, shodovaly natolik, aby vytvořily společnou opozici vůči konzervativním a autoritářským názorům, a aby se tudíž jevily jako součást společného hnutí. Většina stoupenců liberalismu by rovněž vyznávala víru v individuální svobodu jednání a v jakousi rovnost všech lidí, avšak bližší zkoumání ukazuje, že tato shoda byla zčásti jen slovní, neboť klíčové výrazy „svoboda“ a „rovnost“ byly používány v poněkud odlišných významech. Zatímco pro starší britskou tradici byla hlavní hodnotou svoboda jednotlivce ve smyslu ochrany zákonem proti veškerému svévolnému donucení, v kontinentální tradici zaujímal nejvyšší místo požadavek sebeurčení každé skupiny ohledně její formy vlády. To vedlo k brzkému spojení a téměř ztotožnění kontinentálního hnutí s hnutím za demokracii, jež se zabývá problémem odlišným od toho, který byl hlavním předmětem zájmu liberální tradice britského typu.

Během období svého utváření tyto myšlenky, které se v devatenáctém století staly známými jako liberalismus, ještě nebyly tímto jménem označovány. Přídavné jméno „liberální“ postupně nabývalo svého politického podtextu během pozdější části osmnáctého století, kdy bylo užíváno v takových příležitostných spojeních, jako když Adam Smith psal o „liberálním plánu rovnosti, svobody a spravedlnosti“. Jakožto jméno politického hnutí se však liberalismus objevuje teprve na počátku následujícího století, nejprve když byl v roce 1812 použit španělskou stranou Liberales, a o něco později, když byl přijat jako stranické jméno ve Francii. V Británii se takto začal používat teprve poté, co se whigové a radikálové spojili do jediné strany, jež se od počátku 40. let devatenáctého století stala známou jako Liberální strana. Jelikož radikálové byli inspirováni z velké části tím, co jsme popsali jako kontinentální tradici, dokonce i anglická Liberální strana v době svého největšího vlivu spočívala na splynutí obou zmíněných tradic.

Vzhledem k těmto skutečnostem by bylo zavádějící nárokovat výraz „liberální“ výlučně pro jednu z obou odlišných tradic. Bývaly příležitostně označovány jako typ „anglický“, „klasický“ či „evoluční“ a jako typ „kontinentální“ či „konstruktivistický“. V následujícím historickém přehledu budou zvažovány oba typy, ale jelikož pouze první z nich rozvinul určitou politickou nauku, pozdější systematický výklad se na něj bude muset soustředit.

Zde je třeba zmínit, že USA nikdy nerozvinuly liberální hnutí srovnatelné s tím, jež zasáhlo většinu Evropy během devatenáctého století, soupeřilo v Evropě s mladšími hnutími nacionalismu a socialismu, dosáhlo vrcholu svého vlivu v 70. letech devatenáctého století a poté zvolna upadalo, ale stále určovalo ovzduší veřejného života až do roku 1914. Důvodem nepřítomnosti obdobného hnutí v USA je hlavně to, že hlavní aspirace evropského liberalismu byly z velké části vtěleny do institucí Spojených států již od jejich založení, a zčásti to, že vývoj politických stran tam nebyl příznivý růstu stran založených na ideologiích. Vskutku to, co se v Evropě nazývá nebo nazývalo „liberálním“, se dnes v USA s jistým oprávněním nazývá „konzervativním“; zatímco v poslední době se tam výraz „liberální“ používá k označení toho, co by se v Evropě nazývalo socialismem. Avšak o Evropě platí stejně tak, že žádná z politických stran, jež používají označení „liberální“, se dnes nedrží liberálních principů devatenáctého století.

2. Klasické a středověké kořeny

Základní principy, z nichž staří whigové utvořili svůj evoluční liberalismus, mají dlouhou předhistorii. Myslitelům osmnáctého století, kteří je zformulovali, vskutku velmi pomohly myšlenky čerpané z klasické antiky a jisté středověké tradice, jež v Anglii nebyly absolutismem vyhlazeny.

Prvním lidem, kteří jasně zformulovali ideál individuální svobody, byli staří Řekové, a zvláště Athéňané během klasického období pátého a čtvrtého století př. n. l. Popírání některých autorů devatenáctého století, že staří znali individuální svobodu v moderním smyslu, je jasně vyvráceno takovými epizodami, jako když athénský vojevůdce v okamžiku nejvyššího nebezpečí během sicilské výpravy připomněl vojákům, že bojují za zemi, jež jim ponechávala „nespoutané právo žít, jak se jim zlíbí“. Jejich pojetí svobody bylo pojetím svobody pod zákonem čili stavu věcí, v němž, jak znělo úsloví, byl zákon králem. Během raných klasických období našlo výraz v ideálu isonomie čili rovnosti před zákonem, jejž, aniž by užíval starého jména, ještě jasně popisuje Aristoteles. Tento zákon zahrnoval ochranu soukromé sféry občana proti státu, která zacházela tak daleko, že i za vlády „třiceti tyranů“ byl athénský občan zcela v bezpečí, pokud zůstal doma. O Krétě se dokonce uvádí (Eforem, citovaným Strabónem), že jelikož byla svoboda považována za nejvyšší dobro státu, ústava zajišťovala „vlastnictví výslovně těm, kdo je nabývají, kdežto ve stavu otroctví vše náleží vládcům a nikoli ovládaným“. V Athénách byly pravomoci lidového shromáždění měnit zákon přísně omezeny, ačkoli nacházíme již první případy, kdy takové shromáždění odmítlo nechat se ustaveným zákonem zdržet od svévolného jednání. Tyto liberální ideály byly dále rozvinuty, zvláště stoickými filozofy, kteří je rozšířili za hranice městského státu svým pojetím přirozeného zákona, jenž omezoval pravomoci veškeré vlády, a rovnosti všech lidí před tímto zákonem.

Tyto řecké ideály svobody byly novověkým lidem předány hlavně prostřednictvím spisů římských autorů. Zdaleka nejdůležitějším z nich, a pravděpodobně oním jednotlivcem, který více než kdokoli jiný inspiroval oživení těchto myšlenek na počátku moderní éry, byl Marcus Tullius Cicero. Avšak přinejmenším historik Titus Livius a císař Marcus Aurelius musí být zahrnuti mezi zdroje, z nichž myslitelé šestnáctého a sedmnáctého století hlavně čerpali na počátku moderního vývoje liberalismu. Řím navíc dal přinejmenším evropskému kontinentu vysoce individualistické soukromé právo, soustředěné kolem velmi přísného pojetí soukromého vlastnictví, právo, do něhož navíc, až do kodifikace za Justiniána, zákonodárství zasahovalo jen velmi málo a které bylo v důsledku toho považováno spíše za omezení pravomocí vlády nežli za jejich výkon.

Raní novověcí mysliteli mohli rovněž čerpat z tradice svobody pod zákonem, jež byla zachována během středověku a na kontinentu byla vyhlazena teprve na počátku moderní éry vzestupem absolutní monarchie. Jak ji popisuje moderní historik (R. W. Southern),

nenávist vůči tomu, co bylo ovládáno nikoli pravidlem, nýbrž libovůlí, byla ve středověku velmi hluboká a v žádné době nebyla tato nenávist tak mocnou a praktickou silou jako ve druhé polovině tohoto období. . . . Zákon nebyl nepřítelem svobody: naopak, obrysy svobody byly načrtnuty oslnivou rozmanitostí práva, jež se během onoho období vyvinula. . . . Vysocí i nízcí stejnou měrou usilovali o svobodu tím, že trvali na rozmnožení počtu pravidel, pod nimiž žili.

Toto pojetí získalo silnou oporu ve víře v zákon, který existoval odděleně od vlády a nad ní, v pojetí, jež bylo na kontinentu chápáno jako přirozený zákon, ale v Anglii existovalo jako common law, jež nebylo výtvorem zákonodárce, nýbrž vzešlo z vytrvalého hledání neosobní spravedlnosti. Formální propracování těchto myšlenek prováděli na kontinentu hlavně scholastici poté, co se jim dostalo prvního velkého systematického zpracování, na základech vyvěrajících z Aristotela, rukou Tomáše Akvinského; do konce šestnáctého století je někteří španělští jezuitští filozofové rozvinuli v soustavu v podstatě liberální politiky, zvláště v hospodářské oblasti, kde předjali mnohé z toho, co bylo oživeno teprve skotskými filozofy osmnáctého století.

Nakonec by měla být zmíněna také některá raná pozdvižení v městských státech italské renesance, zvláště ve Florencii, a v Holandsku, z nichž anglický vývoj v sedmnáctém a osmnáctém století mohl do velké míry čerpat.

3. Anglická whigovská tradice

Bylo to v průběhu rozprav během anglické občanské války a období Commonwealthu, kdy se konečně vyjasnily myšlenky vlády čili svrchovanosti zákona, jež se po „Slavné revoluci“ roku 1688 staly hlavními principy whigovské strany, kterou tato strana přivedla k moci. Klasické formulace dodalo dílo Johna Locka Druhé pojednání o vládě (1689), jež však v některých ohledech poskytuje ještě racionalističtější výklad institucí, než jaký se stal příznačným pro britské myslitele osmnáctého století. (Úplnější výklad by musel zvážit také spisy Algernona Sidneyho a Gilberta Burneta jakožto raných vykladačů whigovské nauky.) Bylo to také během tohoto období, kdy vzniklo ono těsné spojení britského liberálního hnutí s převážně nonkonformistickými a kalvinistickými obchodními a průmyslovými třídami, jež zůstalo příznačným pro britský liberalismus až do nedávné doby. Zda to pouze znamenalo, že tytéž třídy, jež rozvinuly ducha obchodního podnikání, byly rovněž vnímavější vůči kalvínskému protestantismu, či zda tyto náboženské názory vedly přímočařeji k liberálním principům politiky, je mnoho diskutovanou otázkou, jíž se zde nelze dále zabývat. Avšak skutečnost, že zápas mezi původně velmi nesnášenlivými náboženskými sektami nakonec přinesl principy snášenlivosti a že britské liberální hnutí zůstalo těsně spjato s kalvínským protestantismem, je nepochybná.

V průběhu osmnáctého století se whigovská nauka o vládě omezené obecnými pravidly práva a o přísných omezeních pravomocí výkonné moci stala příznačnou britskou naukou. Světu jako celku byla představena hlavně prostřednictvím Montesquieuova Esprit des lois (1748) a spisů jiných francouzských autorů, zejména Voltaira. V Británii byly intelektuální základy dále rozvinuty hlavně skotskými morálními filozofy, především Davidem Humem a Adamem Smithem, jakož i některými jejich anglickými současníky a bezprostředními následovníky. Hume nejenže ve svém filozofickém díle položil základ liberální teorie práva, ale ve své Dějinách Anglie (1754–62) rovněž poskytl výklad anglických dějin jakožto postupného vzniku panství práva, jenž učinil toto pojetí známým daleko za hranicemi Británie. Rozhodujícím přínosem Adama Smithe byl výklad samočinně se utvářejícího řádu, jenž se utvářel spontánně, pokud byli jednotlivci omezováni přiměřenými pravidly práva. Jeho Pojednání o podstatě a původu bohatství národů značí snad více než kterékoli jiné jednotlivé dílo počátek vývoje moderního liberalismu. Umožnilo lidem pochopit, že ona omezení pravomocí vlády, jež vzešla z pouhé nedůvěry vůči veškeré svévolné moci, se stala hlavní příčinou britské hospodářské prosperity.

Počátky liberálního hnutí v Británii však byly brzy přerušeny reakcí proti Francouzské revoluci a nedůvěrou vůči jejím obdivovatelům v Anglii, kteří se snažili dovézt do Anglie myšlenky kontinentálního čili konstruktivistického liberalismu. Konec tohoto raného anglického vývoje liberalismu je vyznačen dílem Edmunda Burka, který se po svém skvělém znovuvyložení whigovské nauky na obranu amerických kolonistů prudce obrátil proti myšlenkám Francouzské revoluce.

Teprve po konci napoleonských válek byl obnoven vývoj založený na nauce starých whigů a Adama Smithe. Další intelektuální vývoj byl veden z velké části skupinou žáků skotských morálních filozofů, kteří se shromáždili kolem Edinburgh Review, většinou ekonomů v tradici Adama Smithe; čistá whigovská nauka byla ještě jednou znovu vyložena v podobě, jež široce zapůsobila na kontinentální myšlení, historikem T. B. Macaulayem, jenž pro devatenácté století učinil to, co Hume ve svém historickém díle učinil pro osmnácté. Již však tento vývoj provázel rychlý růst radikálního hnutí, jehož vůdci se stali benthamovští „filozofičtí radikálové“ a jež sahalo svými kořeny spíše ke kontinentální nežli k britské tradici. Bylo to nakonec ze splynutí těchto tradic, kdy ve 30. letech devatenáctého století vznikla politická strana, jež se asi od roku 1842 stala známou jako Liberální strana a po zbytek století zůstala nejdůležitějším představitelem liberálního hnutí v Evropě.

Dlouho předtím však přišel další rozhodující přínos z Ameriky. Výslovné zformulování toho, co bývalí britští kolonisté chápali jako podstatu britské tradice svobody, v psané ústavě, určené k omezení pravomocí vlády, a zvláště vyjádření základních svobod v Listině práv (Bill of Rights), poskytlo vzor politických institucí, jenž hluboce ovlivnil vývoj liberalismu v Evropě. Ačkoli Spojené státy, právě proto, že jejich lid měl pocit, že již vtělil záruky svobody do svých politických institucí, nikdy nerozvinuly výrazné liberální hnutí, pro Evropany se staly vysněnou zemí svobody a příkladem, jenž vznítil politické aspirace stejně jako anglické instituce během osmnáctého století.

4. Vývoj kontinentálního liberalismu

Radikální myšlenky filozofů francouzského osvícenství, hlavně v podobě, v jaké je na politické problémy uplatnili Turgot, Condorcet a Abbé Sieyès, z velké části ovládaly pokrokové mínění ve Francii a přilehlých zemích kontinentu během revolučního a napoleonského období; avšak o určitém liberálním hnutí lze hovořit teprve po restauraci. Ve Francii dosáhlo svého vrcholu během červencové monarchie (1830–48), ale po tomto období zůstalo omezeno na malou elitu. Bylo složeno z několika různých myšlenkových proudů. Důležitý pokus systematizovat a přizpůsobit kontinentálním poměrům to, co považoval za britskou tradici, učinil Benjamin Constant a dále jej rozvinula během 30. a 40. let devatenáctého století skupina známá jako „doktrináři“ pod vedením F. P. G. Guizota. Jejich program, známý jako „garantismus“, byl v podstatě naukou o ústavních omezeních vlády. Pro tuto ústavní nauku, jež tvořila nejdůležitější část kontinentálního liberálního hnutí první poloviny devatenáctého století, sloužila jako důležitý vzor ústava nově vytvořeného belgického státu z roku 1831. K této tradici, z velké části vyvěrající z Británie, náležel také snad nejdůležitější francouzský liberální myslitel Alexis de Tocqueville.

Rysem, který však značně odlišoval typ liberalismu převládající na kontinentě od onoho britského, byl od počátku to, co lze nejlépe popsat jako jeho volnomyšlenkářský aspekt, jenž se projevoval silně antiklerikálním, protináboženským a obecně antitradicionalistickým postojem. Nejen ve Francii, ale i v ostatních římskokatolických částech Evropy se neustálý konflikt s římskou církví stal natolik charakteristickým pro liberalismus, že se mnoha lidem jevil jako jeho hlavní znak, zejména poté, co církev v druhé polovině století zahájila boj proti „modernismu“, a tím proti většině požadavků na liberální reformu.

Během první poloviny století, až do revolucí roku 1848, byl liberální hnutí ve Francii, stejně jako ve většině ostatních částí západní a střední Evropy, rovněž mnohem těsněji spjato s demokratickým hnutím, než tomu bylo u britského liberalismu. V druhé polovině století bylo jím a novým socialistickým hnutím dokonce z velké části vytlačeno. S výjimkou krátkého období kolem poloviny století, kdy hnutí za svobodný obchod shromáždilo liberální skupiny, liberalismus již v politickém vývoji Francie nehrál významnou roli a francouzští myslitelé po roce 1848 nepřispěli k jeho nauce ničím podstatným.

Poněkud významnější roli sehrálo liberální hnutí v Německu a během prvních tří čtvrtin devatenáctého století zde došlo k zřetelnějšímu vývoji. Ačkoli byly silně ovlivněny myšlenkami pocházejícími z Británie a Francie, byly přetvořeny myšlenkami tří největších a nejranějších německých liberálů: filosofa Immanuela Kanta, učence a státníka Wilhelma von Humboldta a básníka Friedricha Schillera. Kant vypracoval teorii vedenou podobnými liniemi jako David Hume, soustředěnou na pojem práva jakožto ochrany individuální svobody a na pojem vlády práva (neboli Rechtsstaat, jak se v Německu vžilo); Humboldt v raném díle O mezích působnosti státu (1792) rozvinul obraz státu zcela omezeného na udržování práva a pořádku — knize, z níž byla v té době zveřejněna jen malá část, ale která, když byla konečně roku 1854 vydána (a přeložena do angličtiny), vykonala široký vliv nejen v Německu, nýbrž i na tak rozličné myslitele, jako byl J. S. Mill v Anglii a E. Laboulaye ve Francii. Konečně básník Schiller učinil patrně více než kterákoli jiná jednotlivá osobnost pro to, aby s ideálem osobní svobody seznámil celou vzdělanou veřejnost v Německu.

V Prusku došlo k ranému počátku liberální politiky během reforem svobodného pána vom Steina, po nichž však následovalo další období reakce po skončení napoleonských válek. Teprve ve třicátých letech devatenáctého století se začalo rozvíjet všeobecné liberální hnutí, které však od počátku, jak tomu bylo i v Itálii, bylo úzce spjato s nacionalistickým hnutím usilujícím o sjednocení země. Obecně byl německý liberalismus především konstitucionalistickým hnutím, jež se v severním Německu poněkud více řídilo britským vzorem, zatímco na jihu měl větší vliv francouzský model. To se projevovalo zejména v odlišném postoji k problému omezení diskreční moci vlády, který na severu zplodil poměrně přísné pojetí vlády práva (neboli Rechtsstaatu), zatímco na jihu se řídil spíše francouzským výkladem dělby moci, jenž zdůrazňoval nezávislost správy na řádných soudech. Na jihu, a zvláště v Bádensku a Württembersku, se však kolem Staatslexiconu C. von Rottecka a C. T. Welckera vytvořila aktivnější skupina liberálních teoretiků, která se v období před revolucí roku 1848 stala hlavním střediskem německého liberálního myšlení. Neúspěch oné revoluce přinesl další krátké období reakce, avšak v šedesátých a počátkem sedmdesátých let devatenáctého století se na čas zdálo, jako by se i Německo rychle posouvalo k liberálnímu řádu. Právě v tomto období byly dovedeny k dokončení ústavní a právní reformy, jejichž záměrem bylo definitivně ustavit Rechtsstaat. Polovinu sedmdesátých let je patrně třeba považovat za dobu, kdy liberální hnutí v Evropě dosáhlo svého největšího vlivu a svého nejvýchodnějšího rozšíření. S německým návratem k ochranářství v roce 1878 a s novými sociálními politikami, které přibližně ve stejné době zahájil Bismarck, započal obrat tohoto hnutí. Liberální strana, jež vzkvétala o něco déle než tucet let, rychle upadala.

Jak v Německu, tak v Itálii nastal úpadek liberálního hnutí, když ztratilo své spojení s hnutím za národní sjednocení a když dosažená jednota obrátila pozornost k posilování nových států, a navíc když počátky dělnického hnutí připravily liberalismus o postavení „pokrokové“ strany, které do té doby podporovala politicky aktivní část dělnické třídy.

5. Klasický britský liberalismus

Po většinu devatenáctého století se evropskou zemí, jež se zdála nejblíže uskutečnění liberálních zásad, jevila Velká Británie. Zde se zdálo, že je většina z nich přijímána nejen mocnou liberální stranou, nýbrž i většinou obyvatelstva, a dokonce i konzervativci se často stávali nástrojem prosazení liberálních reforem. Velkými událostmi, po nichž se Británie mohla zbytku Evropy jevit jako reprezentativní vzor liberálního řádu, byly katolická emancipace roku 1829, reformní zákon (Reform Act) z roku 1832 a zrušení obilních zákonů konzervativcem sirem Robertem Peelem v roce 1846. Jelikož byly do té doby uspokojeny hlavní požadavky liberalismu týkající se vnitřní politiky, soustředila se agitace na nastolení svobodného obchodu. Hnutí zahájené Peticí obchodníků (Merchants’ Petition) z roku 1820 a vedené v letech 1836 až 1846 Ligou proti obilním zákonům (Anti-Corn-Law League) rozvíjela zejména skupina radikálů, kteří pod vedením Richarda Cobdena a Johna Brighta zaujímali poněkud krajnější laissez-faire pozici, než jakou by vyžadovaly liberální zásady Adama Smithe a klasických ekonomů, kteří jej následovali. Jejich převažující postoj svobodného obchodu byl spojen se silným antiimperialistickým, antiintervencionistickým a antimilitaristickým postojem a s averzí vůči veškerému rozšiřování vládních pravomocí; nárůst veřejných výdajů přičítali především nežádoucím intervencím v zámořských záležitostech. Jejich odpor se obracel hlavně proti rozšiřování pravomocí ústřední vlády a většinu zlepšení očekávali od samostatného úsilí buď místní samosprávy, nebo dobrovolných organizací. „Mír, šetrnost a reforma“ se staly liberálním heslem tohoto období, přičemž „reforma“ se vztahovala spíše ke zrušení starých zlořádů a výsad než k rozšíření demokracie, s níž se hnutí těsněji spojilo teprve v době druhého reformního zákona z roku 1867. Hnutí dosáhlo svého vrcholu Cobdenovou smlouvou s Francií z roku 1860, obchodní smlouvou, jež vedla k nastolení svobodného obchodu v Británii a k rozšířenému očekávání, že svobodný obchod brzy všeobecně zavládne. V té době se rovněž v Británii vynořil jako vůdčí postava liberálního hnutí W. E. Gladstone, který, nejprve jako kancléř pokladu a poté jako liberální ministerský předseda, došel všeobecně k pověsti živoucího ztělesnění liberálních zásad, zejména po Palmerstonově smrti roku 1865 ve věcech zahraniční politiky, s Johnem Brightem jako svým hlavním spolupracovníkem. S ním rovněž ožilo staré spojení britského liberalismu se silnými mravními a náboženskými názory.

V intelektuální sféře byly během druhé poloviny devatenáctého století základní zásady liberalismu intenzivně diskutovány. Ve filosofu Herbertu Spencerovi nalezlo účinného hlasatele krajní zastávání individualistického minimálního státu, podobné stanovisku W. von Humboldta. Avšak John Stuart Mill ve své proslulé knize O svobodě (1859) zaměřil svou kritiku spíše proti tyranii mínění než proti jednání vlády a svým prosazováním distributivní spravedlnosti a obecně sympatizujícím postojem k socialistickým aspiracím v některých jiných svých dílech připravil postupný přechod velké části liberálních intelektuálů k umírněnému socialismu. Tato tendence byla znatelně posílena vlivem filosofa T. H. Greena, který oproti převážně negativnímu pojetí svobody u starších liberálů zdůrazňoval pozitivní funkce státu.

Avšak ačkoli poslední čtvrtina devatenáctého století zaznamenala již mnoho vnitřní kritiky liberálních nauk uvnitř liberálního tábora a ačkoli liberální strana začínala ztrácet podporu ve prospěch nového dělnického hnutí, převaha liberálních myšlenek ve Velké Británii trvala hluboko do dvacátého století a podařilo se jí porazit oživení ochranářských požadavků, třebaže liberální strana se nemohla vyhnout postupnému pronikání intervencionistických a imperialistických prvků. Snad je třeba vládu H. Campbella-Bannermana (1905–8) považovat za poslední liberální vládu starého typu, zatímco za jeho nástupce, H. H. Asquitha, byly podniknuty nové experimenty v sociální politice, které byly se staršími liberálními zásadami slučitelné jen pochybně. Vcelku však lze říci, že liberální éra britské politiky trvala až do vypuknutí první světové války a že dominantní vliv liberálních myšlenek v Británii byl ukončen teprve následky této války.

6. Úpadek liberalismu

Ačkoli někteří starší evropští státníci a jiní vůdcové v praktických záležitostech se po první světové válce stále řídili v podstatě liberálním názorem a zprvu byly činěny pokusy obnovit politické a hospodářské instituce předválečného období, několik činitelů způsobilo, že vliv liberalismu neustále upadal až do druhé světové války. Nejdůležitějším bylo, že socialismus, zejména podle mínění velké části intelektuálů, nahradil liberalismus jakožto pokrokové hnutí. Politická diskuse se tudíž vedla převážně mezi socialisty a konzervativci, kteří oba podporovali rostoucí činnost státu, byť s odlišnými cíli. Zdálo se, že hospodářské obtíže, nezaměstnanost a nestabilní měny vyžadují mnohem větší hospodářskou kontrolu ze strany vlády, a vedly k oživení ochranářství a jiných nacionalistických politik. Důsledkem byl rychlý růst byrokratického aparátu vlády a získání dalekosáhlých diskrečních pravomocí tímto aparátem. Tyto tendence, již silné během prvního poválečného desetiletí, se ještě výrazněji projevily během velké hospodářské krize, jež následovala po krachu v USA roku 1929. Definitivní opuštění zlatého standardu a návrat Velké Británie k ochranářství v roce 1931 jako by znamenaly konečný konec svobodného světového hospodářství. Vzestup diktátorských či totalitních režimů ve velkých částech Evropy nejen vyhladil slabé liberální skupiny, jež zůstaly v bezprostředně zasažených zemích, nýbrž hrozba války, kterou vyvolal, vedla i v západní Evropě ke stoupající nadvládě vlády nad hospodářskými záležitostmi a k tendenci k národní soběstačnosti.

Po skončení druhé světové války došlo opětovně k dočasnému oživení liberálních myšlenek, zčásti díky novému uvědomění o utlačovatelské povaze všech druhů totalitních režimů a zčásti díky poznání, že překážky mezinárodního obchodu, jež vyrostly během meziválečného období, byly z velké části odpovědné za hospodářskou krizi. Reprezentativním úspěchem byla Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) z roku 1948, ale i pokusy o vytvoření většího hospodářského celku, jako byly Společný trh a ESVO (EFTA), zdánlivě směřovaly týmž směrem. Přesto nejpozoruhodnější událostí, jež jako by slibovala návrat k liberálním hospodářským zásadám, bylo mimořádné hospodářské zotavení poraženého Německa, které se z podnětu Ludwiga Erharda výslovně zavázalo k tomu, co se nazývalo „sociální tržní hospodářství“, a v důsledku toho brzy v prosperitě předstihlo vítězné národy. Tyto události uvedly bezprecedentní období veliké prosperity, jež po nějaký čas činilo pravděpodobným, že by se v podstatě liberální hospodářský režim mohl znovu trvale ustavit v západní a střední Evropě. I v intelektuální sféře přineslo toto období obnovené úsilí o nové vyjádření a zdokonalení zásad liberální politiky. Avšak snahy o prodloužení prosperity a o zajištění plné zaměstnanosti prostřednictvím rozšiřování peněz a úvěru nakonec vyvolaly celosvětový inflační vývoj, jemuž se zaměstnanost přizpůsobila tak, že inflaci nebylo možné zastavit, aniž by se vyvolala rozsáhlá nezaměstnanost. Fungující tržní hospodářství však nelze udržet za zrychlující se inflace, už jen z toho důvodu, že vlády se brzy budou cítit nuceny potírat účinky inflace kontrolou cen a mezd. Inflace vždy a všude vedla k řízenému hospodářství, a je až příliš pravděpodobné, že závazek k inflační politice bude znamenat zničení tržního hospodářství a přechod k centrálně řízenému totalitnímu hospodářskému a politickému systému.

V současnosti se obhájci klasického liberálního stanoviska opět smrskli na velmi malý počet, hlavně ekonomů. A název „liberální“ se začíná, i v Evropě, jak již nějaký čas platí v USA, používat jako označení pro v podstatě socialistické aspirace, neboť, slovy J. A. Schumpetera, „jako nejvyšší, byť nezamýšlený kompliment, považovali nepřátelé systému soukromého podnikání za moudré přivlastnit si toto označení“.

7. Liberální pojetí svobody

Jelikož pouze „britský“ neboli evolucionistický typ liberalismu vyvinul určitý politický program, bude se pokus o systematický výklad zásad liberalismu muset soustředit právě na něj a názory „kontinentálního“ neboli konstruktivistického typu budou zmiňovány jen příležitostně na způsob protikladu. Tato skutečnost rovněž vyžaduje odmítnutí jiného rozlišení, jež se na kontinentě často činí, ale na britský typ je nepoužitelné, totiž rozlišení mezi politickým a hospodářským liberalismem (rozpracovaného zejména italským filosofem Benedettem Crocem jako rozlišení mezi liberalismo a liberismo). Pro britskou tradici jsou obojí neoddělitelné, neboť základní zásada omezení donucovacích pravomocí vlády na vynucování obecných pravidel spravedlivého jednání zbavuje vládu moci řídit či kontrolovat hospodářské činnosti jednotlivců, zatímco udělení takových pravomocí dává vládě v podstatě svévolnou a diskreční moc, jež nemůže než omezit i onu svobodu ve volbě individuálních cílů, kterou chtějí zajistit všichni liberálové. Svoboda pod zákonem zahrnuje hospodářskou svobodu, zatímco hospodářská kontrola, jakožto kontrola prostředků pro všechny účely, činí možným omezení veškeré svobody.

Právě v této souvislosti zdánlivá shoda různých druhů liberalismu v požadavku svobody jednotlivce a v úctě k individuální osobnosti, kterou tento požadavek zahrnuje, zastírá důležitý rozdíl. Za rozkvětu liberalismu měl tento pojem svobody poměrně určitý význam: znamenal především to, že svobodná osoba nepodléhá svévolnému donucování. Avšak pro člověka žijícího ve společnosti vyžadovala ochrana proti takovému donucování omezení vůči všem lidem, jež je zbavovalo možnosti donucovat ostatní. Svobody pro všechny bylo možné dosáhnout jen tehdy, pokud, podle proslulé formule Immanuela Kanta, svoboda každého nesahala dále, než bylo slučitelné se stejnou svobodou pro všechny ostatní. Liberální pojetí svobody bylo tudíž nutně pojetím svobody pod zákonem, jenž omezoval svobodu každého tak, aby zajistil stejnou svobodu pro všechny. Neznamenalo to, co se někdy popisovalo jako „přirozená svoboda“ izolovaného jednotlivce, nýbrž svobodu možnou ve společnosti a omezenou takovými pravidly, jaká byla nezbytná k ochraně svobody ostatních. Liberalismus je v tomto ohledu třeba ostře odlišit od anarchismu. Uznává, že mají-li být všichni co možná nejsvobodnější, nelze donucování zcela odstranit, nýbrž je lze pouze snížit na ono minimum, jež je nezbytné, aby se zabránilo jednotlivcům či skupinám svévolně donucovat ostatní. Byla to svoboda v rámci oblasti vymezené známými pravidly, jež jednotlivci umožňovala vyhnout se donucování tak dlouho, dokud setrvával v těchto mezích.

Tuto svobodu bylo rovněž možné zajistit jen těm, kdo byli schopni řídit se pravidly určenými k jejímu zabezpečení. Za plně oprávněné k oné svobodě byli považováni jen dospělí a duševně zdraví, u nichž se předpokládala plná odpovědnost za jejich jednání, zatímco různé stupně poručenství byly pokládány za přiměřené v případě dětí a osob, jež nebyly v plném držení svých duševních schopností. A porušením pravidel určených k zajištění stejné svobody pro všechny mohla osoba jako trest pozbýt onoho vynětí z donucování, jehož požívali ti, kdo se těmito pravidly řídili.

Tato svoboda, takto udělená všem, kdo byli posouzeni jako odpovědní za své jednání, je zároveň činila odpovědnými za jejich vlastní osud: zatímco ochrana zákona měla napomáhat všem ve sledování jejich cílů, vláda neměla jednotlivcům zaručovat konkrétní výsledky jejich úsilí. Umožnit jednotlivci využívat svých znalostí a schopností ve sledování jím samým zvolených cílů bylo považováno jak za největší dobrodiní, jež vláda mohla všem zajistit, tak za nejlepší způsob, jak tyto jednotlivce přimět, aby co nejvíce přispěli k blahobytu ostatních. Vyvolat nejlepší úsilí, jehož byl jednotlivec schopen díky svým zvláštním okolnostem a schopnostem, o nichž žádná autorita nemohla vědět, bylo pokládáno za hlavní výhodu, kterou svoboda každého udělí všem ostatním.

Liberální pojetí svobody bylo často popisováno jako pojetí pouze negativní, a to právem. Podobně jako mír a spravedlnost se vztahuje k nepřítomnosti nějakého zla, ke stavu, který otevírá příležitosti, avšak nezajišťuje konkrétní výhody; přesto se očekávalo, že zvýší pravděpodobnost dostupnosti prostředků potřebných k účelům, jež různí jednotlivci sledují. Liberální požadavek svobody je tudíž požadavkem na odstranění všech člověkem vytvořených překážek individuálního úsilí, nikoli nárokem, aby společenství či stát dodávaly konkrétní statky. Nevylučuje takové kolektivní jednání tam, kde se jeví jako nezbytné, nebo přinejmenším jako účinnější způsob zajištění určitých služeb, avšak pohlíží na to jako na věc účelnosti, a jako takovou omezenou základním principem rovné svobody pod zákonem. Úpadek liberální doktríny, jenž počíná v 70. letech 19. století, je úzce spjat s novým výkladem svobody jako vlády nad prostředky k dosažení velmi rozmanitých konkrétních cílů, a obvykle i jejich poskytování státem.

8. Liberální pojetí zákona

Smysl liberálního pojetí svobody pod zákonem, neboli nepřítomnosti svévolného donucení, závisí na významu, který se v tomto kontextu přikládá pojmům „zákon“ a „svévolný“. Zčásti právě v důsledku rozdílů v užívání těchto výrazů existuje uvnitř liberální tradice spor mezi těmi, pro něž, tak jako pro Johna Locka, mohla svoboda existovat jen pod zákonem („neboť kdo by mohl být svoboden, kdyby nad ním mohl panovat rozmar kohokoli jiného?“), zatímco pro mnohé kontinentální liberály a pro Jeremyho Benthama, jak to vyjádřil tento posledně jmenovaný, „každý zákon je zlem, neboť každý zákon je porušením svobody.“

Je ovšem pravda, že zákon lze použít ke zničení svobody. Avšak ne každý výtvor zákonodárství je zákonem v tom smyslu, v jakém John Locke či David Hume či Adam Smith či Immanuel Kant nebo pozdější angličtí whigové považovali zákon za záruku svobody. To, co měli na mysli, když mluvili o zákonu jako o nepostradatelné záruce svobody, byla pouze ona pravidla spravedlivého jednání, jež tvoří soukromé a trestní právo, nikoli každý příkaz vydaný zákonodárnou mocí. Aby se rozhodnutí kvalifikovalo jako zákon ve smyslu, v němž se tento pojem v britské liberální tradici užíval k popisu podmínek svobody, musela pravidla vymáhaná vládou mít určité vlastnosti, jež zákon jako anglické common law nutně měl, ale jež výtvory zákonodárství mít nemusejí: musejí to být obecná pravidla individuálního jednání, použitelná stejně na všechny v neznámém počtu budoucích případů, vymezující chráněnou doménu jednotlivců, a tudíž mající v podstatě povahu zákazů spíše než konkrétních příkazů. Jsou proto také neoddělitelná od instituce odděleného vlastnictví. Právě v mezích určených těmito pravidly spravedlivého jednání měl být jednotlivec svoboden užívat svého vlastního vědění a dovedností při sledování svých vlastních účelů jakýmkoli způsobem, který se mu jevil jako vhodný.

Donucovací pravomoci vlády měly být tudíž omezeny na vymáhání oněch pravidel spravedlivého jednání. To, vyjma krajního křídla liberální tradice, nevylučovalo, že by vláda neměla poskytovat občanům i jiné služby. Znamenalo to pouze, že ať už by byla vláda vyzvána poskytovat jakékoli jiné služby, mohla k takovým účelům použít jen prostředky, které jí byly dány k dispozici, nemohla však donucovat soukromého občana; jinými slovy, osoba a majetek občana nemohly být vládou použity jako prostředek k dosažení jejích konkrétních účelů. V tomto smyslu mohl být akt řádně zmocněného zákonodárného sboru stejně svévolný jako akt samovládce, ba každý příkaz nebo zákaz zaměřený na konkrétní osoby či skupiny, který by nevyplýval z pravidla všeobecné použitelnosti, by byl považován za svévolný. To, co tedy činí donucovací akt svévolným ve smyslu, v němž se tento pojem užívá ve staré liberální tradici, je, že slouží konkrétnímu cíli vlády, je určen konkrétním aktem vůle, a nikoli všeobecným pravidlem nezbytným pro udržení onoho samovolně vznikajícího celkového řádu jednání, jemuž slouží všechna ostatní vymáhaná pravidla spravedlivého jednání.

9. Zákon a spontánní řád jednání

Důležitost, kterou liberální teorie přikládala pravidlům spravedlivého jednání, se zakládá na poznatku, že jsou nezbytnou podmínkou pro udržení samovolně vznikajícího neboli spontánního řádu jednání různých jednotlivců a skupin, z nichž každý sleduje své vlastní cíle na základě svého vlastního vědění. Přinejmenším velcí zakladatelé liberální teorie osmnáctého století, David Hume a Adam Smith, nepředpokládali přirozenou harmonii zájmů, nýbrž spíše tvrdili, že rozbíhavé zájmy různých jednotlivců lze uvést v soulad dodržováním vhodných pravidel jednání; nebo, jak to vyjádřil jejich současník Josiah Tucker, že „všeobecný hybatel lidské přirozenosti, sebeláska, může dostat takový směr . . ., aby svým úsilím o sledování vlastního prospěchu podporovala veřejný zájem“. Tito spisovatelé osmnáctého století byli vskutku stejnou měrou filosofy práva jako badateli hospodářského řádu a jejich pojetí zákona a jejich teorie tržního mechanismu jsou úzce propojeny. Chápali, že jedině uznání určitých právních principů, především instituce odděleného vlastnictví a vymáhání smluv, zajistí takové vzájemné přizpůsobení plánů jednání jednotlivých osob, aby všechny měly dobrou naději na uskutečnění plánů jednání, jež si vytvořily. Bylo to, jak pozdější ekonomická teorie objasnila zřetelněji, právě toto vzájemné přizpůsobení individuálních plánů, jež lidem umožnilo sloužit jeden druhému, zatímco svého rozdílného vědění a dovedností užívají ve službě svým vlastním cílům.

Funkcí pravidel jednání tedy nebylo organizovat individuální úsilí pro konkrétní dohodnuté účely, nýbrž zajistit celkový řád jednání, v jehož rámci by každý mohl co nejvíce těžit z úsilí druhých při sledování svých vlastních cílů. Pravidla napomáhající utváření takového spontánního řádu byla považována za výsledek dlouhého experimentování v minulosti. A ačkoli byla pokládána za schopná zdokonalení, mělo se za to, že takové zdokonalování musí postupovat pomalu a krok za krokem, jak se nová zkušenost ukáže být žádoucí.

Velká výhoda takového samovolně vznikajícího řádu byla spatřována nejen v tom, že ponechával jednotlivcům svobodu sledovat své vlastní účely, ať už byly sobecké, či altruistické. Spočívala také v tom, že umožňoval využití široce rozptýleného vědění o konkrétních okolnostech místa a času, jež existuje pouze jako vědění oněch různých jednotlivců a nemohlo by být žádným možným způsobem v držení nějaké jediné řídící autority. Právě toto využití většího množství vědění o konkrétních faktech, než by bylo možné za jakéhokoli systému centrálního řízení hospodářské činnosti, přivádí na svět tak velký souhrnný produkt společnosti, jaký lze přivést na svět jakýmikoli známými prostředky.

Avšak ačkoli ponechání utváření takového řádu spontánním silám trhu, působícím pod omezením vhodných právních pravidel, zajišťuje obsáhlejší řád a úplnější přizpůsobení konkrétním okolnostem, znamená to také, že konkrétní obsah tohoto řádu nebude podléhat záměrné kontrole, nýbrž je z velké části ponechán náhodě. Rámec právních pravidel a všechny rozmanité zvláštní instituce, jež slouží utváření tržního řádu, mohou určit pouze jeho obecný či abstraktní charakter, nikoli však jeho konkrétní účinky na jednotlivé osoby či skupiny. Ačkoli jeho ospravedlnění spočívá v tom, že zvyšuje šance všech a činí postavení každého z velké míry závislým na jeho vlastním úsilí, přesto ponechává výsledek pro každého jednotlivce a skupinu závislý i na nepředvídaných okolnostech, které nemohou ovládat ani oni, ani kdokoli jiný. Od dob Adama Smitha byl proto proces, jímž se v tržním hospodářství určují podíly jednotlivců, často přirovnáván ke hře, v níž výsledky pro každého závisejí zčásti na jeho dovednosti a úsilí a zčásti na náhodě. Jednotlivci mají důvod souhlasit s hraním této hry, neboť činí společný fond, z něhož se čerpají individuální podíly, větším, než jej lze učinit jakoukoli jinou metodou. Avšak zároveň podrobuje podíl každého jednotlivce nejrůznějším náhodám a rozhodně nezajišťuje, že vždy odpovídá subjektivním zásluhám či vážnosti, již druzí přikládají individuálnímu úsilí.

Než budeme dále uvažovat o problémech liberálního pojetí spravedlnosti, které z toho vyvstávají, je nutné uvážit některé ústavní principy, v nichž liberální pojetí zákona došlo svého ztělesnění.

10. Přirozená práva, dělba moci a svrchovanost

Základní liberální princip omezení donucení na vymáhání obecných pravidel spravedlivého jednání byl jen zřídka vysloven v této výslovné podobě, obvykle však nacházel výraz ve dvou pojetích příznačných pro liberální konstitucionalismus, totiž v pojetí nezrušitelných čili přirozených práv jednotlivce (popisovaných také jako základní práva nebo práva člověka) a v pojetí dělby moci. Jak to vyjádřila francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, zároveň nejstručnější a nejvlivnější formulace liberálních principů: „Společnost, v níž není zaručena ochrana práv ani stanovena dělba moci, nemá ústavu.“

Myšlenka zvláštního zaručení určitých základních práv, jako jsou „svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku“, a konkrétněji takových svobod, jako je svoboda názoru, slova, shromažďování a tisku, jež se poprvé objevují v průběhu americké revoluce, je však pouze aplikací obecného liberálního principu na určitá práva, jež byla považována za obzvláště důležitá, a jelikož se omezuje na vyjmenovaná práva, nesahá tak daleko jako obecný princip. Že jsou pouze konkrétními aplikacemi obecného principu, vyplývá ze skutečnosti, že žádné z těchto základních práv není pojednáváno jako právo absolutní, nýbrž že všechna sahají jen tak daleko, dokud nejsou omezena obecnými zákony. Přesto, jelikož podle nejobecnějšího liberálního principu má být veškeré donucovací jednání vlády omezeno na vymáhání takových obecných pravidel, byla by všechna základní práva uvedená v kterémkoli z katalogů či listin chráněných práv, a mnohá jiná v takových dokumentech nikdy neztělesněná, zajištěna jedinou klauzulí formulující onen obecný princip. Jak to platí o hospodářské svobodě, byly by zajištěny i všechny ostatní svobody, kdyby činnosti jednotlivců nemohly být omezovány konkrétními zákazy (nebo požadavkem konkrétních povolení), nýbrž pouze obecnými pravidly stejně použitelnými na všechny.

Princip dělby moci ve svém původním smyslu je rovněž aplikací téhož obecného principu, avšak jen potud, pokud se v rozlišení mezi třemi mocemi — zákonodárnou, soudní a výkonnou — pojem „zákon“ chápe, jak jej nepochybně chápali první hlasatelé tohoto principu, v úzkém smyslu obecných pravidel spravedlivého jednání. Pokud zákonodárný sbor mohl přijímat pouze zákony v tomto úzkém smyslu, mohly soudy nařizovat (a výkonná moc pouze uplatňovat) donucení jen za účelem zajištění poslušnosti vůči takovým obecným pravidlům. To by však platilo jen potud, pokud byla moc zákonodárného sboru omezena na stanovení takových zákonů v přísném smyslu (jak by tomu podle mínění Johna Locka být mělo), nikoli však tehdy, mohl-li by zákonodárný sbor dávat výkonné moci jakékoli příkazy, které uznal za vhodné, a bylo-li by jakékoli takto zmocněné jednání výkonné moci považováno za legitimní. Tam, kde se zastupitelské shromáždění zvané zákonodárný sbor stalo, jak se to stalo ve všech moderních státech, nejvyšší vládní autoritou, jež řídí jednání výkonné moci v konkrétních záležitostech, a kde dělba moci znamená pouze, že výkonná moc nesmí činit nic, k čemu nebyla takto zmocněna, nezajišťuje to, že svoboda jednotlivce je omezena pouze zákony v přísném smyslu, v němž liberální teorie tohoto pojmu užívala.

Omezení pravomocí zákonodárného sboru, jež bylo obsaženo v původním pojetí dělby moci, rovněž implikuje odmítnutí myšlenky jakékoli neomezené čili svrchované moci, nebo přinejmenším jakéhokoli oprávnění organizované moci činit, co se jí zlíbí. Odmítnutí uznat takovou svrchovanou moc, velmi zřetelné u Johna Locka a stále znovu se vracející v pozdější liberální doktríně, je jedním z hlavních bodů, v nichž se střetá s nyní převládajícími pojetími právního pozitivismu. Popírá logickou nutnost odvozování veškeré legitimní moci z jediného svrchovaného zdroje, či z jakékoli organizované „vůle“, a to na základě toho, že takové omezení veškeré organizované moci může být přivozeno všeobecným stavem mínění, jež odpírá věrnost jakékoli moci (či organizované vůli), která podniká jednání takového druhu, k němuž ji toto všeobecné mínění nezmocňuje. Věří, že i taková síla, jako je všeobecné mínění, byť není schopna formulovat konkrétní akty vůle, může přesto omezit legitimní moc všech orgánů vlády na jednání mající určité obecné vlastnosti.

11. Liberalismus a spravedlnost

S liberálním pojetím zákona je úzce spjato liberální pojetí spravedlnosti. Liší se od pojetí nyní široce zastávaného ve dvou důležitých ohledech: zakládá se na víře v možnost objevit objektivní pravidla spravedlivého jednání nezávislá na konkrétních zájmech; a zabývá se pouze spravedlností lidského jednání, čili pravidel, jež je řídí, nikoli konkrétními výsledky takového jednání pro postavení různých jednotlivců či skupin. Zejména v protikladu k socialismu lze říci, že liberalismu jde o spravedlnost komutativní, a nikoli o to, co se nazývá distributivní, neboli nyní častěji „sociální“ spravedlností.

Víra v existenci pravidel spravedlivého jednání, jež lze objevit, avšak nikoli svévolně vytvořit, spočívá na skutečnosti, že velká většina takových pravidel bude vždy bez pochybností přijímána a že jakákoli pochybnost o spravedlnosti konkrétního pravidla musí být rozřešena v kontextu tohoto souboru obecně přijímaných pravidel, a to takovým způsobem, aby pravidlo, jež má být přijato, bylo slučitelné se zbytkem: to jest, musí sloužit utváření téhož druhu abstraktního řádu jednání, jemuž slouží všechna ostatní pravidla spravedlivého jednání, a nesmí být v rozporu s požadavky kteréhokoli z těchto pravidel. Zkouškou spravedlnosti kteréhokoli konkrétního pravidla je tedy to, zda je možná jeho všeobecná aplikace, neboť se prokáže jako slučitelné se všemi ostatními přijímanými pravidly.

Často se tvrdí, že tato víra liberalismu ve spravedlnost nezávislou na konkrétních zájmech závisí na pojetí přirozeného zákona, jež bylo moderním myšlením s konečnou platností odmítnuto. Přesto ji lze představovat jako závislou na víře v přirozený zákon pouze ve velmi zvláštním smyslu tohoto pojmu, ve smyslu, v němž naprosto není pravda, že by byla právním pozitivismem účinně vyvrácena. Je nepopiratelné, že útoky právního pozitivismu mnoho přispěly ke zdiskreditování této podstatné součásti tradičního liberálního vyznání. Liberální teorie je vskutku v rozporu s právním pozitivismem, pokud jde o jeho tvrzení, že všechen zákon je nebo musí být produktem (v podstatě svévolné) vůle zákonodárce. Avšak jakmile je přijat obecný princip samoudržujícího se řádu založeného na odděleném vlastnictví a na pravidlech smlouvy, budou v rámci systému obecně přijímaných pravidel zapotřebí konkrétní odpovědi na konkrétní otázky — jež si vynucuje vnitřní logika celého systému — a vhodné odpovědi na takové otázky bude třeba spíše objevit než svévolně vynalézt. Právě z této skutečnosti pramení ono legitimní pojetí, že „povaha věci“ bude vyžadovat spíše určitá pravidla než jiná.

Ideál distributivní spravedlnosti často přitahoval liberální myslitele a stal se patrně jedním z hlavních činitelů, který tolik z nich přivedl od liberalismu k socialismu. Důvod, proč jej důslední liberálové musí odmítnout, je dvojí: že neexistují žádné uznávané ani objevitelné obecné zásady distributivní spravedlnosti a že i kdyby se na takových zásadách bylo možné shodnout, nebylo by je možné uvést v účinnost ve společnosti, jejíž produktivita spočívá na tom, že jednotlivci jsou svobodni používat vlastní vědění a schopnosti k vlastním účelům. Zajištění konkrétních výhod konkrétním lidem coby odměn odpovídajících jejich zásluhám či potřebám, jakkoli posuzovaným, vyžaduje druh společenského řádu zcela odlišný od onoho spontánního řádu, který se utvoří sám, jsou-li jednotlivci omezeni pouze obecnými pravidly spravedlivého jednání. Vyžaduje řád toho druhu (nejlépe popsatelný jako organizace), v němž jsou jednotlivci nuceni sloužit společné jednotné hierarchii cílů a v němž se od nich žádá, aby konali to, co je třeba ve světle autoritativního plánu jednání. Zatímco spontánní řád v tomto smyslu neslouží žádnému jedinému řádu potřeb, nýbrž pouze poskytuje nejlepší příležitosti ke sledování velkého množství rozmanitých individuálních potřeb, organizace předpokládá, že všichni její členové slouží témuž systému cílů. A onen druh komplexní jediné organizace celé společnosti, který by byl nezbytný k tomu, aby se zajistilo, že každý dostane to, co si podle mínění nějaké autority zaslouží, musí vytvořit společnost, v níž každý musí také konat to, co táž autorita předepisuje.

12. Liberalismus a rovnost

Liberalismus žádá pouze to, aby pokud stát určuje podmínky, za nichž jednotlivci jednají, činil tak podle týchž formálních pravidel pro všechny. Staví se proti veškerým právním výsadám, proti jakémukoli udělování zvláštních výhod některým ze strany vlády, jež nenabízí všem. Avšak protože vláda bez moci specifického donucení může ovládat jen malou část podmínek, které určují vyhlídky různých jednotlivců, a protože tito jednotlivci jsou nutně velmi rozdílní jak ve svých individuálních schopnostech a vědomostech, tak i ve zvláštním (fyzickém a sociálním) prostředí, v němž se nacházejí, musí stejné zacházení podle týchž obecných zákonů vyústit ve velmi rozdílná postavení různých osob; kdežto k tomu, aby se postavení či příležitosti různých osob staly stejnými, by bylo nezbytné, aby s nimi vláda zacházela rozdílně. Liberalismus jinými slovy žádá pouze to, aby procedura neboli pravidla hry, jimiž se určují relativní postavení různých jednotlivců, byla spravedlivá (či alespoň ne nespravedlivá), nikoli však to, aby konkrétní výsledky tohoto procesu pro různé jednotlivce byly spravedlivé; neboť tyto výsledky budou ve společnosti svobodných lidí vždy záviset také na jednání samotných jednotlivců a na četných dalších okolnostech, které nikdo nemůže v jejich úplnosti určit ani předvídat.

V době rozkvětu klasického liberalismu se tento požadavek běžně vyjadřoval požadavkem, aby všechny dráhy byly otevřeny talentům, nebo méně určitě a nepřesně jako „rovnost příležitostí“. To však ve skutečnosti znamenalo jen to, že mají být odstraněny ty překážky vzestupu na vyšší postavení, které byly důsledkem právní diskriminace mezi osobami. Neznamenalo to, že by se tím vyhlídky různých jednotlivců mohly stát stejnými. Nejen jejich rozdílné individuální schopnosti, nýbrž především nevyhnutelné rozdíly jejich individuálních prostředí, a zejména rodiny, v níž vyrostli, by jejich vyhlídky stále činily velmi rozdílnými. Z tohoto důvodu je myšlenka, která se ukázala být pro většinu liberálů tak přitažlivá, totiž že za spravedlivý lze pokládat jen takový řád, v němž jsou počáteční šance všech jednotlivců na startu stejné, ve svobodné společnosti neuskutečnitelná; vyžadovala by záměrnou manipulaci s prostředím, v němž všichni různí jednotlivci pracují, což by bylo zcela neslučitelné s ideálem svobody, v níž mohou jednotlivci používat vlastní vědění a dovednosti k utváření tohoto prostředí.

Avšak ačkoli existují přísné meze míry materiální rovnosti, jíž lze dosáhnout liberálními metodami, zápas o formální rovnost, tj. proti veškeré diskriminaci založené na sociálním původu, národnosti, rase, vyznání, pohlaví atd., zůstal jedním z nejsilnějších rysů liberální tradice. Ačkoli nevěřila, že je možné vyhnout se velkým rozdílům v materiálních postaveních, doufala, že jejich osten odstraní postupným zvyšováním vertikální mobility. Hlavním nástrojem, jímž se toho mělo dosáhnout, bylo zajištění (kde to bylo nezbytné z veřejných prostředků) univerzálního systému vzdělávání, který by alespoň postavil všechny mladé na úpatí žebříku, po němž by pak mohli stoupat v souladu se svými schopnostmi. Bylo to tedy poskytováním určitých služeb těm, kdo se ještě nedokázali postarat sami o sebe, čím se mnozí liberálové snažili alespoň snížit sociální bariéry, jež jednotlivce poutaly ke třídě, do níž se narodili.

Pochybněji slučitelné s liberálním pojetím rovnosti je jiné opatření, které rovněž získalo širokou podporu v liberálních kruzích, totiž použití progresivního zdanění jakožto prostředku k provedení přerozdělení důchodu ve prospěch chudších tříd. Protože nelze nalézt žádné kritérium, podle něhož by bylo možné tuto progresi uvést do souladu s pravidlem, o němž by se dalo říci, že je stejné pro všechny, nebo jež by omezovalo míru zvláštního břemene kladeného na zámožnější, zdá se, že obecně progresivní zdanění je v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem, a liberálové v devatenáctém století je tak obecně pojímali.

13. Liberalismus a demokracie

Trváním na zákonu, který je stejný pro všechny, a v důsledku toho odporem proti veškerým právním výsadám se liberalismus těsně spojil s hnutím za demokracii. V zápase o ústavní vládu v devatenáctém století byla liberální a demokratická hnutí vskutku často nerozlišitelná. Avšak postupem času se stále zřetelněji projevoval důsledek skutečnosti, že obě nauky se v poslední instanci zabývaly různými otázkami. Liberalismus se zabývá funkcemi vlády, a zejména omezením veškeré její moci. Demokracie se zabývá otázkou, kdo má vládu řídit. Liberalismus vyžaduje, aby veškerá moc, a tudíž i moc většiny, byla omezena. Demokracie začala pokládat aktuální mínění většiny za jediné kritérium legitimity moci vlády. Rozdíl mezi oběma zásadami vystupuje nejjasněji, uvážíme-li jejich protiklady: u demokracie je to autoritářská vláda; u liberalismu je to totalitarismus. Žádný z obou systémů nutně nevylučuje protiklad toho druhého: demokracie může docela dobře vykonávat totalitní moc a je přinejmenším myslitelné, že by autoritářská vláda mohla jednat podle liberálních zásad.

Liberalismus je tedy neslučitelný s neomezenou demokracií, právě tak jako je neslučitelný se všemi ostatními formami neomezené vlády. Předpokládá omezení moci i samotných zástupců většiny tím, že vyžaduje závazek vůči zásadám buď výslovně stanoveným v ústavě, nebo přijatým obecným míněním tak, aby účinně vymezovaly zákonodárství.

Ačkoli tedy důsledné uplatňování liberálních zásad vede k demokracii, demokracie zachová liberalismus pouze tehdy, a jen tak dlouho, dokud se většina zdrží používání své moci k udělování zvláštních výhod svým stoupencům, které nelze obdobně nabídnout všem občanům. Toho by bylo možné dosáhnout v zastupitelském shromáždění, jehož moc by byla omezena na přijímání zákonů ve smyslu obecných pravidel spravedlivého jednání, na nichž je pravděpodobné, že mezi většinou panuje shoda. Je to však krajně nepravděpodobné ve shromáždění, které obvykle řídí konkrétní opatření vlády. V takovém zastupitelském shromáždění, které spojuje pravou zákonodárnou moc s mocí vládní a které proto při výkonu té druhé není omezeno pravidly, jež nemůže měnit, není pravděpodobné, že by se většina zakládala na pravé shodě v zásadách, nýbrž bude pravděpodobně sestávat z koalic různých organizovaných zájmů, které si navzájem budou poskytovat zvláštní výhody. Tam, kde se rozhodnutí, jak je to v zastupitelském tělese s neomezenou mocí téměř nevyhnutelné, dosahuje smlouváním o zvláštních výhodách pro různé skupiny, a kde utvoření většiny schopné vládnout závisí na takovém smlouvání, je vskutku téměř nemyslitelné, že by se tato moc používala jen v pravém obecném zájmu.

Avšak zatímco se z těchto důvodů jeví téměř jisté, že neomezená demokracie opustí liberální zásady ve prospěch diskriminačních opatření zvýhodňujících různé skupiny podporující většinu, je rovněž pochybné, zda se demokracie dokáže v dlouhodobém horizontu sama udržet, opustí-li liberální zásady. Pokud vláda na sebe vezme úkoly příliš rozsáhlé a složité na to, aby mohly být účinně řízeny rozhodnutími většiny, zdá se nevyhnutelné, že se účinná moc přenese na byrokratický aparát stále nezávislejší na demokratické kontrole. Není tudíž nepravděpodobné, že opuštění liberalismu demokracií povede v dlouhodobém horizontu také k vymizení demokracie. Lze zejména stěží pochybovat o tom, že onen druh řízeného hospodářství, k němuž demokracie zřejmě tíhne, vyžaduje pro své účinné vedení vládu s autoritářskou mocí.

14. Služební funkce vlády

Přísné omezení moci vlády na vynucování obecných pravidel spravedlivého jednání, jež vyžadují liberální zásady, se vztahuje pouze na donucovací moc vlády. Vláda může navíc, použitím prostředků, které má k dispozici, poskytovat mnohé služby, jež nezahrnují žádné donucení s výjimkou opatření prostředků zdaněním; a snad kromě některých krajních křídel liberálního hnutí nebyla žádoucnost toho, aby vláda takové úkoly podnikala, nikdy popírána. V devatenáctém století však byly tyto služby stále jen druhořadého a převážně tradičního významu a liberální teorie je málo rozebírala, pouze zdůrazňovala, že je lépe takové služby ponechat v rukou místní spíše než ústřední vlády. Vůdčí úvahou byla obava, že by se ústřední vláda stala příliš mocnou, a naděje, že soutěž mezi různými místními orgány bude účinně kontrolovat a usměrňovat rozvoj těchto služeb žádoucím směrem.

Obecný růst bohatství a nové aspirace, jejichž uspokojení tím bylo umožněno, od té doby vedly k obrovskému růstu těchto služebních činností a učinily nezbytným mnohem vyhraněnější postoj k nim, než jaký kdy klasický liberalismus zaujal. Nelze pochybovat o tom, že existuje mnoho takových služeb, ekonomům známých jako „veřejné statky“, které jsou vysoce žádoucí, avšak nemohou být poskytovány tržním mechanismem, protože jsou-li poskytovány, prospívají každému a nelze je omezit jen na ty, kdo jsou ochotni za ně platit. Od elementárních úkolů ochrany před zločinem či zabránění šíření nakažlivých nemocí a jiných zdravotnických služeb až po velkou rozmanitost problémů, jež velké městské aglomerace vyvolávají nejnaléhavěji, lze požadované služby poskytovat jen tehdy, jsou-li prostředky na úhradu jejich nákladů opatřeny zdaněním. To znamená, že mají-li být tyto služby vůbec poskytovány, musí být přinejmenším jejich financování, ne-li nutně i jejich provoz, svěřeno do rukou orgánů, jež mají daňovou pravomoc. To nemusí znamenat, že je vládě dáno výlučné právo tyto služby poskytovat, a liberál si bude přát, aby zůstala otevřena možnost, že až budou objeveny způsoby, jak takové služby poskytovat soukromým podnikáním, bude to možné učinit. Zachová si rovněž tradiční preferenci, aby tyto služby byly pokud možno poskytovány místními spíše než ústředními orgány a hrazeny z místních daní, neboť tímto způsobem zůstane zachováno alespoň nějaké spojení mezi těmi, kdo z určité služby mají prospěch, a těmi, kdo za ni platí. Nad tento rámec však liberalismus stěží vyvinul nějaké určité zásady, jimiž by se řídila politika v této rozsáhlé oblasti stále rostoucího významu.

Neschopnost uplatnit obecné zásady liberalismu na nové problémy se projevila v průběhu vývoje moderního sociálního státu. Ačkoli mělo být možné dosáhnout mnoha jeho cílů v rámci liberálního uspořádání, vyžadovalo by to pomalý experimentální proces; touha dosáhnout jich nejbezprostředněji účinnou cestou však všude vedla k opuštění liberálních zásad. Zatímco mělo být možné zejména poskytovat většinu služeb sociálního pojištění rozvojem instituce pro pravé soutěžní pojištění, a zatímco i minimální důchod zaručený všem mohl být vytvořen v rámci liberálního uspořádání, rozhodnutí učinit z celé oblasti sociálního pojištění vládní monopol a proměnit celý aparát zřízený k tomuto účelu ve velký stroj na přerozdělování důchodů vedlo k postupnému růstu vládou kontrolovaného sektoru hospodářství a k neustálému zmenšování té části hospodářství, v níž liberální zásady stále převládají.

15. Pozitivní úkoly liberálního zákonodárství

Tradiční liberální nauka se však nejen nedokázala přiměřeně vypořádat s novými problémy, nýbrž nikdy ani nevypracovala dostatečně jasný program pro rozvoj právního rámce uzpůsobeného k zachování účinného tržního řádu. Má-li systém svobodného podnikání působit blahodárně, nestačí, aby zákony splňovaly negativní kritéria nastíněná dříve. Je rovněž nezbytné, aby jejich pozitivní obsah byl takový, aby tržní mechanismus fungoval uspokojivě. To vyžaduje zejména pravidla, jež napomáhají zachování soutěže a co nejvíce brzdí rozvoj monopolních pozic. Tyto problémy byly liberální naukou devatenáctého století poněkud zanedbávány a systematicky je zkoumaly teprve nedávno některé „neoliberální“ skupiny.

Je však pravděpodobné, že v oblasti podnikání by se monopol nikdy nestal vážným problémem, kdyby vláda nepodporovala jeho rozvoj cly, určitými rysy práva obchodních společností a práva průmyslových patentů. Je otevřenou otázkou, zda jsou nad rámec toho, že se právnímu rámci dá takový charakter, aby napomáhal soutěži, nezbytná či žádoucí konkrétní opatření k potírání monopolu. Pokud ano, dávný zákaz spiknutí na omezení obchodu v common law mohl poskytnout základ pro takový vývoj, který však zůstal dlouho nevyužit. Teprve poměrně pozdě, počínaje Shermanovým zákonem z roku 1890 v USA a v Evropě většinou až po druhé světové válce, byly činěny pokusy o záměrné antitrustové a protikartelové zákonodárství, jež kvůli diskrečním pravomocem, které obvykle svěřovalo správním orgánům, nebylo zcela slučitelné s klasickými liberálními ideály.

Oblastí, v níž však neschopnost uplatnit liberální zásady vedla k vývoji, který stále více bránil fungování tržního řádu, je oblast monopolu organizované práce neboli odborů. Klasický liberalismus podporoval požadavky dělníků na „svobodu sdružování“ a snad právě proto se mu později nepodařilo účinně postavit proti vývoji odborů v instituce zákonem privilegované k používání donucení způsobem, jaký není dovolen nikomu jinému. Právě toto postavení odborů učinilo tržní mechanismus pro určování mezd z velké části nefunkčním, a je více než pochybné, zda lze tržní hospodářství zachovat, není-li soutěžní určování cen uplatňováno také na mzdy. Otázka, zda tržní řád bude i nadále existovat, či zda bude nahrazen centrálně plánovaným hospodářským systémem, může docela dobře záviset na tom, zda se nějakým způsobem podaří obnovit soutěžní trh práce.

Účinky tohoto vývoje se již projevují ve způsobu, jímž ovlivnily působení vlády v druhé hlavní oblasti, v níž se obecně věří, že fungující tržní řád vyžaduje pozitivní působení vlády: v zajištění stabilního měnového systému. Zatímco klasický liberalismus předpokládal, že zlatý standard poskytuje automatický mechanismus pro regulaci nabídky peněz a úvěru, který by byl dostatečný k zajištění fungujícího tržního řádu, historický vývoj ve skutečnosti vytvořil úvěrovou strukturu, která se ve vysoké míře stala závislou na záměrné regulaci ze strany ústřední autority. Tato kontrola, která byla po nějakou dobu svěřena do rukou nezávislých centrálních bank, byla v poslední době fakticky převedena na vlády, převážně proto, že se rozpočtová politika stala jedním z hlavních nástrojů měnové kontroly. Vlády se tak staly odpovědnými za určování jedné z podstatných podmínek, na nichž závisí fungování tržního mechanismu.

V tomto postavení byly vlády ve všech západních zemích donuceny, aby zajistily dostatečnou zaměstnanost při mzdách vyhnaných vzhůru působením odborů, sledovat inflační politiku, která působí, že peněžní poptávka roste rychleji než nabídka zboží. Tím byly hnány do zrychlující se inflace, již se zase cítí povinny potírat přímou kontrolou cen, jež hrozí učinit tržní mechanismus stále nefunkčnějším. Zdá se, že se to nyní stává cestou, jíž, jak již bylo naznačeno v historické části, bude tržní řád, který je základem liberálního systému, postupně ničen.

16. Intelektuální a materiální svoboda

Politické nauky liberalismu, na něž se tento výklad soustředil, se mnohým, kdo se za liberály považují, nebudou jevit jako celek jejich vyznání, ba ani jako jeho nejdůležitější část. Jak již bylo naznačeno, výraz „liberální“ byl často, a zvláště v poslední době, používán ve smyslu, v němž označuje především obecný postoj mysli, nikoli konkrétní názory na náležité funkce vlády. Je proto na místě se v závěru vrátit ke vztahu mezi oněmi obecnějšími základy veškerého liberálního myšlení a právními a ekonomickými naukami, abychom ukázali, že tyto druhé jsou nutným výsledkem důsledného uplatnění idejí, které vedly k požadavku intelektuální svobody, na níž se shodují všechny rozličné proudy liberalismu.

Ústřední přesvědčení, z něhož lze říci, že vyvěrají všechny liberální postuláty, spočívá v tom, že úspěšnější řešení problémů společnosti lze očekávat tehdy, nespoléháme-li na uplatnění daného vědění kohokoli jednotlivce, nýbrž podporujeme-li mezilidský proces výměny názorů, z něhož lze očekávat vzejití lepšího vědění. Byla to diskuse a vzájemná kritika rozdílných názorů lidí, odvozených z různých zkušeností, o nichž se předpokládalo, že usnadňují objevování pravdy, nebo alespoň nejlepší dosažitelné přiblížení se k pravdě. Svoboda pro individuální názor byla požadována právě proto, že každý jednotlivec byl pokládán za omylného, a objevení nejlepšího vědění se očekávalo jedině z onoho neustálého prověřování všech přesvědčení, jež zajišťuje svobodná diskuse. Či jinak řečeno, postupný pokrok směrem k pravdě se neočekával ani tak od síly individuálního rozumu (jemuž praví liberálové nedůvěřovali), jako spíše od výsledků mezilidského procesu diskuse a kritiky. I růst individuálního rozumu a vědění je pokládán za možný jen potud, pokud je jednotlivec součástí tohoto procesu.

Že pokrok vědění neboli pokrok, který intelektuální svoboda zajišťovala, a z něho plynoucí zvýšená moc lidí dosahovat svých cílů, je vrcholně žádoucí, byl jeden z nezpochybňovaných předpokladů liberálního vyznání. Někdy se, ne tak docela oprávněně, tvrdí, že jeho důraz spočíval výhradně na materiálním pokroku. Ač je pravda, že řešení většiny problémů očekával od pokroku vědeckého a technického poznání, spojoval s tím poněkud nekritickou, byť pravděpodobně empiricky opodstatněnou víru, že svoboda přinese pokrok i v mravní oblasti; zdá se být přinejmenším pravdou, že v obdobích postupující civilizace bývaly často šíře přijímány mravní názory, které byly v dřívějších dobách uznávány jen nedokonale či jen zčásti. (Snad je pochybnější, zda rychlý intelektuální pokrok, který svoboda vyvolávala, vedl také k růstu estetické vnímavosti; liberální nauka si však v tomto ohledu nikdy nečinila nárok na jakýkoli vliv.)

Všechny argumenty na podporu intelektuální svobody se však vztahují i na případ svobody konání věcí neboli svobody jednání. Rozmanité zkušenosti, jež vedou k rozdílům názorů, z nichž vzniká intelektuální růst, jsou zase výsledkem rozdílného jednání různých lidí za různých okolností. Tak jako v oblasti intelektuální, i v oblasti materiální je soutěž nejúčinnějším objevným postupem, který povede k nalézání lepších způsobů sledování lidských cílů. Jen tehdy, lze-li vyzkoušet velmi mnoho různých způsobů konání věcí, bude existovat taková rozmanitost individuální zkušenosti, vědění a dovedností, že neustálý výběr nejúspěšnějších povede k trvalému zlepšování. Jelikož je jednání hlavním zdrojem individuálního vědění, na němž je založen společenský proces rozmnožování vědění, je argument pro svobodu jednání stejně silný jako argument pro svobodu názoru. A v moderní společnosti založené na dělbě práce a na trhu vzniká většina nových forem jednání v ekonomické oblasti.

Existuje však ještě jeden důvod, proč je svoboda jednání, zvláště v ekonomické oblasti, jež bývá tak často líčena jako podružná, ve skutečnosti stejně důležitá jako svoboda mysli. Je-li to mysl, která volí cíle lidského jednání, jejich uskutečnění závisí na dostupnosti potřebných prostředků, a jakákoli ekonomická kontrola, jež dává moc nad prostředky, dává také moc nad cíli. Nemůže být svobody tisku, jsou-li tiskařské nástroje pod kontrolou vlády, ani svobody shromažďování, jsou-li potřebné prostory takto kontrolovány, ani svobody pohybu, jsou-li dopravní prostředky vládním monopolem atd. To je důvod, proč vládní řízení veškeré ekonomické činnosti, často podnikané v marné naději, že poskytne hojnější prostředky pro všechny účely, vždy bez výjimky přineslo tvrdá omezení cílů, jež mohou jednotlivci sledovat. Je pravděpodobně nejvýznamnějším poučením politického vývoje dvacátého století, že kontrola materiální stránky života dala vládě, v tom, co jsme se naučili nazývat totalitními systémy, dalekosáhlou moc nad intelektuálním životem. Je to mnohost rozdílných a nezávislých činitelů ochotných dodávat prostředky, co nám umožňuje volit cíle, jež budeme sledovat.