Nejčastější omyl, k němuž dochází nejen při klasifikaci, ale i při definici kapitálu, spočívá v důrazu kladeném na technické hledisko namísto hlediska ekonomického. (Proti této praxi viz též J.F.E. Lotz, Handbuch der Staatswirthschaftslehre, Erlangen, 1837, I, 60 a násl., a F.B.W. v. Hermann, Staatswirthschaftliche Untersuchungen, München, 1874, s. 221 a násl.) Klasifikace statků na výrobní prostředky a spotřební statky (statky vyššího řádu a statky prvního řádu) je vědecky oprávněná, neshoduje se však s klasifikací bohatství na kapitál a nekapitál. Názor těch, kdo používají termín „kapitál" k označení všech položek bohatství, jež přinášejí trvalý příjem, se mi jeví jako stejně neudržitelný. Neboť rozšíří-li se pojem bohatství tak, aby zahrnoval pracovní sílu, a rozšíří-li se pojem příjmu tak, aby zahrnoval služby spotřebních statků jejich vlastníkům (viz Hermann, cit. dílo, s. 582 a násl. a G. v. Schmoller, „Die Lehre vom Einkommen in ihrem Zusammenhang mit den Grundprinzipien der Steuerlehre," Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft, XIX (1863), 53 a násl. a 76 a násl.), důsledné rozšíření této nauky vede k tezi, že pracovní síla (viz již N.F. Canard, Principes d'économie politique, Paris, 1801, s. 9, a J.B. Say, Cours complet d'économie politique pratique, Paris, 1840, s. 144), půda (viz Ehrenberg, Die Staatswirthschaft nach Naturgesetzen, Leipzig, 1819, s. 13; J.A. Oberndorfer, System der Nationalökonomie, Landshut, 1822, s. 207; „Lord Lauderdale on Public Wealth," The Edinburgh Review, IV, č. 8, [červenec 1804], 364; Hermann, cit. dílo, s. 221 a násl.; a L. v. Hasner, System der politischen Oekonomie, Prague, 1860, s. 294) a konečně i všechny spotřební statky jakékoli trvanlivosti (Hermann, cit. dílo, s. 225–226) musí být všechny nazývány kapitálem.

Správně chápáno však kapitál tvoří pouze ta množství ekonomických statků, jež máme v přítomnosti k dispozici pro budoucí časová období a jež lze použít k účelům, o jejichž povaze a ekonomickém charakteru jsem obšírně pojednal v textu této práce (s. 152). To znamená, že musí být současně splněny následující podmínky: (1) časové období, během něhož hospodařící jednotlivec disponuje potřebnými množstvími ekonomických statků, musí být dostatečně dlouhé, aby umožnilo uskutečnění výrobního procesu (v ekonomickém smyslu tohoto termínu, s. 157); a (2) objemy a druhy dostupných množství statků musí být takové, aby jejich prostřednictvím měl hospodařící jednotlivec přímou nebo nepřímou dispozici nad komplementárními statky vyššího řádu, jichž je třeba k výrobě statků nižšího řádu. Množství ekonomických statků, jež má hospodařící jednotlivec k dispozici po tak krátká časová období nebo v takových objemech, druzích či podobách, že se jejich produktivita ztrácí, tudíž nejsou kapitálem.

Nejdůležitější rozdíl mezi kapitálem na jedné straně a položkami bohatství, jež přinášejí příjem (půda, budovy atd.), na straně druhé spočívá v tom, že posledně jmenované jsou konkrétní trvanlivé statky, jejichž služby samy mají jak povahu statku, tak ekonomický charakter, zatímco kapitál představuje přímo nebo nepřímo kombinaci ekonomických statků vyššího řádu (tj. komplementárních množství těchto statků), jejichž služby mají rovněž ekonomický charakter, a proto přinášejí příjem, ale jejichž produktivita je v zásadě odlišné povahy než produktivita trvanlivého bohatství, které není kapitálem. Téměř všechny teoretické obtíže, jež vyvstaly v teorii kapitálu, lze vystopovat zpět k jazykovému zmatku spočívajícímu v zahrnutí obou výše uvedených zdrojů příjmu pod pojem kapitálu.

Skutečnost, že za rozvinutých obchodních poměrů se kapitál obvykle počítá v penězích a osobám, které jej potřebují, je rovněž nejčastěji nabízen v pohodlné podobě peněz, vedla k tomu, že kapitál bývá v běžném životě obecně chápán jako peněžní obnos. Je zřejmé, že toto pojetí kapitálu je příliš úzké a že určitá forma kapitálu zde byla povýšena na úroveň rodu samotného. Na druhé straně se opačného omylu dopustili ti, kdo peněžní kapitál nepovažují za pravý kapitál vůbec, nýbrž jej chápou pouze jako něco, co kapitál zastupuje. První z obou názorů je obdobou názoru merkantilistů, kteří za „bohatství“ považovali pouze peníze, zatímco druhý názor zastává řada odpůrců merkantilismu, kteří ve svém odporu zašli příliš daleko a peněžním obnosům nepřiznávají ani postavení pravého bohatství. (Z novějších autorů viz především Michel Chevalier, Cours d'économie politique Paris, 1866, III, 584ff., a H.C. Carey, Principles of Social Science Philadelphia, 1858, II, 337.) Ve skutečnosti je peněžní kapitál pouze jednou pohodlnou formou kapitálu, která se zvláště hodí pro užití za pokročilých obchodních poměrů. (Viz H. Brocher, „Zwei Worte über Kapital und Geld,“ Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, VII (1866), 33-37.) Karl Knies tuto skutečnost nejvýstižněji zdůrazňuje ve svém spise Die politische Oekonomie vom Standpunkte der geschichtlichen Methode (Braunschweig, 1853, p. 87): „Wir finden bei allen einzelnen Nationen in sofern eine Analogie der Entwicklung, als überall das Capital seine wirthschaftliche Kraft erst nach der Einführung und der verbreiteren Anwendung des Metallgeldes stärker entwickeln, seine ausgedehntere Macht erst auf den höheren Culturstufen entfalten kann.“ Peníze ovšem usnadňují převod kapitálu z jedné ruky do druhé, a zvláště také převod kapitálových statků a přeměnu kapitálu do jakékoli žádané podoby (jeho použití k jakémukoli žádanému účelu), avšak pojem peněz je pojmu kapitálu zcela cizí. (Viz E. Dühring, „Kritik des Kapitalbegriffs und seiner Rolle in der Volkswirthschaftslehre,“ Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, V ²⁴, 318–343, a F. Kleinwächter, „Beitrag zur Lehre vom Kapitale,“ ibid., IX ²⁵, 369–421).