Liberalismus

Napsáno v roce 1973 pro italskou Enciclopedia del Novicento, kde se článek objeví v italském překladu přibližně ve stejné době jako tato kniha.

1. Různá pojetí liberalismu

Tento výraz se dnes používá v řadě významů, které mají pramálo společného kromě toho, že označují otevřenost vůči novým myšlenkám, včetně některých, jež stojí v přímém protikladu k těm, které jím byly původně označovány během devatenáctého a v ranější části dvacátého století. Zde se budeme zabývat výhradně oním širokým proudem politických ideálů, který v onom období pod jménem liberalismu působil jako jedna z nejvlivnějších intelektuálních sil utvářejících vývoj v západní a střední Evropě. Toto hnutí však vyvěrá ze dvou odlišných zdrojů a obě tradice, jež z nich vzešly, byť byly obecně v různé míře smíšeny, koexistovaly pouze v neklidném spojenectví a musí být jasně rozlišeny, má-li být vývoj liberálního hnutí pochopen.

Jedna tradice, mnohem starší než jméno „liberalismus“, sahá zpět do klasické antiky a svou novodobou podobu nabyla během pozdního sedmnáctého a osmnáctého století jakožto politické nauky anglických whigů. Poskytla vzor politických institucí, jejž většina evropského liberalismu devatenáctého století následovala. Byla to právě individuální svoboda, kterou „vláda podřízená zákonu“ zajistila občanům Velké Británie, jež vznítila hnutí za svobodu v zemích kontinentu, kde absolutismus zničil většinu středověkých svobod, které byly v Británii do velké míry zachovány. Tyto instituce však byly na kontinentu vykládány ve světle filozofické tradice velmi odlišné od evolučních pojetí převládajících v Británii, totiž racionalistického či konstruktivistického náhledu, který požadoval záměrnou přestavbu celé společnosti v souladu s principy rozumu. Tento přístup vyvěral z nové racionalistické filozofie, již rozvinul především René Descartes (avšak v Británii také Thomas Hobbes), a největšího vlivu nabyl v osmnáctém století prostřednictvím filozofů francouzského osvícenství. Voltaire a J.-J. Rousseau byli dvěma nejvlivnějšími postavami intelektuálního hnutí, jež vyvrcholilo Francouzskou revolucí a z něhož vyvěrá kontinentální čili konstruktivistický typ liberalismu. Jádrem tohoto hnutí, na rozdíl od britské tradice, nebyla ani tak určitá politická nauka jako spíše obecné duševní rozpoložení, požadavek osvobození od všech předsudků a všech přesvědčení, jež nemohla být rozumově odůvodněna, a požadavek úniku z autority „kněží a králů“. Jeho nejlepším vyjádřením je patrně výrok B. de Spinozy, že „svobodným člověkem je ten, kdo žije pouze podle příkazů rozumu“.

Tyto dva myšlenkové proudy, jež dodaly hlavní součásti toho, co se v devatenáctém století začalo nazývat liberalismem, se v několika zásadních postulátech, jako je svoboda myšlení, slova a tisku, shodovaly natolik, aby vytvořily společnou opozici vůči konzervativním a autoritářským názorům, a aby se tudíž jevily jako součást společného hnutí. Většina stoupenců liberalismu by rovněž vyznávala víru v individuální svobodu jednání a v jakousi rovnost všech lidí, avšak bližší zkoumání ukazuje, že tato shoda byla zčásti jen slovní, neboť klíčové výrazy „svoboda“ a „rovnost“ byly používány v poněkud odlišných významech. Zatímco pro starší britskou tradici byla hlavní hodnotou svoboda jednotlivce ve smyslu ochrany zákonem proti veškerému svévolnému donucení, v kontinentální tradici zaujímal nejvyšší místo požadavek sebeurčení každé skupiny ohledně její formy vlády. To vedlo k brzkému spojení a téměř ztotožnění kontinentálního hnutí s hnutím za demokracii, jež se zabývá problémem odlišným od toho, který byl hlavním předmětem zájmu liberální tradice britského typu.

Během období svého utváření tyto myšlenky, které se v devatenáctém století staly známými jako liberalismus, ještě nebyly tímto jménem označovány. Přídavné jméno „liberální“ postupně nabývalo svého politického podtextu během pozdější části osmnáctého století, kdy bylo užíváno v takových příležitostných spojeních, jako když Adam Smith psal o „liberálním plánu rovnosti, svobody a spravedlnosti“. Jakožto jméno politického hnutí se však liberalismus objevuje teprve na počátku následujícího století, nejprve když byl v roce 1812 použit španělskou stranou Liberales, a o něco později, když byl přijat jako stranické jméno ve Francii. V Británii se takto začal používat teprve poté, co se whigové a radikálové spojili do jediné strany, jež se od počátku 40. let devatenáctého století stala známou jako Liberální strana. Jelikož radikálové byli inspirováni z velké části tím, co jsme popsali jako kontinentální tradici, dokonce i anglická Liberální strana v době svého největšího vlivu spočívala na splynutí obou zmíněných tradic.

Vzhledem k těmto skutečnostem by bylo zavádějící nárokovat výraz „liberální“ výlučně pro jednu z obou odlišných tradic. Bývaly příležitostně označovány jako typ „anglický“, „klasický“ či „evoluční“ a jako typ „kontinentální“ či „konstruktivistický“. V následujícím historickém přehledu budou zvažovány oba typy, ale jelikož pouze první z nich rozvinul určitou politickou nauku, pozdější systematický výklad se na něj bude muset soustředit.

Zde je třeba zmínit, že USA nikdy nerozvinuly liberální hnutí srovnatelné s tím, jež zasáhlo většinu Evropy během devatenáctého století, soupeřilo v Evropě s mladšími hnutími nacionalismu a socialismu, dosáhlo vrcholu svého vlivu v 70. letech devatenáctého století a poté zvolna upadalo, ale stále určovalo ovzduší veřejného života až do roku 1914. Důvodem nepřítomnosti obdobného hnutí v USA je hlavně to, že hlavní aspirace evropského liberalismu byly z velké části vtěleny do institucí Spojených států již od jejich založení, a zčásti to, že vývoj politických stran tam nebyl příznivý růstu stran založených na ideologiích. Vskutku to, co se v Evropě nazývá nebo nazývalo „liberálním“, se dnes v USA s jistým oprávněním nazývá „konzervativním“; zatímco v poslední době se tam výraz „liberální“ používá k označení toho, co by se v Evropě nazývalo socialismem. Avšak o Evropě platí stejně tak, že žádná z politických stran, jež používají označení „liberální“, se dnes nedrží liberálních principů devatenáctého století.