Ať se ceny, jinými slovy množství skutečně směňovaného zboží, vtiskují našim smyslům sebevíce, a tvoří proto obvyklý předmět vědeckého zkoumání, nejsou nikterak nejzákladnějším rysem hospodářského jevu směny. Tento ústřední rys spočívá spíše v lepším opatření, jež si dvě osoby mohou prostřednictvím obchodu učinit k uspokojení svých potřeb. Hospodařící osoby usilují co nejvíce zlepšit své hospodářské postavení. Za tím účelem se vůbec věnují hospodářské činnosti. A za tímtéž účelem také, kdykoli toho lze dosáhnout prostřednictvím obchodu, směňují zboží. Ceny jsou pouze průvodními projevy těchto činností, příznaky hospodářské rovnováhy mezi hospodářstvími jednotlivců.

Otevřou-li se zdymadla mezi dvěma klidnými vodními plochami o různé úrovni, zvlní se hladina vlnami, které postupně opadnou, až se voda opět ustálí. Vlny jsou pouze příznaky působení sil, které nazýváme tíže a tření. Ceny zboží, jež jsou příznaky hospodářské rovnováhy v rozdělení majetku mezi hospodářstvími jednotlivců, se těmto vlnám podobají. Silou, která je žene k hladině, je poslední a všeobecná příčina veškeré hospodářské činnosti, snaha lidí uspokojit své potřeby co nejúplněji, zlepšit své hospodářské postavení. Ale protože ceny jsou jedinými jevy tohoto procesu, jež jsou bezprostředně vnímatelné, protože jejich velikosti lze přesně měřit a protože je nám každodenní život ustavičně klade před oči, bylo snadné dopustit se omylu spočívajícího v tom, že se velikost ceny pokládala za podstatný rys směny, a v důsledku tohoto omylu dopustit se dalšího omylu spočívajícího v tom, že se množství zboží ve směně pokládala za rovnocenná. Výsledkem byla nedozírná škoda pro naši vědu, neboť spisovatelé v oblasti teorie ceny se ztráceli v pokusech vyřešit problém objevení příčin údajné rovnosti mezi dvěma množstvími zboží.⁷⁰ Jedni shledali příčinu v rovných množstvích práce vynaložené na zboží. Druzí ji shledali v rovných výrobních nákladech. A dokonce vznikl spor o to, zda se zboží dává jedno za druhé proto, že jsou rovnocenná, či zda jsou rovnocenná proto, že se směňují. Avšak taková rovnost hodnot dvou množství zboží (rovnost v objektivním smyslu) nemá nikde žádnou skutečnou existenci.

Omyl, na němž byly tyto teorie založeny, vychází okamžitě najevo, jakmile se osvobodíme od jednostrannosti, jež dříve v pozorování jevů ceny převládala. Jedinými množstvími zboží, jež lze nazvat rovnocennými (v objektivním smyslu toho slova), jsou množství, jež v daném okamžiku lze libovolně směňovat — totiž tak, že nabídne-li se jedno ze dvou množství zboží, lze za ně získat druhé, a naopak. Avšak rovnocenné hodnoty tohoto druhu nejsou v lidském hospodářském životě nikde přítomny. Kdyby bylo zboží rovnocenné v tomto smyslu, nebylo by důvodu, proč by za nezměněných tržních poměrů nemohla být každá směna schopna obrácení. Předpokládejme, že A směnil svůj dům za farmu B nebo za částku 20 000 tolarů. Kdyby se toto zboží stalo rovnocenným v objektivním smyslu toho slova v důsledku transakce, nebo kdyby již bylo rovnocenné předtím, než k ní došlo, není důvodu, proč by oba účastníci neměli být ochotni obrátit obchod okamžitě. Zkušenost nám však praví, že v případě tohoto druhu by ani jeden z obou k takovému uspořádání nedal svolení.

Týž postřeh lze učinit i za nejvýše rozvinutých podmínek obchodu, a to dokonce i ve vztahu k nejprodejnějším druhům zboží. Ať si kdokoli koupí obilí na obilní burze nebo cenné papíry na burze cenných papírů a pokusí se je opět prodat dříve, než nastane změna tržních poměrů, nebo ať se pokusí prodat a koupit jednotlivé jednotky téhož druhu zboží současně, a snadno se přesvědčí, že rozdíl mezi nabídkovými a poptávkovými cenami není pouhou náhodou, nýbrž všeobecným rysem společenského hospodářství.

Zboží, jež lze proti sobě směňovat v určitých přesných množstvích (například peněžní obnos a množství nějakého jiného hospodářského statku), jež lze za sebe libovolně směňovat prodejem nebo koupí, zkrátka zboží, jež je rovnocenné v objektivním smyslu toho slova, tedy neexistuje — ani na daných trzích a v daném okamžiku. A co je důležitější, hlubší pochopení příčin, jež vedou ke směně zboží a k lidskému obchodu vůbec, nás učí, že rovnocenné hodnoty tohoto druhu jsou již samou povahou věci naprosto nemožné a vůbec nemohou ve skutečnosti existovat.

Správná teorie cen tedy nemůže mít za úkol vysvětlovat údajnou „rovnost hodnoty“ mezi dvěma množstvími zboží, když taková rovnost vpravdě nikde neexistuje. V tomto rámci by byl subjektivní charakter hodnoty a povaha směny zcela nepochopeny. Správná teorie ceny musí být namísto toho zaměřena k tomu, aby ukázala, jak jsou hospodařící lidé ve své snaze uspokojit své potřeby co nejúplněji vedeni k tomu, aby dávali zboží (totiž určitá množství zboží) za jiné zboží. V tomto zkoumání budu postupovat v souladu s metodami sledovanými všeobecně v tomto díle, počínaje nejjednoduššími jevy a postupně přecházeje ke složitějším jevům tvorby cen.

1. Tvorba ceny v izolované směně

V předchozí kapitole jsme viděli, že možnost hospodářské směny zboží závisí na tom, že hospodařící osoba disponuje zbožím, jež má pro ni menší hodnotu než jiné zboží, jímž disponuje jiná hospodařící osoba, která obě zboží oceňuje obráceně. Pouhé vyslovení této podmínky však silně naznačuje existenci mezí, uvnitř nichž se tvorba ceny musí v každém daném případě odehrávat.

Pro názornost předpokládejme, že 100 jednotek obilí A má pro něj tutéž hodnotu jako 40 jednotek vína. Je od počátku zřejmé, že A nebude za žádných okolností ochoten dát ve směně více než 100 jednotek obilí za 40 jednotek vína, neboť kdyby tak učinil, byly by jeho potřeby po směně opatřeny hůře než předtím. Ke směně přistoupí jen tehdy, umožní-li mu opatřit své potřeby lépe, než by bylo možné bez směny. Bude ochoten směnit své obilí za víno jen tehdy, bude-li muset dát méně než 100 jednotek obilí za 40 jednotek vína. Ať tedy cena 40 jednotek vína může nakonec ve směně obilí A za víno nějaké jiné hospodařící osoby být jakákoli, tolik je jisté, že vzhledem k hospodářskému postavení A nemůže dosáhnout 100 jednotek obilí.

Nenajde-li A žádnou jinou hospodařící osobu, pro niž má menší množství než 100 jednotek obilí větší důležitost než 40 jednotek vína, nebude nikdy v postavení, aby mohl směnit své obilí za víno. V takovém případě by základy pro hospodářskou směnu obou zboží, pokud jde o A, nebyly přítomny. Najde-li však A druhou hospodařící osobu, B, pro niž mají například jen 80 jednotek obilí hodnotu rovnou 40 jednotkám vína, jsou předpoklady pro hospodářskou směnu mezi A a B zcela jistě přítomny (za předpokladu, že oba muži situaci rozpoznají a žádné překážky nestojí v cestě provedení směny), a zároveň je tvorbě ceny stanovena druhá mez. Vyplývá-li z hospodářské situace A, že cena 40 jednotek vína musí být pod 100 jednotkami obilí (neboť jinak by mu transakce nepřinesla žádný hospodářský zisk), vyplývá z hospodářské situace B, že za jeho 40 jednotek vína musí být nabídnuto větší množství než 80 jednotek obilí. Ať je tedy cena, jež se nakonec ustaví pro 40 jednotek vína v hospodářské směně mezi A a B, jakákoli, tolik je jisté, že se musí utvořit mezi mezemi 80 a 100 jednotek obilí, nad 80 a pod 100 jednotek.

Snadno lze nahlédnout, že A by mohl opatřit uspokojení svých potřeb lépe, i kdyby měl dát 99 jednotek obilí za 40 jednotek vína, a že B by jednal na druhé straně hospodárně, kdyby přijal jako málo jako 81 jednotek obilí směnou za svých 40 jednotek vína. Ale protože je pro obě hospodařící osoby příležitost využít mnohem větší hospodářskou výhodu, zaměří každá z nich své úsilí k tomu, aby co největší podíl hospodářského zisku obrátila ve svůj prospěch. Výsledkem je jev, který v běžném životě nazýváme smlouváním. Každý z obou smlouvajících se bude snažit získat co největší díl hospodářského zisku, jejž lze odvodit z využití směnné příležitosti, a i kdyby se snažil dosáhnout jen spravedlivého podílu na zisku, bude nakloněn požadovat tím vyšší ceny, čím méně ví o hospodářském stavu druhého smlouvajícího a čím méně zná krajní mez, k níž je druhý ochoten zajít.

Jaký bude číselný výsledek tohoto cenového souboje?

Je jisté, jak jsme viděli, že cena 40 jednotek vína bude vyšší než 80 jednotek a nižší než 100 jednotek obilí. Avšak stejně jisté se mi zdá, že výsledek směny se ukáže být někdy příznivější jednomu a někdy příznivější druhému z obou smlouvajících, podle jejich rozličných osobitostí a podle jejich větší či menší znalosti obchodního života a v každém případě i situace druhého smlouvajícího. Při formulaci všeobecných zásad však není důvodu předpokládat, že jeden či druhý z obou smlouvajících bude mít zdrcující hospodářské nadání, nebo že jiné okolnosti budou působit více ve prospěch jednoho než druhého. Za předpokladu hospodářsky stejně schopných osob a rovnosti ostatních okolností se proto odvažuji vyslovit jako všeobecné pravidlo, že snahy obou smlouvajících získat co největší možný zisk se budou vzájemně ochromovat, a že cena bude proto stejně vzdálena od obou krajních mezí, mezi nimiž se může ustavit.

V našem případě bude cena za množství vína o 40 jednotkách, na níž se oba smlouvající nakonec shodnou, ležet uvnitř mezí 80 a 100 jednotek obilí, s dalším omezením, že musí být vyšší než 80 a nižší než 100 jednotek. Pokud jde o její polohu mezi těmito mezemi, jsou-li oba smlouvající jinak ve stejném postavení, bude rovna 90 jednotkám obilí. Nepřevládá-li však tato rovnost v jejich situacích, nebyla by směna za jinou cenu mezi oběma mezemi hospodářsky nemožná.

Co bylo řečeno o tvorbě ceny v tomto případě, platí obdobným způsobem pro každý jiný. Kdekoli existují základy pro hospodářskou směnu dvou zboží mezi dvěma hospodařícími osobami, stanoví povaha samotného vztahu určité meze, uvnitř nichž se musí tvorba ceny odehrávat, má-li mít směna vůbec hospodářský charakter. Tyto meze jsou dány různými množstvími zboží, jež jsou pro každého smlouvajícího rovnocenná (rovnocenná v subjektivním smyslu). (V právě uvažovaném příkladu jsou například 100 jednotek obilí rovnocenné 40 jednotkám vína pro A, a 80 jednotek obilí je rovnocenných témuž množství vína pro B.) Uvnitř těchto mezí směřuje cena k tomu, aby byla určena na průměru obou rovnocenných hodnot (a tudíž v našem příkladu na 90 jednotkách obilí, průměru 80 a 100 jednotek).

Množství zboží, jež se v hospodářské směně dávají jedno za druhé, jsou tedy přesně určena hospodářskou situací panující v každém jednotlivém případě. Je pravda, že lidská libovůle má jistou míru vlivu na výsledek, neboť uvnitř určitých mezí lze směňovat různá množství zboží, aniž by tím směnná operace ztratila svůj hospodářský charakter. Ale stejně jisté je, že protichůdné snahy smlouvajících odvodit z transakce co největší možný zisk se ve většině případů vyrovnají, a že ceny budou proto mít sklon ustálit se na průměru krajních možných mezí. Vstoupí-li do hry jiné činitele, založené na osobnostech obou hospodařících osob nebo na jiných vnějších podmínkách ovlivňujících transakci, mohou se ceny odchýlit od této přirozené střední polohy mezi dříve vysvětlenými mezemi, aniž by tím směnné operace ztratily hospodářský charakter. Tyto odchylky však nejsou hospodářské povahy, jsouce založeny na osobních vlastnostech nebo na zvláštních vnějších příčinách, které nemají hospodářský charakter.

2. Tvorba ceny za monopolu

V předchozím oddíle jsem obrátil pozornost ke skutečnosti, že tvorba ceny a rozdělení zboží se řídí určitými zákony, a to tím, že jsem nejprve uvážil nejjednodušší možný případ, v němž se směna zboží odehrává mezi dvěma hospodařícími osobami, jež nejsou ovlivněny hospodářskou činností jiných osob. Tento případ, který by bylo lze nazvat izolovanou směnou, je nejběžnější formou lidského obchodu v raných stadiích vývoje civilizace. Jeho význam přetrval do pozdějších dob v řídce osídlených zaostalých krajinách a není zcela nepřítomen ani za vyspělých hospodářských podmínek, neboť jej lze pozorovat ve vysoce rozvinutých hospodářstvích všude tam, kde se odehrává směna zboží, jež má hodnotu jen pro dvě hospodařící osoby, nebo kde jiné zvláštní okolnosti hospodářsky izolují dvě osoby.

Avšak s pokrokem civilizace se případy, v nichž jsou základy pro hospodářskou směnu zboží přítomny pouze pro dvě hospodařící osoby, vyskytují méně často. Vlastní-li například A koně, který má pro něj hodnotu rovnou hodnotě 10 měřic obilí, kdyby je získal, byl by s to lépe opatřit uspokojení svých potřeb, i kdyby zvíře směnil byť jen za 11 měřic obilí. Pro zemědělce B naproti tomu, který má velkou zásobu obilí, ale postrádá koně, by kůň, kdyby jej získal, byl rovnocenný 20 měřicím jeho obilí, a byl by s to lépe opatřit uspokojení svých potřeb, i kdyby dal 19 měřic obilí za koně A. Zemědělec B2 by byl ochoten dát za koně 29 měřic obilí a zemědělec B₃ dát 39 měřic. V tomto případě podle toho, co bylo řečeno dříve, existuje nejen základ pro směnu obou zboží mezi A a jedním druhým zemědělcem, ale A může v hospodářské směně dát svého koně kterémukoli z obilních zemědělců a kterýkoli z nich jej může hospodářsky získat směnou.

Co bylo právě řečeno, stává se ještě zřejmějším, uvážíme-li případ, v němž existují základy pro hospodářské směnné operace s obilními zemědělci nejen pro A, nýbrž i pro několik jiných majitelů koní, A2, A₃ atd. Předpokládejme, že jen 8 měřic obilí pro A2 a jen 6 pro A₃ by, kdyby byly získány, mělo hodnotu rovnou jednomu z jejich koní. Nemůže být pochyb o tom, že by v tomto případě existovaly základy pro hospodářské směny mezi každým z chovatelů zvířat a každým z obilních zemědělců.

V obou těchto případech máme co činit se vztahy mnohem složitějšími než ten, který byl představen v prvním oddíle této kapitoly. V prvním případě existují základy pro hospodářské směnné operace mezi monopolistou (v nejširším smyslu tohoto pojmu) a každým z několika dalších hospodařících jedinců, kteří jsou ve svém úsilí využít směnných příležitostí, jež se před nimi otevírají, vzájemně v soutěži o monopolizovaný statek. Ve druhém případě jsou základy pro hospodářské směnné operace dány současně na jedné straně pro každého z několika vlastníků jednoho statku a na druhé straně pro každého z několika vlastníků jiného statku; na každé straně jsou tedy tyto osoby vzájemně v soutěži.

Začnu jednodušším z obou případů, v němž panuje soutěž mezi několika hospodařícími osobami o monopolizovaný statek, a později přejdu ke složitějšímu případu utváření cen, kdy panuje soutěž na obou stranách.

A. Utváření cen a rozdělení statků za soutěže několika osob o jediný nedělitelný monopolizovaný statek.

V popisu utváření ceny v izolované směně (s. 194) jsme viděli, že v každém jednotlivém případě existuje jisté rozpětí neurčitosti, v jehož mezích se utváření ceny může uskutečnit, aniž by směna ztratila svůj hospodářský ráz, a že rozsah tohoto rozpětí závisí na povaze dané směnné situace. Viděli jsme též, že cena, jež má sklon se vytvořit, je taková, která hospodářské zisky dosažitelné z využití vztahu stojícího před dvěma vyjednavači rozděluje mezi ně rovným dílem, a že existuje tudíž v každém daném případě jistý průměr, k němuž cena směřuje. V této souvislosti jsem však poukázal na to, že hospodářské vlivy nikterak v rámci tohoto rozpětí volnosti nestanoví bod, v němž se utváření ceny nutně musí uskutečnit.

Má-li například hospodařící jedinec A koně, jenž pro něj nemá hodnotu vyšší než 10 bušlů obilí, kdyby je měl získat, zatímco pro B, který sklidil bohatou úrodu obilí, má 80 bušlů hodnotu rovnající se koni, kdyby nějakého získal, je jasné, že základy pro hospodářskou směnu koně A za obilí B jsou dány, pokud A i B tento vztah rozpoznají a mají moc směnu těchto statků skutečně provést. Avšak stejně jisté je, že cena koně se může vytvořit v širokém rozpětí mezi 10 a 80 bušly obilí a může se přiblížit kterémukoli z obou krajních bodů, aniž by tím zanikl hospodářský ráz směny. Je ovšem nanejvýš nepravděpodobné, že se cena koně ustálí na 11 nebo 12 bušlech či na 78 nebo 79 bušlech obilí. Jisté však je, že nejsou dány vůbec žádné hospodářské příčiny, jež by zcela vylučovaly možnost vytvoření i těchto cen. Zároveň je rovněž jasné, že transakce se může přirozeně uskutečnit jen mezi A a B, dokud B nenajde žádného soutěžitele ve svém úsilí získat koně A směnou.

Předpokládejme však, že B1 přece jen má soutěžitele, B2, který buď nemá tak velkou hojnost obilí jako B1, anebo potřebuje koně méně naléhavě. Přesto B2 cení koně tak vysoko jako 30 bušlů obilí, a mohl by tudíž lépe zajistit uspokojení svých potřeb, kdyby dal za koně A 29 bušlů obilí. Je jasné, že základy pro hospodářskou směnu koně za nějaké množství obilí existují mezi B2 a A stejně jako mezi B1 a A. Jelikož však jen jeden ze dvou soutěžitelů o koně A jej může skutečně získat, vyvstávají dvě otázky: (a) S kterým ze dvou soutěžitelů uzavře monopolista A směnnou transakci? a (b) Jaké budou meze, v jejichž rámci se utváření ceny uskuteční?

Odpověď na první otázku vyplývá z následujících úvah. Hodnota koně A je pro B2 rovna 30 bušlům jeho obilí. Lépe by tedy zajistil uspokojení svých potřeb, kdyby dal A za jeho koně až 29 bušlů svého obilí. Tím není nikterak řečeno, že B2 ihned nabídne A za koně 29 bušlů. Jisté však je, že se rozhodne učinit i tuto nabídku, aby čelil soutěži B1, jak jen to bude možné, neboť by jednal velmi nehospodárně, kdyby se v krajním případě nespokojil i s tak malým ziskem ze směny, jaký by mohl získat ze směny 29 bušlů obilí za koně A. Naproti tomu B1 by zjevně jednal nehospodárně, kdyby v soutěži o koně A dovolil B2, aby jej získal za cenu 29 bušlů obilí, neboť hospodářský zisk B1 by byl stále značný, kdyby dal za koně 30 bušlů obilí nebo více a tím hospodářsky vyloučil B2 ze směnné transakce.⁷¹

Tak skutečnost, že existuje cenové rozpětí, v jehož rámci by se směnná transakce stala nehospodárnou pro B2, ale stále by byla hospodárná pro B1, staví B1 do postavení, v němž může pro sebe získat zisky plynoucí ze směny tím, že učiní transakci hospodářsky nemožnou pro svého soutěžitele.

Jelikož by A zajisté jednal nehospodárně, kdyby svůj monopolizovaný statek nepřevedl na toho soutěžitele, jenž je s to nabídnout mu zań nejvyšší cenu, není nic jistějšího, než že se směnná transakce v této konkrétní hospodářské situaci uskuteční mezi A a B1.

Pokud jde o druhou otázku (meze, v jejichž rámci se utváření ceny uskuteční), je jisté, že cena, kterou B1 dá A, nemůže dosáhnout 80 bušlů obilí, neboť při této ceně by transakce pro B1 ztratila svůj hospodářský ráz. Cena rovněž nemůže klesnout pod 30 bušlů obilí. Neboť utváření ceny by pak spadlo do mezí, kde by směnná transakce byla stále výhodná pro B2, jenž by tudíž měl hospodářský zájem soutěžit tak dlouho, dokud by cena opět nedosáhla meze 30 bušlů. V našem případě se tedy cena musí nutně vytvořit v mezích mezi 30 a 80 bušly obilí.⁷²

Účinkem soutěže B2 tak je, že utváření ceny ve směně statků mezi A a B1 se již neuskuteční v širokých mezích mezi 10 a 80 bušly obilí, jak by tomu bylo jinak, nýbrž v užších mezích mezi 30 a 80 bušly obilí. Neboť jen je-li cena stanovena v těchto mezích, plyne A i B1 hospodářský zisk z transakce současně s hospodářským vyloučením soutěže B2. Tak se znovu objevuje prostý vztah izolované směny, s tím jediným rozdílem, že meze, v jejichž rámci se utváření ceny uskuteční, se zúžily. Odhlédneme-li od tohoto rozdílu, stávají se zde plně použitelnými zásady, jež již byly vyloženy pro případ izolované směny.

Předpokládejme nyní, že k oběma dřívějším soutěžitelům o koně A, B1 a B2, se připojí třetí soutěžitel, B₃. Byla-li by hodnota koně pro tohoto třetího jedince rovna 50 bušlům obilí, je z toho, co bylo právě řečeno, jasné, že transakce se opět uskuteční mezi A a B1, ale cena se vytvoří v mezích mezi 50 a 80 bušly. Objeví-li se čtvrtý soutěžitel, B₄, pro něhož by kůň A měl hodnotu rovnou 70 bušlům obilí, transakce se stále uskuteční mezi A a B1, ale cena se vytvoří v mezích mezi 70 a 80 bušly.

Teprve když na scénu vstoupí soutěžitel, například hospodařící jedinec B₅, pro něhož má monopolizovaný statek hodnotu až 90 bušlů obilí, uskuteční se transakce mezi A a tímto posledním soutěžitelem a cena koně se stanoví mezi 80 a 90 bušly obilí. Je jasné, že nový soutěžitel využije směnné příležitosti stojící před ním ke svému hospodářskému prospěchu a že bude s to hospodářsky vyloučit ze směny všechny ostatní soutěžitele (včetně B1). Utváření ceny se uskuteční mezi 80 a 90 bušly obilí, protože jednak soutěžitel B1 může být hospodářsky vyloučen z transakce jen cenou nejméně 80 bušlů obilí, což brání ceně klesnout pod tuto úroveň, a protože jednak cena nemůže překročit 90 bušlů obilí ani jich dosáhnout, neboť transakce by pak pro B₅ ztratila svůj hospodářský ráz.

To, co bylo řečeno, platí pro každý jiný případ, v němž existují základy pro směnné operace mezi monopolistou směňujícím nedělitelný statek za nějaký jiný statek nabízený několika dalšími hospodařícími jedinci. Shrneme-li to, dospíváme k následujícím zásadám: (1) Soutěží-li několik hospodařících jedinců, pro každého z nichž jsou dány základy pro hospodářskou směnu, o jediný nedělitelný monopolizovaný statek, bude tím soutěžitelem, který statek získá, ten, pro něhož je tento statek ekvivalentem největšího množství statku nabízeného zań ve směně. (2) Utváření ceny se uskuteční v mezích, jež jsou stanoveny ekvivalenty dotyčného monopolizovaného statku pro ony dva soutěžitele, kteří nejdychtivěji nebo v nejsilnějším soutěžním postavení usilují o provedení směny. (3) V těchto mezích se cena stanoví podle zásad utváření ceny, jež již byly prokázány pro izolovanou směnu.

B. Utváření cen a rozdělení statků za soutěže o několik jednotek monopolizovaného statku.

V předchozím oddíle jsme za předmět svého zkoumání zvolili nejprostší případ monopolu, v němž monopolista přináší na trh jediný nedělitelný statek a v němž se proces utváření ceny uskutečňuje pod vlivem soutěže několika hospodařících jedinců o tento statek.

Složitější případ, o němž si nyní přeji pojednat, je takový, v němž základy pro hospodářské směnné operace existují současně mezi monopolistou, jenž má k dispozici množství monopolizovaného statku, na jedné straně a několika hospodařícími jedinci na straně druhé, kteří mají k dispozici množství nějakého jiného statku.

Předpokládejme, že nově získaný kůň by měl pro sedláka $B_1$B1​, jenž má velké množství obilí, ale žádné koně, hodnotu rovnou 80 bušlům jeho obilí. Pro sedláka $B_2$B2​ by měl nově získaný kůň hodnotu rovnou 70 bušlům obilí, pro $B_3$B3​ 60, pro $B_4$B4​ 50, pro $B_5$B5​ 40, pro $B_6$B6​ 30, pro $B_7$B7​ 20 a pro $B_8$B8​ jen 10 bušlů obilí. Druhý kůň by měl pro každého z těchto sedláků hodnotu o 10 bušlů nižší než hodnota prvního, třetí hodnotu o 10 bušlů nižší než druhý a tak dále, přičemž každý další kůň by měl hodnotu o 10 bušlů nižší než kůň předchozí (pokud je v každém případě dalšího koně vůbec zapotřebí). Podstatné rysy této hospodářské situace lze podat v tabulce (viz následující stranu).

Přinese-li monopolista A na trh jen jednoho koně, je jisté, v souladu s argumentem předchozího oddílu, že jej $B_1$B1​ získá za cenu někde mezi 70 a 80 bušly obilí.

Počet bušlů obilí, jež se rovnají hodnotě dalšího koně získaného směnou

	1. kůň	2. kůň	3. kůň	4. kůň	5. kůň	6. kůň	7. kůň	8. kůň
Pro $B_1$B1​	80	70	60	50	40	30	20	10
Pro $B_2$B2​	70	60	50	40	30	20	10
Pro $B_3$B3​	60	50	40	30	20	10
Pro $B_4$B4​	50	40	30	20	10
Pro $B_5$B5​	40	30	20	10
Pro $B_6$B6​	30	20	10
Pro $B_7$B7​	20	10
Pro $B_8$B8​	10

Předpokládejme však, že monopolista přinese na trh nikoli pouze jednoho, nýbrž tři koně. Zde se zabýváme případem, jenž tvoří předmět zkoumání tohoto oddílu, a otázka zní: který (nebo kteří) z osmi sedláků získá koně přivedené na trh monopolistou a jaká cena bude účtována?

Pro odpověď se obraťme na svou tabulku. Ukazuje se, že první kůň získaný $B_1$B1​ by pro něj měl hodnotu rovnou 80 bušlům, druhý hodnotu rovnou 70 bušlům a třetí hodnotu rovnou jen 60 bušlům obilí. V této situaci by $B_1$B1​ jednal hospodárně, kdyby získal jednoho koně za cenu mezi 70 a 80 bušly a tím hospodářsky vyloučil ze směny všechny své soutěžitele. Jednal by však nehospodárně, pokud jde o druhého koně, kdyby zań nabídl 70 bušlů nebo více, neboť takovou směnou by uspokojení jeho potřeb nebylo zajištěno lépe než dříve. U třetího koně, za cenu, jež by vyloučila $B_2$B2​ z transakce a jež musí být tudíž rovna nejméně 70 bušlům obilí, by hospodářská nevýhoda pro $B_1$B1​, a tedy nehospodářský ráz takové směny, vyšla najevo ještě zřetelněji.

Hospodářská situace je v tomto případě tedy taková, že jednak $B_1$B1​ může vyloučit všechny své soutěžitele ze získání kteréhokoli ze tří koní jen tím, že za každého z nich připustí cenu 70 bušlů obilí nebo více, zatímco jednak může za tuto cenu hospodárně koupit jen jednoho koně a zhoršil by své hospodářské postavení, kdyby za tutéž cenu koupil i zbylé dva.

Jelikož předpokládáme, že $B_1$B1​ je jedincem jednajícím hospodárně, nebude vylučovat své soutěžitele ze směny bezúčelně nebo ke své vlastní újmě. Bude je vylučovat ze získání množství monopolizovaného statku jen tehdy a jen do té míry, pokud tím může pro sebe získat hospodářskou výhodu, jíž by se musel vzdát, kdyby ostatním soutěžitelům dovolil množství monopolizovaného statku koupit. V našem případě se tudíž, kde je vyloučení všech soutěžitelů o monopolizovaný statek pro $B_1$B1​ hospodářskou situací učiněno hospodářsky nemožným, ocitne v postavení, v němž je nucen nechat $B_2$B2​ podílet se na koupi množství monopolizovaného statku. Bude mít dokonce s $B_2$B2​ společný zájem na tom, aby cena jednotky monopolizovaného statku, v tomto případě cena koně, byla stanovena na co nejnižší úrovni za daných okolností. Zdaleka ne že by hnali cenu koně k 70 bušlům obilí nebo výše, $B_1$B1​ stejně jako $B_2$B2​ budou tudíž mít zájem na tom, aby cena byla stanovena tak hluboko pod 70 bušly obilí, jak je v dané hospodářské situaci možné.

V tomto úsilí budou $B_1$B1​ a $B_2$B2​ omezeni soutěží ostatních soutěžitelů, především soutěží $B_3$B3​. Budou se muset shodnout na ceně, při níž budou ostatní soutěžitelé o monopolizovaný statek (včetně $B_3$B3​) hospodářsky vyloučeni z transakce. Tak se v případě tří koní cena vytvoří mezi 60 a 70 bušly obilí. Při ceně stanovené v těchto mezích by $B_1$B1​ mohl získat dva koně a $B_2$B2​ jednoho koně, v každém případě hospodárně, zatímco všichni ostatní soutěžitelé by byli zároveň vyloučeni ze získání množství monopolizovaného statku.

Utváření ceny v těchto mezích je jediným možným výsledkem. Byla-li by cena nižší než 60 bušlů, $B_3$B3​ by nebyl vyloučen z transakce, a snažil by se tudíž získat pro sebe zisk, jenž by plynul z využití příležitosti stojící před ním. Jelikož však $B_1$B1​ a $B_2$B2​ jsou hospodařící jedinci a jelikož jsou s to získat značnou hospodářskou výhodu i při vyšší ceně, nedovolí, aby k tomu došlo. Dosáhla-li by naproti tomu cena meze 70 bušlů obilí nebo ji překročila, byl by $B_1$B1​ s to koupit jen jednoho koně a $B_2$B2​ vůbec žádného, a jen jeden z koní nabízených k prodeji by se tudíž skutečně prodal. V případě tří koní je tedy utváření ceny mimo meze 60 a 70 bušlů obilí hospodářsky nemožné.

Kdyby A přinesl na trh 6 koní, mohli bychom obdobnou úvahou ukázat, že $B_1$B1​ by získal 3 koně, že $B_2$B2​ by získal 2 koně, že $B_3$B3​ by získal jednoho koně a že cena koně by se vytvořila mezi 50 a 60 bušly obilí. Kdyby A přinesl na trh 10 koní, $B_1$B1​ by získal 4 koně, $B_2$B2​ 3 koně, $B_3$B3​ 2 koně, $B_4$B4​ jednoho koně a cena by se vytvořila mezi 40 a 50 bušly obilí. Kdyby monopolista A nabídl k prodeji ještě větší množství monopolizovaného statku, není pochyb jednak o tom, že stále menší počet sedláků by byl hospodářsky vyloučen z koupě množství monopolizovaného statku, a jednak o tom, že cena daného množství monopolizovaného statku by byla stlačena na postupně nižší úrovně.

Představíme-li si, že symboly $B_1$B1​, $B_2$B2​ atd. zastupují nikoli jednotlivé jedince, nýbrž skupiny obyvatelstva určité země (přičemž $B_1$B1​ označuje skupinu hospodařících jedinců, kteří jsou nejdychtivější a v nejsilnějším soutěžním postavení směnit obilí za monopolizovaný statek, $B_2$B2​ označuje skupinu hospodařících jedinců, kteří jsou další v pořadí co do dychtivosti a soutěžní síly, a tak dále), získáme model monopolního obchodu, jak se ve skutečnosti jeví za podmínek každodenního života.

Shledáváme, že třídy lidí velmi rozdílné kupní síly soutěží o množství monopolizovaných statků přicházejících na trh. Jak bylo prokázáno u jednotlivých jedinců, shledáváme, že některé z těchto tříd hospodářsky vylučují ostatní z koupě. Pozorujeme, že tříd lidí, jež se musí vzdát spotřeby monopolizovaného statku, přibývá tím více, čím menší je množství statku přivedeného na trh, a naopak že monopolizovaný statek proniká k třídám nižší kupní síly tím více, čím větší je množství uvedené na trh.

S těmito změnami pozorujeme, jak ceny monopolizovaných statků stoupají a klesají.

Shrneme-li, co bylo řečeno, dospíváme k následujícím zásadám:

(1) Množství monopolizovaného statku nabízené k prodeji monopolistou získávají ti soutěžitelé o ně, jimž jsou jednotky monopolizovaného statku ekvivalentem největších množství statku nabízeného zań ve směně. Monopolizovaný statek se rozděluje takovým způsobem, že množství statku daného ve směně, jež je ekvivalentem jedné jednotky monopolizovaného statku, je stejné pro každého z kupujících podílů monopolizovaného statku (například 50 bušlů obilí rovnajících se jednomu koni).

(2) Utváření ceny se uskuteční v mezích, jež jsou stanoveny ekvivalentem jedné jednotky monopolizovaného statku pro jedince nejméně dychtivého a nejméně schopného soutěžit, který se ještě účastní směny, a ekvivalentem jedné jednotky monopolizovaného statku pro nejdychtivějšího a nejschopnějšího soutěžit z oněch soutěžitelů, kteří jsou hospodářsky vyloučeni ze směny.

(3) Čím větší množství monopolizovaného statku monopolista nabídne k prodeji, tím méně bude soutěžitelů o něj, kteří budou hospodářsky vyloučeni ze získání jeho podílů, a tím úplněji budou tímto statkem zásobeni ti hospodařící jednotlivci, kteří by byli s to získat jeho podíly i tehdy, kdyby k prodeji byla nabídnuta menší množství.

(4) Čím větší množství monopolizovaného statku monopolista nabídne k prodeji, tím níže bude muset z hlediska kupní síly a ochoty obchodovat sestoupit mezi třídami soutěžitelů o monopolizovaný statek, aby prodal celé množství, a tím nižší bude tudíž také cena jedné jednotky monopolizovaného statku.

C. Vliv ceny stanovené monopolistou na množství monopolizovaného statku, které lze prodat, a na rozdělení statku mezi soutěžiteli o něj.

Monopolista zpravidla nepřináší na trh daná množství monopolizovaného statku se záměrem prodat za všech okolností celé množství a vyčkat na výsledek soutěže při určení ceny, jako je tomu při dražbě. Jeho obvyklý postup je spíše takový, že přinese množství svého monopolizovaného statku na trh nebo je udržuje připravené k prodeji a žádá za ně pevnou cenu za jednotku. Důvod toho lze obecně nalézt v praktických ohledech, zejména ve skutečnosti, že způsob prodeje statků popsaný v předchozím oddíle vyžaduje jak současné shromáždění co největšího počtu soutěžitelů o monopolizovaný statek, tak dodržení četných formalit, má-li být cena určena společným působením všech zúčastněných působivých hospodářských činitelů. Tyto ohledy zřejmě činí použití této metody odbytu vhodným pouze ve zvláštních a nepříliš častých případech.

Kdykoli může monopolista počítat se shromážděním všech nebo alespoň dostatečného počtu soutěžitelů a kdykoli lze nezbytné formality dodržet bez nepřiměřených hospodářských obětí (jako v případě dražby monopolizovaného předmětu ve známé dražební síni, oznámené s určitým předstihem), použije ovšem metodu popsanou v předchozím oddíle jako tu, která mu nejjistěji umožní zbavit se celého množství monopolizovaného statku, jenž má k dispozici, nejhospodárnějším způsobem. Dražbu zvolí také tehdy, musí-li v omezeném časovém období úplně rozprodat značnou zásobu monopolizovaného statku. Avšak běžný postup, který monopolista při odbytu svého zboží přijímá, bude, jak již bylo řečeno, takový, při němž má dostupná množství monopolizovaného statku připravená k prodeji, ale nabízí soutěžitelům o něj jen dílčí množství za cenu, kterou stanovil.

Tam, kde monopolista stanoví cenu jednotky monopolizovaného statku a nechává soutěžící kupce zvolit množství, jež odpovídají jejich potřebě statku za danou cenu, a kde je tudíž otázka tvorby ceny z bezprostředního problému od počátku vyloučena, jsou otázkami, které musíme zkoumat: (1) Kteří soutěžitelé budou hospodářsky vyloučeni ze získání množství monopolizovaného statku při každé dané úrovni ceny jeho jednotky? (2) Jaký bude vliv vyšší či nižší úrovně, na níž monopolista cenu stanoví, na prodaná množství monopolizovaného statku? a (3) Jakým způsobem bude množství monopolizovaného statku skutečně prodané rozděleno mezi jednotlivé soutěžitele o něj?

Především je zřejmé, že kdyby monopolista stanovil cenu jednotky monopolizovaného statku na tak vysoké úrovni, že by jeho jednotka neměla hodnotu rovnající se ceně požadované monopolistou ani pro soutěžitele, který je nejdychtivější a nejlépe schopen směnu uskutečnit, byli by všichni soutěžitelé o monopolizovaný statek vyloučeni ze získání jakýchkoli jeho podílů a k žádným prodejům by vůbec nemohlo dojít. Tak by tomu bylo, v situaci popsané v tabulce na straně 204, kdyby monopolista A stanovil cenu koně na 100, nebo dokonce jen na něco málo více než 80 měřic obilí, neboť je jasné, že hospodářská směna by byla při tak vysoké ceně nemožností pro kteréhokoli z osmi soutěžitelů o monopolizovaný statek zmíněných v našem příkladu.

Předpokládejme však, že monopolista stanoví cenu koně na nižší úrovni, než je ta, která by hospodářsky vyloučila všechny soutěžitele o monopolizovaný statek ze získání jeho množství. Ve své snaze zlepšit svá hospodářská postavení se bezpochyby chopí nabízené příležitosti a skutečně vstoupí do směnných transakcí s monopolistou v mezích vyložených v předchozím oddíle. Je však jasné, že úroveň ceny bude podstatným určujícím činitelem rozsahu těchto transakcí. Kdyby například A stanovil cenu koně na 75 měřic obilí, mohl by B₁ hospodářsky koupit jednoho koně. Kdyby byla cena stanovena na 62 měřic obilí, koupil by B₁ dva koně a B₂ jednoho koně. Kdyby cena činila 54 měřic obilí, koupil by B₁ tři, B₂ dva a B₃ jednoho koně. Při ceně 36 měřic obilí by B₁ koupil pět, B₂ čtyři, B₃ tři, B₄ dva a B₅ jednoho koně, a tak dále.

Rozšíříme-li náš příklad jako dříve a představíme-li si, že symboly B₁, B₂, B₃ atd. představují skupiny soutěžitelů, kteří se liší kupní silou a svou touhou obchodovat, vidíme nejzřetelněji vliv, jejž na hospodářství vykonávají ceny stanovené monopolistou na různých úrovních. Čím vyšší je cena, tím početnější budou jednotlivci nebo třídy jednotlivců, kteří jsou úplně vyloučeni ze spotřeby monopolizovaného statku, tím skrovnější bude zásobení ostatních tříd obyvatelstva, jež nejsou úplně vyloučeny, a tím menší budou množství monopolizovaného statku, která může monopolista prodat. Se snižováním ceny naproti tomu bude postupně méně hospodařících jednotlivců nebo tříd jednotlivců úplně vyloučeno ze získání jakýchkoli množství monopolizovaného statku, zásobení jednotlivců, kteří se obchodu účastnili již při vyšších cenách, bude úplnější a prodeje monopolisty se budou postupně zvyšovat.

To, co bylo právě řečeno, lze přesněji vyjádřit v podobě následujících zásad:

(1) Když monopolista stanoví cenu jednotky monopolizovaného statku, jsou soutěžiteli o monopolizovaný statek vyloučenými ze získání jeho množství ti, pro něž je jedna jednotka monopolizovaného statku rovnocenná množství statku nabízeného směnou, které je rovné ceně monopolizovaného statku nebo menší.

(2) Soutěžitelé o množství monopolizovaného statku, pro něž je jedna jeho jednotka rovnocenná množství statku nabízeného směnou, které je větší než cena stanovená monopolistou, se zásobí množstvími monopolizovaného statku až po mez, při níž se pro ně jedna jeho jednotka stává rovnocennou množství statku nabízeného směnou, jež je rovné monopolní ceně. Množství monopolizovaného statku, které každý z těchto soutěžitelů získá při každé ceně stanovené monopolistou, je určeno základy pro hospodářské směnné úkony existujícími pro každého jednotlivce při dané ceně.

(3) Čím výše stanoví monopolista cenu jednotky monopolizovaného statku, tím větší bude třída soutěžitelů o monopolizovaný statek, kteří jsou vyloučeni z jeho získání, tím méně úplně budou tímto statkem zásobeny ostatní třídy obyvatelstva a tím menší budou prodeje monopolisty. Opačné vztahy platí v opačném případě.

D. Zásady monopolního obchodování (politika monopolisty).

Ve dvou předchozích oddílech jsem vyložil vliv většího či menšího množství monopolizovaného statku nabízeného k prodeji na určení jeho ceny a vliv vyšší či nižší ceny stanovené monopolistou na množství monopolizovaného statku, které bude prodáno. V obou případech jsem pojednal o vlivu přijaté politiky na rozdělení monopolizovaného statku mezi jednotlivé soutěžitele o něj.

V celé analýze jsme viděli, že monopolista není jedinou osobou, která určuje běh hospodářských událostí nebo je v něm rozhodující. Nejenže si obecná zásada všech hospodářských směn statků, podle níž musí obě strany ze směny vytěžit hospodářskou výhodu, zachovává v případě monopolu svou platnost neztenčenou, ale monopolista není v ovlivňování běhu hospodářských událostí ani uvnitř obchodního rozpětí vymezeného tímto činitelem zcela neomezený. Jak jsme viděli, přeje-li si monopolista prodat určité množství monopolizovaného statku, nemůže cenu stanovit libovolně. A stanoví-li cenu, nemůže zároveň určit množství, které bude za jím stanovenou cenu prodáno. Nemůže tudíž prodat velká množství monopolizovaného statku a zároveň způsobit, aby se cena ustálila na tak vysoké úrovni, jaké by dosáhla, kdyby na trh uvedl menší množství. Nemůže ani stanovit cenu na určité úrovni a zároveň prodat tak velké množství, jaké by mohl prodat za nižší ceny. Co mu však dává výjimečné postavení v hospodářském životě, je skutečnost, že má v každém daném případě na vybranou mezi určením množství monopolizovaného statku, jež má být obchodováno, a jeho ceny. Tuto volbu činí sám a bez ohledu na ostatní hospodařící jednotlivce, přihlížeje pouze ke své hospodářské výhodě. Je tedy v jeho moci regulovat cenu tím, že nabídne k prodeji menší či větší množství monopolizovaného statku, nebo regulovat množství obchodovaného monopolizovaného statku tím, že zvýší či sníží cenu, vždy v souladu se svým hospodářským zájmem.

Monopolista tudíž zvýší svou cenu, v mezích, mezi nimiž mají směnné úkony hospodářskou povahu, předvídá-li větší hospodářský zisk z prodeje malých množství monopolizovaného statku za vysokou cenu. Sníží svou cenu, shledá-li pro sebe výhodnějším uvádět na trh větší množství monopolizovaného statku za nižší cenu. Zpočátku stanoví cenu co nejvýše a uvede tak na trh jen malá množství monopolizovaného statku, později cenu krok za krokem snižuje, aby zvýšil prodeje, a vykořisťuje tím postupně všechny třídy obyvatelstva, může-li dosáhnout největšího hospodářského zisku tím, že se bude řídit tímto postupem. Avšak velká množství monopolizovaného statku bude uvádět na trh za nižší ceny od počátku, velí-li tak jeho hospodářská výhoda. Za jistých okolností může mít dokonce příležitost přenechat část množství monopolizovaného statku, jež má k dispozici, zničení, místo aby je uvedl na trh, nebo, se stejným výsledkem, ponechat nevyužitou či zničit část odpovídajících výrobních prostředků, jež má k dispozici, místo aby je použil k výrobě monopolizovaného statku. Tuto politiku by přijal tehdy, kdyby ho uvedení celého množství monopolizovaného statku, jež má přímo nebo nepřímo k dispozici, na trh nutilo nabídnout je třídám obyvatelstva, které mají tak malou kupní sílu nebo touhu po statku, že by navzdory většímu množství uvedenému na trh byla výsledná cena tak nízká, že by měl menší zisk, než jaký by bylo možné získat zničením části množství monopolizovaného statku, jež má k dispozici, a prodejem pouze zbytku za vyšší cenu třídám obyvatelstva majícím větší kupní sílu.⁷³

Bylo by zcela mylné předpokládat, že cena monopolizovaného statku vždy, nebo i jen obvykle, stoupá či klesá v přesně nepřímém poměru k množstvím uvedeným na trh monopolistou, nebo že obdobná úměrnost existuje mezi cenou stanovenou monopolistou a množstvím monopolizovaného statku, které lze prodat. Přinese-li například monopolista na trh 2 000 místo 1 000 jednotek monopolizovaného statku, cena jedné jednotky nemusí nutně klesnout ze 6 zlatých, řekněme, na 3 zlaté. Naopak, v závislosti na hospodářské situaci může v jednom případě klesnout jen na 5 zlatých, řekněme, ale v jiném až na pouhé 2 zlaté. Za jistých okolností tudíž mohou být celkové příjmy, jež monopolista získá z prodeje většího množství monopolizovaného statku, přesně tytéž jako celkové příjmy plynoucí z prodeje menšího množství. Za jiných okolností však mohou být větší či menší. Kdyby monopolista v našem příkladu prodal 1 000 jednotek monopolizovaného statku, jeho celkové příjmy by činily 6 000 zlatých. Za 2 000 jednotek by však nutně nezískal také 6 000 zlatých, nýbrž snad až 10 000 nebo jen 4 000 zlatých, podle okolností daného případu. Důvod toho spočívá v posledku ve skutečnosti, že existují velmi velké rozdíly ve stupnicích rovnocenností pro jednotlivé jednotlivce vzhledem k různým statkům. Tak B například může hodnotit první jednotku, kterou získá z určitého statku, jako rovnocennou 10 jednotkám statku, jejž dává směnou, druhou jako rovnocennou 9 jednotkám, třetí jako rovnocennou 4 jednotkám a čtvrtou jako rovnocennou pouze jedné jednotce statku daného směnou. Vzhledem k jinému statku by se naproti tomu výše uvedená stupnice mohla jevit jako 8, 7, 6, 5, … Předpokládejme, že prvním statkem je obilí a že druhým je jakýsi předmět přepychu. Je jasné, že zvýšení množství uvedeného na trh nad určitý bod by způsobilo mnohem rychlejší pokles (a že snížení množství uvedeného na trh by způsobilo mnohem rychlejší vzestup) ceny obilí než ceny předmětu přepychu.

Předpokládáme-li, že všichni monopolisté jsou hospodařící jednotlivci vědomí si své výhody, pak jejich politika nesměřuje přirozeně ani ke stanovení co nejnižší ceny, ani k prodeji co největšího množství monopolizovaného statku. Nesměřuje ani ke zpřístupnění monopolizovaného statku co největšímu počtu hospodařících jednotlivců nebo skupin jednotlivců, ani k zásobení každého jednotlivce monopolizovaným statkem v co nejúplnější míře. Monopolista nemá na tom všem žádný zájem. Jeho hospodářská politika směřuje k dosažení maximálního zisku z množství monopolizovaného statku, jež má k dispozici. Nedraží tudíž celé množství monopolizovaného statku, jež má k dispozici, nýbrž uvádí na trh místo toho jen takové množství, které slibuje při očekávané ceně přinést mu největší zisk. Nestanoví cenu na přesné úrovni, při níž může prodat celé množství monopolizovaného statku, jenž má k dispozici, nýbrž místo toho na úrovni, jež nejspíše přinese maximální zisk. Správnou hospodářskou politikou z jeho hlediska je zřejmě nabídnout k prodeji jen taková množství monopolizovaného statku nebo stanovit cenu na takové úrovni, jež přinese v obou případech největší zisk.

Z monopolistického hlediska by jeho politika byla nesprávná, kdyby navzdory tomu, že by mohl dosáhnout vyššího zisku uvedením menšího množství monopolizovaného statku na trh, přesto prodal větší množství. Jeho politika by byla ještě nehospodárnější, kdyby místo toho, aby se omezil na výrobu množství monopolizovaného statku, jehož prodej mu slibuje nejvyšší zisk, toto množství zvýšil, s vynaložením hospodářských statků a jiných obětí ze své strany, a přesto způsobil, že by jeho výsledný zisk byl menší. Bylo by nesprávné, kdyby stanovil cenu tak nízko, že by sice mohl prodat větší množství, ale získal by menší zisk, než kdyby stanovil cenu výše. Především by jeho politika byla nesprávná, kdyby stanovil cenu monopolizovaného statku tak nízko, že by nemohl plně zásobit všechny kupce o něj soutěžící, pro něž by směna byla při této ceně hospodářská, a kdyby se někteří z nich museli obejít bez statku. Situace tohoto druhu by byla zřetelným důkazem, že stanovil cenu příliš nízko.

To, co zde bylo řečeno, je podpořeno zkušeností a dějinami. Politiky všech monopolistů byly, jak jejich hospodářské činnosti jasně dokládají, vedeny v souladu s výše uvedenými úvahami. Nizozemská východoindická společnost v sedmnáctém století nechala zničit část kořeninových rostlin na Molukách. Velké zásoby koření byly často spáleny ve Východní Indii a tabák v Severní Americe. Cechy se rozmanitými prostředky snažily co nejvíce omezit počet řemeslníků (dlouhým učením, zákazem více než určitého počtu učňů atd.). Všechna tato opatření byla z monopolistického hlediska správná, neboť množství jednotlivých monopolizovaných komodit dostávající se na trh byla regulována způsobem příznivým pro monopolisty nebo pro korporace monopolistů. Když svobodnější obchod, vznik továren a jiné vlivy zabránily cechům samostatně regulovat množství statků vstupujících na trh, stala se celá cechovní organizace neúčinnou, pokud jde o její monopolistickou povahu. Monopolistické pokuty a podobná opatření přímo ovlivňující tvorbu ceny ihned ustoupily před náporem větších množství statků přinesených na trh. Původně byly tyto pokuty zamýšleny k tomu, aby jednotlivce (zvané podbízeči ceny!), kteří neuměli ocenit zájem celého cechu nebo korporátního tělesa monopolistů, podrobily omezením výhodným pro monopolistickou skupinu. Když byla cechům odňata moc ovládat množství statků přinášených na trh, nemohly již být jejich předpisy vynucovány. Nejúzkostlivější starostí všech členů cechu byla vždy regulace odbytu řemeslných výrobků tak, aby byla prodávána jen taková množství, jež odpovídala jejich zájmu. Ti, kdo do této regulace zasahovali, byli cechy vždy považováni za jejich nejnebezpečnější protivníky, proti nimž se neustále dovolávaly ochrany u vlád. Trhlina v jejich regulační činnosti, kterou způsobila velká množství průmyslových výrobků dodávaných velkovýrobou, znamenala pád cechovního systému.

Shrneme-li to, co bylo řečeno v tomto oddíle, shledáváme, že pro každé množství statku, jež se monopolista rozhodne prodat, je cena určena nezávisle na jeho vůli; že při každé ceně, již se rozhodne stanovit za jednotku monopolizovaného statku, je množství určeno nezávisle; že rozdělení statků se v obou případech řídí přesnými zákony; a že celý běh hospodářských událostí není veskrze nahodilý, nýbrž jej lze převést na určité zásady.

Ani skutečnost, že je v moci monopolisty zvolit si buď svou cenu, nebo prodávané množství, neimplikuje, jak jsme viděli, žádnou neurčitost hospodářských jevů vyplývajících z jeho rozhodnutí. Ačkoli má monopolista moc stanovit vyšší či nižší ceny nebo uvádět na trh větší či menší množství monopolizovaného statku, existuje pouze jediná konkrétní cena a pouze jediné konkrétní množství monopolizovaného statku uvedené na trh, jež nejpřesněji odpovídá jeho hospodářskému zájmu. Je-li tedy monopolista hospodařícím jedincem, nebude při určování své ceny nebo množství monopolizovaného statku, jež hodlá prodat, postupovat svévolně, nýbrž v souladu s určitými zásadami. Každá daná hospodářská situace stanoví určité meze, v jejichž rámci se musí tvorba ceny a rozdělení statků odehrávat, a jakákoli cena a rozdělení statků, které leží mimo tyto meze, je hospodářsky nemožné. Jevy monopolního obchodu nám tudíž skýtají obraz přísného souladu se zákony, a to ve všech ohledech. I zde ovšem mohou omyl a nedokonalá znalost vést k odchylkám, avšak ty jsou patologickými jevy společenského hospodářství a dokládají proti zákonům ekonomie právě tak málo, jako příznaky nemocného těla proti zákonům fyziologie.

3. Tvorba ceny a rozdělení statků za oboustranné soutěže

A. Vznik soutěže.

Pojem monopolisty bychom vykládali příliš úzce, kdybychom jej omezili na osoby, které jsou před soutěží jiných hospodařících jedinců chráněny státem nebo nějakým jiným orgánem společnosti. Existují osoby, jež v důsledku svého majetkového vlastnictví nebo zvláštního nadání či okolností mohou na trh uvádět statky, které je pro jiné hospodařící osoby fyzicky nebo hospodářsky nemožné nabízet konkurenčně. A i tam, kde zvláštní okolnosti tohoto druhu nejsou přítomny, často neexistuje žádná společenská překážka vzniku monopolistů. Každý řemeslník, který se usadí v místě, kde není žádná jiná osoba jeho konkrétního povolání, a každý obchodník, lékař či advokát, který se usadí v místě, kde nikdo dříve neprovozoval jeho řemeslo nebo povolání, je v jistém smyslu monopolistou, neboť statky, které nabízí společnosti ke směně, lze přinejmenším v četných případech získat jen od něho. Kroniky nejedného vzkvétajícího města vyprávějí o prvním tkalci, který se tam usadil, když bylo místo ještě malé a řídce osídlené. I dnes může cestovatel nalézt tento zvláštní druh monopolisty všude ve východní Evropě a v menších vesnicích dokonce i v Rakousku. Monopol, vykládaný jako skutečný stav, a nikoli jako společenské omezení volné soutěže, je tudíž zpravidla jevem dřívějším a primitivnějším, a soutěž jevem, který nastupuje v čase později. Každý, kdo chce vyložit jevy převládající za soutěže, shledá proto pro sebe výhodným začít s jevy monopolního obchodu.

Způsob, jímž se soutěž vyvíjí z monopolu, je úzce spjat s hospodářským pokrokem civilizace. Růst počtu obyvatel, vzrůstající potřeby jednotlivých hospodařících jedinců a jejich rostoucí bohatství nutí monopolistu, v mnoha případech i při zvyšování produkce, postupně vylučovat stále větší vrstvy obyvatelstva ze spotřeby monopolizovaného statku a zároveň mu umožňují stupňovat své ceny stále výše. Společnost se tak stává stále příhodnějším předmětem jeho monopolní vykořisťovatelské politiky. První řemeslník určitého druhu, první lékař nebo první advokát je v každém místě vítaným mužem. Naráží-li však na žádnou soutěž a místo vzkvétá, získá téměř bez výjimky po nějaké době mezi méně zámožnými vrstvami obyvatelstva pověst tvrdého a sobeckého muže, a i mezi zámožnějšími obyvateli místa bude pokládán za sobce. Monopolista nemůže vždy vyhovět rostoucím požadavkům společnosti na své zboží (nebo pracovní služby), a i kdyby vyhovět mohl, není odpovídající zvýšení jeho prodejů vždy v jeho hospodářském zájmu. Ve většině případů bude tudíž nucen volit mezi svými zákazníky a někteří ze soutěžitelů o jeho monopolizovaný statek buď nedostanou nic, nebo budou jím zásobeni jen neochotně a nedostatečně. I jeho zámožnější zákazníci budou často nacházet důvod ke stížnostem na nejrůznější nedbalost a na nákladnost jeho služeb.

Hospodářská situace, kterou jsme právě popsali, je obvykle taková, že sama potřeba soutěže vyvolává soutěž, pokud jí v cestě nestojí žádné společenské či jiné překážky. Naším dalším úkolem tedy bude zkoumat účinky výskytu soutěže na rozdělení, prodej a cenu zboží ve srovnání s obdobnými jevy pozorovanými za monopolu.

B. Účinek množství zboží nabízeného soutěžiteli na tvorbu ceny; účinek daných cen jimi stanovených na prodeje; a v obou případech účinek na rozdělení zboží mezi soutěžící kupce.⁷⁴

Pro usnadnění pochopení použiji jako základ tohoto zkoumání případ, jímž jsem ilustroval svůj výklad zásad monopolního obchodu. V tabulce na str. 204⁴ představují B₁, B₂, B₃ atd. jednotlivé sedláky nebo skupiny sedláků. Pro každého sedláka se první nově nabytý kůň rovná množství obilí uvedenému v prvním sloupci a každý další kůň se rovná množství obilí o 10 bušlů menšímu. Otázka, která před námi stojí, zní: jaký bude vliv většího nebo menšího množství zboží nabízeného k prodeji několika soutěžícími prodejci na cenu a na rozdělení zboží mezi soutěžitele o ně?

Předpokládejme nejprve, že existují dva soutěžitelé v nabídce, A₁ a A₂, a že dohromady mají k prodeji 3 koně, přičemž A₁ má dva koně a A₂ jednoho. Z toho, co bylo řečeno dříve, je zřejmé, že v tomto případě sedlák B₁ koupí 2 koně a sedlák B₂ jednoho koně. Cena bude mezi 60 a 70 bušly obilí, přičemž vyšší cena je nemožná kvůli hospodářskému zájmu obou sedláků B₁ a B₂ a nižší cena kvůli soutěži B₃. Mají-li A₁ a A₂ k prodeji šest koní, není o nic méně jisté, že B₁ z nich koupí tři, B₂ dva a B₃ jednoho a že cena bude mezi 50 a 60 bušly obilí atd.⁷⁵

Srovnáme-li cenu a rozdělení statků vyplývající z prodeje daného množství zboží několika soutěžícími prodejci se situací pozorovanou za monopolu, shledáváme úplnou analogii. Ať je dané množství zboží prodáno monopolistou, nebo několika soutěžiteli v nabídce, a nezávisle na způsobu, jímž bylo zboží původně rozděleno mezi soutěžící prodejce, je účinek na tvorbu ceny a na výsledné rozdělení zboží mezi soutěžící kupce přesně tentýž.

Ačkoli větší nebo menší množství prodaného statku má velmi rozhodující vliv na jeho cenu a rozdělení jak za monopolu, tak za soutěžního obchodu, skutečnost, že je určité množství zboží nabízeno samotným monopolistou, nebo několika soutěžiteli v nabídce, nemá na právě zmíněné jevy hospodářského života žádný vliv.

Podobný výsledek můžeme pozorovat tam, kde je zboží nabízeno k prodeji za dané ceny. Vyšší nebo nižší úroveň ceny má, jak jsme viděli, velmi důležitý vliv na celkové prodeje zboží i na množství, jež si každý soutěžící kupec skutečně pořídí. Avšak to, zda je zboží (za pevně stanovenou cenu) uváděno na trh pouze jedním, nebo několika hospodařícími jedinci, nemá žádný přímý a nutný vliv ani na celkové prodeje, ani na množství, jež si pořídí jednotliví hospodařící jedinci.

Zásady rozvinuté ohledně vlivu daných množství monopolizovaného zboží nabízeného k prodeji na jeho cenu (str. 203), ohledně vlivu daných cen na prodaná množství (str. 207) a v obou případech též ohledně jeho rozdělení mezi jednotlivé soutěžitele usilující je koupit, jsou tudíž plně použitelné na všechny případy, kdy řada hospodařících jedinců (soutěžitelů v poptávce) soutěží o množství zboží nabízeného k prodeji několika jinými hospodařícími jedinci (soutěžiteli v nabídce).

C. Účinek soutěže v nabídce statku na prodané množství a na cenu, za niž je nabízen (politiky soutěžitelů).

Právě jsem vyložil, že pro každé konkrétní množství statku nabízeného k prodeji se ustaví určitá cena, že při každé stanovené ceně existuje určitý objem prodejů, že v obou případech existuje též určité rozdělení prodaného zboží a že v těchto ohledech je nepodstatné, zda je dané množství uváděno na trh monopolistou, nebo několika soutěžiteli v nabídce.

Za jinak stejných podmínek bude cena a rozdělení statku tytéž, ať je například 1 000 jeho jednotek nabízeno k prodeji monopolistou, nebo několika soutěžiteli v nabídce. Ať je zboží nabízeno k prodeji monopolistou, nebo několika soutěžiteli za danou cenu — například za 3 jednotky nějakého jiného zboží za jednu jednotku nabízeného zboží —, celkové prodeje a rozdělení prodaného množství mezi jednotlivé soutěžící kupce budou přesně tytéž.

Má-li tudíž soutěž v nabídce vykonávat vůbec nějaký účinek na tvorbu ceny, celkové prodeje a rozdělení statku mezi jeho soutěžící kupce, musí být buď nabízena k prodeji různá množství statku, nebo se soutěžící prodejci musí ocitnout v situaci, kdy jsou nuceni stanovit za režimu soutěže v nabídce jiné ceny než za monopolu.

Vliv soutěže v nabídce zboží na množství nabízená k prodeji, na jeho rozdělení a na ceny, za něž je nabízeno, je tématem, jímž se budeme zabývat v dalším výkladu. Abychom si dotčené hospodářské jevy jasně postavili před oči, uvažme jednoduchý případ, kdy se množství monopolizovaného statku, jež má k dispozici monopolista, náhle dostane do rukou dvou soutěžitelů.

Monopolista zemřel a zanechal své zásoby monopolizovaného statku a výrobních prostředků dvěma dědicům rovným dílem. To je příkladem právě uvedeného jednoduchého případu. Není nemožné, že oba dědicové monopolisty budou namísto vzájemné soutěže působit jako společníci v jednom podniku a vést monopolní politiku (popsanou výše) svého zůstavitele. Nebo mohou vstoupit do vzájemného srozumění s cílem vykořisťovat spotřebitele a společně regulovat množství statku, jež nabízejí k prodeji, nebo ceny, které stanoví. Je dokonce myslitelné, že mohou bez výslovného srozumění, avšak „ve svém vzájemném dobře pochopeném zájmu“, sledovat vůči svým zákazníkům tutéž monopolní politiku, shledají-li ji ve svém vlastním hospodářském zájmu. V každém z těchto případů, jež lze pozorovat všude v hospodářském vývoji lidí,⁷⁶ bychom nepochybně narazili na tytéž jevy, jaké jsme dříve pozorovali u monopolního obchodu. Neboť oba hospodařící jedinci by pak nebyli soutěžiteli v nabídce, nýbrž monopolisty, a tudíž by nespadali do nynějšího pole rozpravy. Předpokládáme-li však, že každý z obou dědiců je odhodlán provozovat prodej dříve monopolizovaného statku nezávisle, máme před sebou případ skutečné soutěže a otázky, jež je třeba uvážit, znějí: jaká množství dříve monopolizovaného statku budou nyní, na rozdíl od předchozí situace, nabízena k prodeji a jaké nabídkové ceny stanoví oba soutěžitelé?

V předchozím oddíle jsme viděli, že je často v hospodářském zájmu monopolisty zdržet se uvádění částí celkového množství monopolizovaného statku, jež má k dispozici, na trh a zničit je nebo nechat zkazit, neboť z menšího množství svého zboží může často získat větší zisk, než kdyby celé dostupné množství prodal za nižší ceny. Předpokládejme, že monopolista má 1 000 liber monopolizovaného zboží a že v dané hospodářské situaci může buď prodat 800 liber za 9 uncí stříbra za libru, nebo se zbavit celého dostupného množství za 6 uncí stříbra za libru. Je tedy v jeho moci vzít za celé množství monopolizovaného zboží, jež má k dispozici, 6 000 uncí stříbra, nebo vzít za 800 liber z něho 7 200 uncí stříbra. Je-li monopolista hospodařícím jedincem sledujícím svůj vlastní zájem, není volba, kterou učiní, předmětem pochybnosti. Zničí 200 liber svého monopolizovaného zboží, nechá je zkazit nebo je jinak stáhne z obchodu a nabídne k prodeji jen zbývajících 800 liber — anebo, což vyjde nastejno, stanoví svou cenu na takové úrovni, aby se dosáhlo téhož výsledku.

Jsou-li však 1 000 liber dříve monopolizovaného zboží rozděleny mezi dva soutěžitele, stává se tato politika pro každého z nich okamžitě hospodářsky nemožnou. Kdyby jeden z obou zničil část množství, jež má k dispozici, nebo kdyby je nějakým jiným způsobem stáhl z obchodu, vyvolal by ovšem určité zvýšení ceny jednotky svého zboží. Avšak nikdy, nebo jen ve velmi vzácných případech, by tím dokázal získat větší zisk. Kdyby například A₁, první z obou soutěžitelů, zničil 200 z 500 liber dříve monopolizovaného zboží, jež má k dispozici, nebo je jinak stáhl z obchodu, způsobil by bezpochyby vzestup ceny statku — například ze 6 na 9 uncí stříbra za libru. Nezpůsobil by tím však, že by mu připadl větší celkový zisk. Důsledkem jeho jednání by bylo, že by A₂ získal 4 500 uncí stříbra místo 3 000, zatímco on sám by za ostatních 300 prodaných jednotek získal pouze 2 700 uncí stříbra (místo 3 000). Zamýšlený zisk by připadl výhradně jeho soutěžiteli a on sám by utrpěl podstatnou ztrátu.

Prvním účinkem výskytu soutěže v nabídce je tudíž to, že žádný ze soutěžitelů prodávajících zboží nemůže odvodit hospodářskou výhodu ze zničení nebo stažení části dostupného množství zboží ze směny — anebo, což vyjde nastejno, z ponechání výrobních prostředků dostupných pro jeho výrobu nevyužitých.

Soutěž odstraňuje též druhý jev hospodářského života, jenž je monopolu vlastní. Mám na mysli postupné vykořisťování jednotlivých společenských vrstev, o němž byla zmínka v předchozím oddíle. Viděli jsme, že pro monopolistu může být často výhodné uvádět zpočátku na trh jen malá množství monopolizovaného statku za vysoké ceny a prodávat vrstvám lidí s postupně nižší kupní silou jen pozvolna, aby tak postupně vykořisťoval všechny vrstvy lidí. Tento postup je soutěží okamžitě znemožněn. Kdyby se A₁ navzdory soutěži A₂ pokusil o postupné vykořisťování společenských vrstev tohoto druhu a uvedl na trh jen malá počáteční množství statku, pravděpodobně by nebyl schopen zvednout cenu natolik, aby si tím přivodil zisk, nýbrž by místo toho jen umožnil svému soutěžiteli vyplnit mezery vytvořené jeho jednáním a získat zamýšlený hospodářský zisk.

Ať už je tedy účinek skutečné soutěže na rozdělení statků a na tvorbu ceny jakýkoli jiný, je každopádně jisté, že dva ze společensky nejškodlivějších výhonků monopolu, popsaných dříve, jsou soutěží odstraněny. Ani zničení části dostupného množství zboží podléhajícího soutěži v nabídce, ani zničení části činitelů sloužících jeho výrobě, není v zájmu jednotlivých soutěžitelů, a postupné vykořisťování jednotlivých společenských vrstev se stává nemožným.

Soutěž má však pro hospodářský život lidí ještě jeden, mnohem důležitější důsledek. Mám na mysli zvýšení množství dříve monopolizovaného zboží, jež se stává dostupným hospodařícím lidem. Monopol obvykle způsobuje, že je k prodeji nabízena jen část množství statků, jež má monopolista k dispozici, nebo že je využita jen část dostupných výrobních prostředků. Skutečná soutěž tomuto nešvaru vždy okamžitě činí přítrž. Soutěž však obvykle má další účinek, totiž zvýšení dostupného množství dříve monopolizovaného zboží. Každopádně je velmi vzácným jevem, aby výrobní prostředky, jež mají souhrnně k dispozici dva nebo více soutěžících prodejců, byly tak úzce omezeny jako ty, jež má k dispozici monopolista. Ve velké většině případů tudíž několik soutěžitelů uvede na trh větší množství zboží než monopolista. Existence skutečné soutěže tak nejen způsobuje, že je k prodeji nabízeno celé skutečně dostupné množství zboží, nýbrž má i další a mnohem důležitější výsledek, totiž významné zvýšení množství, jež se stává dostupným. Není-li dáno přirozené omezení výrobních prostředků, znamená to, že stále více vrstev společnosti je s to spotřebovávat zboží za klesajících cen a že zásobování společnosti obecně se stává stále úplnějším.

V předchozím oddíle jsem uvedl důvody, proč monopolista zpravidla neuvádí na trh určitá pevná množství svého zboží a nečeká na určení ceny jako v dražbě, nýbrž stanoví pro své zboží určitou cenu a čeká na její účinek na prodeje. Něco podobného se děje, je-li prodejců zboží několik soutěžitelů. I v tomto případě každý z nich nabízí své zboží za stanovenou cenu, kterou vypočte tak, aby mu přinesla co největší výtěžek. Jeho chování se od chování monopolisty liší tím, že pro monopolistu bude často, jak jsme viděli, v jeho zájmu stanovit svou cenu tak vysoko, aby se ke spotřebitelům dostala jen část množství, jež má k dispozici, kdežto soutěž nutí každého soutěžitele stanovit svou cenu s ohledem na celé množství ve svých vlastních i v rukou svých soutěžitelů. Nehledě na omyl a nevědomost na straně dotčených hospodařících jedinců, se tudíž ceny tvoří pod vlivem celého množství, jež mají k dispozici všichni soutěžící dodavatelé. K tomu je třeba připojit skutečnost, že soutěž obecně značně zvyšuje dostupné množství zboží, jak jsme viděli. To jsou činitelé, kteří jsou zodpovědní za snížení cen, jež jsou důsledkem soutěže.

I samotné zaměření hospodářské činnosti hospodařících osob zapojených do výroby určitého statku je mocně ovlivněno existencí konkurence. Monopolista se přirozeně snaží zpřístupnit monopolizovaný statek pouze vyšším společenským vrstvám a vyloučit z jeho spotřeby všechny společenské vrstvy s nižší kupní silou. Zpravidla je pro něj mnohem výhodnější, a vždy pohodlnější, dosahovat velkých zisků z malých množství než malých zisků z větších množství. Avšak konkurence, jíž jde o využití i toho nejmenšího hospodářského prospěchu, kdekoli je to možné, má sklon sestupovat se svými statky až k nejnižším společenským vrstvám, které hospodářská situace v daném okamžiku připouští. Monopolista má moc v určitých mezích regulovat buď cenu, nebo množství monopolizovaného statku přicházejícího na trh. Ochotně se vzdává malého zisku, jehož lze dosáhnout u statků určených ke spotřebě nejchudšími společenskými vrstvami, aby mohl účinněji využívat vrstvy s větší kupní silou. Avšak za konkurence, kde žádný jednotlivý soutěžitel nemá moc sám regulovat ani cenu, ani množství obchodovaného statku, touží každý jednotlivý soutěžitel i po tom nejmenším zisku, a využívání existujících možností dosáhnout takových zisků již není opomíjeno. Konkurence proto vede k velkovýrobě s jejím sklonem dosahovat mnoha malých zisků a s jejím vysokým stupněm hospodárnosti, neboť čím menší je zisk z každé jednotky, tím nebezpečnějším se stává každé nehospodárné plýtvání, a čím čilejší je konkurence, tím méně možným se stává bezmyšlenkovité pokračování v podnikání podle starých zaběhaných metod.