1. Povaha a původ hodnoty

Jsou-li potřeby po nějakém statku v časovém období, na něž se má prozíravá činnost lidí vztahovat, větší než množství tohoto statku, jež je jim pro toto časové období dostupné, a snaží-li se uspokojit své potřeby po něm co nejúplněji za daných okolností, cítí se lidé puzeni zabývat se činností popsanou dříve a označenou jako hospodaření. Avšak jejich vnímání tohoto vztahu dává vzniknout dalšímu jevu, jehož hlubší pochopení má pro naši vědu rozhodující význam. Mám na mysli hodnotu statků.

Jsou-li potřeby po nějakém statku větší než množství tohoto statku, jež je dostupné, a musí-li některá část dotčených potřeb v každém případě zůstat neuspokojena, nelze dostupné množství onoho statku zmenšit o žádnou část celkového objemu, jakkoli prakticky hodnou povšimnutí, aniž by to způsobilo, že některá potřeba, dříve zajištěná, bude uspokojena buď vůbec ne, anebo jen méně úplně, než by tomu jinak bylo. Uspokojení té či oné lidské potřeby je tudíž závislé na dostupnosti každého konkrétního, prakticky významného množství všech statků podléhajících tomuto kvantitativnímu vztahu. Uvědomí-li si hospodařící lidé tuto okolnost (to jest, postřehnou-li, že uspokojení jedné z jejich potřeb, anebo větší či menší úplnost jejího uspokojení, je závislé na jejich ovládání každé části nějakého množství statků nebo na každém jednotlivém statku podléhajícím výše uvedenému kvantitativnímu vztahu), nabývají pro ně tyto statky významu, který nazýváme hodnotou. Hodnota je tedy důležitost, kterou pro nás jednotlivé statky nebo množství statků nabývají proto, že jsme si vědomi své závislosti na jejich ovládání pro uspokojení svých potřeb.³¹

Hodnota statků je podle toho jevem, který prýští z téhož zdroje jako ekonomická povaha statků — to jest, ze vztahu, vysvětleného dříve, mezi potřebami po statcích a jejich dostupnými množstvími.³² Mezi oběma jevy je však rozdíl. Na jedné straně vnímání tohoto kvantitativního vztahu podněcuje naši prozíravou činnost, a tím způsobuje, že se statky podléhající tomuto vztahu stávají předměty našeho hospodaření (tj. ekonomickými statky). Na druhé straně vnímání téhož vztahu nám dává uvědomit si význam, jaký má ovládání každé konkrétní jednotky³³ dostupných množství těchto statků pro náš život a blaho, a tím způsobuje, že pro nás nabývají hodnoty.³⁴ Tak jako pronikavé zkoumání duševních pochodů činí poznávání vnějších věcí toliko naším vědomím dojmů, jež vnější věci učinily na naši osobu, a tedy v posledním rozboru toliko poznáváním stavů naší vlastní osoby, tak i v posledním rozboru je důležitost, kterou přisuzujeme věcem vnějšího světa, pouze výronem důležitosti, jakou pro nás má naše pokračující existence a rozvoj (život a blaho). Hodnota není tudíž ničím, co by bylo statkům vlastní, žádnou jejich vlastností, nýbrž toliko důležitostí, kterou nejprve přisuzujeme uspokojení svých potřeb, to jest svému životu a blahu, a v důsledku toho přenášíme na ekonomické statky jakožto výlučné příčiny uspokojení svých potřeb.

Z toho je rovněž zřejmé, proč pro nás mají hodnotu pouze ekonomické statky, zatímco statky podléhající kvantitativnímu vztahu, jenž je příčinou neekonomické povahy, nemohou hodnoty nabýt vůbec. Vztah, jenž je příčinou neekonomické povahy statků, spočívá v tom, že potřeby po statcích jsou menší než jejich dostupná množství. Vždy tedy existují části celkové zásoby neekonomických statků, jež se nevztahují k žádné neuspokojené lidské potřebě, a které tudíž mohou pozbýt své povahy statku, aniž by jakkoli zasáhly do uspokojení lidských potřeb. Žádné uspokojení³⁵ tedy nezávisí na našem ovládání kterékoli z jednotek statku majícího neekonomickou povahu, a z toho plyne, že určitá množství statků podléhajících tomuto kvantitativnímu vztahu (neekonomické statky) pro nás rovněž nemají žádnou hodnotu.

Má-li obyvatel pralesa k dispozici několik set tisíc stromů, zatímco k plnému uspokojení své potřeby dřeva potřebuje ročně jen asi dvacet z nich, nebude se cítit nijak poškozen v uspokojování svých potřeb, pokud lesní požár zničí tisíc nebo více stromů, za předpokladu, že je stále schopen uspokojit své potřeby zbytkem stejně úplně jako dříve. Za takových okolností tedy uspokojení žádné z jeho potřeb nezávisí na tom, zda má k dispozici kterýkoli jednotlivý strom, a z tohoto důvodu pro něj strom také nemá žádnou hodnotu.

Předpokládejme však, že se v lese nachází také deset planých ovocných stromů, jejichž plody týž jedinec konzumuje. Předpokládejme rovněž, že množství plodů, jež má k dispozici, není větší než jeho potřeba. Pak zcela jistě nemůže být ani jediný z těchto ovocných stromů spálen při požáru, aniž by v důsledku toho netrpěl hladem, nebo aniž by mu to přinejmenším neznemožnilo uspokojit svou potřebu plodů tak úplně jako dříve. Z tohoto důvodu má každý z těchto ovocných stromů pro něj hodnotu.

Potřebují-li obyvatelé vesnice denně tisíc věder vody, aby plně uspokojili své potřeby, a mají-li k dispozici potok s denním průtokem sto tisíc věder, nebude pro ně konkrétní část tohoto množství vody, například jedno vědro, mít žádnou hodnotu, neboť své potřeby vody by mohli uspokojit stejně úplně, i kdyby toto dílčí množství bylo odňato z jejich dispozice nebo i kdyby zcela ztratilo svůj statkový charakter. Skutečně nechají mnoho tisíc věder tohoto statku každý den odtéci do moře, aniž by tím jakkoli narušili uspokojení své potřeby vody. Dokud tedy trvá vztah, jenž je příčinou neekonomického charakteru vody, nebude uspokojení žádné z jejich potřeb záviset na tom, zda mají k dispozici kterékoli jednotlivé vědro vody, a to takovým způsobem, že by k uspokojení této potřeby nedošlo, kdyby nebyli s to použít právě ono konkrétní vědro. Z tohoto důvodu nemá vědro vody pro ně žádnou hodnotu.

Kdyby naproti tomu denní průtok potoka klesl v důsledku neobvyklého sucha či jiné přírodní události na pět set věder denně a obyvatelé vesnice neměli žádný jiný zdroj zásobování, výsledkem by bylo, že celkové množství, jež by pak bylo k dispozici, by k uspokojení jejich plných potřeb vody nestačilo a oni by si nemohli dovolit ztratit žádnou část tohoto množství, například jedno vědro, aniž by tím narušili uspokojení svých potřeb. Každá konkrétní část množství, jež mají k dispozici, by pak pro ně zcela jistě měla hodnotu.

Neekonomické statky tedy nejen že nemají směnnou hodnotu, jak se dosud v literatuře našeho oboru předpokládalo, nýbrž nemají žádnou hodnotu vůbec, a tudíž ani užitnou hodnotu. Vztah mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou se pokusím podrobněji vyložit později, až se budu zabývat některými zásadami, jež jsou pro jejich posouzení relevantní. Pro tuto chvíli budiž poznamenáno, že směnná hodnota a užitná hodnota jsou dva pojmy podřazené obecnému pojmu hodnoty, a tudíž si jsou ve svých vzájemných vztazích souřadné. Vše, co jsem již řekl o hodnotě obecně, platí tudíž stejně pro užitnou hodnotu jako pro směnnou hodnotu.

Připisuje-li tedy velký počet ekonomů neekonomickým statkům užitnou hodnotu (byť nikoli hodnotu směnnou) a přejí-li si dokonce někteří novější angličtí a francouzští ekonomové vykázat pojem užitné hodnoty z naší vědy zcela a nahradit jej pojmem užitečnosti,³⁶ spočívá jejich přání na nepochopení důležitého rozdílu mezi oběma pojmy a skutečných jevů, jež jsou jejich základem.

Užitečnost je schopnost věci sloužit k uspokojení lidských potřeb, a tudíž (je-li tato užitečnost rozpoznána) je obecným předpokladem statkového charakteru. Neekonomické statky mají užitečnost stejně jako statky ekonomické, neboť jsou stejně způsobilé uspokojovat naše potřeby. I u těchto statků musí být jejich schopnost uspokojovat potřeby lidmi rozpoznána, neboť jinak by nemohly nabýt statkového charakteru. Co však odlišuje neekonomický statek od statku podléhajícího kvantitativnímu vztahu, jenž je příčinou ekonomického charakteru, je ta okolnost, že uspokojení lidských potřeb nezávisí na dostupnosti konkrétních množství prvého, ale závisí na dostupnosti konkrétních množství druhého. Z tohoto důvodu má prvý užitečnost, avšak teprve druhý vlastní kromě užitečnosti také onen význam pro nás, jejž nazýváme hodnotou.

Omyl, jenž je základem záměny užitečnosti a užitné hodnoty, samozřejmě neměl žádný vliv na praktické jednání lidí. Žádný hospodařící jedinec za běžných okolností nikdy nepřipisoval hodnotu krychlové stopě vzduchu nebo, v krajích oplývajících prameny, pintě vody. Praktický člověk velmi dobře odlišuje schopnost předmětu uspokojit některou z jeho potřeb od jeho hodnoty. Tato záměna se však stala nesmírnou překážkou rozvoje obecnějších teorií naší vědy.³⁷

Okolnost, že pro nás statek má hodnotu, je přičitatelná, jak jsme viděli, té skutečnosti, že disponovat jím má pro nás význam uspokojení potřeby, o niž by nebylo postaráno, kdybychom oním statkem nedisponovali. Naše potřeby, alespoň zčásti, přinejmenším co se jejich vzniku týče, závisejí na naší vůli nebo na našich zvyklostech. Jakmile však potřeby jednou vznikly, není již v hodnotě, kterou pro nás statky mají, žádný další prvek libovůle, neboť jejich hodnota je pak nutným důsledkem našeho poznání jejich důležitosti pro náš život či blaho. Bylo by tedy pro nás nemožné pokládat statek za bezcenný, víme-li, že uspokojení některé z našich potřeb závisí na tom, máme-li jej k dispozici. Bylo by pro nás rovněž nemožné připisovat statkům hodnotu, víme-li, že nejsme na nich při uspokojování svých potřeb závislí. Hodnota statků není tudíž nic libovolného, nýbrž vždy nutný důsledek lidského poznání, že zachování života, blaha či jakékoli sebenepatrnější jejich části závisí na tom, zda máme pod kontrolou určitý statek nebo množství statků.

Pokud však jde o toto poznání, mohou se lidé v hodnotě statků mýlit stejně, jako se mohou mýlit ve vztahu ke všem ostatním předmětům lidského poznání. Mohou tudíž připisovat hodnotu věcem, jež ji podle ekonomických hledisek ve skutečnosti nemají, jestliže se mylně domnívají, že více či méně úplné uspokojení jejich potřeb závisí na nějakém statku či množství statků, ačkoli tento vztah ve skutečnosti neexistuje. V případech tohoto druhu pozorujeme jev imaginární hodnoty.

Hodnota statků vzniká z jejich vztahu k našim potřebám a není vlastní statkům samým. Se změnami tohoto vztahu hodnota vzniká a zaniká. Pro obyvatele oázy, kteří mají k dispozici pramen hojně uspokojující jejich potřebu vody, nebude mít určité množství vody u samotného pramene žádnou hodnotu. Kdyby však pramen v důsledku zemětřesení náhle snížil svou vydatnost vody natolik, že uspokojení potřeb obyvatel oázy by již nebylo plně zajištěno, stala by se každá z jejich konkrétních potřeb vody závislou na dostupnosti určitého jejího množství a takové množství by pro každého obyvatele okamžitě nabylo hodnoty. Tato hodnota by však náhle zanikla, kdyby se obnovil starý vztah a pramen znovu nabyl své dřívější vydatnosti vody. Podobný výsledek by nastal, kdyby se obyvatelstvo oázy rozrostlo natolik, že by voda pramene již nestačila k uspokojení všech potřeb. Taková změna v důsledku přírůstku spotřebitelů by mohla nastávat dokonce s jistou pravidelností v dobách, kdy oázu navštěvovaly četné karavany.

Hodnota není tedy nic vlastního statkům, žádná jejich vlastnost, ani samostatná věc existující sama o sobě. Je to soud, jejž hospodařící lidé činí o důležitosti statků, jež mají k dispozici, pro zachování svého života a blaha. Hodnota tudíž neexistuje vně vědomí lidí. Je proto rovněž zcela mylné nazývat statek, jenž má pro hospodařící jedince hodnotu, „hodnotou“, nebo aby ekonomové hovořili o „hodnotách“ jako o samostatných reálných věcech, a hodnotu tímto způsobem zvěcňovali. Neboť entity, jež existují objektivně, jsou vždy jen jednotlivé věci či množství věcí, a jejich hodnota je něčím zásadně odlišným od věcí samých; je to soud, jejž hospodařící jedinci činí o důležitosti, kterou pro zachování jejich života a blaha má to, že oněmi věcmi disponují. Zvěcnění hodnoty statků, jež je svou povahou zcela subjektivní, přesto velmi výrazně přispělo ke zmatku ohledně základních zásad naší vědy.

2. Původní měřítko hodnoty

V tom, co předcházelo, jsme zaměřili svou pozornost na povahu a poslední příčiny hodnoty — totiž na činitele společné hodnotě ve všech případech. Ve skutečném životě však zjišťujeme, že hodnoty různých statků jsou velmi rozdílné co do velikosti a že hodnota daného statku se často mění. Zkoumání příčin rozdílů v hodnotě statků a zkoumání měřítka hodnoty jsou předměty, jimiž se budeme zabývat v tomto oddíle. Postup našeho zkoumání je určen následující úvahou.

Statky, jež máme k dispozici, pro nás nemají hodnotu pro ně samy. Naopak, viděli jsme, že přímo má pro nás důležitost jen uspokojení našich potřeb, neboť na něm závisí náš život a blaho. Vyložil jsem však také, že lidé tuto důležitost připisují statkům, jež mají k dispozici, jestliže jim tyto statky zajišťují uspokojení potřeb, o něž by nebylo postaráno, kdyby jimi nedisponovali — totiž připisují tuto důležitost ekonomickým statkům. V hodnotě statků tedy vždy narážíme pouze na význam, jejž přikládáme uspokojení svých potřeb — totiž svému životu a blahu. Popsal-li jsem přiměřeně povahu hodnoty statků, bylo-li prokázáno, že v poslední analýze má pro nás důležitost jen uspokojení našich potřeb, a bylo-li rovněž prokázáno, že hodnota všech statků je pouze imputací této důležitosti ekonomickým statkům, pak rozdíly, jež pozorujeme ve velikosti hodnoty různých statků ve skutečném životě, mohou být založeny jedině na rozdílech ve velikosti důležitosti uspokojení, jež závisejí na tom, zda těmito statky disponujeme. Abychom rozdíly, jež pozorujeme ve velikosti hodnoty různých statků ve skutečném životě, převedli na jejich poslední příčiny, musíme tudíž vykonat dvojí úkol. Musíme zkoumat: (1) do jaké míry mají různá uspokojení pro nás různé stupně důležitosti (subjektivní činitel) a (2) která uspokojení konkrétních potřeb závisejí v každém jednotlivém případě na tom, zda disponujeme určitým statkem (objektivní činitel). Ukáže-li toto zkoumání, že jednotlivá uspokojení konkrétních potřeb mají pro nás různé stupně důležitosti a že tato uspokojení, o tak rozdílných stupních důležitosti, závisejí na tom, zda disponujeme určitými ekonomickými statky, vyřešíme svůj problém. Neboť převedeme ekonomický jev, jehož vysvětlení jsme označili za ústřední problém tohoto zkoumání, na jeho poslední příčiny. Mám na mysli rozdíly ve velikosti hodnoty statků.

S odpovědí na otázku po posledních příčinách rozdílů v hodnotě statků je dáno i řešení problému, jak dochází k tomu, že hodnota každého z různých statků je sama podrobena změně. Veškerá změna nespočívá v ničem jiném než v rozdílech v čase. Tudíž s poznáním posledních příčin rozdílů mezi členy souboru velikostí obecně získáváme i hlubší vhled do jejich změn.

A. Rozdíly ve velikosti důležitosti různých uspokojení (subjektivní činitel).

Pokud jde o rozdíly v důležitosti, kterou pro nás různá uspokojení mají, je především skutečností nejběžnější zkušenosti, že uspokojeními největší důležitosti jsou pro lidi obvykle ta, na nichž závisí zachování života, a že ostatní uspokojení jsou odstupňována ve velikosti důležitosti podle stupně (trvání a intenzity) slasti, jež na nich závisí. Tak musí-li hospodařící lidé volit mezi uspokojením potřeby, na níž závisí zachování jejich života, a jiným, na němž závisí pouze větší či menší stupeň blaha, dají obvykle přednost prvému. Podobně dají obvykle přednost uspokojením, na nichž závisí vyšší stupeň jejich blaha. Při stejné intenzitě dají přednost slastem delšího trvání před slastmi kratšího trvání a při stejném trvání slastem větší intenzity před slastmi menší intenzity.

Zachování našeho života závisí na uspokojení naší potřeby potravy a v našem podnebí také na tom, abychom si oděli tělo a měli k dispozici přístřeší. Avšak pouze vyšší stupeň blaha závisí na tom, abychom měli kočár, šachovnici atd. Tak pozorujeme, že lidé se obávají nedostatku potravy, oděvu a přístřeší mnohem více než nedostatku kočáru, šachovnice atd. Připisují rovněž podstatně vyšší důležitost zajištění uspokojení prvých potřeb, než jakou připisují uspokojení potřeb, na nichž, jako v právě zmíněných případech, závisí jen pomíjivé potěšení či zvýšené pohodlí (totiž jen vyšší stupeň jejich blaha). Avšak i tato uspokojení mají velmi rozdílné stupně důležitosti. Zachování života nezávisí ani na tom, máme-li pohodlné lůžko, ani na tom, máme-li šachovnici, avšak užívání těchto statků přispívá, a to zcela jistě ve velmi rozdílné míře, ke zvýšení našeho blaha. Nemůže tudíž být ani pochyb o tom, že mají-li lidé na vybranou mezi tím, zda se obejdou bez pohodlného lůžka či bez šachovnice, vzdají se druhého mnohem ochotněji než prvého.

Viděli jsme tedy, že různá uspokojení jsou si co do důležitosti velmi nerovna, neboť některá jsou uspokojeními, jež mají pro lidi plnou důležitost zachování jejich života, jiná jsou uspokojeními, jež určují jejich blaho ve vyšším stupni, ještě jiná v menším stupni, a tak dále až k uspokojením, na nichž závisí nějaké nepatrné pomíjivé potěšení. Avšak pečlivé zkoumání jevů života ukazuje, že tyto rozdíly v důležitosti různých uspokojení lze pozorovat nejen u uspokojení potřeb různého druhu, nýbrž i u více či méně úplného uspokojení jedné a téže potřeby.

Životy lidí závisejí na uspokojení jejich potřeby potravy obecně. Bylo by však zcela mylné pokládat veškerou potravu, kterou konzumují, za nezbytnou pro zachování jejich života či dokonce jejich zdraví (totiž pro jejich trvající blaho). Každý ví, jak snadné je vynechat jedno z obvyklých jídel, aniž by tím ohrozil život či zdraví. Zkušenost skutečně ukazuje, že množství potravy nezbytná k zachování života jsou jen malou částí toho, co zámožné osoby zpravidla konzumují, a že lidé přijímají dokonce mnohem více potravy a nápojů, než je nezbytné k plnému uchování zdraví. Lidé konzumují potravu z několika důvodů: především přijímají potravu, aby zachovali život; nad to přijímají další množství, aby uchovali zdraví, neboť strava postačující pouze k zachování života je příliš skrovná, jak zkušenost ukazuje, aby se zamezilo organickým poruchám; konečně, poté co již zkonzumovali množství postačující k zachování života a uchování zdraví, požívají lidé potravy dále prostě pro slast plynoucí z její konzumace.

Jednotlivé konkrétní akty uspokojování potřeby potravy mají tudíž velmi rozdílné stupně důležitosti. Uspokojení potřeby potravy každého člověka až do bodu, kdy je tím zajištěn jeho život, má plnou důležitost zachování jeho života. Spotřeba přesahující toto množství, opět až do jistého bodu, má důležitost uchování jeho zdraví (totiž jeho trvajícího blaha). Spotřeba sahající i za tento bod má jen důležitost — jak pozorování ukazuje — postupně slábnoucí slasti, až nakonec dospěje k jisté mezi, u níž je uspokojení potřeby potravy natolik úplné, že každý další příjem potravy nepřispívá ani k zachování života, ani k uchování zdraví — ani nepůsobí spotřebiteli slast, stávaje se mu nejprve věcí lhostejnou, posléze příčinou bolesti, nebezpečím pro zdraví a konečně nebezpečím pro život sám.

Podobná pozorování lze učinit ve vztahu k více či méně úplnému uspokojení všech ostatních lidských potřeb. Místnost, nebo alespoň nějaké místo k spánku chráněné před nepohodou, je v našem podnebí nezbytné k zachování života a přiměřeně prostorný příbytek k uchování zdraví. Nad to však lidé obvykle mají, mají-li prostředky, další ubytovací prostory pouze za účelem potěšení (salony, taneční sály, herny, pavilony, lovecké chaty atd.). Není tudíž nesnadné rozpoznat, že jednotlivé konkrétní akty uspokojování potřeby přístřeší mají velmi rozdílné stupně důležitosti. Až do jistého bodu závisí náš život na uspokojení naší potřeby přístřeší. Nad to závisí naše zdraví na úplnějším uspokojení. A ještě další pokusy o uspokojení téže potřeby přinesou nejprve větší a poté menší požitek, až lze nakonec u každé osoby pojmout bod, u něhož by se další využití dostupných ubytovacích prostor stalo věcí naprosté lhostejnosti a konečně dokonce obtěžující.

Je tedy možné učinit ve vztahu k více či méně úplnému uspokojení jedné a téže potřeby pozorování podobné tomu, jež bylo učiněno dříve ve vztahu k různým potřebám lidí. Viděli jsme dříve, že různé potřeby lidí jsou si co do důležitosti uspokojení velmi nerovny, jsouce odstupňovány od důležitosti jejich života až po důležitost, kterou připisují nepatrnému pomíjivému potěšení. Vidíme nyní navíc, že uspokojení kterékoli jedné určité potřeby má až do jistého stupně úplnosti poměrně nejvyšší důležitost a že další uspokojení má postupně menší důležitost, až je nakonec dosaženo stupně, u něhož je úplnější uspokojení oné určité potřeby věcí lhostejnosti. Nakonec nastává stupeň, u něhož každý akt mající vnější zdání uspokojení této potřeby nejen nemá pro spotřebitele žádnou další důležitost, nýbrž je spíše břemenem a bolestí.

Abych předchozí úvahu vyjádřil číselně a usnadnil tak pochopení následujícího nesnadného zkoumání, označím důležitost uspokojení, na nichž závisí život, číslem 10 a menší důležitost ostatních uspokojení postupně čísly 9, 8, 7, 6 atd. Tímto způsobem získáme stupnici důležitosti různých uspokojení, která začíná číslem 10 a končí číslem 1.

Vyjádřeme nyní pro každé z těchto různých uspokojení číselně dodatečnou důležitost dalších aktů uspokojení daného konkrétního potřeby, jež se po stupních zmenšuje od čísla udávajícího míru, do níž je daná potřeba již uspokojena. Pro uspokojení, na nichž až do určitého bodu závisí náš život a za nímž závisí blahobyt, který se ustavičně zmenšuje s mírou úplnosti již dosaženého uspokojení, získáme stupnici, jež začíná číslem 10 a končí číslem 0. Obdobně pro uspokojení, jejichž nejvyšší důležitost je 9, získáme stupnici, která začíná tímto číslem a rovněž končí číslem 0, a tak dále.

Deset takto získaných stupnic je uvedeno v následující tabulce:³⁸

Menger však svou nezávisle proměnnou na počátku výslovně nepojmenovává a čtenář je ponechán, aby ji sám nalezl v následujícím výkladu. Menger občas neurčitě uvádí, že postupné přírůstky celkového uspokojení jsou výsledkem postupných „aktů uspokojení“, avšak později (s. 130) objasňuje, že jsou výsledkem postupných stejných přírůstků spotřebovávaného množství statku. Tím však věc nekončí. V odstavci následujícím po tabulce Menger porovnává čísla jednoho sloupce s čísly jiného sloupce, když tvrdí, že poté, co byla spotřebována pátá jednotka (?) potravy, čelí jedinec z tabulky skutečnosti, že šestá jednotka potravy mu poskytne menší dodatečné uspokojení, než by mu poskytla první jednotka tabáku, a že tudíž musí uvést svou spotřebu obou statků do rovnováhy. Takové porovnání není platné, ledaže by jednotka tabáku a jednotka potravy byly definovány tak, že obě lze získat za stejný výdaj nějakého jiného zdroje (jako práce nebo peněz), neboť jinak by obě jednotky nepředstavovaly alternativy, mezi nimiž jedinec musí volit.

Minimální model odpovídající Mengerovu výkladu tudíž vyžaduje tyto předpoklady:

(1) Hospodařící jedinec z tabulky je schopen nejen seřadit svá uspokojení, ale také přiřadit kardinální indexy jejich relativním stupňům důležitosti. Jinými slovy, je schopen porovnávat různá uspokojení pomocí homogenní jednotky uspokojení. (Viz též shrnutí zásad na s. 139 a výklad v kap. IV, odd. 2.)

I	II	III	IV	V	VI	VII	VIII	IX
10	9	8	7	6	5	4	3	2
9	8	7	6	5	4	3	2	1
8	7	6	5	4	3	2	1	0
7	6	5	4	3	2	1	0
6	5	4	3	2	1	0
5	4	3	2	1	0
4	3	2	1	0
3	2	1	0
2	1	0
1	0
0

Předpokládejme, že stupnice ve sloupci I vyjadřuje důležitost uspokojení potřeby potravy pro nějakého jedince, přičemž tato důležitost klesá podle míry již dosaženého uspokojení, a že stupnice ve sloupci V obdobně vyjadřuje důležitost jeho potřeby tabáku. Je zřejmé, že uspokojení jeho potřeby potravy má až do určité míry úplnosti pro tohoto jedince rozhodně vyšší důležitost než uspokojení jeho potřeby tabáku. Avšak je-li jeho potřeba potravy již uspokojena do určité míry úplnosti (má-li například další uspokojení jeho potřeby potravy pro něj jen takovou důležitost, kterou jsme číselně označili číslem 6), začíná mít spotřeba tabáku pro něj stejnou důležitost jako další uspokojení jeho potřeby potravy. Jedinec se tedy bude od tohoto bodu snažit uvést uspokojení své potřeby tabáku do rovnováhy s uspokojením své potřeby potravy. Ačkoli uspokojení jeho potřeby potravy má obecně pro dotyčného jedince podstatně vyšší důležitost než uspokojení jeho potřeby tabáku, s postupujícím uspokojováním prvně jmenované potřeby přesto nastává stupeň (jak je znázorněno v tabulce), na němž mají další akty uspokojení jeho potřeby potravy pro něj menší důležitost než první akty uspokojení jeho potřeby tabáku, která, byť obecně méně důležitá, zůstává v tomto stupni dosud zcela neuspokojena.

Tímto odkazem na běžný životní jev jsem, jak věřím, uspokojivě objasnil význam čísel v tabulce, jež byla zvolena pouze proto, aby usnadnila názorný výklad nesnadné a dosud neprobádané oblasti psychologie.

Rozdílná důležitost, kterou má pro lidi uspokojení jednotlivých konkrétních potřeb, není vědomí žádného hospodařícího člověka cizí, jakkoli málo pozornosti dosud učenci jevům zde pojednávaným věnovali. Kdekoli lidé žijí a ať zaujímají jakýkoli stupeň civilizace, můžeme pozorovat, jak hospodařící jedinci váží relativní důležitost uspokojení svých rozličných potřeb obecně, jak váží zejména relativní důležitost jednotlivých aktů vedoucích k více či méně úplnému uspokojení každé potřeby a jak jsou nakonec výsledky tohoto porovnání vedeni k činnostem zaměřeným na co nejúplnější uspokojení svých potřeb (hospodaření). Vskutku právě toto vážení relativní důležitosti potřeb — tato volba mezi potřebami, jež mají zůstat neuspokojeny, a potřebami, jež mají v souladu s dostupnými prostředky dojít uspokojení, a určování míry, do níž mají být tyto posledně jmenované uspokojeny — je onou částí hospodářské činnosti lidí, jež naplňuje jejich mysl více než kterákoli jiná, jež má nejdalekosáhlejší vliv na jejich hospodářské úsilí a kterou téměř ustavičně vykonává každý hospodařící jedinec. Avšak lidské poznání různých stupňů důležitosti uspokojení různých potřeb a jednotlivých aktů uspokojení je rovněž první příčinou rozdílů v hodnotě statků.

B. Závislost jednotlivých uspokojení na určitých statcích (objektivní činitel).

Kdyby proti každé jednotlivé konkrétní potřebě lidí stál jen jediný dostupný statek a kdyby tento statek byl vhodný výlučně k uspokojení této jedné potřeby (takže by se na jedné straně uspokojení potřeby neuskutečnilo, kdybychom dotyčný statek neměli k dispozici, a na druhé straně by statek byl schopen sloužit k uspokojení této konkrétní potřeby a žádné jiné), určení hodnoty statku by bylo velmi snadné; rovnala by se důležitosti, kterou přisuzujeme uspokojení dané potřeby. Neboť je zřejmé, že kdykoli jsme při uspokojování dané potřeby závislí na dostupnosti určitého statku (tj. kdykoli by se toto uspokojení neuskutečnilo, kdybychom dotyčný statek neměli k dispozici) a kdy tento statek zároveň není vhodný pro žádný jiný užitečný účel, může nabýt plné, ale nikdy jiné důležitosti, než jakou pro nás dané uspokojení má. Podle toho, zda je tedy důležitost daného uspokojení pro nás v takovémto případě větší nebo menší, bude i hodnota dotyčného statku pro nás větší nebo menší. Kdyby například krátkozraký jedinec byl vyvržen na osamělý ostrov a nalezl mezi statky, které zachránil, jen jedny brýle korigující jeho krátkozrakost, avšak žádné druhé, není pochyb, že by tyto brýle měly pro něj plnou důležitost, kterou přisuzuje korigovanému zraku, a právě tak jistě žádnou větší důležitost, neboť brýle by stěží byly vhodné k uspokojení jiných potřeb.

Avšak v běžném životě je vztah mezi dostupnými statky a našimi potřebami zpravidla mnohem složitější. Obvykle proti nikoli jediné konkrétní potřebě, nýbrž celému souboru takových potřeb nestojí jediný statek, ale množství statků. Někdy větší a někdy menší počet uspokojení velmi rozdílných stupňů důležitosti závisí na tom, zda disponujeme daným množstvím statků, a každý jednotlivý z těchto statků je schopen vyvolat tato uspokojení tak velmi se lišící důležitostí.

Osamělý rolník má po bohaté sklizni k dispozici více než dvě stě bušlů pšenice. Jedna část mu zajišťuje obživu jeho vlastního života a životů jeho rodiny až do příští sklizně a další část zachování zdraví; třetí část mu zajišťuje osivo pro příští setbu; čtvrtou část lze použít k výrobě piva, whisky a jiných přepychových statků; a pátou část lze použít ke krmení jeho dobytka. Několik zbývajících bušlů, jež nemůže dále použít k těmto důležitějším uspokojením, přiděluje na krmení domácích zvířat, aby zbytek svého obilí učinil nějakým způsobem užitečným.

Rolník je tudíž na obilí ve svém vlastnictví závislý pro uspokojení velmi rozdílných stupňů důležitosti. Nejprve si jím zajišťuje svůj vlastní život a životy své rodiny a poté své vlastní zdraví a zdraví své rodiny. Nad to si jím zajišťuje nepřetržitý provoz svého hospodářství, důležitý základ svého trvajícího blahobytu. Konečně používá část svého obilí k účelům potěšení, a přitom opět používá své obilí k účelům, jež pro něj mají velmi rozdílné stupně důležitosti.

Uvažujeme tudíž případ — případ pro běžný život typický —, v němž uspokojení velmi rozdílných stupňů důležitosti závisejí na dostupnosti množství statků, o němž pro větší jednoduchost předpokládejme, že je složeno ze zcela homogenních jednotek. Otázka, jež nyní vyvstává, zní: jaká je za daných podmínek hodnota určité části obilí pro našeho rolníka? Budou mít bušly obilí, jež zajišťují jeho vlastní život a životy jeho rodiny, pro něj vyšší hodnotu než bušly, jež mu umožňují osít jeho pole? A budou mít posledně jmenované bušly pro něj větší hodnotu než bušly obilí, které používá k účelům potěšení?

Nikdo nebude popírat, že uspokojení, jež se zdají zajištěna jednotlivými částmi dostupné zásoby obilí, jsou velmi nerovná v důležitosti, sahajíce od důležitosti 10 k důležitosti 1 podle našich dřívějších označení. Přesto nikdo nebude moci tvrdit, že některé bušly obilí (například ty, jimiž bude rolník až do příští sklizně živit sebe a svou rodinu) budou mít pro něj vyšší hodnotu než jiné bušly téže jakosti (například ty, z nichž bude vyrábět přepychové nápoje).

V tomto i v každém jiném případě, kdy uspokojení různých stupňů důležitosti závisejí na tom, zda disponujeme daným množstvím statků, čelíme především nesnadné otázce: které konkrétní uspokojení závisí na určité části dotyčného množství statků?

Řešení této nejdůležitější otázky teorie hodnoty plyne z úvahy o lidském hospodaření a o povaze hodnoty.

Viděli jsme, že úsilí lidí směřuje k úplnému uspokojení jejich potřeb, a kde to není možné, k jejich co nejúplnějšímu uspokojení. Stojí-li množství statků proti potřebám rozdílné důležitosti pro lidi, uspokojí nebo zabezpečí nejprve ty potřeby, jejichž uspokojení má pro ně největší důležitost. Zbudou-li nějaké statky, použijí je k uspokojení potřeb, které jsou stupněm důležitosti nejblíže potřebám již uspokojeným. Jakýkoli další zbytek bude postupně použit k uspokojení potřeb, které následují v pořadí podle stupně důležitosti.³⁹

Lze-li statek použít k uspokojení několika různých druhů potřeb, a má-li vzhledem ke každému druhu potřeby každý postupný jednotlivý akt uspokojení klesající důležitost podle míry úplnosti, s níž již byla dotyčná potřeba uspokojena, použijí hospodařící lidé množství statku, jež mají k dispozici, nejprve k zajištění těch aktů uspokojení, bez ohledu na druh potřeby, jež pro ně mají nejvyšší důležitost. Jakákoli zbývající množství použijí k zajištění uspokojení konkrétních potřeb, jež jsou v důležitosti následující, a jakýkoli další zbytek k zajištění postupně méně důležitých uspokojení. Konečným výsledkem tohoto postupu je, že nejdůležitější z uspokojení, jichž nelze dosáhnout, mají stejnou důležitost pro každý druh potřeby, a tedy že všechny potřeby jsou uspokojovány až do stejného stupně důležitosti jednotlivých aktů uspokojení.

Ptali jsme se, jakou hodnotu má pro hospodařícího jedince daná jednotka množství statků, jež vlastní. Naši otázku lze stran povahy hodnoty přesněji formulovat, vyjádříme-li ji takto: které uspokojení by nebylo dosaženo, kdyby hospodařící jedinec neměl danou jednotku k dispozici — tedy kdyby disponoval celkovým množstvím o tuto jednu jednotku menším? Odpověď, jež plyne z předchozího výkladu povahy lidského hospodaření, zní, že každý hospodařící jedinec by v tomto případě množstvím statků, jež mu ještě zbývá, rozhodně uspokojil své důležitější potřeby a upustil by od uspokojení těch méně důležitých. Ze všech dříve dosažených uspokojení by tak nyní zůstalo nedosaženo pouze to, jež pro něj má nejmenší důležitost.

Podle toho v každém konkrétním případě ze všech uspokojení zajištěných celým množstvím statku, jímž hospodařící jedinec disponuje, závisí na dostupnosti dané části celého množství pouze ta, jež pro něj mají nejmenší důležitost. Hodnota kterékoli části celého dostupného množství statku je tudíž pro tuto osobu rovna důležitosti, kterou pro ni mají nejméně důležitá uspokojení mezi těmi, jež jsou zajištěna celým množstvím a dosažena stejnou částí.⁴⁰

Předpokládejme, že jedinec potřebuje 10 oddělených jednotek (neboli 10 měr) statku k plnému uspokojení všech svých potřeb tohoto statku, že tyto potřeby se liší důležitostí od 10 do 1, ale že má k dispozici pouze 7 jednotek (neboli pouze 7 měr) statku. Z toho, co bylo řečeno o povaze lidského hospodaření, je přímo zřejmé, že tento jedinec uspokojí množstvím, jež má k dispozici (7 jednotek), pouze ty ze svých potřeb tohoto statku, jejichž důležitost se pohybuje od 10 do 4, a že ostatní potřeby, jejichž důležitost se pohybuje od 3 do 1, zůstanou neuspokojeny. Jaká je v tomto případě pro dotyčného hospodařícího jedince hodnota jedné z jeho 7 jednotek (neboli měr)? Podle toho, co jsme poznali o povaze hodnoty statků, je tato otázka rovnocenná otázce: jaká je důležitost uspokojení, jež by zůstala nedosažena, kdyby dotyčný jedinec měl k dispozici pouze 6 místo 7 jednotek (neboli měr). Kdyby ho nějaká náhoda zbavila jednoho z jeho sedmi statků (neboli měr), je zřejmé, že dotyčná osoba by použila zbývajících 6 jednotek k uspokojení důležitějších potřeb a zanedbala by tu nejméně důležitou. Výsledkem ztráty jednoho statku (neboli jedné míry) by tedy bylo, že by zaniklo pouze nejmenší ze všech uspokojení zajištěných celým dostupným množstvím sedmi jednotek (tj. uspokojení, jehož důležitost byla označena číslem 4), zatímco ona uspokojení (neboli akty uspokojení potřeb), jejichž důležitost se pohybuje od 10 do 5, by se uskutečnila jako dříve. V tomto případě tedy bude na tom, zda disponujeme jedinou jednotkou (neboli mírou), záviset pouze uspokojení, jehož důležitost byla označena číslem 4, a dokud bude dotyčný jedinec nadále disponovat 7 jednotkami (neboli mírami) statku, bude hodnota každé jednotky (neboli míry) rovna důležitosti tohoto uspokojení. Neboť je to pouze toto uspokojení s důležitostí 4, jež závisí na jedné jednotce (neboli míře) dostupného množství statku. Za jinak stejných okolností, kdyby měl dotyčný hospodařící jedinec k dispozici pouze 5 jednotek (neboli měr) statku, je zřejmé, že — dokud by tato hospodářská situace trvala — by každá oddělená jednotka nebo dílčí množství statku měly pro něj důležitost vyjádřenou číselně číslem 6. Kdyby měl 3 jednotky, měla by každá z nich pro něj důležitost vyjádřenou číselně číslem 8. Konečně, kdyby měl jen jediný statek, jeho důležitost by se rovnala 10.

Zkoumání řady jednotlivých případů plně objasní zde vyložené zásady a nechci se tomuto důležitému úkolu vyhýbat, ačkoli vím, že se některým čtenářům budu jevit únavným. Kráčeje ve stopách Adama Smithe podstoupím riziko jisté zdlouhavosti, abych získal jasnost výkladu.

Abychom začali nejjednodušším případem, předpokládejme, že osamělý hospodařící jedinec obývá skalnatý ostrov v moři, že na ostrově nachází jediný pramen a že je výlučně na něm závislý pro uspokojení své potřeby sladké vody. Předpokládejme, že tento osamělý jedinec potřebuje: (a) jednu jednotku vody denně pro udržení svého života, (b) devatenáct jednotek pro zvířata, jejichž mléko a maso mu poskytují nejnutnější prostředky obživy, (c) čtyřicet jednotek, zčásti aby mohl spotřebovat plné množství nutné nejen k udržení svého života, ale i svého zdraví; zčásti, v rozsahu nezbytném pro zachování svého zdraví a celkového blahobytu, k očištění svého těla, svého oděvu a svého nářadí; a zčásti k zajištění některých dalších zvířat, jejichž mléko a maso shledává potřebnými, a konečně (d) dalších čtyřicet jednotek vody denně, zčásti pro svou květinovou zahradu a zčásti pro některá zvířata, jež chová nikoli pro udržení svého života a zdraví, nýbrž prostě za účelem pestřejší stravy nebo pouhé společnosti. Předpokládejme rovněž, že neumí použít více než tento celkový počet sta jednotek vody.

Dokud pramen poskytuje vodu tak hojně, že nejen může uspokojit všechny své potřeby vody, ale nechat každý den odtéci do moře několik tisíc věder, a tedy dokud uspokojení žádné z jeho potřeb nezávisí na tom, zda má k dispozici o jednu jednotku více nebo o jednu jednotku méně (např. jedno plné vědro), nebude mít jednotka vody pro něj, jak jsme viděli, ani hospodářský charakter, ani hodnotu, a tudíž nemůže být řeči o velikosti její hodnoty. Avšak kdyby nyní nějaká přírodní událost náhle způsobila, že by pramen byl částečně vyčerpán, a kdyby náš obyvatel ostrova měl v důsledku toho k dispozici pouze 90 jednotek vody, zatímco nadále potřebuje 100 jednotek k plnému uspokojení svých potřeb, je zřejmé, že by pak na dostupnosti každé části celé zásoby vody záviselo nějaké uspokojení, a tudíž že by každá jednotlivá jednotka vody nabyla pro něj onoho významu, který nazýváme hodnotou.

Ptáme-li se však nyní, které z jeho uspokojení v tomto případě závisí na dané části z 90 jednotek vody, jež má k dispozici, například na 10 jednotkách, nabývá naše otázka tohoto tvaru: kterých uspokojení by náš izolovaný jedinec nedosáhl, kdyby tuto danou část zásoby neměl k dispozici — tedy kdyby měl pouze 80 místo 90 jednotek?

Nic není jistější než to, že náš hospodařící jedinec by i tehdy, kdyby měl denně k dispozici jen 80 jednotek vody, nadále spotřebovával množství nezbytné k zachování svého života a navíc tolik, kolik udrží tolik zvířat, kolik je k udržení jeho života nepostradatelných. Protože tyto účely vyžadují denně jen 20 jednotek vody, použil by zbývajících 60 jednotek nejprve k uspokojení všech potřeb, na nichž závisí jeho zdraví a jeho trvalé celkové blaho. Protože k tomuto účelu potřebuje denně celkem jen 40 věder vody, zůstalo by mu 20 jednotek, jichž by bylo možné použít k účelům pouhého požitku. Posledních 20 jednotek by tak mohlo udržovat buď jeho květinovou zahradu, nebo zvířata, jež vlastní výhradně pro potěšení. Z těchto dvou uspokojení by zajisté zvolil to, jež se mu jeví jako důležitější, a opomenul by to méně důležité.

Má-li náš Robinson denně k dispozici 90 jednotek vody, je pro něj otázka, zda bude mít nadále k dispozici toto množství, nebo o 10 jednotek méně, rovnocenná otázce, zda bude, či nebude s to nadále uspokojovat nejméně důležité potřeby, jež jsou uspokojovány oněmi 10 jednotkami vody denně. Pokud mu tedy zůstává k dispozici celkové množství 90 jednotek, bude mít 10 jednotek vody jen důležitost těchto nejméně důležitých uspokojení — tedy jen důležitost poměrně nepatrných požitků.

Předpokládejme nyní, že pramen zásobující jedince izolovaného hospodářství vodou je vyčerpán ještě více, a to do té míry, že má denně k dispozici už jen čtyřicet jednotek vody. I nyní, právě jako dříve, bude zachování jeho života a blaha záviset na dostupnosti celého tohoto množství vody. Situace se však v jednom důležitém ohledu změnila. Jestliže dříve na dostupnosti každé jakkoli prakticky významné části celé zásoby (například jedné jednotky) závisel některý z jeho požitků či pohodlí, nyní je otázka jedné jednotky vody denně více či méně k dispozici pro našeho Robinsona už otázkou úplnějšího či méně úplného zachování jeho zdraví či celkového blaha. Jinými slovy, kdyby ztratil jednu jednotku, mělo by to za následek, že by už nemohl uspokojit jednu z potřeb, na jejichž uspokojení závisí zachování jeho zdraví a jeho trvalé celkové blaho. Jestliže jediné vědro vody nemělo pro našeho Robinsona pražádnou hodnotu, dokud měl denně k dispozici několik set věder, a jestliže později, když měl denně jen 90 jednotek, měla každá jednotka jen důležitost nějakého konkrétního požitku, jenž na ní závisel, nyní má každá část oněch čtyřiceti dosud dostupných jednotek pro něj důležitost mnohem důležitějších uspokojení. Neboť nyní na každé z oněch čtyřiceti jednotek závisí uspokojení potřeb, jejichž neuspokojení poškozuje jeho zdraví a trvalé blaho. Avšak hodnota každého množství statků se rovná důležitosti uspokojení, jež na něm závisejí. Jestliže hodnota jedné jednotky vody pro našeho Robinsona byla nejprve rovna nule a ve druhém případě rovna jedné, byla by nyní již číselně vyjádřena něčím jako číslem šest.

Předpokládejme, že při pokračujícím suchu se pramen vyčerpává stále více a nakonec poskytuje denně právě tolik vody, kolik je nezbytně třeba k pouhému udržení života tohoto izolovaného jedince (tedy v našem případě přibližně 20 jednotek, neboť tolik potřebuje pro sebe a pro ona zvířata svého stáda, bez jejichž mléka a masa se nemůže udržet při životě). V takovém případě je zřejmé, že každé prakticky významné množství vody, jež má k dispozici, by mělo plnou důležitost zachování jeho života. Jednotka vody by tudíž měla ještě vyšší hodnotu než dříve, hodnotu číselně vyjádřenou číslem 10.

V prvním z našich případů jsme tak viděli, že dokud měl jedinec denně k dispozici několik tisíc věder vody, neměla malá část tohoto množství, například jedno vědro, pro něj vůbec žádnou hodnotu, protože na žádném jednotlivém vědru nezáviselo žádné uspokojení. Ve druhém případě jsme viděli, že konkrétní jednotka z 90 jednotek, jež měl k dispozici, měla už důležitost jistých drobných požitků, neboť nejméně důležitými uspokojeními, jež závisela na 90 jednotkách, byly právě tyto požitky. Ve třetím případě, kdy měl denně k dispozici jen 40 jednotek vody, jsme viděli, že na každé konkrétní jednotce závisela důležitější uspokojení. Ve čtvrtém případě se na každé konkrétní jednotce stala závislými ještě důležitější uspokojení. V každém následujícím případě jsme viděli, jak hodnota zbývajících jednotek postupně stoupá, neboť na nich začala záviset důležitější uspokojení.

Abychom přešli ke složitějším (společenským) vztahům, předpokládejme, že plachetnice má před sebou ještě 20 dnů plavby, než dosáhne pevniny, že nějakou nehodou jsou její zásoby potravin téměř zcela ztraceny a že pro každého z lodníků zbývá jen takové množství jediného druhu potraviny, například sucharů, jaké právě postačuje k zachování jeho života po dobu oněch 20 dnů. To je případ, kdy dané potřeby osob na plachetnici stojí naproti dispozici právě tím přesným množstvím daného statku, jež činí uspokojení těchto potřeb zcela závislým na dostupném množství onoho statku. Předpokládáme-li, že životy plavců lze udržet jen tehdy, spotřebuje-li každý z nich denně půl libry sucharů, a že každý plavec má ve skutečném vlastnictví 10 liber sucharů, pak bude mít toto množství potravy pro každého plavce plnou důležitost zachování jeho života. Za takových podmínek by nikoho, kdo si vůbec cení vlastního života, nebylo možné přimět k tomu, aby toto množství statků, nebo byť jen jeho znatelnou část, vydal za jakékoli jiné statky než potraviny, a to ani za nejcennější statky běžného života. Kdyby například bohatý muž cestující na lodi nabídl libru zlata za stejnou váhu sucharů, aby zmírnil bolesti hladu nevyhnutelné při tak skrovných přídělech, neshledal by žádného ze svých lodních druhů ochotným takový obchod přijmout.

Předpokládejme dále, že plavci na lodi mají k dispozici dalších pět liber lodních sucharů každý, vedle již zmíněných 10 liber. V tomto případě by jejich životy už nezávisely na dispozici jedinou librou sucharů, neboť jednu libru by bylo možné jejich kontrole odejmout nebo ji vyměnit za jiné statky než potraviny, aniž by tím byly ohroženy jejich životy. I když by jejich samotné životy už nezávisely na jedné libře potravy, představovala by přesto libra ochranu před bolestmi hladu, jakož i prostředek k zachování jejich zdraví, neboť tak skrovná výživa, trvající dvacet dnů, jaká by byla stravou všech osob majících k dispozici jen deset liber sucharů, by nepochybně měla škodlivý účinek na jejich blaho. Za takových okolností, ačkoli by jediná libra sucharů pro ně už neměla důležitost zachování jejich životů, měla by přesto onu důležitost, již každý přikládá zachování svého zdraví a blaha, pokud tyto závisejí na jediné libře sucharů.

Předpokládejme konečně, že kuchyně lodi byla zcela zbavena všech svých zásob potravin; že plavci jsou rovněž bez jakékoli vlastní potravy; že loď je naložena nákladem několika tisíc centů sucharů; a že kapitán lodi vzhledem k nešťastné situaci plavců v důsledku této pohromy zmocní každého, aby se podle libosti živil suchary. Plavci ovšem suchary vezmou, aby utišili svůj hlad. Nikdo však nebude pochybovat, že chutný kus masa by měl v takovém případě značnou hodnotu pro plavce, jehož veškerá strava po dvacet dnů by jinak sestávala pouze ze sucharů, zatímco libra sucharů by měla mimořádně malou hodnotu, a snad žádnou hodnotu vůbec.

Proč měla dispozice librou sucharů v prvním z těchto případů pro každého plavce plnou důležitost zachování jeho života, ve druhém případě ještě velmi velikou důležitost, avšak ve třetím případě žádnou důležitost vůbec, nebo přinejmenším jen nesmírně nepatrnou?

Potřeby plavců zůstaly ve všech třech případech stejné, neboť se nezměnily ani jejich osobnosti, ani jejich nároky. Co se však změnilo, bylo množství potravy stojící naproti těmto nárokům v každém z případů. Naproti totožným nárokům plavců na potravu bylo v prvním případě deset liber potravy na osobu, ve druhém případě větší množství a ve třetím případě množství ještě větší. Proto případ od případu důležitost uspokojení, jež závisela na jednotlivých jednotkách potravy, postupně klesala.

Avšak to, co jsme zde mohli pozorovat, nejprve u izolovaného jedince a poté u malé skupiny dočasně izolované od ostatního lidstva, platí stejně pro složitější vzájemné vztahy národa a lidské společnosti vůbec. Situace obyvatel země po neúrodě, po průměrné úrodě a konečně v roce následujícím po mimořádně bohaté úrodě představuje vztahy svou povahou obdobné těm výše popsaným. I zde stojí naproti jistým určitým nárokům v prvním případě menší dostupné množství potravy než ve druhém a ve druhém případě menší než ve třetím. Proto i v těchto případech důležitost uspokojení, jež závisejí na jednotlivých jednotkách celé zásoby, značně kolísá.

Vyhoří-li sýpka se 100 000 bušly pšenice v zemi, jež právě měla mimořádně bohatou úrodu, bude účinkem pohromy nanejvýš to, že se vyrobí méně lihu, nebo že chudší část obyvatelstva bude v nejhorším případě živena poněkud skrovněji, aniž by trpěla nedostatkem; nastane-li pohroma po průměrné úrodě, mnozí lidé se budou už muset vzdát důležitějších uspokojení; a shoduje-li se neštěstí s hladomorem, převeliké množství lidí zemře hladem. V každém z těchto tří případů závisejí na každé konkrétní jednotce obilí dostupného dotyčným lidem uspokojení velmi rozdílných stupňů důležitosti, a z tohoto důvodu se hodnota jednotky obilí v těchto třech případech značně liší.

Shrneme-li, co bylo řečeno, získáváme jako výsledek našeho dosavadního zkoumání tyto zásady:

(1) Důležitost, již pro nás statky mají a kterou nazýváme hodnotou, je pouze přičtená. V zásadě mají pro nás důležitost jen uspokojení, protože na nich závisí zachování našeho života a blaha. Tuto důležitost však logicky přičítáme statkům, na jejichž dostupnosti jsme si vědomi své závislosti, pokud jde o tato uspokojení.

(2) Velikosti důležitosti, již pro nás mají různá uspokojení konkrétních potřeb (jednotlivé akty uspokojení, jež lze uskutečnit prostřednictvím jednotlivých statků), jsou nestejné a jejich měřítko spočívá ve stupni jejich důležitosti pro zachování našeho života a blaha.

(3) Velikosti důležitosti našich uspokojení, jež jsou přičítány statkům — tedy velikosti jejich hodnot —, jsou proto rovněž nestejné a jejich měřítko spočívá ve stupni důležitosti, již pro nás mají uspokojení závislá na dotyčných statcích.

(4) V každém jednotlivém případě závisí na dispozici danou částí celého množství statku ze všech uspokojení zajištěných celým dostupným množstvím statku jen ta, jež mají pro hospodařícího jedince nejmenší důležitost.

(5) Hodnota konkrétního statku nebo dané části celého množství statku, jež má hospodařící jedinec k dispozici, je tedy pro něj rovna důležitosti nejméně důležitého z uspokojení zajištěných celým dostupným množstvím a dosažitelných kteroukoli stejnou částí. Neboť právě s ohledem na tato nejméně důležitá uspokojení je dotyčný hospodařící jedinec závislý na dostupnosti konkrétního statku či daného množství statku.⁴¹

V našem dosavadním zkoumání jsme tak vystopovali rozdíly v hodnotě statků zpět k jejich nejzazším příčinám a zároveň jsme nalezli i nejzazší a původní měřítko, jímž lidé posuzují hodnoty všech statků.

Je-li to, co bylo řečeno, správně pochopeno, nemůže být žádné nesnáze vyřešit jakýkoli problém zahrnující vysvětlení příčin určujících rozdíly mezi hodnotami dvou či více konkrétních statků nebo množství statků.

Ptáme-li se například, proč pro nás libra pitné vody za běžných okolností nemá pražádnou hodnotu, zatímco nepatrný zlomek libry zlata či diamantů zpravidla vykazuje velmi vysokou hodnotu, zní odpověď takto: Diamanty a zlato jsou tak vzácné, že všechny diamanty dostupné lidstvu by se daly uložit do jedné truhly a všechno zlato do jediné velké místnosti, jak ukáže prostý výpočet. Pitná voda se naproti tomu nachází na zemi v tak velkém množství, že si lze stěží představit nádrž dost velikou, aby ji všechnu pojala. Lidé jsou proto s to uspokojit jen nejdůležitější potřeby, jimž zlato a diamanty slouží, zatímco zpravidla jsou s to nejen plně uspokojit své potřeby pitné vody, ale navíc nechat i velká její množství nevyužitá uniknout, neboť nejsou s to spotřebovat celé dostupné množství. Za běžných okolností by tudíž žádná lidská potřeba nemusela zůstat neuspokojena, kdyby lidé nebyli s to disponovat nějakým konkrétním množstvím pitné vody. U zlata a diamantů mají naproti tomu i nejméně významná uspokojení zajištěná celým dostupným množstvím pro hospodařící lidi stále poměrně vysokou důležitost. Konkrétní množství pitné vody tak pro hospodařící lidi zpravidla nemají žádnou hodnotu, kdežto konkrétní množství zlata a diamantů hodnotu vysokou.

To vše platí jen pro běžné okolnosti života, kdy je nám pitná voda dostupná v hojném množství a zlato a diamanty v množství velmi malém. Na poušti však, kde život cestovatele často závisí na doušku vody, lze rozhodně představit, že na libře vody závisejí pro jedince důležitější uspokojení než třeba na libře zlata. V takovém případě by hodnota libry vody byla pro dotyčného jedince následkem toho větší než hodnota libry zlata. A zkušenost nás učí, že takový vztah, nebo vztah jemu podobný, se skutečně vyvíjí tam, kde je hospodářská situace taková, jak jsem ji právě popsal.

C. Vliv rozdílů v jakosti statků na jejich hodnotu.

Lidské potřeby lze často uspokojit statky různých druhů a ještě častěji statky, jež se liší nikoli druhem, nýbrž jakostí. Tam, kde se zabýváme danými soubory lidských potřeb na jedné straně a množstvími statků dostupných k jejich uspokojení na straně druhé (s. 129), nestojí potřeby tudíž vždy naproti množstvím stejnorodých statků, nýbrž často naproti statkům různých druhů a ještě častěji naproti statkům různých jakostí.

Pro větší jednoduchost výkladu jsem dosud vynechával úvahu o rozdílech mezi statky a v předchozích oddílech jsem zvažoval pouze případy, v nichž množství zcela stejnorodých statků stojí naproti potřebám určitého druhu (zdůrazňuje zvláště způsob, jímž jejich důležitost klesá podle stupně úplnosti již dosaženého uspokojení). Tímto způsobem jsem mohl klást větší důraz na vliv, který rozdíly v dostupných množstvích uplatňují na hodnotu statků.

Případy, jež nyní zbývají vzít v úvahu, jsou ty, v nichž dané lidské potřeby mohou být uspokojeny statky různých druhů či jakostí a v nichž tudíž dané lidské nároky stojí naproti dostupným množstvím statků, jejichž jednotlivé části jsou jakostně odlišné.

V této souvislosti je třeba nejprve poznamenat, že rozdíly mezi statky, ať už jde o rozdíly druhu, či jakosti, nemohou ovlivnit hodnotu různých jednotek dané zásoby, není-li uspokojením lidských potřeb těmito rozdíly nijak dotčeno. Statky, jež uspokojují lidské potřeby totožným způsobem, jsou právě z tohoto důvodu z hospodářského hlediska pokládány za zcela stejnorodé, i když mohou na základě vnějšího vzhledu náležet k různým druhům či jakostem.

Mají-li být rozdíly druhu či jakosti mezi dvěma statky odpovědné za rozdíly v jejich hodnotě, je nezbytné, aby měly také různé schopnosti uspokojovat lidské potřeby. Jinými slovy, je nezbytné, aby měly to, co z hospodářského hlediska nazýváme rozdíly v jakosti. Zkoumání vlivu, který rozdíly v jakosti uplatňují na hodnotu jednotlivých statků, je proto předmětem následujícího bádání.

Z hospodářského hlediska mohou být jakostní rozdíly mezi statky dvojího druhu. Lidské potřeby mohou být prostřednictvím stejných množství jakostně odlišných statků uspokojeny buď množstevně, nebo jakostně odlišným způsobem. Daným množstvím bukového dřeva lze například lidskou potřebu tepla uspokojit množstevně intenzivnějším způsobem než stejným množstvím jedle. Avšak dvě stejná množství potravin stejné výživné hodnoty mohou uspokojit potřebu potravy jakostně odlišnými způsoby, neboť spotřeba jednoho pokrmu může například poskytnout požitek, zatímco druhý nemusí poskytnout buď žádný požitek, nebo jen podřadný. U statků první kategorie lze podřadnou jakost plně vyvážit větším množstvím, u statků druhé kategorie to však možné není. Jedle, olše či borovice mohou nahradit bukové dřevo k topným účelům, a jsou-li uhlí podřadného obsahu uhlíku, dubová kůra podřadného obsahu tříslovin a běžné pracovní služby pomalých či méně výkonných nádeníků dostupné hospodařícím lidem jen v dostatečně velkých množstvích, mohou zpravidla dokonale nahradit statky vyšší jakosti. Avšak i kdyby nechutné pokrmy či nápoje, tmavé a vlhké místnosti, služby prostředních lékařů atd. byly dostupné v sebevětších množstvích, nikdy nemohou uspokojit naše potřeby jakostně tak dobře jako odpovídající statky vyšší jakosti.

Když hospodařící jednotlivci posuzují hodnotu nějakého statku, jde, jak jsme viděli, čistě o otázku odhadu důležitosti uspokojení těch potřeb, ohledně nichž jsou závislí na disponování daným statkem (s. 122). Množství statku, které přivodí dané uspokojení, je však při oceňování pouze druhotným činitelem. Neboť pokud menší množství výše kvalifikovaného statku uspokojí lidskou potřebu týmž způsobem (to jest kvantitativně i kvalitativně shodným) jako větší množství statku méně kvalifikovaného, je zřejmé, že menší množství výše kvalifikovaného statku bude mít pro hospodařící lidi tutéž hodnotu jako větší množství statku méně kvalifikovaného. Stejná množství statků majících rozdílné kvality prvého druhu tudíž budou vykazovat hodnoty, jež jsou nestejné v naznačeném poměru. Vezmeme-li například při určování hodnoty dubové kůry v úvahu výlučně její obsah tříslovin a sedm metrických centů jedné jakosti má tutéž účinnost jako osm metrických centů jakosti jiné, bude mít pro řemeslníky používající tuto kůru rovněž tutéž hodnotu jako ono druhé množství. Pouhé převedení těchto statků na množství stejné hospodářské účinnosti (postup ve skutečnosti uplatňovaný v hospodářské činnosti lidí ve všech takových případech) tudíž zcela odstraňuje obtíž při určování hodnoty daných množství rozdílných jakostí (pokud je jejich účinnost odlišná pouze kvantitativně). Tímto způsobem se zvažovaný složitější případ redukuje na jednoduchý vztah vyložený dříve (s. 123 a násl.).

Otázka vlivu rozdílných jakostí na hodnoty jednotlivých statků je složitější, když rozdíly v jakosti mezi statky způsobují, že jsou potřeby uspokojovány kvalitativně odlišnými způsoby. Po tom, co bylo řečeno o obecném principu určování hodnoty (s. 122), nemůže být pochyb, že činitelem určujícím hodnotu je i v tomto případě důležitost potřeb, jež by zůstaly neuspokojeny, kdybychom nedisponovali určitým statkem nejen obecného druhu, nýbrž i té specifické jakosti, která těmto potřebám odpovídá. Obtíž, o níž zde pojednávám, tudíž nespočívá v nepoužitelnosti obecného principu určování hodnoty na tyto statky, nýbrž spíše v určení onoho konkrétního uspokojení, jež závisí na určitém konkrétním statku, když celá skupina potřeb stojí proti statkům, jejichž rozličné jednotky jsou schopny uspokojovat tyto potřeby kvalitativně odlišnými způsoby. Jinými slovy, spočívá v praktickém uplatnění obecného principu určování hodnoty na lidskou hospodářskou činnost. Řešení tohoto problému vyplývá z následujících úvah.

Hospodařící jednotlivci nepoužívají množství statků, jež mají k dispozici, bez ohledu na rozdíly v jakosti, pokud takové rozdíly existují. Rolník, jenž má k dispozici obilí různých jakostí, nepoužije například nejhorší jakost k osivu, obilí střední jakosti jako krmivo pro dobytek a nejlepší jakost k jídlu a výrobě nápojů. Ani nepoužívá obilí různých jakostí bez rozlišení k tomu či onomu účelu. Spíše použije s ohledem na své potřeby nejlepší jakost k osivu, nejlepší ze zbývajícího k jídlu a nápojům a obilí nejhorší jakosti k výkrmu dobytka.

U statků, jejichž jednotky jsou stejnorodé, stojí celkové dostupné množství statku proti celému souboru konkrétních potřeb, které jím lze uspokojit. Ale v případech, kdy různé jednotky statku uspokojují lidské potřeby kvalitativně odlišnými způsoby, nestojí celkové dostupné množství statku již proti celému souboru potřeb; namísto toho stojí každé dostupné množství specifické jakosti proti odpovídajícím specifickým potřebám hospodařících jednotlivců.

Pokud nelze, ohledně daného spotřebního účelu, statek určité jakosti nikterak nahradit statky jakékoli jiné jakosti, platí dříve doložený princip určování hodnoty (s. 132) plně a přímo pro jednotlivá množství tohoto statku. Hodnota kterékoli jednotlivé jednotky takového statku se tudíž rovná důležitosti nejméně důležitého uspokojení, o něž je postaráno celkovým dostupným množstvím právě této jakosti statku, neboť právě ohledně tohoto uspokojení jsme ve skutečnosti závislí na disponování onou jednotlivou jednotkou této jakosti.

Lidské potřeby však mohou být uspokojovány prostřednictvím statků různých kvalifikací, byť kvalitativně odlišnými způsoby. Pokud lze statky jedné jakosti nahradit statky jakosti jiné, ač nikoli se stejnou účinností, rovná se hodnota jednotky statku vyšší jakosti důležitosti nejméně důležitého uspokojení, o něž je postaráno statky vyšší jakosti, mínus hodnotová kvóta⁴², jež je tím větší: (1) čím menší je hodnota statků nižší jakosti, jimiž lze danou dotyčnou potřebu rovněž uspokojit, a (2) čím menší je pro lidi rozdíl mezi důležitostí uspokojení dané potřeby statkem vyšší jakosti a důležitostí jejího uspokojení statkem nižší jakosti.

Tak docházíme k výsledku, že i v případech, kdy komplex potřeb stojí proti množství statků různých jakostí, závisejí uspokojení daných intenzit vždy na každém dílčím množství či na každé konkrétní jednotce těchto statků. Tudíž si princip určování hodnoty, který jsem formuloval výše, ve všech projednaných případech zachovává plnou použitelnost.

D. Subjektivní povaha měřítka hodnoty. Práce a hodnota. Omyl.

Když jsem pojednával o povaze hodnoty, poznamenal jsem, že hodnota není ničím, co by bylo vlastní statkům, a že není vlastností statků. Avšak hodnota není ani samostatnou věcí. Není důvodu, proč by statek nemohl mít hodnotu pro jednoho hospodařícího jednotlivce, ale žádnou hodnotu pro jiného jednotlivce za odlišných okolností. Měřítko hodnoty je svou povahou zcela subjektivní, a z tohoto důvodu může mít statek velkou hodnotu pro jednoho hospodařícího jednotlivce, malou hodnotu pro jiného a vůbec žádnou hodnotu pro třetího, v závislosti na rozdílech v jejich potřebách a dostupných množstvích. Čím jeden člověk pohrdá nebo co oceňuje málo, to si jiný cení, a co jeden člověk zahazuje, to jiný často zvedá. Zatímco jeden hospodařící jednotlivec cení stejně dané množství jednoho statku a větší množství statku jiného, u jiného hospodařícího jednotlivce často pozorujeme právě opačná ocenění.

Tudíž nejen povaha, nýbrž i měřítko hodnoty je subjektivní. Statky mají vždy hodnotu pro určité hospodařící jednotlivce a tato hodnota je rovněž určována pouze těmito jednotlivci.

Hodnota, kterou hospodařící jednotlivec přisuzuje statku, se rovná důležitosti onoho konkrétního uspokojení, jež závisí na jeho disponování daným statkem. Mezi hodnotou statku a tím, zda — či v jakých množstvích — byly na jeho výrobu vynaloženy práce a jiné statky vyššího řádu, neexistuje nutná a přímá souvislost. Nehospodářský statek (například množství dřeva v pralese) nenabývá pro lidi hodnoty, byla-li na jeho vznik vynaložena velká množství práce nebo jiných hospodářských statků. Zda byl diamant nalezen náhodou, či získán z diamantového dolu za použití tisíce dnů práce, je pro jeho hodnotu zcela nepodstatné. Obecně se nikdo v praktickém životě při odhadu hodnoty statku neptá po dějinách jeho vzniku, nýbrž zvažuje výlučně služby, jež mu statek poskytne a jichž by se musel vzdát, kdyby jím nedisponoval. Statky, na něž bylo vynaloženo mnoho práce, často nemají žádnou hodnotu, zatímco jiné, na něž bylo vynaloženo málo práce nebo žádná, mají hodnotu velmi vysokou. Statky, na něž bylo vynaloženo mnoho práce, a jiné, na něž bylo vynaloženo málo práce nebo žádná, mají pro hospodařící lidi často stejnou hodnotu. Množství práce nebo jiných výrobních prostředků vynaložená na výrobu statku tudíž nemohou být činitelem určujícím hodnotu statku. Srovnání hodnoty statku s hodnotou výrobních prostředků použitých při jeho výrobě ovšem ukazuje, zda a do jaké míry byla jeho výroba, jakožto akt minulé lidské činnosti, vhodná či hospodárná. Avšak množství statků použitá při výrobě statku nemají na jeho hodnotu vliv ani nutný, ani přímo určující.

Stejně neudržitelný je názor, že činitelem určujícím hodnotu statků je množství práce nebo jiných výrobních prostředků, jichž je zapotřebí k jejich reprodukci. Velký počet statků nelze reprodukovat (například starožitnosti a obrazy starých mistrů), a tak můžeme v řadě případů pozorovat hodnotu, avšak žádnou možnost reprodukce. Z tohoto důvodu nemůže být žádný činitel spojený s reprodukcí určujícím principem hodnoty obecně. Zkušenost navíc ukazuje, že hodnota výrobních prostředků nutných k reprodukci mnoha statků (například starosvětského oblečení a zastaralých strojů) je někdy podstatně vyšší a někdy nižší než hodnota výrobků samotných.

Činitelem určujícím hodnotu statku tedy není ani množství práce či jiných statků nutných k jeho výrobě, ani množství nutné k jeho reprodukci, nýbrž spíše velikost důležitosti oněch uspokojení, ohledně nichž jsme si vědomi své závislosti na disponování daným statkem. Tento princip určování hodnoty platí všeobecně a žádnou výjimku z něj nelze v lidském hospodářství nalézt.

Důležitost uspokojení pro nás není výsledkem svévolného rozhodnutí, nýbrž je měřena důležitostí — jež není svévolná — kterou má dané uspokojení pro náš život nebo pro naše blaho. Relativní stupně důležitosti rozdílných uspokojení a po sobě následujících aktů uspokojení jsou nicméně věcí úsudku ze strany hospodařících lidí, a z tohoto důvodu podléhá jejich poznání těchto stupňů důležitosti v některých případech omylu.

Viděli jsme dříve, že nejvyšší důležitost mají pro lidi ona uspokojení, na nichž závisí jejich život, že uspokojeními následujícími v důležitosti jsou ta, na nichž závisí jejich blaho, a že uspokojení, na nichž závisí vyšší stupeň blaha (při stejné intenzitě déle trvající uspokojení a při stejné době trvání uspokojení intenzivnější), mají pro lidi vyšší důležitost než ta, na nichž závisí nižší stupeň jejich blaha.

Avšak to, co bylo řečeno, nikterak nevylučuje možnost, že nerozumní lidé mohou v důsledku svého chybného poznání někdy odhadovat důležitost rozličných uspokojení způsobem odporujícím jejich skutečné důležitosti. Omylu podléhají i jednotlivci, jejichž hospodářská činnost je vedena racionálně a kteří se tudíž zajisté snaží rozpoznat pravou důležitost uspokojení, aby získali přesný základ pro svou hospodářskou činnost. Omyl je neoddělitelný od veškerého lidského poznání.

Lidé jsou obzvláště náchylní nechat se svést k přeceňování důležitosti uspokojení, jež skýtají intenzivní okamžitou rozkoš, ale přispívají k jejich blahu jen prchavě, a tím k podceňování důležitosti uspokojení, na nichž závisí méně intenzivní, avšak déle trvající blaho. Jinými slovy, lidé si často cení pomíjivých, intenzivních požitků výše než svého trvalého blaha a někdy dokonce výše než svého života.

Pokud se lidé již takto často mýlí ohledně svého poznání subjektivního činitele určování hodnoty, kdy jde pouze o odhad jejich vlastních duševních stavů, jsou tím spíše náchylní mýlit se, jde-li o jejich vnímání objektivního činitele určování hodnoty, zvláště jde-li o jejich poznání velikostí množství, jež mají k dispozici, a rozdílných jakostí statků.

Již jen z těchto důvodů je zřejmé, proč je určování hodnoty jednotlivých statků v hospodářském životě stiženo rozmanitými omyly. Avšak vedle kolísání hodnoty, jež vznikají ze změn lidských potřeb, ze změn v množstvích statků dostupných lidem a ze změn fyzických vlastností statků, můžeme pozorovat i kolísání hodnot statků, jež jsou způsobena prostě změnami v poznání, které lidé mají o důležitosti statků pro svůj život a blaho.

3. Zákony řídící hodnotu statků vyššího řádu

A. Princip určující hodnotu statků vyššího řádu.

Mezi nejzřetelnějšími ze základních omylů, jež měly nejdalekosáhlejší následky v dosavadním vývoji naší vědy, je tvrzení, že statky pro nás nabývají hodnoty, protože při jejich výrobě byly použity statky, jež pro nás měly hodnotu. Později, až dospěji k pojednání o cenách statků vyššího řádu, ukáži konkrétní příčiny, které byly odpovědné za tento omyl a za to, že se stal základem přijímané teorie cen (ovšem ve formě obestavěné nejrůznějšími zvláštními ustanoveními). Zde chci především konstatovat, že toto tvrzení je tak příkře v rozporu s veškerou zkušeností (s. 146), že by je bylo nutno odmítnout, i kdyby skýtalo formálně správné řešení problému stanovení principu vysvětlujícího hodnotu statků.

Avšak ani tohoto posledně jmenovaného účelu nemůže dotyčné tvrzení dosáhnout, neboť nabízí vysvětlení pouze pro hodnotu statků, jež můžeme označit za „výrobky", nikoli však pro hodnotu všech ostatních statků, které vystupují jako původní výrobní činitele. Nevysvětluje hodnotu statků poskytovaných přímo přírodou, zvláště služeb půdy. Nevysvětluje hodnotu pracovních služeb. Ba dokonce, jak uvidíme později, nevysvětluje ani hodnotu služeb kapitálu. Neboť hodnotu všech těchto statků nelze vysvětlit tvrzením, že statky odvozují svou hodnotu z hodnoty statků vynaložených na jejich výrobu. Vskutku, činí jejich hodnotu zcela nepochopitelnou.

Toto tvrzení tudíž neposkytuje k problému objevení všeobecně platného vysvětlení hodnoty statků ani řešení formálně správné, ani řešení, jež by bylo v souladu se skutečnostmi reality. Na jedné straně je v rozporu se zkušeností; a na straně druhé je zjevně nepoužitelné všude tam, kde máme co do činění se statky, které nejsou výrobkem spojení statků vyššího řádu. Hodnotu statků nižšího řádu tudíž nelze určit hodnotou statků vyššího řádu, jež byly použity při jejich výrobě. Naopak, je zřejmé, že hodnota statků vyššího řádu je vždy a bez výjimky určována očekávanou hodnotou statků nižšího řádu, při jejichž výrobě slouží.⁴³ Existence našich potřeb statků vyššího řádu závisí na tom, zda statky, jež slouží k výrobě, mají očekávaný hospodářský charakter (s. 107), a tudíž očekávanou hodnotu. Při zajišťování svých potřeb uspokojení nepotřebujeme disponovat statky, jež jsou vhodné k výrobě statků nižšího řádu, které nemají žádnou očekávanou hodnotu (neboť po nich nemáme žádné potřeby). Máme tudíž princip, že hodnota statků vyššího řádu závisí na očekávané hodnotě statků nižšího řádu, jež slouží vyrábět. Statky vyššího řádu tedy mohou nabýt hodnoty, nebo si ji, mají-li ji, podržet, jen tehdy, či jen tak dlouho, slouží-li k výrobě statků, u nichž očekáváme, že pro nás budou mít hodnotu. Je-li tato skutečnost zjištěna, je rovněž zřejmé, že hodnota statků vyššího řádu nemůže být činitelem určujícím očekávanou hodnotu odpovídajících statků nižšího řádu. Ani hodnota statků vyššího řádu již vynaložených na výrobu statku nižšího řádu nemůže být činitelem určujícím jeho současnou hodnotu. Naopak, hodnota statků vyššího řádu je ve všech případech regulována očekávanou hodnotou statků nižšího řádu, jejichž výrobě byly nebo budou hospodařícími lidmi přiřazeny.

Očekávaná hodnota statků nižšího řádu se často — a toto je nutno bedlivě pozorovat — velmi liší od hodnoty, kterou podobné statky mají v přítomnosti. Z tohoto důvodu není hodnota statků vyššího řádu, jejichž prostřednictvím budeme někdy v budoucnu disponovat statky nižšího řádu (s. 67 a násl.), nikterak měřena současnou hodnotou podobných statků nižšího řádu, nýbrž spíše očekávanou hodnotou statků nižšího řádu, při jejichž výrobě slouží.

Předpokládejme například, že máme ledek, síru, dřevěné uhlí, specializované pracovní služby, přístroje atd. nutné k výrobě určitého množství střelného prachu, a že tak prostřednictvím těchto statků budeme za tři měsíce disponovat tímto množstvím střelného prachu. Je zřejmé, že hodnota, kterou tento střelný prach má pro nás za tři měsíce mít, nemusí být nutně rovna hodnotě totožného množství střelného prachu v přítomné době, nýbrž může být větší či menší. Tudíž je rovněž velikost hodnoty výše uvedených statků vyššího řádu měřena nikoli hodnotou střelného prachu v přítomnosti, nýbrž očekávanou hodnotou jejich výrobku na konci výrobního období. Lze si dokonce představit případy, v nichž je statek nižšího či prvého řádu v přítomnosti zcela bezcenný (například led v zimě), zatímco současně dostupné odpovídající statky vyššího řádu, jež zajišťují množství statku nižšího řádu pro budoucí časové období (například veškeré materiály a nástroje nutné k výrobě umělého ledu), mají hodnotu vzhledem k tomuto budoucímu časovému období, a naopak.

Mezi hodnotou statků nižšího či prvého řádu v přítomnosti a hodnotou v současnosti dostupných statků vyššího řádu sloužících k výrobě takových statků tudíž neexistuje žádná nutná souvislost. Naopak, je zřejmé, že první z nich odvozují svou hodnotu ze vztahu mezi potřebami a dostupnými množstvími v přítomnosti, zatímco druhé odvozují svou hodnotu z očekávaného vztahu mezi potřebami a množstvími, jež budou dostupná v budoucích časových bodech, kdy se výrobky vytvořené prostřednictvím statků vyššího řádu stanou dostupnými. Stoupne-li očekávaná budoucí hodnota statku nižšího řádu, zůstanou-li ostatní okolnosti stejné, stoupne také hodnota statků vyššího řádu, jejichž vlastnictví nám zajišťuje budoucí disponování statkem nižšího řádu. Avšak vzestup nebo pokles hodnoty statku nižšího řádu dostupného v přítomnosti nemá žádnou nutnou příčinnou souvislost se vzestupem nebo poklesem hodnoty v současnosti dostupných odpovídajících statků vyššího řádu.

Tudíž princip, že hodnota statků vyššího řádu je řízena nikoli hodnotou odpovídajících statků nižšího řádu v přítomnosti, nýbrž spíše očekávanou hodnotou výrobku, je všeobecně platným principem určování hodnoty statků vyššího řádu.¹⁴

Přímý a bezprostřední význam pro nás má jen uspokojení našich potřeb. V každém konkrétním případě se tento význam měří důležitostí jednotlivých uspokojení pro náš život a blahobyt. Přesnou kvantitativní velikost tohoto významu pak připisujeme oněm konkrétním statkům, na nichž jsme si vědomi být přímo závislí, pokud jde o dotyčná uspokojení, to jest připisujeme jej hospodářským statkům prvního řádu, jak bylo vyloženo v zásadách předchozího oddílu. V případech, kdy naše potřeby nejsou statky prvního řádu uspokojeny nebo jsou uspokojeny jen neúplně, a kdy tedy statky prvního řádu pro nás nabývají hodnoty, obracíme se ve svém úsilí uspokojit své potřeby co nejúplněji k odpovídajícím statkům nejblíže vyššího řádu a hodnotu, kterou jsme připsali statkům prvního řádu, připisujeme zase statkům druhého, třetího i ještě vyššího řádu, kdykoli tyto statky vyššího řádu mají hospodářský charakter. Hodnota statků vyššího řádu tedy v konečném rozboru není ničím jiným než zvláštní formou významu, který připisujeme svému životu a blahobytu. Tak jako u statků prvního řádu je tedy i u statků vyššího řádu činitelem, který je v poslední instanci odpovědný za jejich hodnotu, pouze význam, jejž připisujeme oněm uspokojením, ohledně nichž jsme si vědomi být závislí na dostupnosti statků vyššího řádu, o jejichž hodnotu jde. Avšak vzhledem ke kauzálním souvislostem mezi statky se hodnota statků vyššího řádu neměří přímo očekávaným významem konečného uspokojení, nýbrž očekávanou hodnotou odpovídajících statků nižšího řádu.

snad být nápomocný vzhledem ke stručnosti a zvláštní formě této pasáže.

Předpokládejme, že nejméně důležité uspokojení, které poskytuje jednotka nadřazeného statku v užití A, má důležitost 5, že nejméně důležité uspokojení, které poskytuje jednotka podřazeného statku v užití B, má důležitost 2, a že jednotka podřazeného statku by poskytla uspokojení s důležitostí 3, kdyby nahradila jednotku nadřazeného statku v užití A. Menger tvrdí, že užitná hodnota jednotky nadřazeného statku, již lze nahradit podřazeným statkem, se nerovná důležitosti nejméně důležitého uspokojení, které jednotka nadřazeného statku skutečně poskytuje, nýbrž důležitosti uspokojení závislých na trvajícím vládnutí touto jednotkou. V daném případě, je-li ztraceno vládnutí jednotkou nadřazeného statku a jednotka podřazeného statku je přemístěna z užití B do užití A, aby ji nahradila, jsou uspokojení ztracená spotřebitelem tato: (1) uspokojení v užití B s důležitostí 2, které je ztraceno proto, že v užití B je zaměstnána o jednotku podřazeného statku méně, a (2) uspokojení v užití A s důležitostí 2 (rozdíl mezi 5 jednotkami ztracenými proto, že v užití A je zaměstnána o jednotku nadřazeného statku méně, a 3 jednotkami získanými díky zaměstnání jednotky podřazeného statku na jejím místě). Užitná hodnota jednotky nadřazeného statku je tedy 4, součet těchto dvou položek. „Hodnotová kvóta“, kterou Menger v textu zmiňuje, je rozdíl mezi nejméně důležitým uspokojením, které by nadřazený statek poskytl v užití A, a jeho takto vypočtenou užitnou hodnotou. „Hodnotová kvóta“ v tomto příkladu je tedy 5 minus 4, čili 1. — Pozn. překl.

B. Produktivita kapitálu.

Přeměna statků vyššího řádu na statky nižšího řádu se odehrává, tak jako každý jiný proces změny, v čase. Doby, kdy lidé nabudou vládnutí statky prvního řádu ze statků vyššího řádu, jež mají nyní v držení, budou tím vzdálenější, čím vyšší je řád těchto statků. Ačkoli platí, jak jsme viděli dříve (str. 71 a násl.), že rozsáhlejší zaměstnání statků vyššího řádu k uspokojování lidských potřeb přináší trvalé rozšiřování dostupných množství spotřebních statků, je toto rozšíření možné jen tehdy, rozprostírá-li se prozíravá činnost lidí do stále vzdálenějších časových období. Primitivní Indián je bez ustání zaměstnán úkolem pokrýt své potřeby vždy jen na několik dní. Kočovník, který nespotřebovává domácí zvířata, jež má k dispozici, nýbrž se rozhodne chovat je pro mláďata, již vyrábí statky, které mu budou dostupné teprve po několika měsících. Avšak u civilizovaných národů je značná část členů společnosti zaměstnána výrobou statků, které přispějí k přímému uspokojení lidských potřeb teprve po letech, a často teprve po desetiletích.

Tím, že se vzdají sběračského hospodářství a učiní pokrok v zaměstnávání statků vyššího řádu k uspokojování svých potřeb, mohou hospodařící lidé docela jistě odpovídajícím způsobem zvětšit množství spotřebních statků, jež mají k dispozici — avšak pouze pod podmínkou, že prodlouží časová období, do nichž se má rozprostírat jejich prozíravá činnost, ve stejné míře, v jaké postupují ke statkům vyššího řádu.

V této okolnosti spočívá důležité omezení hospodářského pokroku. Nejúzkostlivější péče lidí směřuje vždy k tomu, aby si zajistili spotřební statky nezbytné k udržení svého života a blahobytu v přítomnosti nebo v nejbližší budoucnosti, avšak jejich úzkostlivost slábne, čím delším se stává časové období, do něhož se rozprostírá. Tento jev není nahodilý, nýbrž je hluboce zakořeněn v lidské přirozenosti. V té míře, v jaké udržení našeho života závisí na uspokojení našich potřeb, musí zajištění uspokojení dřívějších potřeb nutně předcházet péči o ty pozdější. A i tam, kde na vládnutí množstvím statků nezávisí náš život, nýbrž pouze náš trvající blahobyt (především naše zdraví), je dosažení blahobytu v bližším období zpravidla předpokladem blahobytu v období pozdějším. Vládnutí prostředky k udržení našeho blahobytu v nějaké vzdálené době nám prospěje málo, jestliže již chudoba a nouze podlomily naše zdraví nebo zakrněly náš vývoj v dřívějším období. Podobné úvahy se uplatňují i u uspokojení, jež mají pouze význam požitků. Veškerá zkušenost učí, že přítomný požitek nebo požitek v blízké budoucnosti se lidem obvykle jeví důležitější než požitek stejné intenzity ve vzdálenější době v budoucnosti.

Lidský život je proces, v němž je běh budoucího vývoje vždy ovlivňován vývojem předchozím. Je to proces, který nelze obnovit, jakmile byl jednou přerušen, a který nelze plně uvést do pořádku, jakmile byl vážně rozvrácen. Nezbytným předpokladem naší prozíravosti o udržení našeho života a o náš vývoj v budoucích obdobích je péče o předcházející období našeho života. Pomineme-li nepravidelnosti hospodářské činnosti, můžeme učinit závěr, že hospodařící lidé se obecně snaží zajistit nejprve uspokojení potřeb nejbližší budoucnosti, a že teprve poté, co se tak stalo, se pokoušejí zajistit uspokojení potřeb vzdálenějších období, v souladu s jejich časovou vzdáleností.

Okolností, jež klade omezení snahám hospodařících lidí postupovat v zaměstnávání statků vyššího řádu, je tedy nutnost nejprve postarat se statky, jež mají v přítomnosti k dispozici, o uspokojení svých potřeb v nejbližší budoucnosti; neboť teprve když se tak stalo, mohou se postarat o vzdálenější časová období. Jinými slovy, hospodářský zisk, který mohou lidé získat z rozsáhlejšího zaměstnávání statků vyššího řádu k uspokojování svých potřeb, je závislý na podmínce, že po pokrytí svých požadavků pro nejbližší budoucnost mají stále k dispozici další množství statků pro vzdálenější časová období.

V raných stadiích a na počátku každé nové fáze kulturního vývoje, kdy několik jednotlivců (první objevitelé, vynálezci a podnikatelé) teprve uskutečňuje přechod k užívání statků nejblíže vyššího řádu, mají přirozeně nehospodářský charakter ty z těchto statků, které existovaly již dříve, ale které až dosud neměly v lidském hospodářství žádné upotřebení jakéhokoli druhu a po nichž tudíž nebyla žádná poptávka. Když lovecký národ přechází k usedlému zemědělství, půda a materiály, které dříve nebyly užívány a nyní jsou poprvé zaměstnány k uspokojování lidských potřeb (například vápno, písek, dříví a kameny ke stavbě), si zpravidla podržují svůj nehospodářský charakter ještě nějakou dobu poté, co přechod započal. Nejsou to tedy omezená množství těchto statků, co brání hospodařícím lidem v prvních stadiích civilizace činit pokrok v zaměstnávání statků vyššího řádu k uspokojování svých potřeb.

Existuje však zpravidla ještě jiná část komplementárních statků vyššího řádu, která již sloužila k uspokojování lidských potřeb v tom či onom odvětví výroby ještě před přechodem k zaměstnávání nového řádu statků, a která tudíž vykazovala hospodářský charakter již dříve. Příkladem tohoto druhu je osivo a pracovní služby, jež potřebuje jednotlivec přecházející ze stadia sběračského hospodářství k zemědělství.

Tyto statky, které jednotlivec uskutečňující přechod dříve užíval jako statky nižšího řádu a které by mohl jako statky nižšího řádu užívat i nadále, musí být nyní zaměstnány jako statky vyššího řádu, chce-li využít hospodářského zisku zmíněného dříve. Jinými slovy, tento zisk si může opatřit jen tím, že statky, které má, pokud si to zvolí, k dispozici pro přítomnost nebo pro blízkou budoucnost, zaměstná k uspokojení potřeb vzdálenějšího časového období.

Mezitím, s neustálým rozvojem civilizace a s pokrokem v zaměstnávání dalších množství statků vyššího řádu hospodařícími lidmi, nabývá velká část oněch ostatních, dříve nehospodářských statků vyššího řádu (například půda, vápenec, písek, dříví atd.) hospodářského charakteru (str. 103). Když k tomu dojde, může se každý jednotlivec podílet na hospodářských ziscích spojených se zaměstnáváním statků vyššího řádu na rozdíl od pouhé sběračské činnosti (a na vyšších stupních civilizace se zaměstnáváním statků vyššího řádu na rozdíl od omezenosti výrobních prostředků nižšího řádu) jen tehdy, vládne-li již v přítomnosti množstvími hospodářských statků vyššího řádu (nebo množstvími hospodářských statků jakéhokoli druhu, když se již rozvinul čilý obchod a statky všeho druhu lze navzájem směňovat) pro budoucí časová období — jinými slovy jen tehdy, vlastní-li kapitál.

S touto tezí jsme však dospěli k jedné z nejdůležitějších pravd naší vědy, k „produktivitě kapitálu“. Tuto tezi nelze chápat tak, že by vládnutí množstvími hospodářských statků v dřívějším období pro pozdější dobu mohlo samo o sobě během tohoto období cokoli přispět ke zvětšení spotřebních statků, jež mají lidé k dispozici. Znamená pouze, že vládnutí množstvími hospodářských statků po určité časové období je pro hospodařící jednotlivce prostředkem k lepšímu a úplnějšímu uspokojení jejich potřeb, a tudíž statkem — či spíše hospodářským statkem, kdykoli jsou dostupná množství kapitálových služeb menší než požadavky po nich.

Více či méně úplné uspokojení našich potřeb tedy závisí na vládnutí množstvími hospodářských statků po určitá časová období (na kapitálových službách) neméně než na vládnutí jinými hospodářskými statky. Z tohoto důvodu jsou kapitálové služby předměty, jimž lidé připisují hodnotu, a jak uvidíme později, jsou rovněž předměty obchodu.

Někteří ekonomové znázorňují placení úroku jako náhradu za zdrženlivost vlastníka kapitálu. Proti této nauce musím poukázat na to, že zdrženlivost osoby nemůže sama o sobě nabýt statkového charakteru, a tudíž ani hodnoty. Kapitál ostatně zdaleka ne vždy vzniká ze zdrženlivosti, nýbrž v mnoha případech jako výsledek pouhého přivlastnění (kdykoli například dříve nehospodářské statky vyššího řádu nabudou hospodářského charakteru kvůli rostoucím požadavkům společnosti). Placení úroku tudíž nelze považovat za odměnu vlastníka kapitálu za jeho zdrženlivost, nýbrž za směnu jednoho hospodářského statku (užití kapitálu) za jiný (například peníze). Carey však upadá do opačného omylu, když přisuzuje šetrnosti sklon přímo nepřátelský tvorbě kapitálu.

C. Hodnota komplementárních množství statků vyššího řádu.

Aby bylo možné přeměnit statky vyššího řádu⁴⁴ na statky nižšího řádu, je nezbytné uplynutí určitého časového období. Proto kdykoli mají být vyráběny hospodářské statky, je po určité časové období nezbytné vládnutí kapitálovými službami. Délka tohoto období se liší podle povahy výrobního procesu. V kterémkoli daném odvětví výroby je tím delší, čím vyšší je řád statků, jež mají být nasměrovány k uspokojení lidských potřeb. Avšak jisté uplynutí času je neoddělitelné od každého výrobního procesu.

Během těchto časových období je množství hospodářských statků, o němž hovořím (kapitál), vázáno⁴⁵ a není k dispozici pro jiné výrobní účely. Abychom mohli v budoucí době vládnout statkem nebo množstvím statků nižšího řádu, nestačí mít prchavé držení odpovídajících statků vyššího řádu v nějakém jediném okamžiku, nýbrž je nezbytné, abychom si vládnutí těmito statky vyššího řádu podrželi po časové období, jehož délka se liší podle povahy konkrétního výrobního procesu, a abychom je v tomto výrobním procesu vázali po dobu trvání tohoto období.

V předchozím oddíle jsme viděli, že vládnutí množstvími hospodářských statků po dané časové období má pro hospodařící lidi hodnotu, právě tak jako pro ně mají hodnotu jiné hospodářské statky. Z toho plyne, že úhrnnou přítomnou hodnotu všech statků vyššího řádu nezbytných k výrobě statku nižšího řádu lze položit rovnu očekávané hodnotě produktu pro hospodařící lidi jen tehdy, je-li do ní zahrnuta hodnota kapitálových služeb během výrobního období.

Předpokládejme například, že chceme určit hodnotu statků vyššího řádu, které nám zajišťují vládnutí daným množstvím obilí za rok. Hodnota osiva, služeb půdy, specializovaných zemědělských pracovních služeb a všech ostatních statků vyššího řádu nezbytných k výrobě daného množství obilí se sice bude rovnat očekávané hodnotě obilí na konci roku (str. 150), avšak pouze pod podmínkou, že do součtu bude zahrnuta hodnota ročního vládnutí těmito hospodářskými statky pro dotyčné hospodařící jednotlivce. Přítomná hodnota těchto statků vyššího řádu samých o sobě se tudíž rovná hodnotě očekávaného produktu minus hodnota služeb zaměstnaného kapitálu.

Abychom vyjádřili řečené číselně, předpokládejme, že očekávaná hodnota produktu, který bude dostupný na konci roku, je 100, a že hodnota ročního vládnutí nezbytnými množstvími hospodářských statků vyššího řádu (hodnota služeb kapitálu) je 10. Je zřejmé, že úhrnná hodnota všech komplementárních statků vyššího řádu vyžadovaných k výrobě produktu, s vyloučením služeb kapitálu, se nerovná 100, nýbrž pouze 90. Kdyby byla hodnota služeb kapitálu 15, byla by přítomná hodnota ostatních statků vyššího řádu pouze 85.

Hodnota statků pro dotyčné hospodařící jednotlivce je, jak jsem již několikrát uvedl, nejdůležitějším základem tvorby cen. Jestliže nyní v běžném životě vidíme, že kupci statků vyššího řádu nikdy neplatí za komplementární výrobní prostředky technicky nezbytné k výrobě statku nižšího řádu plnou očekávanou cenu tohoto statku,¹⁵ že jsou vždy schopni poskytnout za ně, a skutečně poskytují, ceny poněkud nižší než cenu produktu, a že prodej statků vyššího řádu má tudíž jistou podobnost s diskontováním, přičemž základem výpočtu je očekávaná cena produktu,⁴⁶ pak tyto skutečnosti vysvětluje předchozí úvaha.⁴⁷

Osoba, která má k dispozici statky vyššího řádu vyžadované k výrobě statků nižšího řádu, nevládne na základě této skutečnosti statky nižšího řádu bezprostředně a přímo, nýbrž teprve po uplynutí časového období, které je delší nebo kratší podle povahy výrobního procesu. Chce-li své statky vyššího řádu ihned směnit za odpovídající statky nižšího řádu, nebo za to, co je za rozvinutých obchodních vztahů totéž, za odpovídající peněžní sumu, je zjevně v postavení podobném postavení osoby, která má v budoucím okamžiku (například po 6 měsících) obdržet určitou peněžní sumu, ale chce nad ní nabýt vládnutí ihned. Zamýšlí-li vlastník statků vyššího řádu převést je na třetí osobu a je ochoten přijmout platbu teprve po skončení výrobního procesu, žádné „diskontování“ se přirozeně neodehrává. Vskutku můžeme pozorovat, že ceny statků prodávaných na úvěr stoupají tím výše (nehledě k rizikové prémii), čím dále v budoucnosti leží sjednané datum platby. To vše však zároveň vysvětluje, proč je výrobní činnost národa značně podporována úvěrem. V daleko největším počtu případů spočívají úvěrové transakce v předání statků vyššího řádu osobám, které je přeměňují na odpovídající statky nižšího řádu. Výroba, nebo přinejmenším rozsáhlejší zpracování, je velmi často možná jen prostřednictvím úvěru; odtud ono zhoubné zastavení a omezení výrobní činnosti národa, když úvěr náhle přestane proudit.

Proces přeměny statků vyššího řádu ve statky nižšího či prvního řádu, pokud je v ostatních ohledech hospodárný, musí být vždy také plánován a veden, s ohledem na nějaký hospodářský účel, hospodařícím jednotlivcem. Tento jednotlivec musí provést hospodářské výpočty, o nichž jsem právě hovořil, a musí skutečně shromáždit statky vyššího řádu, včetně technických pracovních služeb (nebo dát podnět k jejich shromáždění), za účelem výroby.⁴⁸ Otázka, které funkce jsou zahrnuty v této takzvané podnikatelské činnosti, již byla několikrát položena. Především musíme mít na paměti, že vlastní technické pracovní služby podnikatele patří často mezi statky vyššího řádu, jimiž disponuje pro účely výroby. Je-li tomu tak, přiděluje jim, stejně jako službám jiných osob, jejich role ve výrobním procesu. Majitel časopisu je často sám přispěvatelem svého časopisu. Průmyslový podnikatel často pracuje ve své vlastní továrně. Každý z nich je však podnikatelem nikoli kvůli své technické účasti na výrobním procesu, nýbrž proto, že činí nejen základní hospodářské kalkulace, ale také skutečná rozhodnutí o přidělení statků vyššího řádu určitým výrobním účelům. Podnikatelská činnost zahrnuje: (a) získávání informací o hospodářské situaci; (b) hospodářskou kalkulaci — všechny rozmanité výpočty, jež je nutno provést, má-li být výrobní proces efektivní (za předpokladu, že je v ostatních ohledech hospodárný); (c) akt vůle, jímž jsou statky vyššího řádu (nebo statky obecně — za podmínek rozvinutého obchodu, kdy lze kterýkoli hospodářský statek směnit za kterýkoli jiný) přidělovány určitému výrobnímu procesu; a konečně (d) dohled nad uskutečňováním výrobního plánu tak, aby mohl být proveden co nejhospodárněji. V malých podnicích zabírají tyto podnikatelské činnosti obvykle jen nepatrnou část podnikatelova času. Ve velkých podnicích je však nejen podnikatel sám, nýbrž často i několik pomocníků těmito činnostmi plně zaměstnáno. Avšak ať jsou činnosti těchto pomocníků jakkoli rozsáhlé, čtyři výše uvedené funkce lze vždy pozorovat v jednání podnikatele, i kdyby se nakonec omezovaly (jako u akciových společností) na určování alokace částí bohatství určitým výrobním účelům pouze podle obecných kategorií a na výběr a kontrolu osob. Po tom, co bylo řečeno, bude zřejmé, že nemohu souhlasit s Mangoldtem,⁴⁹ který za podstatnou funkci podnikatelství ve výrobním procesu označuje „nesení rizika“, neboť toto „riziko“ je pouze vedlejší a možnost ztráty je vyvažována možností zisku.

V raných stadiích civilizace, a ještě i později v případě drobných výrob, vykonává podnikatelskou činnost obvykle tentýž hospodařící jednotlivec, jehož technické pracovní služby rovněž tvoří jeden z činitelů výrobního procesu. S pokračující dělbou práce a nárůstem velikosti podniků zabírá podnikatelská činnost často veškerý jeho čas. Z tohoto důvodu je podnikatelská činnost stejně nezbytným činitelem při výrobě statků jako technické pracovní služby. Má proto povahu statku vyššího řádu, a také hodnotu, neboť jako jiné statky vyššího řádu je obecně rovněž statkem hospodářským. Kdykoli tedy chceme určit současnou hodnotu komplementárních množství statků vyššího řádu, určuje předpokládaná hodnota produktu celkovou hodnotu jich všech dohromady jen tehdy, je-li do tohoto celku zahrnuta i hodnota podnikatelské činnosti.

Dovolte mi shrnout výsledky tohoto oddílu. Souhrnná současná hodnota všech komplementárních množství statků vyššího řádu (tj. všech surovin, pracovních služeb, služeb půdy, strojů, nástrojů atd.) nutných k výrobě statku nižšího či prvního řádu se rovná předpokládané hodnotě produktu. Je však nutné zahrnout do tohoto souhrnu nejen statky vyššího řádu technicky vyžadované pro jeho výrobu, nýbrž také služby kapitálu a činnost podnikatele. Neboť ty jsou v každé hospodářské výrobě statků stejně nevyhnutelně nutné jako již zmíněné technické náležitosti. Současná hodnota technických výrobních činitelů samotných se tudíž nerovná plné předpokládané hodnotě produktu, nýbrž se vždy chová tak, že zbývá rozpětí pro hodnotu služeb kapitálu a podnikatelské činnosti.

D. Hodnota jednotlivých statků vyššího řádu.

Viděli jsme, že hodnota určitého statku (nebo daného množství statků) pro hospodařícího jednotlivce, který jím disponuje, se rovná důležitosti, již přikládá uspokojením, jichž by se musel vzdát, kdyby tímto statkem nedisponoval. Z toho bychom mohli bez obtíží usoudit, že hodnota každé jednotky statků vyššího řádu se rovněž rovná důležitosti uspokojení zajištěných dispozicí jednou jednotkou, kdyby nám v tom nebránila skutečnost, že statek vyššího řádu nelze použít k uspokojení lidských potřeb sám o sobě, nýbrž pouze v kombinaci s jinými (komplementárními) statky vyššího řádu. Kvůli tomu by však mohl vzniknout názor, že jsme pro uspokojení konkrétních potřeb závislí nikoli na dispozici jednotlivým konkrétním statkem (nebo konkrétním množstvím nějakého jednoho druhu statku) vyššího řádu, nýbrž spíše na dispozici komplementárními množstvími statků vyššího řádu, a že tudíž pouze celky komplementárních statků vyššího řádu mohou pro hospodařícího jednotlivce samostatně nabýt hodnoty.

Je ovšem pravda, že množství statků nižšího řádu můžeme získat pouze prostřednictvím komplementárních množství statků vyššího řádu. Stejně jisté však je, že rozmanité statky vyššího řádu nemusejí být ve výrobním procesu vždy kombinovány v pevných poměrech (snad tak, jak to lze pozorovat v případě chemických reakcí, kde se jen určitá hmotnost jedné látky slučuje se stejně pevnou hmotností jiné látky a dává danou chemickou sloučeninu). Nejběžnější zkušenost nás spíše učí, že dané množství nějakého jednoho statku nižšího řádu lze vyrobit ze statků vyššího řádu, jež jsou navzájem ve velmi rozdílných množstevních vztazích. Ve skutečnosti lze jeden či několik statků vyššího řádu, které jsou komplementární ke skupině určitých jiných statků vyššího řádu, často zcela vynechat, aniž by se tím zničila schopnost zbývajících komplementárních statků vyrobit statek nižšího řádu. K výrobě obilí se používají služby půdy, osivo, pracovní služby, hnojivo, služby zemědělského nářadí atd. Nikdo však nebude moci popřít, že dané množství obilí lze vyrobit i bez použití hnojiva a bez nasazení velké části obvyklého zemědělského nářadí, jsou-li jen ostatní statky vyššího řádu používané k výrobě obilí dostupné v odpovídajícím způsobem větších množstvích.

Učí-li nás tedy zkušenost, že některé komplementární statky vyššího řádu lze při výrobě statků nižšího řádu často zcela vynechat, můžeme mnohem častěji pozorovat nejen to, že dané produkty lze vyrobit proměnlivými množstvími statků vyššího řádu, nýbrž také to, že existuje obecně velmi široké rozpětí, v jehož rámci lze poměry statků vynaložených na jejich výrobu měnit, a skutečně se mění. Každý ví, že i na půdě stejnorodé jakosti lze dané množství obilí vyrobit na polích velmi rozdílné velikosti, jsou-li více či méně intenzivně obdělávána — to jest, je-li na ně vynakládáno větší či menší množství ostatních komplementárních statků vyššího řádu. Zejména nedostatek hnojiva lze vyrovnat nasazením většího množství půdy či lepších strojů, anebo intenzivnějším vynaložením zemědělských pracovních služeb. Podobně lze zmenšené množství téměř každého statku vyššího řádu vyrovnat odpovídajícím způsobem větším vynaložením ostatních komplementárních statků.

Avšak i tam, kde určité statky vyššího řádu nelze nahradit množstvími jiných komplementárních statků a kde zmenšení dostupného množství nějakého určitého statku vyššího řádu způsobuje odpovídající zmenšení produktu (například při výrobě nějaké chemikálie), nestávají se odpovídající množství ostatních výrobních prostředků nutně bezcennými, schází-li tento jeden výrobní statek. Ostatní výrobní prostředky lze zpravidla stále vynaložit na výrobu jiných spotřebních statků, a tak v poslední analýze k uspokojení lidských potřeb, i když jsou tyto potřeby obvykle méně důležité než potřeby, jež mohly být uspokojeny, kdyby bylo k dispozici chybějící množství daného komplementárního statku.

Zpravidla tedy to, co závisí na daném množství statku vyššího řádu, není dispozice přesně odpovídajícím množstvím produktu, nýbrž pouze část produktu a často jen jeho vyšší jakost. Hodnota daného množství určitého statku vyššího řádu se tudíž nerovná důležitosti uspokojení, jež závisejí na celém produktu, který pomáhá vyrobit, nýbrž se rovná pouze důležitosti uspokojení zajištěných onou částí produktu, jež by zůstala nevyrobena, kdybychom nebyli s to disponovat daným množstvím statku vyššího řádu. Tam, kde výsledkem zmenšení dostupného množství statku vyššího řádu není pokles množství produktu, nýbrž zhoršení jeho jakosti, rovná se hodnota daného množství statku vyššího řádu rozdílu v důležitosti mezi uspokojeními, jichž lze dosáhnout s produktem vyšší jakosti, a uspokojeními, jichž lze dosáhnout s produktem nižší jakosti. V obou případech tedy nejsou na dispozici daným množstvím určitého statku vyššího řádu závislá uspokojení zajišťovaná celým produktem, který pomáhá vyrobit, nýbrž pouze uspokojení o důležitosti zde vysvětlené.

I tam, kde zmenšení dostupného množství určitého statku vyššího řádu způsobuje, že produkt (například nějaká chemická sloučenina) úměrně ubývá, nestávají se ostatní komplementární množství statků vyššího řádu bezcennými. Ačkoli jejich komplementární výrobní činitel nyní schází, lze je stále vynaložit na výrobu jiných statků nižšího řádu, a tak je nasměrovat k uspokojení lidských potřeb, i když jsou tyto potřeby snad poněkud méně důležité, než by tomu jinak bylo. Tudíž ani v tomto případě není určujícím činitelem hodnoty statku vyššího řádu plná hodnota produktu, jenž by nám pro nedostatek určitého statku vyššího řádu byl ztracen. Jeho hodnota se rovná pouze rozdílu v důležitosti mezi uspokojeními, jež jsou zajištěna, disponujeme-li statkem vyššího řádu, jehož hodnotu chceme určit, a uspokojeními, jichž by bylo dosaženo, kdybychom jím nedisponovali.

Shrneme-li tyto tři případy, získáme obecný zákon určování hodnoty konkrétního množství statku vyššího řádu. Za předpokladu, že v každém případě jsou všechny dostupné statky vyššího řádu používány co nejhospodárnějším způsobem, rovná se hodnota konkrétního množství statku vyššího řádu rozdílu v důležitosti mezi uspokojeními, jichž lze dosáhnout, disponujeme-li daným množstvím statku vyššího řádu, jehož hodnotu chceme určit, a uspokojeními, jichž by bylo dosaženo, kdybychom tímto množstvím nedisponovali.

Tento zákon přesně odpovídá obecnému zákonu určování hodnoty (s. 121), neboť rozdíl, o němž je řeč v zákonu z předchozího odstavce, představuje důležitost uspokojení, jež závisejí na naší dispozici daným statkem vyššího řádu.

Zkoumáme-li tento zákon s ohledem na to, co bylo řečeno dříve (s. 157) o hodnotě komplementárních množství statků vyššího řádu nutných k výrobě spotřebního statku, získáme odvozenou zásadu: hodnota statku vyššího řádu bude tím větší, (1) čím větší je předpokládaná hodnota produktu, zůstává-li hodnota ostatních komplementárních statků nutných k jeho výrobě stejná, a (2) čím nižší je, za jinak stejných okolností, hodnota komplementárních statků.

E. Hodnota služeb půdy, kapitálu a práce, zvláště.⁵⁰

Půda nezaujímá mezi statky žádné výjimečné místo. Je-li používána ke spotřebním účelům (okrasné zahrady, lovecké revíry atd.), je statkem prvního řádu. Je-li používána k výrobě jiných statků, je, jako mnoho jiných, statkem vyššího řádu. Kdykoli tedy jde o určení hodnoty půdy nebo hodnoty služeb půdy, podléhají obecným zákonům určování hodnoty. Mají-li určité pozemky povahu statků vyššího řádu, podléhá jejich hodnota také zákonům určování hodnoty statků vyššího řádu, které jsem vyložil v předchozím oddíle.

Rozšířená škola ekonomů správně rozpoznala, že hodnotu půdy nelze platně odvodit od práce ani od služeb kapitálu. Z toho však vyvodili oprávněnost přisuzovat půdě výjimečné postavení mezi statky. Metodologický omyl obsažený v tomto postupu lze však snadno rozpoznat. Že velkou a důležitou skupinu jevů nelze vtěsnat do obecných zákonů vědy, jež se těmito jevy zabývá, je výmluvným svědectvím o potřebě reformovat tuto vědu. Nepředstavuje to však argument, který by ospravedlňoval nanejvýš pochybný metodologický postup spočívající v oddělení skupiny jevů od všech ostatních předmětů pozorování, jež jsou si svou obecnou povahou naprosto podobné, a ve vypracování zvláštních nejvyšších zásad pro každou z obou skupin.

Rozpoznání tohoto omylu vedlo proto v novější době k četným pokusům vtěsnat půdu a služby půdy do rámce soustavy ekonomické teorie spolu se všemi ostatními statky a odvodit jejich hodnoty a ceny, jichž dosahují, od lidské práce nebo od služeb kapitálu, v souladu s přijatými zásadami.⁵¹

Násilí, jež je takovým pokusem pácháno na statcích obecně a na půdě zvláště, je však zřejmé. Pozemek mohl být vyrván moři s největším vynaložením lidské práce; nebo může být naplaveninou nějaké řeky, a tak nabyt zcela bez práce. Mohl být původně zarostlý houštinou, pokrytý kameny a později rekultivován s velkým úsilím a hospodářskou obětí; nebo mohl být od počátku prostý stromů a úrodný. Takové položky jeho minulých dějin jsou zajímavé při posuzování jeho přirozené úrodnosti a jistě také pro otázku, zda vynaložení hospodářských statků na tento pozemek (meliorace) bylo vhodné a hospodárné. Jeho dějiny jsou však bezvýznamné, jde-li o jeho obecné hospodářské vztahy, a zejména o jeho hodnotu. Neboť ty se týkají důležitosti, již statky pro nás nabývají výhradně proto, že nám zajišťují budoucí uspokojení.⁵² Z těchto úvah rovněž vyplývá, že kdykoli hovořím o službách půdy, mám na mysli služby pozemků, měřené v čase, tak jak je skutečně nacházíme v hospodářství lidí, a nikoli užití „původních sil“ půdy. Neboť pouze první jsou předměty lidského hospodaření, zatímco druhé jsou v konkrétních případech nanejvýš pouze předměty beznadějného historického bádání, a v každém případě pro hospodařící lidi irelevantní. Najímá-li si rolník pozemek na jeden či několik let, pramálo se stará o to, zda jeho půda odvozuje svou úrodnost od kapitálových investic všeho druhu, anebo byla úrodná od samého počátku. Tyto okolnosti nemají žádný vliv na cenu, již platí za užití půdy. Kupec pozemku se snaží počítat s „budoucností“, nikdy však s „minulostí“ půdy, kterou kupuje.

Novější pokusy vysvětlit hodnotu půdy nebo služeb půdy jejich převedením na pracovní služby nebo na služby kapitálu je tudíž nutno považovat pouze za důsledek snahy uvést přijatou teorii pozemkové renty (část naší vědy, jež je poměrně v nejmenším rozporu s jevy skutečného života) v soulad s převládajícími mylnými představami o nejvyšších zásadách naší vědy. Proti přijaté teorii renty, zejména ve formě, v níž ji vyjádřil Ricardo,⁵³ je nutno dále protestovat, že vynesla na světlo pouze jeden izolovaný činitel mající co do činění s rozdíly v hodnotě půdy, nikoli však zásadu vysvětlující hodnotu služeb půdy pro hospodařící lidi,⁵⁴ a že tento izolovaný činitel byl mylně vydáván za onu zásadu.

Rozdíly v úrodnosti a poloze pozemků patří bezpochyby mezi nejdůležitější příčiny rozdílů v hodnotě služeb půdy i půdy samotné. Vedle nich však existují ještě jiné příčiny rozdílů v hodnotě těchto statků. Rozdíly v úrodnosti a poloze nejsou za tyto jiné příčiny ani odpovědné, tím méně jsou obecnou zásadou vysvětlující hodnotu půdy a služeb půdy. Kdyby všechny pozemky měly stejnou úrodnost a stejně příznivé polohy, nevynášely by podle Ricarda vůbec žádnou rentu. Avšak ačkoli jediný činitel vysvětlující rozdíly mezi rentami, jež vynášejí, by pak skutečně mohl scházet, je zcela jisté, že by ani všechny rozdíly mezi rentami, ani renta sama nutně nezmizely. Je spíše zřejmé, že i nejnepříznivěji položené a nejméně úrodné pozemky v zemi, kde je půdy nedostatek, by vynášely rentu, rentu, jež by v ricardovské teorii nemohla najít žádné vysvětlení.

Půda a služby půdy jsou v konkrétních podobách, v nichž je pozorujeme, předměty našeho hodnotového oceňování jako všechny ostatní statky. Jako jiné statky nabývají hodnoty pouze do té míry, do jaké závisíme na dispozici jimi pro uspokojení svých potřeb. A činitelé určující jejich hodnotu jsou tytéž, s nimiž jsme se setkali dříve při našem zkoumání hodnoty statků obecně (s. 121 a 141).⁵⁵ Hlubšího porozumění rozdílům v jejich hodnotě lze proto rovněž dosáhnout jen tím, že přistoupíme k půdě a službám půdy z obecných hledisek naší vědy a, pokud jsou statky vyššího řádu, vztáhneme je k odpovídajícím statkům nižšího řádu, a zejména k jejich komplementárním statkům.

V předchozím oddíle jsme získali výsledek, že souhrnná hodnota statků vyššího řádu nutných k výrobě spotřebního statku (včetně služeb kapitálu a podnikatelské činnosti) se rovná předpokládané hodnotě produktu. Tam, kde jsou služby půdy vynakládány na výrobu statků nižšího řádu, bude hodnota těchto služeb spolu s hodnotou ostatních komplementárních statků rovna předpokládané hodnotě statku nižšího či prvního řádu, na jehož výrobu byly vynaloženy. Podle toho, je-li tato předpokládaná hodnota vyšší či nižší, za jinak stejných okolností, bude souhrnná hodnota komplementárních statků vyšší či nižší. Pokud jde o samostatnou hodnotu skutečných pozemků nebo služeb půdy, je regulována, jako hodnota jiných statků vyššího řádu, v souladu se zásadou, že hodnota statku vyššího řádu bude, za jinak stejných okolností, tím větší, (1) čím větší je hodnota předpokládaného produktu a (2) čím menší je hodnota komplementárních statků vyššího řádu.⁵⁶

Hodnota služeb půdy nepodléhá tudíž jiným zákonům než hodnota služeb strojů, nástrojů, domů, továren či kteréhokoli jiného druhu hospodářského statku.

Existence zvláštních charakteristik, které vykazuje půda a služby půdy, jakož i mnoho jiných druhů statků, není nikterak popírána. V každé zemi je půda obvykle k dispozici jen v množstvích, která nelze snadno zvětšit; je pevně určena svou polohou; a vyznačuje se mimořádnou rozmanitostí jakostních stupňů. Veškeré zvláštnosti hodnotových jevů, které jsme s to pozorovat v případě půdy a služeb půdy, lze vystopovat zpět k těmto třem činitelům. Jelikož se tyto činitele dotýkají pouze množství a jakostí půdy dostupné hospodařícím lidem obecně a obyvatelům určitých území zvláště, jsou dotčené zvláštnosti činiteli při určování hodnoty, které ovlivňují nikoli pouze hodnotu půdy a služeb půdy, nýbrž, jak jsme viděli, hodnotu všech statků. Hodnota půdy tudíž nemá žádný výjimečný ráz.

Skutečnost, že ceny pracovních služeb, podobně jako ceny služeb půdy, nelze bez největšího násilí vystopovat zpět k cenám jejich výrobních nákladů, vedla k zavedení zvláštních zásad i pro tuto třídu cen. Říká se, že nejobyčejnější práce musí uživit dělníka a jeho rodinu, neboť jinak by jeho pracovní služby nemohly být trvale poskytovány společnosti; a že jeho práce mu nemůže zajistit o mnoho více než životní minimum, protože jinak by došlo k nárůstu počtu dělníků, který by snížil cenu pracovních služeb zpět na předchozí nízkou úroveň. Životní minimum je tedy v této teorii zásadou, jež řídí cenu nejobyčejnější práce, zatímco vyšší ceny jiných pracovních služeb jsou vysvětlovány tím, že se převádějí na kapitálovou investici nebo na renty za zvláštní nadání.

Zkušenost nás však poučuje, že existují pracovní služby, které jsou hospodařícím lidem zcela neužitečné, ba dokonce škodlivé. Nejsou tudíž statky. Existují jiné pracovní služby, které mají povahu statku, avšak nikoli povahu hospodářskou, a tudíž žádnou hodnotu. (Do této druhé skupiny náleží veškeré pracovní služby, které jsou společnosti z toho či onoho důvodu dostupné v tak velkých množstvích, že nabývají nehospodářské povahy — například pracovní služby spojené s nějakým neplaceným úřadem.) Tudíž ani (jak uvidíme později) pracovní služby těchto skupin nemohou mít ceny. Pracovní služby tedy nejsou statky nebo hospodářskými statky vždy už jen proto, že jsou pracovními službami; nemají hodnotu z nutnosti. Není tudíž vždy pravda, že každá pracovní služba dosahuje ceny, a tím méně vždy určité ceny.

Zkušenost nás rovněž zpravuje o tom, že mnohé pracovní služby nemůže dělník směnit ani za nejnezbytnější prostředky obživy,⁵⁷ zatímco za jiné pracovní služby lze snadno získat množství statků desetkrát, dvacetkrát, ba dokonce stokrát větší, než kolik je třeba k obživě jediné osoby. Kdekoli se pracovní služby člověka skutečně směňují za jeho holé prostředky obživy, může to být jen důsledkem nějaké nahodilé okolnosti, že se jeho pracovní služby v souladu s obecnými zásadami tvorby cen směňují právě za tuto cenu a žádnou jinou. Ani prostředky obživy, ani životní minimum dělníka tedy nemohou být přímou příčinou nebo určující zásadou ceny pracovních služeb.⁵⁸

Ve skutečnosti jsou, jak uvidíme, ceny skutečných pracovních služeb řízeny, podobně jako ceny všech ostatních statků, jejich hodnotami. Jejich hodnoty jsou však řízeny, jak bylo ukázáno, velikostí důležitosti těch uspokojení, jež by musela zůstat neuspokojena, kdybychom nebyli s to oněmi pracovními službami disponovat. Tam, kde jsou pracovní služby statky vyššího řádu, jsou jejich hodnoty řízeny (bezprostředně a přímo) v souladu se zásadou, že hodnota statku vyššího řádu je pro hospodařící lidi tím větší, (1) čím větší je předpokládaná hodnota výrobku, je-li hodnota komplementárních statků vyššího řádu stálá, a (2) čím nižší je, za jinak stejných okolností, hodnota komplementárních statků.⁵⁹

Zvláštní charakteristika pracovních služeb, jež se dotýká jejich hodnoty, spočívá ve skutečnosti, že některé druhy pracovních služeb mají pro dělníka nepříjemné asociace, takže tyto služby budou poskytovány jen za vyrovnávací hospodářské výhody. Pracovní služby tohoto druhu tudíž nemohou pro společnost snadno nabýt nehospodářské povahy. Hodnota nečinnosti je však pro většinu dělníků mnohem menší, než se obecně věří. Zaměstnání zdaleka největší většiny lidí poskytují potěšení, jsou tedy sama o sobě pravými uspokojeními potřeb a byla by vykonávána, byť snad v menší míře nebo pozměněným způsobem, i kdyby lidé nebyli nedostatkem prostředků nuceni vynakládat své síly. Uplatňování svých sil je potřebou každé normální lidské bytosti. Že přesto jen málo osob pracuje, aniž by očekávalo hospodářskou náhradu, není ani tak důsledkem nepříjemnosti práce jako takové, jako spíše skutečnosti, že příležitostí věnovat se výnosné práci je naprostý dostatek.

Podnikatelská činnost musí být rozhodně počítána mezi kategorie pracovních služeb. Je zpravidla hospodářským statkem a jako taková má pro hospodařící lidi hodnotu. Pracovní služby této kategorie mají dvě zvláštnosti: (a) svou povahou nejsou zbožím (nejsou určeny ke směně), a z tohoto důvodu nemají žádné ceny; (b) jejich nezbytným předpokladem je disponování službami kapitálu, neboť jinak je nelze vykonávat. Tento druhý činitel omezuje množství podnikatelské činnosti, jež je vůbec danému lidu k dispozici. Zvláště omezuje na poměrně velmi malá množství tu podnikatelskou činnost, kterou lze vykonávat jen tehdy, mají-li dotyční hospodařící jednotlivci k dispozici služby velkého objemu kapitálu. Úvěr tato množství zvětšuje a právní nejistoty je zmenšují.

Nedostatečnost teorie, která vysvětlovala ceny statků cenami statků vyššího řádu sloužících k jejich výrobě, se přirozeně projevila i všude tam, kde přišla v úvahu cena služeb kapitálu. Konečné příčiny hospodářské povahy a hodnoty statků tohoto druhu jsem vyložil dříve v této kapitole a poukázal jsem na omyl v té teorii, která představuje cenu služeb kapitálu jako náhradu za zdrženlivost vlastníků kapitálu. Po pravdě řečeno není cena, kterou lze za služby kapitálu získat, jak jsme viděli, o nic menším důsledkem jejich hospodářské povahy a jejich hodnoty, než je tomu v případě cen jiných statků. Zásada určující hodnotu služeb kapitálu je táž jako zásada určující hodnotu statků obecně.⁶⁰,⁶¹

Skutečnost, že ceny služeb půdy, kapitálu a práce, neboli jinými slovy renta, úrok a mzda, nelze bez největšího násilí (jak uvidíme později) převést na množství práce nebo na výrobní náklady, učinila nezbytným, aby zastánci těchto teorií vypracovali pro tyto tři druhy statků zásady tvorby cen, jež jsou zcela odlišné od zásad platných pro všechny ostatní statky. V předchozích oddílech jsem u statků všeho druhu ukázal, že veškeré hodnotové jevy jsou stejné svou povahou a původem a že velikost hodnoty je vždy řízena podle týchž zásad. Mimoto, jak uvidíme v příštích dvou kapitolách, je cena statku důsledkem jeho hodnoty pro hospodařící lidi a velikost jeho ceny je vždy určena velikostí jeho hodnoty. Je tudíž rovněž zřejmé, že renta, úrok a mzda jsou všechny řízeny podle týchž obecných zásad. V tomto oddílu jsem se však zabýval pouze hodnotou služeb půdy, kapitálu a práce. Na základě výsledků zde získaných vyložím zásady, podle nichž jsou řízeny ceny těchto statků, poté co jsem vyložil obecnou teorii ceny.

Jednou z nejpodivnějších otázek, jaké kdy byly učiněny předmětem vědecké rozpravy, je, zda jsou renta a úrok z etického hlediska ospravedlnitelné, či zda jsou „nemravné“. Naše věda má mimo jiné za úkol zkoumat, proč a za jakých podmínek vykazují služby půdy a kapitálu hospodářskou povahu, nabývají hodnoty a mohou být směňovány za množství jiných hospodářských statků (ceny). Zdá se mi však, že otázka právní nebo mravní povahy těchto skutečností leží mimo sféru naší vědy. Kdekoli služby půdy a kapitálu nesou cenu, je tomu tak vždy v důsledku jejich hodnoty, a jejich hodnota pro lidi není výsledkem libovolných soudů (s. 119), nýbrž nutným důsledkem jejich hospodářské povahy. Ceny těchto statků (služeb půdy a kapitálu) jsou tedy nutnými produkty hospodářské situace, za níž vznikají, a budou tím jistěji dosahovány, čím rozvinutější je právní řád daného lidu a čím poctivější jsou jeho veřejné mravy.

Milovníku lidstva se může jevit jako politováníhodné, že vlastnictví kapitálu nebo kusu půdy poskytuje vlastníkovi za dané časové období často vyšší důchod, než jaký získá dělník za nejnamáhavější činnost během téhož období. Příčinou toho však není nic nemravného, nýbrž prostě to, že uspokojení důležitějších lidských potřeb závisí na službách daného objemu kapitálu nebo kusu půdy než na službách dělníka. Agitace těch, kdo by rádi viděli, aby společnost přidělovala dělníkům větší podíl dostupných spotřebních statků než v současnosti, ve skutečnosti tudíž nepředstavuje nic jiného než požadavek, aby byla práce placena nad svou hodnotu. Neboť není-li požadavek vyšších mezd spojen s programem důkladnějšího výcviku pracujících, nebo neomezuje-li se na obhajobu svobodnější soutěže, vyžaduje, aby pracující byli placeni nikoli v souladu s hodnotou jejich služeb pro společnost, nýbrž s ohledem na to, aby se jim zajistila pohodlnější životní úroveň a dosáhlo se rovnoměrnějšího rozdělení spotřebních statků a životních břemen. Řešení tohoto problému na takovém základě by však nepochybně vyžadovalo úplnou přeměnu našeho společenského řádu.⁶²