Ve staré horní němčině zaujímá místo našeho slova peníze obvykle výraz „scaz“. V gótštině se užívá slovo „skatts“, ačkoli Ulfila překládá slovo ἀργύριον (které se objevuje u Marka, 14, 11, kde označuje peníze obecně) výrazem „faihu“ (dobytek, peníze). Starohornoněmecké slovo „gelt“ lze nalézt v glosáři k Bibli z desátého století s významem „platba“, „výkupné“ nebo „pokuta“, jako překlad latinského slova „aes“. Ve staré severštině se naproti tomu slovo „giald“ již běžně užívalo ve smyslu našeho dnešního výrazu peníze. Ve střední horní němčině se výrazu „gelt“ obvykle užívalo k označení „platby“ (druhu a předmětu platby), „bohatství“ nebo „příjmu“, avšak rovněž často s dnešním významem „peníze“ — například u Huga von Langenstein v Martině (ed. Adelbert von Keller, Bibliothek des Litterarischen Vereins in Stuttgart, Stuttgart, 1856, XXXVIII, 543), kde užívá tvaru „ze gelte keren“ (měřit v penězích); a u Petera Suchenwirta, Werke (ed. Alois Primisser, Wien, 1827, pp. 29, 115 a passim, zvláště p. 329). (Viz E.G. Graff, Althochdeutscher Sprachschatz, Berlin, 1838, IV, 191; G.F. Benecke a Wilhelm Müller, Mittelhochdeutsches Wörterbuch, Leipzig, 1854, I, 522ff.; Lorenz Diefenbach, Vergleichendes Wörterbuch der gothischen Sprache, Frankfurt am Main, 1851, II, 403.)

Je zajímavé uvážit, jak peníze označují jiné národy. Řekové, Hebrejové a v jednom způsobu řeči i Římané užívali pro peníze slovo stříbro (αργψριον, keseph, argentum). Francouzi tak činí dodnes (argent). Angličané, Španělé a Portugalci a v jiném způsobu řeči rovněž Hebrejové, Řekové a Francouzi užívají k označení peněz slova znamenající minci (money, moneda, moeda, maoth, νομισμα, monnaie). Italové a Rusové hovoří o kouscích mincovního kovu (denárech), chtějí-li označit peníze obecně (danaro, dengi), a totéž platí o Španělech a Portugalcích v jiném způsobu řeči. Poláci, Češi a Slovinci označují peníze penězi, tj. kousky mincovního kovu (pienadze, penize, penize), a Chorvati, Bosňané a Dalmatinci činí totéž. Také Dánové, Švédové a Maďaři hovoří o kouscích mincovního kovu, tj. o penny, chtějí-li označit peníze (penge, penningar, penz). Totéž činí Arabové, neboť jejich slovo pro peníze, „fulus“, ve skutečnosti znamená „mince“. V jazyce Barijů, kteří žijí na horním Nilu, slovo „naglia“ znamená skleněné korálky i peníze (Friedrich Müller, „Die Sprache der Bari,“ Sitzungsberichte der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften zu Wien, Philosophisch-Historische Classe, XLV ³¹, 117). U Núbijců se kovové peníze nazývají „shongir“, což znamená popsaná lastura (tj. lastura kauri s vyraženými písmeny — ražba!).

Ve většině jazyků existuje spojitost mezi označeními pro peníze a pro dobytek, nejstarší směnný prostředek. Ve staré severštině znamená slovo „naut“ jak krávu, tak peníze, a ve staré fríštině znamená slovo „sket“ jak dobytek, tak peníze. Gótské „faihu“, anglosaské „feoh“, northumbrijské „feh“ a odpovídající výrazy ve všech ostatních germánských nářečích se zaměnitelně užívaly k označení dobytka, bohatství, peněz atd. (Viz Wilh. Wackernagel, „Gewerbe, Handel und Schiffahrt der Germanen“, Zeitschrift für deutsches Alterthum, IX 1853, 549, pozn. 101; Diefenbach, op. cit., I, 350 a násl. a II, 758; a zajímavou poznámku v Richard C. Trench, A Select Glossary of English Words Used formerly in Senses Different from their Present, Londýn, 1873, s. 30.) V Lex Frisionum, Additio Sapientium, Tit. X, (v Monumenta Germaniae Historica, Hannover, 1863, XV, 695) čteme „equum . . . vel quamlibet aliam pecuniam“; a v Glossa Cassellanae čteme „pecunia fihu“ (v Johann Georg Eckhart, Commentarii de Rebus Franciae Orientalis et Episcopatus Wirceburgensis, Frankfurt, 1729, I, 853–855). Staroslověnské slovo „skotum“, znamenající „dobytek“, se ve své litevské zdrobnělé podobě „skatikas“ či „skatiks“ užívá ve významu groše (viz Georg H.F. Nesselmann, Wörterbuch der littauischen Sprache, Königsberg, 1850). Na odvození latinských slov pecunia, peculium atd. od slova pecus (dobytek) bylo často poukazováno. Podobně byla často citována pověst zmiňovaná Iuliem Polluxem, podle níž se nejstarší peníze Athéňanů nazývaly βονζ, což je označení, jež se prý zachovalo v přísloví βονζ επιγλωστζ. Je rovněž známo, že výrazy dekaboion, tesseraboion a hekatomboion sloužily jako označení pro peněžní obnosy. Názor, že tyto výrazy nepocházejí z dobytčích peněz, které kdysi existovaly, nýbrž z nejstarších kovových peněz, jež nesly zvířecí znak, lze nalézt již ve spisech Polluxe a Plútarcha a v novější době jej oživil Beulé a další. Já se však přikláním k tomu, že za správnější je nutno považovat alternativní názor, podle něhož s postupným přechodem od obvyklého dobytčího standardu ke standardu kovovému tvořila hodnota zvířete vyjádřená v kovu původně hlavní jednotku nové měny, a tudíž že výraz, který označoval množství zvířat, byl přenesen na kovové mince a na obnosy takových mincí.

Pojmy dobytek a peníze spolu souvisejí i v arabštině. Dokladem toho je skutečnost, že slovo „māl“ znamená v jednotném čísle majetek či dobytek a v množném čísle bohatství či peníze (amwāl). (Viz Georg W. Freytag, Lexicon Arabico-Latinum, Halle, 1837, IV, 221; a Maninski, s. 4225.)