Důkaz, že si spisovatel sám protiřečil, může být nutnou etapou, nesmí však nikdy být konečným cílem věcné a plodné kritiky. Je to jen poměrně chudý stupeň kritického poznání vědět, že v nějakém systému vězí chyba, jež by ostatně myslitelně mohla být i pouze náhodnou a osobní chybou autora. Skutečné překonání pevně zbudovaného systému není možné jinak, než podaří-li se naprosto přesně prokázat bod, v němž omyl do systému vnikl, a dráhy, po nichž se v něm šířil a rozvětvoval. Je třeba pochopit východisko, vývoj a katastrofu omylu, jež vrcholí v sebeprotiřečení, tak dobře a, téměř bych řekl, i jako protivník tak soucitně, jako se naopak snažíme pochopit souvislosti systému, jemuž se oddáváme.
Zcela svérázně vyhrocené poměry s sebou přinesly, že v případě Marxe nabyla otázka sebeprotiřečení mnohem většího významu, než jí obvykle náleží, a tomu odpovídajíc jsem i já oné otázce věnoval široký prostor. Právě vůči tak významnému a vlivnému mysliteli se však tím méně smíme vyhýbat druhé, jak se domnívám, i v tomto případě věcně ještě plodnější a poučnější části kritického úkolu.
Začněme otázkou, která nás ihned přivede k hlavní věci: jakou cestou dospěl Marx k teoretické základní větě své nauky, k větě, že veškerá hodnota spočívá jedině a výhradně na ztělesněných množstvích práce?
Že tato věta není snad nějakým samozřejmým, a tudíž důkazu vůbec nepotřebným axiomem, stojí mimo pochybnost. Hodnota a námaha nejsou, jak jsem již na jiném místě jednou vyložil, nikterak dvěma natolik sounáležitými pojmy, že bychom museli být bezprostředně uchváceni vhledem, že námaha je důvodem hodnoty. „Že jsem se s nějakou věcí lopotil, je jeden fakt, že ta věc tu lopotu i stojí za to, je druhý, od něho odlišný, a že oba fakty nejdou vždy ruku v ruce, je zkušeností až příliš jistě potvrzeno, než aby o tom mohla být možná jakákoli pochybnost. Každá z nesčetných bezvýsledných námah, jež se denně z technické neobratnosti nebo z chybné spekulace nebo prostě z neštěstí promrhají na bezcenný výsledek, vydává o tom svědectví. Neméně však i každý z četných případů, v nichž se málo námahy odmění vysokou hodnotou.“²³
Tvrdí-li se tedy přesto pro nějakou oblast nutné a zákonité souznění obou veličin, je třeba sobě a svým čtenářům vydat počet z nějakých důvodů, které jsou s to takové tvrzení podepřít.
Marx nyní také ve svém systému předkládá zdůvodnění. Domnívám se však, že dokážu přesvědčit o tom, že nastoupená cesta zdůvodňování byla od počátku nepřirozená a povaze problému neodpovídající; že dále zdůvodnění přednesené v systému zjevně nebylo tím, jehož prostřednictvím dospěl Marx sám ke svému přesvědčení, nýbrž že bylo dodatečně vymyšleno jako uměle přistrojená opora pro předpojatý názor načerpaný z jiných dojmů; že konečně – a to je nejrozhodnější – je celé dokazování prostoupeno nakupeným množstvím nejzjevnějších logických a metodických chyb, které je zbavují veškeré důkazní síly.
Podívejme se na to blíže.
Základní teze, kterou Marx předkládá svým čtenářům k uvěření, zní, že směnná hodnota zboží – neboť jen na ni, nikoli na užitnou hodnotu je jeho analýza zaměřena – nachází svůj důvod a míru v množstvích práce ztělesněných ve zboží.
Jak směnné hodnoty, respektive ceny zboží, tak i množství práce nutná k jejich reprodukci jsou nyní navenek vystupující veličiny, které jsou ve velkém a celku celkem dobře přístupné zkušenostnímu zjištění. Pro Marxe by tudíž zjevně bylo nejbližší cestou, jak se přesvědčit o tezi, jejíž správnost nebo nesprávnost se musí projevit ve faktech zkušenosti, odvolat se na zkušenost, jinými slovy: pro svou tezi přístupnou čistě empirickému důkazu podat také čistě empirický důkaz. To však Marx nečiní. Přitom nelze ani říci, že by kolem tohoto možného a jistě i příhodného zdroje poznání a důkazu prošel bez povšimnutí. Naopak, jak ukazují výklady jeho třetího dílu, ví velmi dobře, jak jsou empirická fakta utvářena a že jsou jeho tezi na odpor. Ví, že ceny zboží se neustanovují v poměru ke ztělesněnému množství práce, nýbrž k celkovým výrobním nákladům, jež zahrnují ještě i jiné prvky. Nejpřirozenější zkoušce své teze se tedy zcela jistě nevyhnul náhodně, nýbrž v jasném vědomí toho, že touto cestou nelze dosáhnout výsledku jeho tezi příznivého.
Existuje však ještě druhá cesta důkazu a přesvědčování, pro tezi tohoto druhu rovněž dokonale přirozená, totiž cesta psychologická. Lze totiž – se v naší vědě velmi obvyklým smíšením indukce a dedukce – zkoumat motivy, jimiž se lidé řídí jednak při uzavírání směnných obchodů a stanovení směnných cen, jednak při své účasti na výrobě, a z povahy těchto motivů lze činit závěry o typickém způsobu jednání lidí, přičemž by se mimo jiné myslitelně mohla ukázat i souvislost pravidelně požadovaných a přiznávaných cen s množstvím práce potřebným k vytvoření zboží. Tato metoda byla právě u podobných otázek často a s nejlepším úspěchem používána – obvyklé zdůvodnění např. zákona nabídky a poptávky, zákona výrobních nákladů, vysvětlení pozemkové renty atd. na ní spočívají – a také sám Marx jí, alespoň zhruba, nikterak zřídka neužíval. Jen právě u své základní teze se jí opět vyhýbá. Ačkoli by tvrzená vnější souvislost mezi směnnými hodnotami a množstvími práce zjevně mohla nalézt své plné porozumění teprve odhalením psychologických mezičlánků, které obě navzájem spojují, vzdává se výkladu těchto vnitřních souvislostí; jednou dokonce příležitostně prohlašuje „hlubší analýzu“ „obou společenských hnacích sil“ „poptávky a přívozu“, která by právě vedla k oné vnitřní spjatosti, za „zde nepříhodnou“ (III. 169), přičemž ono „zde“ se sice zprvu vztahuje jen na exkurz o vlivu poptávky a přívozu na utváření cen, fakticky a prakticky se však, pokud přichází v úvahu skutečně „hluboká“ a důkladná analýza, vztahuje na celý Marxův systém, a zejména i na podloží jeho nejdůležitější základní myšlenky.
Avšak i zde je nutno zaznamenat něco zvláštního. Marx totiž ani kolem této druhé možné a přirozené zkoumavé metody neprochází s nezaujatou bezstarostností. Naopak se jí opět záměrně a v plném vědomí toho, jaký výsledek by přinesla a že by tento výsledek jeho tezi nebyl příznivý, vyhýbá. Ve třetím díle totiž ony hnací síly působící ve výrobě a směně, na jejichž „hlubší analýzu“ zde i jinde rezignuje, pod jejich hrubým souhrnným názvem „konkurence“ skutečně přivolává a ví a vykládá, že tyto hnací síly ve skutečnosti nevedou k přizpůsobení cen množstvím práce ztělesněným ve zboží, nýbrž že je naopak od tohoto měřítka odtlačují a tisknou k úrovni, jež odpovídá spolupůsobení přinejmenším druhého, koordinovaného činitele. Je to právě „konkurence“, která podle Marxe způsobuje vytvoření slavné průměrné míry zisku a „přeměnu“ čistých pracovních hodnot ve „výrobní ceny“, které se od nich odchylují a zahrnují podíl průměrného zisku.
Místo aby svou tezi zdůvodnil empiricky ze zkušenosti nebo psychologicky z jejích působících motivů, dává Marx přednost tomu nastoupit třetí, pro látku tohoto druhu zajisté poněkud podivnou cestu důkazu: cestu čistě logického důkazu, dialektické dedukce z podstaty směny samé.
Marx nalezl již u starého Aristotela myšlenku, že „směna nemůže být bez rovnosti, rovnost však nemůže být bez souměřitelnosti“ (I. 35). Na tuto myšlenku navazuje. Směnu dvou zboží si představuje pod obrazem rovnice, vyvozuje, že v obou směněných, a tím sobě rovnopostavených věcech musí existovat „cosi společného téže velikosti“, a vydává se na cestu vyhledat toto společné, na něž musí být sobě rovnopostavené věci jakožto směnné hodnoty „redukovatelné“ (I. 11).
Vsuvkou bych rád poznamenal, že mi již první předpoklad, podle něhož se má ve směně dvou věcí projevovat jejich „rovnost“, připadá velmi nemoderní – na čemž by ostatně koneckonců příliš nezáleželo –, ale také velmi nerealisticky, nebo, řečeno dobrou němčinou, nesprávně myšlený. Tam, kde vládne rovnost a přesná rovnováha, totiž nemívá nastat žádná změna dosavadní klidové polohy. Jestliže tedy v případě směny věc končí tím, že zboží mění své vlastníky, je to mnohem spíše známkou toho, že byla ve hře nějaká nerovnost nebo převaha, jejíž vychýlení změnu vynutilo – právě tak, jako mezi součástmi vzájemně přiblížených složených těles vznikají nová chemická sloučení, je-li „chemická příbuznost“ k součástem přiblíženého cizího tělesa právě nikoli stejně silná, nýbrž silnější než k součástem dosavadního složení. A skutečně je také moderní národní hospodářství jednomyslné v tom, že starý scholasticko-teologický názor o „ekvivalenci“ hodnot, jež mají být směněny, je nepřípadný. Nechci však na tento bod klást další váhu a obracím se ke kritickému zkoumání oněch logických a metodických operací, jimiž Marx jakožto hledané „společné“ destiluje práci.
Jsou to právě tyto operace, o nichž jsem již výše naznačil, že mi, jak se zdá, tvoří nejbolavější bod Marxovy teorie. Vykazují téměř právě tolik vědeckých kapitálních chyb, kolik mají myšlenkových článků – jichž je nemálo –, a nesou na sobě hmatatelné stopy toho, že byly dodatečně vykombinovány a uměle pospojovány, aby předpojatý názor vyšel najevo jako zdánlivě přirozený výsledek skutečného zkoumavého postupu.
Marx nastupuje při hledání „společného“ charakteristického pro směnnou hodnotu následující postup. Nechá projít přehlídkou různé vlastnosti, které objekty ve směně sobě rovnopostavené vůbec mají, a poté metodou vylučování vyřazuje všechny ty, které neobstojí ve zkoušce, až nakonec zbývá ještě jen jediná vlastnost. Tato – je to vlastnost být pracovním produktem – musí pak být onou hledanou společnou vlastností.
Tento postup je poněkud podivný, avšak sám o sobě není zavrženíhodný. Je jistě poněkud podivné, když si člověk, místo aby tušenou charakteristickou vlastnost pozitivně podrobil zkoušce – což by ovšem vedlo k jedné z obou dříve probíraných, Marxem záměrně obcházených metod –, opatřuje přesvědčení, že právě ona je onou hledanou vlastností, pouze negativní cestou, totiž že všechny ostatní vlastnosti jí nejsou, jedna jí však přece být musí. Přesto může tato metoda vést k vytouženému cíli, je-li používána s potřebnou opatrností a úplností; tj. dbá-li se s úzkostlivou pečlivostí o to, aby vše, co tam patří, bylo do logického síta také skutečně vloženo, a aby pak při žádném jediném článku, který se cestou prosévání vyloučí, nedošlo k přehlédnutí.
Jak však Marx postupuje?
Vkládá od počátku do síta jen ty směnnou hodnotu mající věci, které mají onu vlastnost, již nakonec chce jakožto „společnou“ vyprosít, a všechny jiného druhu nechá venku. Počíná si jako někdo, kdo naléhavě přeje, aby z urny vyšla bílá koule, a tento výsledek opatrně podpoří tím, že do urny nevloží žádné jiné než bílé koule. Omezuje totiž rozsah svého zkoumání po substanci směnné hodnoty od počátku na „zboží“, přičemž tento pojem, aniž jej právě pečlivě definuje, v každém případě pojímá úžeji než pojem „statků“ a zužuje na pracovní produkty oproti darům přírody. Nyní je však přece nasnadě: znamená-li skutečně směna sobě rovnopostavení, jež předpokládá existenci „společného téže velikosti“, pak musí být přece toto společné hledáno a nalezeno u všech druhů statků, jež vstupují do směny; nejen u pracovních produktů, nýbrž i u darů přírody, jako jsou pozemky a půda, dříví na kmeni, u vodních sil, ložisek uhlí, lomů, ložisek ropy, minerálních vod, zlatých dolů apod.13 Vyloučit směnnou hodnotu mající statky, které nejsou pracovními produkty, při hledání společného, jež je směnné hodnotě podkladem, je za těchto okolností metodický smrtelný hřích. Není to jiné, než kdyby fyzik chtěl zkoumat důvod nějaké všem tělesům společné vlastnosti, např. tíhy, prosetím vlastností jedné jediné skupiny těles, např. těles průhledných, tím, že nechá projít přehlídkou všechny vlastnosti společné průhledným tělesům, u všech ostatních jejich vlastností předvede, že nemohou být důvodem tíhy, a na tomto základě nakonec vyhlásí, že příčinou tíhy musí být průhlednost!
Vyloučení darů přírody (jež by otci myšlenky o sobě rovnopostavení ve směně, Aristotelovi, zajisté nikdy nepřišlo na mysl) lze ospravedlnit tím méně, oč jsou některé dary přírody, jako pozemky a půda, mezi vůbec nejdůležitějšími objekty majetku a obchodu, a oč také nelze nikterak tvrdit, že by se u darů přírody směnné hodnoty stanovovaly vždy jen zcela náhodně a libovolně. Na jedné straně se náhodné ceny vyskytují i u pracovních produktů, a na druhé straně vykazují ceny darů přírody často nejzřetelnější vztahy k pevným opěrným bodům nebo určujícím důvodům. Že např. kupní cena pozemků tvoří podle úrokové míry obvyklé v zemi se řídící násobek jejich renty, je stejně známo, jako je jisté, že dříví na kmeni nebo uhlí v dole při různé jakosti nebo v různých polohách s nestejnými dopravními poměry nedosahuje pouhou náhodou různé ceny apod.
Marx se také chrání podat výslovné vyúčtování o tom, že a proč část směnnou hodnotu majících statků od počátku ze zkoumání vyloučil. I zde dovede, jako tak často, přes choulostivá místa svého raisonování překlouznout úhořovitě hladkou dialektickou obratností. Vyhýbá se nejprve tomu, upozornit svého čtenáře na to, že jeho pojem „zboží“ je užší než pojem směnnou hodnotu majícího statku vůbec. Pro pozdější zúžení zkoumání na zboží neobyčejně obratně připravuje přirozený navazovací bod oním do čela své knihy postaveným, zdánlivě zcela neškodným, obecným obratem, že „bohatství společností, v nichž panuje kapitalistický způsob výroby, se jeví jako ohromné nahromadění zboží“. Tato věta je dokonale nesprávná, rozumí-li se výrazem zboží ve smyslu pracovních produktů, který mu Marx později podkládá. Neboť dary přírody, včetně pozemků a půdy, tvoří velmi značnou a ani v nejmenším lhostejnou součást národního bohatství. Avšak nezaujatý čtenář přes tuto nepřesnost snadno přejde, protože přece neví, že Marx později výrazu zboží přisoudí mnohem užší smysl.
Ani v dalším se to ještě neujasní. Naopak, v prvních odstavcích první kapitoly se střídavě hovoří o „věci“, o „užitné hodnotě“, o „statku“ a „zboží“, aniž by mezi posledně jmenovaným a oněmi prvními bylo provedeno ostré rozlišení. „Užitečnost věci“ – praví se na s. 10 – „činí z ní užitnou hodnotu“. „Tělo zboží … je užitnou hodnotou neboli statkem“. Na s. 11 čteme: „Směnná hodnota se jeví … jako kvantitativní poměr …, v němž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty druhu jiného“. Dobře si všimněme, zde je za pole jevu směnné hodnoty rovnou ještě označena užitná hodnota = statek. A obratem: „Pojednejme o věci blíže“, který zajisté není s to ohlásit přeskočení na jiné, užší pole zkoumání, Marx pokračuje: „Jednotlivé zboží, např. čtvrtka pšenice, se směňuje v nejrozličnějších proporcích s jinými artikly“. A „Vezměme dále dvě zboží“ atd. V témže odstavci se dokonce ještě jednou vrací výraz „věci“, a to právě ve pro problém důležitém obratu, že „cosi společného téže velikosti existuje ve dvou různých věcech“ (jež jsou si právě ve směně rovnopostaveny). Na následující straně 12 však Marx provádí hledání „společného“ jen pro „směnnou hodnotu zboží“, aniž by jediným slůvkem upozornil na to, že tím chce pole zkoumání zúžit na část směnnou hodnotu majících věcí.14 A ihned na nejbližší straně, s. 13, je toto zúžení opět opuštěno a výsledek právě získaný pro užší oblast zboží uplatněn na širší okruh užitných hodnot statků. „Užitná hodnota neboli statek má tedy hodnotu jen proto, že je v něm zpředmětněna nebo zhmotněna abstraktně lidská práce!“
Kdyby byl Marx na rozhodujícím místě nezúžil zkoumání na pracovní produkty, nýbrž hledal společné i u směnnou hodnotu majících darů přírody, bylo by hmatatelné, že práce nemůže být oním společným. Kdyby byl ono zúžení provedl výslovně a zjevně, byl by sám i jeho čtenáři neomylně klopýtli o onu hrubou metodickou chybu, byli by se museli usmát onomu naivnímu kousku, jímž se vlastnost být pracovním produktem šťastně destiluje jakožto společná vlastnost jistého okruhu poté, co se předtím všechny od přírody rovněž tam patřící směnnou hodnotu mající věci, které nejsou pracovními produkty, z téhož schválně vyřadily. Tento kousek se dal provést jen tak, jak jej provedl Marx, nepozorovaně, s dialektikou rychle a lehce přes choulostivý bod klouzající. Vyslovuje-li svůj upřímný obdiv nad obratností, s níž Marx dovedl natolik chybný postup přijatelně předložit, mohu ovšem přesto jen konstatovat, že byl tento postup dokonale chybný.
Avšak podívejme se dále. Právě vylíčeným kouskem dosáhl Marx přece teprve toho, že práce vůbec mohla vstoupit do soutěže. Umělým zúžením okruhu se teprve vůbec stala pro tento úzký okruh „společnou“ vlastností. Avšak vedle ní mohly přece ještě i jiné vlastnosti přicházet v úvahu jakožto společné. Jak jsou nyní tito ostatní soupeři vytlačeni?
Děje se tak dvěma dalšími myšlenkovými články, z nichž každý obsahuje jen několik slov, ale v nich jednu z nejtěžších logických chyb.
V prvním článku Marx vylučuje všechny „geometrické, fyzikální, chemické nebo jiné přírodní vlastnosti zboží“. Neboť „jejich tělesné vlastnosti vůbec přicházejí v úvahu jen potud, pokud je činí použitelnými, tedy užitnými hodnotami. Na druhé straně je však směnný poměr zboží zjevně charakterizován abstrakcí od jejich užitných hodnot“. Neboť „uvnitř něho (směnného poměru) platí jedna užitná hodnota právě tolik jako každá jiná, je-li jen přítomna v náležité proporci“ (I. 12).
„Co by byl Marx řekl na následující argumentaci? Na operním jevišti mají tři vynikající zpěváci, tenor, bas a baryton, každý plat 20 000 zl. Ptáme se: co je oním společným okolím, kvůli němuž jsou si v platu rovnopostaveni? a já odpovídám: V otázce platu platí jeden dobrý hlas právě tolik jako každý jiný, jeden dobrý tenorový hlas tolik jako jeden dobrý basový nebo dobrý barytonový hlas, je-li jen vůbec přítomen v náležité proporci. Tudíž se v otázce platu „zjevně“ abstrahuje od dobrého hlasu, tudíž nemůže být dobrý hlas společnou příčinou vysokého platu. – Že je tato argumentace nesprávná, je jasné. Stejně jasné je však také, že Marxův závěr, podle něhož je přesně okopírována, není ani o vlas správnější. Oba trpí touž chybou. Zaměňují abstrakci od nějakého okolí vůbec s abstrakcí od zvláštních modalit, za nichž toto okolí vystupuje. Co je v našem příkladu pro otázku platu lhostejné, je zjevně jen zvláštní modalita, za níž se dobrý hlas objevuje, zda jako tenor, jako bas, jako barytonový hlas, ale nikterak ne dobrý hlas vůbec. A stejně tak se sice u směnného poměru zboží abstrahuje od zvláštní modality, za níž se užitná hodnota zboží může objevovat, zda zboží slouží k výživě, bydlení, oděvu atd., ale nikterak ne od užitné hodnoty vůbec. Že se od posledně jmenované bez dalšího neabstrahuje, mohl Marx vyvodit již z toho, že přece nemůže existovat žádná směnná hodnota tam, kde není přítomna užitná hodnota, fakt, který je Marx sám opětovně nucen přiznat.“ (Böhm-Bawerk)15
Ještě hůře je však na tom nejbližší článek důkazního postupu. „Odhlédneme-li od užitné hodnoty těl zboží“ – pokračuje Marx doslovně – „zbývá jim už jen jedna vlastnost, totiž že jsou pracovními produkty“. Skutečně? ptám se dnes, právě tak, jak jsem se ptal před 12 lety: už jen jedna vlastnost? Nezbývá směnnou hodnotu majícím statkům např. také společná vlastnost, že jsou v poměru k potřebě vzácné? Nebo že jsou předmětem žádosti a nabídky? Nebo že jsou přivlastněny? Nebo že jsou „přírodními produkty“? Neboť že jsou stejně tak přírodními jako pracovními produkty, neříká nikdo zřetelněji než sám Marx, když jednou vyslovuje: „Těla zboží jsou spojeními dvou prvků, přírodní látky a práce“. Anebo není směnným hodnotám také společná vlastnost, že způsobují svým výrobcům náklady – vlastnost, na niž si Marx ve třetím díle tak přesně vzpomíná?
Proč by tedy nyní, ptám se i dnes znovu, nemohl princip hodnoty spočívat zrovna tak dobře v některé z těchto společných vlastností namísto ve vlastnosti být pracovním produktem? Neboť ve prospěch posledně jmenované nepřinesl Marx ani stopu pozitivního důvodu; jeho jediným důvodem je onen negativní, že šťastně odabstrahovaná užitná hodnota není principem směnné hodnoty. Nepřísluší však tento negativní důvod ve zcela stejné míře všem ostatním Marxem přehlédnutým společným vlastnostem?
Ba ještě více! Na téže s. 12, na níž Marx odabstrahoval vliv užitné hodnoty na směnnou hodnotu s odůvodněním, že jedna užitná hodnota platí tolik jako každá jiná, je-li jen přítomna v náležité proporci, vypráví nám o pracovních produktech následující:
„Avšak i pracovní produkt se nám již v rukou proměnil. Abstrahujeme-li od jeho užitné hodnoty, abstrahujeme i od tělesných součástí a forem, které z něho činí užitnou hodnotu. Není už déle stolem nebo domem nebo přízí nebo nějakou jinou užitečnou věcí. Všechny jeho smyslové vlastnosti jsou vyhlazeny. Není také už déle produktem truhlářské práce nebo stavební práce nebo spřádací práce nebo nějaké jiné určité produktivní práce. S užitečným charakterem pracovních produktů mizí užitečný charakter prací v nich zpodobených, mizí tedy také různé konkrétní formy těchto prací; ty se už déle nerozlišují, nýbrž jsou všechny dohromady redukovány na stejnou lidskou práci, abstraktně lidskou práci.“
Lze říci jasněji a důrazněji, že pro směnný poměr neplatí pouze určitá užitná hodnota, nýbrž i jistý druh práce a pracovních produktů „právě tolik jako každý jiný, jen je-li přítomen v náležitém poměru"? Že jinými slovy přesně tentýž skutkový stav, na jehož základě Marx právě vynesl svůj vylučovací ortel nad užitnou hodnotou, existuje i pokud jde o práci? Práce a užitná hodnota mají kvalitativní a kvantitativní stránku. Tak jako se užitná hodnota jakožto stůl, dům nebo příze kvalitativně liší, tak se liší i práce jakožto truhlářská práce, stavební práce nebo přádelnická práce. A tak jako lze práci různého druhu porovnávat podle jejího množství, právě tak lze užitné hodnoty různého druhu porovnávat podle velikosti užitné hodnoty. Je naprosto nepochopitelné, proč by tentýž skutkový stav měl pro jednoho soupeře vést k vyloučení a pro druhého ke korunovaci cenou! Kdyby byl Marx náhodou obrátil pořadí zkoumání, byl by mohl přesně toutéž aparaturou závěrů, jíž vyloučil užitnou hodnotu, vyloučit práci, a poté zase toutéž aparaturou závěrů, jíž korunoval práci, proklamovat užitnou hodnotu jakožto jedinou zbývající, a tedy hledanou společnou vlastnost, a vyložit hodnotu jako „rosol z užitné hodnoty". Domnívám se, že lze nikoli žertem, nýbrž zcela vážně tvrdit, že ve dvou odstavcích na s. 12, v jejichž prvním je odabstrahován vliv užitné hodnoty a v druhém je práce prokázána jako hledaná společná vlastnost, by si subjekty mohly bez jakékoli změny ve vnější logické správnosti vzájemně vyměnit místa; že do nezměněné větné stavby prvního odstavce by bylo možno všude místo užitné hodnoty dosadit práci a pracovní produkty a do stavby druhého odstavce všude místo práce užitnou hodnotu!
Taková je logika a metodika, jíž Marx vnáší do svého systému svou základní větu o práci jakožto jediném základu hodnoty. Pokládám za zcela vyloučené, že tento dialektický hokuspokus byl pro samotného Marxe důvodem a zdrojem přesvědčení. Myslitel Marxova řádu — a já si ho cením jako myslitelské síly zcela prvního řádu — by, kdyby šlo o to, aby si své vlastní přesvědčení teprve vytvořil a skutečnou souvislost věcí teprve hledal svobodným, nestranným pohledem, naprosto nemohl od počátku hledat na takto pokřivené a nepřirozené cestě; naprosto nemohl pouhou nešťastnou náhodou postupně zabřednout do všech vylíčených logických a metodických chyb a jakožto přirozeně vzešlý, předem neznámý a předem nezamýšlený výsledek takové badatelské cesty si přinést domů tezi o práci jakožto jediném zdroji hodnoty.
Domnívám se, že skutečný stav věcí byl jiný. Nepochybuji ani v nejmenším, že Marx byl o své tezi skutečně a poctivě přesvědčen. Ale důvody jeho přesvědčení nejsou ty, které vepsal do systému. Byly to vůbec spíše dojmy než důvody.
Především dojmy z autority. Smith a Ricardo, velké autority, přece — jak se tehdy aspoň věřilo — učili tutéž větu. Ovšem zdůvodnili ji právě tak málo jako Marx, nýbrž ji jen postulovali z jistých všeobecných, mlhavých dojmů. Naopak, kde se dívali pozorně a v oblastech, kde se pozornějšímu pohledu nedalo vyhnout, jí výslovně odporovali. Pro rozvinuté empirické národní hospodářství učil Smith — právě tak jako Marx ve svém třetím svazku — gravitaci hodnot a cen k jisté nákladové úrovni, která kromě práce zahrnuje ještě i průměrný kapitálový zisk, a Ricardo v proslulé sekci IV. kapitoly „On value" rovněž se vší jasností a výslovností vyložil, že vedle bezprostřední a zprostředkované práce má na hodnotu statků určující vliv i velikost a doba trvání kapitálové investice. Aby mohli bez viditelného rozporu lpět na oblíbené filosofické myšlence o práci jakožto „pravém" zdroji hodnoty, museli s ní uprchnout do báječné země a do báječné doby, kde ještě nebylo kapitalistů a pozemkových vlastníků. Zde se to dalo nevyvráceně tvrdit, protože to nebylo kontrolovatelné. Nekontrolováno zkušeností, která pro to neexistuje, a nekontrolováno vědecko-psychologickou analýzou, protože se takové analýze — právě tak jako Marx — vyhýbali: nezdůvodňovali, nýbrž postulovali jakožto „přirozený" stav jakousi idylu pracovní hodnoty.16
Do takových nálad a názorů, které autoritou Smithovou a Ricardovou nabyly ohromné, ovšem nikoli nesporné vážnosti, vstoupil Marx jako dědic. A jakožto zanícený socialista tomu rád věřil. Není divu, že vůči myšlence tak znamenitě způsobilé podepřít jeho hospodářský světový názor se nestavěl skeptičtěji než Ricardo, jemuž přece musela být značně proti srsti. Není ani divu, že rozporné výroky klasiků jej nepodnítily ke kritickým pochybnostem proti tezi o pracovní hodnotě, nýbrž že je vykládal jen jako pokusy klasiků uniknout oklikou nepříjemným důsledkům nepohodlné pravdy. Zkrátka, není divu, že na základě téhož materiálu, který klasiky svedl k jejich jednostranným, zpola mlhavým, zpola popřeným a vůbec nezdůvodněným výrokům, věřil za svou osobu týmž větám, ale silně, bezpodmínečně a se zaníceným přesvědčením. Pro sebe nepotřeboval žádné další důvody. Jen pro svůj systém potřeboval formální zdůvodnění.
Že se v něm nemohl prostě opřít o klasiky, lze pochopit, neboť ti přece nic nezdůvodnili. Rovněž víme, že nemohl ani apelovat na zkušenost, ani se pokusit o hospodářsko-psychologické zdůvodnění, neboť tyto cesty by jej zjevně dovedly k pravému opaku jeho důkazního tématu. Obrátil se tedy k logicko-dialektické spekulaci, která jeho myšlenkovému zaměření beztak vyhovovala. A zde platilo: pomoz, kdo můžeš! Věděl, co chce a co musí vyvodit, a tak tak dlouho s obdivuhodnou rafinovaností uměle obracel a kroutil trpělivými pojmy a premisami, dokud z toho ve vnějškově úctyhodné formě závěru skutečně nevyšel předem známý výsledek. Snad byl přitom svými přesvědčeními tak oslepen, že logické a metodické nestvůrnosti, které se přitom nutně musely vloudit, vůbec nezpozoroval; snad je zpozoroval, ale před sebou ospravedlnil jako pouhé formální výpomoci, aby pravdě, podle jeho nejhlubšího přesvědčení materiálně zdůvodněné, dopomohl i k systematickému roucho jí náležejícímu: o tom nemohu soudit já a dnes pravděpodobně nemůže soudit už vůbec nikdo. Co bych však chtěl tvrdit, je, že snad nikdy jindy tak myšlenkově mohutná hlava, jakou Marx byl, nepředvedla tak těžkou, tak souvislou a tak hmatatelně chybnou logiku, jako to činí Marx v systematickém zdůvodnění své základní teze.
Tuto chybnou tezi nyní vetkává do svého systému. S obdivuhodnou taktickou obratností, která se hned při jeho dalších krocích znovu skvěle osvědčuje. Ačkoli totiž svou tezi za pečlivého vyhýbání se důkazu zkušeností odvodil pouze „z hloubi duše", přece nelze zcela odmítnout myšlenku podrobit výsledek této apriorní spekulace zkoušce na zkušenosti. Kdyby to neudělal sám Marx, učinili by to patrně jeho čtenáři na vlastní pěst. Jak si tedy Marx počíná?
Dělí. V jednom bodě je nesoulad jeho teze se zkušeností do očí bijící. Tohoto bodu se sám chápe a bere býka za rohy. Učil totiž v důsledku svého základního principu, že hodnota různého zboží se má k sobě tak jako pracovní doba nutná k jeho výrobě (I. 14). Nuže, i pro letmého pozorovatele je zjevné, že tato věta neobstojí vůči jistým skutečnostem, že např. denní produkt sochaře, uměleckého truhláře, výrobce houslí, strojaře atd. má jistě nikoli stejně velkou, nýbrž mnohem vyšší hodnotu než denní produkt obyčejného řemeslníka nebo továrního dělníka, ačkoli je v obou „ztělesněna" stejná pracovní doba. Marx nyní tyto skutečnosti mistrným dialektickým obratem sám uvádí na přetřes. Bere je na vědomí tónem, jako by neobsahovaly rozpor s jeho základním principem, nýbrž jen lehkou variantu téhož, jež se ještě drží v rámci pravidla a vyžaduje jen jisté objasnění nebo přesnější určení tohoto pravidla. Prohlašuje totiž, že prací ve smyslu své teorémy chce rozumět „vynaložení jednoduché pracovní síly", „kterou v průměru každý obyčejný člověk, bez zvláštního vývoje, vlastní ve svém tělesném organismu"; jinými slovy „jednoduchou průměrnou práci" (I. 19), podobně už (I. 13). „Složitější práce" — pokračuje pak — „platí jen jako umocněná, či spíše násobená jednoduchá práce, takže menší kvantum složité práce se rovná většímu kvantu jednoduché práce. Že tato redukce neustále probíhá, ukazuje zkušenost. Zboží může být produktem nejsložitější práce, jeho hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce a představuje proto samo jen určité kvantum jednoduché práce. Různé proporce, v nichž jsou různé druhy práce redukovány na jednoduchou práci jakožto svou měrnou jednotku, jsou stanoveny společenským procesem za zády výrobců a zdají se jim proto být dány zvyklostí".
Spěchajícímu čtenáři může toto vysvětlení znít skutečně docela věrohodně. Přihlédne-li ovšem jen trochu chladnokrevně a střízlivě, dojem se obrátí v opak.
Skutečnost, s níž máme co činit, je, že produkt jednoho dne nebo jedné hodiny kvalifikované práce má větší hodnotu než produkt jednoho dne nebo jedné hodiny jednoduché práce, že např. denní produkt sochaře se hodnotou rovná pěti denním produktům kameníka. Nuže, Marx učil, že věci si ve směně navzájem rovné musí obsahovat „cosi společného téže velikosti", a toto společné má být práce a pracovní doba. Práce vůbec? To by se dalo soudit z prvních, všeobecných výkladů Marxových až po s. 13, ale to by zjevně nesedělo: neboť pět dnů práce jistě není „táž velikost" jako jeden den práce. Proto Marx nyní už neříká práce naprosto, nýbrž „jednoduchá práce": společné má tedy být obsah stejného množství práce určitého druhu, totiž jednoduché práce.
To však, prohlédnuto s chladnou krví, sedí ještě méně, neboť v produktu sochaře vůbec není ztělesněna žádná „jednoduchá práce", natož jednoduchá práce stejného množství jako v pěti denních produktech kameníka. Střízlivá pravda je, že oba produkty ztělesňují různé druhy práce v různém množství, a to je přece, jak připustí každý nezaujatý, vyslovený opak skutkového stavu, který Marx požaduje a musí tvrdit: že totiž ztělesňují práci téhož druhu ve stejném množství!
Marx ovšem říká: složitá práce „platí" jako násobená jednoduchá práce, ale „platit" není „být", a teorie směřuje k podstatě věcí. Ovšemže lidé mohou v jistém ohledu klást jeden den sochařské práce naroveň pěti dnům kamenické práce, tak jako mohou např. i jednu srnu klást naroveň pěti zajícům. Ale tak jako by takové ztotožnění neopravňovalo statistika tvrdit s vědeckou vážností o honitbě, v níž se nachází 100 srn a 500 zajíců, že je v ní 1000 zajíců, právě tak málo je cenový statistik nebo teoretik hodnoty oprávněn vážně tvrdit, že v denním produktu sochaře je ztělesněno pět dnů jednoduché práce a že to je reálný důvod, proč je ve směně kladen naroveň pěti denním produktům kameníka. Co všechno lze dokázat, dovolí-li si člověk tam, kde ho „bytí" opouští, vypomáhat si „platností" a „uznáváním platnosti", se pokusím za okamžik ještě ilustrovat na příkladu bezprostředně přiléhajícím k problému hodnoty. Předtím však musím vsunout ještě jinou úvahu.
Marx totiž na citovaném místě činí pokus ospravedlnit svůj manévr s „redukcí" složité práce na jednoduchou, a to zkušeností. „Že tato redukce neustále probíhá, ukazuje zkušenost. Zboží může být produktem nejsložitější práce, jeho hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce a představuje proto samo jen určité kvantum jednoduché práce".
Dobrá. Připusťme to prozatím a podívejme se jen poněkud blíže, jakým způsobem a kterými faktory má být určováno redukční měřítko pro tuto Marxem dovolávanou zkušenostní redukci. Tu narazíme na velmi přirozené, ale pro marxovskou teorii velmi kompromitující zjištění, že redukční měřítko není určováno ničím jiným než faktickými směnnými poměry samotnými. Není a priori z nějaké kvalifikovaným pracím inherentní vlastnosti určeno nebo určitelné, v jakém poměru mají být při tvorbě hodnoty svých produktů přepočítány na jednoduchou práci, nýbrž nerozhoduje nic než faktický výsledek, faktické směnné poměry. Marx to sám říká: „jejich hodnota je klade naroveň produktu jednoduché práce", a odkazuje na „společenský proces", jímž se „za zády výrobců stanovují různé proporce, v nichž jsou různé druhy práce redukovány na jednoduchou práci jakožto svou měrnou jednotku", a že tyto proporce se proto „zdají být dány zvyklostí".
Co znamená za těchto okolností dovolávání se „hodnoty" a „společenského procesu" jakožto určujících faktorů redukčního měřítka? — Znamená, odhlédneme-li ode všeho ostatního, holý, čistý kruh ve výkladu. Předmětem výkladu mají přece být směnné poměry zboží, např. i to, proč se soška, která stála jeden den sochařské práce, směňuje za náklad štěrku, který stál pět dnů kamenické práce, a nikoli třeba za větší nebo menší množství štěrku, které stojí deset nebo jen tři dny práce. Co nám Marx říká k vysvětlení? Směnný poměr je tento a žádný jiný, protože den sochařské práce je třeba redukovat právě na pět dnů jednoduché práce. A proč je třeba jej redukovat právě na pět dnů? Protože zkušenost ukazuje, že je společenským procesem takto redukován. A který je tento společenský proces? Tentýž, který má být vysvětlen: tentýž, jímž se právě produkt jednoho dne sochařské práce hodnotou klade naroveň produktu pěti dnů obyčejné práce. Kdyby se fakticky pravidelně směňoval za produkt pouhých tří jednoduchých pracovních dnů, pak by nás Marx stejně tak vybídl, abychom redukční měřítko 1 : 3 uznali jako zkušenostní, a o ně opřel vysvětlení, že a proč musí být soška směňována právě za produkt tří pracovních dnů kameníka, ne víc a ne méně! Zkrátka, je jasné, že touto cestou se o vlastní příčině, proč jsou produkty různých druhů práce navzájem směňovány v tom či onom poměru, nedovíme vůbec nic; směňují se tak, říká nám Marx, byť poněkud jinými slovy, protože se podle zkušenosti tak směňují!
Mimochodem ještě poznamenávám, že epigoni Marxovi, snad z poznání právě vylíčeného kruhu, učinili pokus postavit redukci složité práce na jednoduchou na jiný, reálný základ. „Není to fikce, nýbrž skutečnost" — říká Grabski²⁸ — „že jedna hodina složité práce obsahuje v sobě několik hodin jednoduché práce". Neboť je třeba, „má-li se zůstat důsledným, vzít v úvahu i tu práci, jež byla vynaložena na osvojení dovednosti". Domnívám se, že netřeba mnoha slov, aby se i naprostá nedostatečnost tohoto vysvětlení stala zřejmou. Proti tomu, aby se k vykonávací práci připočítala poměrně na ni připadající kvóta práce učební, nechci vůbec nic namítat. Ale zjevně by bylo možno rozdíly v platnosti složité práce oproti jednoduché vysvětlit z tohoto přídavku jen tehdy, kdyby velikost tohoto přídavku odpovídala velikosti onoho rozdílu. V našem předpokládaném případě by např. v jedné hodině vykonávané sochařské práce skutečně tkvělo pět hodin jednoduché práce jen tehdy, kdyby na každou hodinu vykonávání připadaly čtyři hodiny učení, neboli, přepočteno na větší jednotky, kdyby z 50 let života, jež sochař učením a vykonáváním věnuje svému povolání, musel se 40 let učit, aby mohl 10 let vykonávat. Že takový nebo aspoň přibližně podobný poměr ve skutečnosti nastává, ovšem snad nikdo tvrdit nebude chtít. Odvracím se proto od zjevně nedostatečné nouzové hypotézy epigona zase zpět k učení samotného mistra, abych způsob a dosah jeho omylů ještě ilustroval na příkladu, v němž chybný způsob závěru Marxův, jak se domnívám, vystupuje nejzřetelněji najevo.
Přesně týmž způsobem argumentace by se totiž dala tvrdit a hájit i věta, že princip a měřítko směnné hodnoty leží v hmotném obsahu zboží, že se zboží směňuje v poměru množství hmoty v něm ztělesněné. Deset kilo hmoty v jedné formě zboží se kdykoli směňuje za deset kilo hmoty v jiné formě zboží. Namítne-li se proti tomuto tvrzení samozřejmě, že je to přece zjevně chybné, protože se např. 10 kilo zlata nesměňuje za 10, nýbrž za 40 000 kilo železa nebo za ještě více kil uhlí, replikujeme podle Marxova vzoru: pro tvorbu hodnoty záleží na obsahu obyčejné průměrné hmoty. Ta funguje jako měrná jednotka. Kvalifikované, jemné, vzácné hmoty „platí jen jako umocněná, či spíše násobená jednoduchá hmota, takže menší kvantum kvalifikované hmoty se rovná většímu kvantu jednoduché hmoty. Že tato redukce neustále probíhá, ukazuje zkušenost. Zboží může sestávat z nejvybranější hmoty — jeho hodnota je klade naroveň zboží utvořenému z obyčejné hmoty a představuje proto samo jen určité kvantum obyčejné hmoty". „Společenský proces", o jehož faktické existenci jistě nelze pochybovat, neustále redukuje např. libru surového zlata na 40 000, libru surového stříbra na 1 500 liber surového železa. Zpracování zlata, např. obyčejným zlatníkem nebo rukou velkého umělce, přináší další nuance v kvalifikaci hmoty, jimž praxe podle zkušenosti činí zadost zvláštními redukčními měřítky. Směňuje-li se proto libra zlatých prutů za železné pruty o 40 000 librách nebo směňuje-li se zlatý pohár vytvořený Benvenutem Cellinim ve stejné váze za 4 000 000 liber železa, není to porušení, nýbrž potvrzení věty, že se zboží směňuje v poměru jím představené „průměrné hmoty"!
Domnívám se, že nezaujatý čtenář v těchto argumentacích snadno znovu pozná obě ingredience marxovského receptu: nahrazení „bytí" „platností" a výkladový kruh, který spočívá v odvození redukčního měřítka z faktických směnných poměrů ve společnosti, jež právě výklad potřebují!
Tak se Marx vyrovnal s nejkřiklavějším rozporem skutečností vůči své teorii — dialekticky nesporně s velkou obratností, ve věci samé ovšem, jak tomu nemohlo být jinak, zcela nedostatečným způsobem.
Vedle toho však existují ještě jiné, co do stupně méně nápadné nesoulady se skutečnou zkušeností, totiž ty, které se odvozují z podílu kapitálové investice na určení faktických cen statků, tytéž, které, jak bylo výše poznamenáno, projednává Ricardo v sekci IV. kapitoly „On value". Vůči těmto nesouladům volí Marx jiný směr. Před nimi prozatím zcela zavírá oči. Ignoruje je po dva svazky. Tváří se, jako by neexistovaly, tím, že je po celý první a druhý svazek předpokladově odabstrahovává. Vychází totiž po celém dalším výkladu své nauky o hodnotě, jakož i při rozvíjení své teorie nadhodnoty vždy z „předpokladu" — zčásti mlčky podržovaného, zčásti výslovně vysloveného —, že se zboží skutečně směňuje za své hodnoty, tj. přesně v poměru práce v něm ztělesněné.17
I tuto předpokladovou abstrakci spojuje opět s neobyčejně obratným dialektickým tahem. Existují totiž jisté faktické odchylky od teoretického pravidla, od nichž teoretik skutečně smí abstrahovat: to jsou nahodilé a pomíjivé výkyvy tržních cen kolem jejich pravidelného trvalého stavu. Marx nyní neopomene při takových příležitostech, kdy prohlašuje, že chce abstrahovat od odchylek cen od hodnot, obracet pozornost čtenářů k takovým „nahodilým okolnostem", od nichž by se mělo „odhlížet", jako k „neustálým oscilacím tržních cen", jejichž „stoupání a klesání se kompenzuje" a které „se samy redukují na průměrnou cenu jakožto své vnitřní pravidlo".18 Takovým odkazem si získává souhlas čtenářů pro svou abstrakci, ale to, že přitom abstrahuje nejen od nahodilých výkyvů, nýbrž i od zcela pevných, trvalých, typických „odchylek", jejichž existence tvoří přímo integrující součást pravidla, jež má být vysvětleno, zůstává čtenáři, který se nedívá zcela přesně, skryto, a on bezelstně přejde přes metodický smrtelný hřích autorův.
Neboť metodickým smrtelným hříchem je, ignoruje-li člověk ve vědeckém zkoumání právě to, co má vysvětlit. Nuže, Marxova teorie nadhodnoty přece nesleduje nic jiného než v jeho smyslu pojaté vysvětlení kapitálového zisku. Kapitálový zisk však tkví právě v oněch trvalých odchylkách cen zboží od výše jeho pouhých pracovních nákladů. Ignoruje-li tedy člověk tyto „odchylky", ignoruje přímo hlavní část toho, co má být vysvětleno. Vytkl jsem před 12 lety totéž metodické pochybení jak Rodbertusovi, který se ho stejným způsobem dopustil, tak i samotnému Marxovi.³¹ Budiž mi dovoleno zopakovat závěrečná slova své tehdejší kritiky:
„Oni (přívrženci vykořisťovací teorie) tvrdí zákon, že hodnota všech zboží spočívá na pracovní době v nich ztělesněné, aby vzápětí napadli všechny tvorby hodnoty, které s tímto ‚zákonem‘ neladí, např. hodnotové rozdíly, jež připadají kapitalistovi jako nadhodnota, jako ‚protizákonné‘, ‚nepřirozené‘, ‚nespravedlivé‘ a doporučili je k vymýcení. Nejprve tedy ignorují výjimku, aby mohli vyhlásit svůj zákon hodnoty za všeobecný. A poté, co si takto lstí zajistili jeho všeobecnou platnost, znovu obracejí pozornost k výjimkám, aby je ocejchovali jako prohřešky proti zákonu. Tento způsob usuzování není věru o nic lepší, než když člověk pozoruje, že existuje mnoho pošetilých lidí, ignoruje, že existují i moudří lidé, dospěje tím k ‚všeobecně platnému zákonu‘, že ‚všichni lidé jsou pošetilí‘, a pak žádá vymýcení ‚protizákonně‘ existujících moudrých!“ (Böhm-Bawerk)³²
Pro své pojednání ovšem Marx svým abstrakčním manévrem získal velkou taktickou výhodu. Vyloučil rušivou skutečnost „předpokladem“ ze svého systému, a tudíž se s ní, dokud dokáže toto vyloučení udržet, nedostává do žádného konfliktu. To platí pro zbývající, zdaleka největší část prvního, pro celý druhý, jakož i pro první čtvrtinu třetího svazku. V tomto středním toku Marxova systému plyne proud jeho logických rozvinutí a spojení s vskutku imponující uceleností a vnitřní důsledností. Marx tu smí provádět dobrou logiku, protože cestou „předpokladu“ předem uvedl fakta v soulad se svými idejemi, a tudíž jim může zůstat věrný, aniž by narážel na ona fakta, a kde Marx smí provádět dobrou logiku, tam to také dokáže, a to mistrovským způsobem. Tyto střední partie systému, ať už je jeho východisko jakkoli mylné, navždy upevní svou mimořádnou vnitřní soudržností slávu svého autora jakožto myslitelské síly prvního řádu. A — což jakožto vedlejší účinek zajisté nemálo prospělo praktickému vlivu Marxova systému — během tohoto dlouhého, ve vnitřní soudržnosti v podstatě vskutku bezúhonného středního toku získávají čtenáři, kteří jednou šťastně překonali bouřlivý začátek, čas vžít se do Marxova myšlenkového světa a nabýt důvěry k myšlenkovým postupům, které teď vskutku tak pěkně jeden z druhého plynou a tak spořádaně se skládají v celek. Jsou to tedy čtenáři utvrzení v důvěře, na něž Marx přistupuje s oněmi tvrdými nároky, jež je nakonec nucen klást ve třetím svazku.
Neboť ať to Marx jakkoli odkládá — jednou musí otevřít oči pro fakta skutečného života. Musí nakonec před svými čtenáři přiznat, že zboží se ve skutečném životě, a to pravidelně a nutně, nesměňuje v poměru pracovní doby v něm ztělesněné, nýbrž zčásti pod tímto poměrem, zčásti nad ním, podle toho, zda investovaný kapitál vyžaduje menší či větší obnos průměrného zisku, zkrátka že vedle pracovní doby tvoří i kapitálová investice koordinovaný určující důvod směnného poměru zboží. Z toho vyvstávají pro Marxe dva tvrdé úkoly. Musí se zaprvé pokusit ospravedlnit před svými čtenáři, že zprvu a tak dlouho učil, že práce tvoří jediný určující důvod směnných poměrů; a musí zadruhé — což byl snad ještě tvrdší úkol — pro fakta nepřátelská jeho teorii dodat svým čtenářům ještě i teoretické vysvětlení, které zjevně nemohlo beze zbytku vyplynout z jeho pracovní teorie hodnoty, na druhé straně jí však také nemělo odporovat.
Že při těchto demonstracích to s dobrou, přímou logikou už nešlo, se rozumí samo sebou. Prožíváme teď protějšek zmateného začátku systému. Tam musel Marx, aby odvodil teorém, který se z faktů přímou cestou odvodit nedal, učinit násilí zčásti těmto faktům, zčásti a hlavně logice a vzít na sebe některá z nejneuvěřitelnějších myšlenkových pochybení. Nyní se situace opakuje. Nyní se s teorémy, které dva svazky dlouho samy, a tudíž nerušeně panovaly na poli, opět setkávají fakta, jež se s nimi přirozeně snášejí právě tak málo jako na začátku. Přesto má být harmonie systému udržena. To se nemůže stát jinak než opět na úkor logiky. Prožíváme tudíž v Marxově systému na první pohled zarážející, avšak za popsaných okolností vlastně zcela přirozenou podívanou, že rozsahem daleko převažující část systému představuje myslitelské síly svého autora hodné mistrovské dílo přísné, ucelené logiky, do něhož jsou však na dvou, bohužel právě těch rozhodujících místech vpleteny partie neuvěřitelně slabého a nedbalého myšlenkového vedení: poprvé zcela na začátku, kde se teorie nejprve oddělila od faktů, a podruhé po první čtvrtině třetího svazku, kde jsou fakta opět posunuta do zorného pole čtenářů; je to hlavně desátá kapitola třetí knihy (s. 151–179), jež zde přichází v úvahu.
Část onoho obsahu jsme již poznali a naučili se posuzovat; je to Marxova sebeobhajoba proti výtce rozporu mezi zákonem výrobních cen a „zákonem hodnoty“.19 Zbývá nyní ještě vrhnout pohled na druhý úkol označené kapitoly, na teoretické vysvětlení, jímž Marx zavádí do svého systému teorii výrobních cen, beroucí v úvahu20 faktické poměry. Tato úvaha nás přivádí ještě k jednomu z nejpoučnějších a pro Marxův systém nejcharakterističtějších bodů: k postavení „konkurence“ v jeho systému.
„Konkurence“ je, jak jsem již výše jednou naznačil, jakýmsi souhrnným názvem pro všechny ty psychické pohnutky a motivy, jimiž se nechávají vést tržní strany ve svém chování a které tímto způsobem získávají vliv na utváření cen. Kupec má své motivy, jež při koupi sleduje a z nichž mu vyvstává jisté vodítko pro výši ceny, kterou je zprvu či v krajním případě ochoten nabídnout. A stejně tak má prodavač a výrobce jisté motivy, jež jej určují, aby své zboží přenechal za jisté ceny, za jiné nikoli, aby svou výrobu při určité výši ceny pokračoval nebo ji dokonce rozšiřoval, při jiné výši ji však zastavil. V konkurenci kupců a prodavačů se nyní všechny tyto pohnutky a určující důvody setkávají, a kdo se k vysvětlení utváření ceny odvolává na konkurenci, odvolává se v podstatě pod souhrnným názvem na hru a působení všech těch psychických motivů a pohnutek, jež byly u obou tržních stran vůdčí.
Marx je nyní obecně snaživý přiřknout konkurenci a silám, které v ní působí, ve svém systému co možná nejpodřízenější postavení. Přehlíží je, nebo se alespoň snaží snížit způsob a míru jejich vlivu, kde a jak může. To se při různých příležitostech projevuje drastickým způsobem.
Nejprve hned při odvození jeho zákona pracovní hodnoty. Každý nezaujatý ví a vidí, že onen vliv, který vynaložené množství práce vůbec má na trvalou podobu cen statků — tento vliv ovšem není tak výlučné povahy, jak to Marxův zákon hodnoty vypovídá — je zprostředkován pouze hrou nabídky a poptávky, respektive konkurencí. Při ojedinělých směnách nebo při monopolu mohou vyjít najevo ceny, které (i odhlédneme-li od nároků investovaného kapitálu) stojí zcela mimo poměr ke ztělesněné pracovní době. Marx to přirozeně také ví. Avšak nejprve, při odvození svého zákona hodnoty, na to řeč neobrací. Kdyby to učinil, nedala by se přece odbýt další otázka a zkoumání, jakým způsobem a skrze která mezičlánka má mezi všemi motivy a faktory, jež se stávají účinnými pod vlajkou konkurence, připadnout právě pracovní době jediný rozhodující vliv na výši ceny. A nevyhnutelná úplná analýza oněch motivů, s tím spojená, by byla bezpochyby postavila do popředí užitnou hodnotu zboží mnohem silněji, než se Marxovi mohlo hodit, leccos by byla ukázala v jiném osvětlení a leccos konečně vůbec, čemu Marx nechtěl ve svém systému přiznat platnost.
Proto při oné příležitosti, při níž by mu systematicky úplné zdůvodnění jeho zákona hodnoty bylo uložilo za povinnost vyložit zprostředkující roli konkurence, přes tento bod nejprve zcela mlčky překlouzne. Později na něj sice pomyslí, avšak podle místa a způsobu zmínky nikoli jako na důležitý člen v teoretickém systému, nýbrž v letmých, příležitostných poznámkách, jež skutečnost uvádějí v několika slovech jako něco, co se více či méně rozumí samo sebou, a aniž by se obtěžoval hlubším zdůvodněním.
- že směna zboží není pouze „náhodná či příležitostná“;
- že zboží „se na obou stranách vyrábějí v poměrných množstvích přibližně odpovídajících vzájemné potřebě, což s sebou přináší vzájemná zkušenost odbytu a co tak vyrůstá jako výsledek z pokračující směny samé“, a že „žádný přirozený ani umělý monopol neumožňuje žádné ze smluvních stran prodávat nad hodnotou, ani ji nenutí přenechat zboží pod ní“.
Tedy živou oboustrannou konkurenci, jež také již dostatečně dlouho trvala, aby přizpůsobila výrobu zkušenostmi prověřenému odbytu, respektive potřebě kupců, požaduje Marx zde jako podmínku k tomu, aby jeho zákon hodnoty vůbec mohl vstoupit v účinnost. Toto místo si musíme dobře vrýt do paměti.
Bližší zdůvodnění k němu připojeno není. Naopak, krátce nato, a to právě uprostřed oněch výkladů, v nichž Marx ještě poměrně nejzevrubněji mluví o konkurenci, jejích obou „stranách“, poptávce a přívodu, a jejich poměru k utváření cen, výslovně odmítá „hlubší analýzu těchto dvou společenských hybných sil“ jako „zde nemístnou“!21
Avšak ještě víc! Aby ještě dále snížil význam nabídky a poptávky pro teoretický systém a patrně též aby ospravedlnil své teoretické zanedbávání těchto faktorů, vymyslel Marx vlastní, pozoruhodnou teorii, již, poté co se jí v příležitostných náznacích již dříve dotkl, rozvíjí na s. 169 a 170 třetího svazku. Vychází z toho, že když jeden z obou faktorů převažuje nad druhým, např. poptávka nad přívodem, nebo naopak, utvářejí se nepravidelné tržní ceny, jež se odchylují od „tržní hodnoty“ tvořící „centrum kolísání“ pro tyto tržní ceny; že naproti tomu, mají-li se zboží prodávat za tuto svou normální tržní hodnotu, musejí se poptávka a přívod právě krýt. A k tomu připojuje následující pozoruhodnou argumentaci: „Kryjí-li se poptávka a přívod, přestávají působit. Působí-li dvě síly v opačném směru stejnoměrně, ruší se vzájemně, vůbec nepůsobí navenek, a jevy, které za této podmínky probíhají, musejí být vysvětleny jinak než zásahem těchto dvou sil. Ruší-li se poptávka a přívod vzájemně, přestávají cokoli vysvětlovat, nepůsobí na tržní hodnotu a nechávají nás teprve docela v temnotě o tom, proč se tržní hodnota vyjadřuje právě v této sumě peněz a v žádné jiné“. Z poměru poptávky a přívodu se tudíž sice dají vysvětlit „odchylky od tržní hodnoty“, jež jsou vyvolány převahou jedné síly nad druhou, nikoli však výše tržní hodnoty samé.
Že se tato podivná teorie Marxovi dobře hodí do systému, je nasnadě. Není-li z poměru nabídky a poptávky pro výši trvalých cen vůbec nic vysvětlitelné, pak bylo věru také zcela v pořádku, že se Marx ve svém založení o tyto bezvýznamné faktory dále nestaral a bez okolků zavedl do systému onen faktor, který podle jeho mínění jediný uplatňuje reálný vliv na výši hodnoty, totiž práci.
Není však, jak se domnívám, o nic méně nasnadě, že ona podivná teorie je naprosto mylná. Její argumentace spočívá, jako tak často u Marxe, na hře se slovy.
Je zcela správné, že při prodeji zboží za jeho normální tržní hodnotu se v jistém smyslu poptávka a nabídka musejí krýt: tj. že za tuto cenu je zboží účinně poptáváno právě tolik, kolik je ho nabízeno. To však neplatí pouze při prodeji za normální tržní hodnotu, nýbrž při každé, i odchylné, nepravidelné tržní ceně. Dále je každému, a také Marxovi velmi dobře známo, že nabídka a poptávka jsou pružné veličiny. Kromě poptávky a přívodu, jež se fakticky dostávají ke směně, existuje vždy ještě i „vyloučená“ poptávka a přívod; množství lidí, kteří zboží pro svou potřebu rovněž poptávají, avšak nechtějí nebo nemohou nabídnout cenu nabízenou jejich silnějšími konkurenty, a množství lidí, kteří by byli rovněž ochotni poptávané zboží dodat, avšak jen za vyšší než za ceny přicházející v úvahu na současném trhu. Slovo, že nabídka a poptávka „se kryjí“, neplatí tedy naprosto o celé poptávce a přívodu, nýbrž jen o úspěšné části. Je však konečně i známou věcí, že mechanika trhu nachází svůj úkol právě ve výběru úspěšné části z celkové poptávky a celkové nabídky, a že nejdůležitějším prostředkem tohoto výběru je utváření ceny. Nemůže být koupeno více zboží, než kolik je prodáno. Mohou se tudíž z obou stran dostat ke směně jen stejně mnozí zájemci (resp. zájemci o stejně mnoho zboží). Výběr tohoto stejného počtu se nyní děje tím, že cena je automaticky posunuta na výši, jíž jsou na obou stranách vyloučeni nadpočetní, takže cena je zároveň pro nadpočetné kupce příliš vysoká a pro nadpočetné prodavače příliš nízká. Na určení této výše ceny mají nyní podíl nejen ti, kdo se dostávají ke směně, nýbrž i poměry vyloučených uchazečů,22 a již proto je mylné usuzovat z rovnosti té části nabídky a poptávky, jež se dostává ke směně, na úplné zrušení působení, jež vůbec vychází z nabídky a poptávky.
To je však mylné i z jiného důvodu. Připusťme i sami, že s utvářením ceny má co činit jen kvantitativně v rovnováze stojící úspěšná část nabídky a poptávky, pak je zcela mylným a nevědeckým předpokladem, že síly, které se navzájem právě udržují v rovnováze, proto „přestávají“ působit. Naopak, jejich působením je právě dosažený stav rovnováhy, a jde-li o to, vysvětlit tento stav rovnováhy se všemi jeho zvláštnostmi, k nimž vynikajícím způsobem patří výše úrovně, v níž byla rovnováha nalezena, pak se to nemůže stát, jak se Marx domnívá, jen „jinak než zásahem obou sil“, nýbrž může se to naopak stát jen zásahem sil udržujících se v rovnováze. Takovéto abstraktní věty lze ostatně nejpádněji učinit zřejmými na praktickém příkladu.
Necháme vystoupit vzdušný balon. Každý ví, že vzdušný balon stoupá tehdy a proto, když a protože je naplněn plynem, který je řidší než atmosférický vzduch. Avšak nestoupá do nekonečna, nýbrž jen do jisté výše, v níž pak, dokud jiná působení, jako únik plynu atd., nezmění situaci, setrvává vznášeje se. Jak se nyní reguluje a jakými faktory se určuje tato výška stoupání? I to je zcela jasné a průhledné. Hustota atmosférického vzduchu směrem nahoru klesá. Balon stoupá jen tak dlouho, dokud je hustota vrstvy vzduchu, jež jej právě obklopuje, ještě větší než jeho vlastní hustota, a přestává stoupat, když se vlastní hustota a hustota obklopující vrstvy vzduchu právě udržují v rovnováze. Vzdušný balon tudíž vystoupí tím výše, čím menší je hustota jeho plnicího plynu a v čím vyšší vrstvě vzduchu se týž stupeň hustoty u atmosférického vzduchu vyskytuje. Je za těchto okolností nasnadě, že vysvětlení výšky stoupání nelze získat nijak jinak než odvoláním na vzájemné poměry hustoty balonu na jedné straně a atmosférického vzduchu na straně druhé.
Jak by ale vypadala věc podle Marxova okruhu idejí? Při dosažené výšce stoupání se obě síly, hustota balonu a hustota obklopujícího vzduchu, právě udržují v rovnováze. „Přestávají proto působit“, „přestávají cokoli vysvětlovat“, „nepůsobí na výšku stoupání“, a chceme-li tudíž tuto vysvětlit, musíme ji „vysvětlit jinak než zásahem těchto dvou sil“! Ano, čím tedy?!
Nebo, ukazuje-li desetinná váha při vážení tělesa na 50 kilo, jak lze tento stav váhy vysvětlit? Poměrem tíhy váženého tělesa na jedné straně a závaží sloužícího k vážení na straně druhé nikoli, neboť tyto dvě síly se při příslušném stavu váhy právě udržují v rovnováze, přestávají tudíž působit, a z jejich poměru nelze vysvětlit vůbec nic, ani stav váhy!
Domnívám se, že omyl je dosti zřejmý, jakož i neméně to, že tentýž druh omylu leží v základech výkladů, v nichž Marx odůvodňováním odklízí vliv nabídky a poptávky na výši trvalých cen. Aby ostatně nevzniklo žádné nedorozumění: není zdaleka mým míněním, že odvolání na formuli nabídky a poptávky obsahuje již úplné a uspokojivé vysvětlení trvalých cen. Naopak, mé jinde často a zevrubně vyslovené mínění směřuje k tomu, že je nutno přesně analyzovat prvky, jež se oním heslem označují jen hrubě souhrnně, přesně stanovit způsob a míru jejich vzájemného vlivu a tímto způsobem dospět též k poznání oněch prvků, jimž přísluší zvláštní vliv právě na trvalý stav cen. Avšak pro toto hlouběji jdoucí vysvětlení je Marxem odůvodňováním odklizený vliv poměru nabídky a poptávky na utváření cen nezbytným mezičlánkem: ono neprobíhá mimo něj, nýbrž vede skrze něj přímo doprostřed.
Navažme opět na svou nit. Viděli jsme na různých znameních, jak velmi se Marx snaží nechat ve svém systému ustoupit vliv nabídky a poptávky do pozadí. Nyní k němu při onom pozoruhodném obratu, který jeho systém činí po první čtvrtině třetího svazku, přistupuje úkol vysvětlit, proč trvalé ceny zboží gravitují nikoli podle ztělesněného množství práce, nýbrž podle od něj odchylných „výrobních cen“.
Jako sílu, jež toto uskutečňuje, prohlašuje — konkurenci. Konkurence vyrovnává původně pro různá výrobní odvětví, podle různého organického složení kapitálů, různé míry zisku v jednu všeobecnou průměrnou míru zisku,23 a v souvislosti s tím musejí ceny natrvalo gravitovat podle výrobních cen vynášejících jeden stejný průměrný zisk.
Stanovme rychle několik bodů, které jsou pro ocenění tohoto vysvětlení důležité.
Je zaprvé jasné, že odvolání na konkurenci neznamená obsahově nic jiného než odvolání na účinnost nabídky a poptávky. V onom, námi již výše jednou předvedeném místě, v němž Marx nejstručněji líčí proces vyrovnání míry zisku konkurencí kapitálů (III. 175n.), nechává pak také tento proces zcela výslovně „takovým poměrem přívodu k poptávce způsobit, že se průměrný zisk v různých výrobních sférách stane týmž, a tudíž že se hodnoty proměňují ve výrobní ceny“.
Zadruhé je nepochybné, že při tomto procesu nejde o pouhá kolísání kolem gravitačního centra odpovídajícího teorii hodnoty obou prvních svazků, totiž kolem ztělesněné pracovní doby, nýbrž o definitivní odtlačení cen k jinému, trvalému gravitačnímu centru, totiž k výrobní ceně.
A nyní se tísní otázka za otázkou.
Nemůže-li podle Marxe poměr poptávky a přívodu vůbec uplatnit žádné působení na výši trvalé ceny, jak může „konkurence“, která je s právě tímto poměrem totožná, být silou, která posouvá výši trvalých cen z úrovně „hodnot“ na od ní tak daleko odchylnou úroveň výrobních cen?
Neprodírá-li se v tomto vynuceném a teorii odporujícím vzývání konkurence jakožto onoho deus ex machina, který odtlačuje trvalé ceny z teorii odpovídajícího gravitačního centra ztělesněného množství práce k jinému gravitačnímu centru, spíše bezděky doznání, že „společenské hybné síly“, které řídí skutečný život, v sobě zahrnují a uplatňují jakési elementární určující důvody směnných poměrů, které se nedají redukovat na pracovní dobu, a že tudíž analýza původní teorie, jež vydestilovala jako základ směnných poměrů nic než pracovní dobu, byla neúplná, faktům neodpovídající?
A dále: Marx nám sám řekl, a toto místo jsme si dobře vštípili,24 že se zboží směňuje přibližně podle svých hodnot pouze tehdy, panuje-li čilá konkurence; vzýval tedy tehdy konkurenci jako činitel, který má tendenci přibližovat ceny zboží jeho „hodnotám“. A nyní poznáváme konkurenci jako sílu, která ceny zboží naopak od jeho „hodnot“ vzdaluje a přibližuje k výrobním cenám! Existuje pro tyto výroky, které se navíc nacházejí v jedné a téže kapitole, totiž v desáté kapitole třetího svazku, jež je patrně předurčena k osudné proslulosti, nějaké smíření? A měl-li snad Marx za to, že smíření spočívá v tom, že jedna věta platí pro pravěké poměry a druhá pro rozvinutou moderní společnost — nemusíme mu snad namítnout, že v první kapitole svého díla neuvedl svou pracovní teorii hodnoty z poměrů nějaké robinsonády, nýbrž z poměrů takových společností, „v nichž panuje kapitalistický výrobní způsob“ a jejichž „bohatství se jeví jako ohromné nahromadění zboží“? A nežádá snad také v celém svém díle, abychom poměry našich moderních společností nazírali a posuzovali ve světle jeho pracovní teorie? Ptáme-li se však, kde podle jeho vlastních výroků máme v moderní společnosti hledat oblast platnosti jeho zákona hodnoty, hledáme zcela marně. Neboť buď neexistuje žádná konkurence: pak se zboží vůbec nesměňuje podle svých hodnot, podle Marxe II. 156 a násl., anebo konkurence působí: pak se zboží teprve neprávem nesměňuje podle svých hodnot, nýbrž podle svých výrobních cen, podle Marxe III. 176!
Tak se v té zlověstné desáté kapitole vrší rozpor na rozpor. Nechci už tak dalece rozpředené zkoumání ještě prodlužovat tím, že bych vyjmenovával i všechny ony menší rozpory a nepřesnosti, jimiž se tato kapitola jen hemží. Domnívám se, že každý, kdo tuto kapitolu čte nezaujatě, bude mít pocit, že se takříkajíc vymyká celkovému rázu. Místo přísného, výstižného a obezřetného způsobu vyjadřování, místo železně pevné logiky, na niž jsme zvyklí ze skvělých částí Marxova díla, nalézáme zde nejistotu a roztříštěnost nejen v argumentaci, nýbrž i v samotném užívání odborných výrazů. Jak nápadné je například neustále se měnící pojetí poptávky a nabídky, které jsou jednou zcela správně brány v úvahu jako pružné veličiny s rozdíly v intenzitě, jindy však, po nejhorším vzoru dávno překonané „vulgární ekonomie“, jako prosté kvantity; anebo jak neuspokojivý a málo důsledný je výklad o tom, jakými činiteli je řízena tržní hodnota, jsou-li jednotlivé části na trh přicházejícího množství zboží vyráběny za nestejných výrobních podmínek, a podobně!
Příčinu tohoto jevu nelze nalézt pouze v tom, že tuto kapitolu napsal stárnoucí Marx, neboť i v pozdějších částech se nachází nejeden nádherně napsaný výklad. Také ona zlověstná kapitola, na jejíž obsah byly už v prvním svazku roztroušeny temné narážky,³⁹ musela být vymyšlena již zavčasu. Marx zde však píše zmateně a kolísavě, protože nesměl psát jasně a ostře, aniž by se dostal do otevřeného rozporu a odvolání. Kdyby zde, kde vycházel ze skutečných, v reálném životě pozorovatelných směnných poměrů, vnikl do nich s touž vážností a důkladností, s jakou po dva svazky sledoval svou hypotézu o pracovní hodnotě až do jejích nejzazších logických důsledků; kdyby zde dal hesla o „konkurenci“ vědecký obsah pečlivým hospodářsko-psychologickým rozborem oněch „společenských hybných sil“, které pod tímto souhrnným názvem nabývají účinnosti; kdyby zde neustal a neodpočinul, dokud by zůstal nějaký mezičlánek neobjasněn, nějaký důsledek nedosledován až do konce, nebo dokud by se nějaký vztah jevil jako temný či rozporný — a téměř každé slovo jeho nynější desáté kapitoly vyzývá k takovému hlubšímu zkoumání či objasnění — pak by byl krok za krokem dotlačen k vybudování obsahově zcela jiné soustavy a otevřenému rozporu a odvolání kardinálních vět své původní soustavy by se nebylo dalo vyhnout. Vyhnout se mu dalo jen zastíráním, neurčitostí a temnotou — to musel Marx, ne-li vědět, tedy alespoň instinktivně cítit, když výslovně odmítl „hlubší rozbor společenských hybných sil“.
A tím je, jak se domnívám, vyznačeno též alfa a omega všech Marxových omylů, rozporů a nejasností. Jeho soustava nemá pevný, uzavřený kontakt se skutečnostmi. Ani zdravou empirií, ani solidním hospodářsko-psychologickým rozborem nezískal Marx ze skutečností základy své soustavy, nýbrž ji zakládá na ne pevnější půdě než na strnulé dialektice. To je veliký hřích, který Marx své soustavě vkládá do kolébky. Z něho s nutností pramení vše ostatní. Soustava je uspořádána určitým směrem, skutečnosti běží směrem jiným a soustavě brzy tu, brzy tam vstupují do cesty. Tu plodí prvotní hřích pokaždé hřích nový. Pohoršení nemá vyjít najevo: pak se věc buď halí do temnoty či neurčitosti, nebo se ohýbá a kroutí podobnými dialektickými umělostmi jako na počátku, nebo se ovšem, kde už nic z toho nepomáhá, upadá do sebeprotiřečení. To je znamení, v němž stojí desátá kapitola třetího svazku od Marxe: přináší dlouho oddalovanou zlou žeň, jež musela vzejít ze zlého setby!
