Ludwig Mises recenzuje příležitostný spis Gustava Seibta 'Deutschlands kranke Wirtschaft und ihre Wiederherstellung' ('Nemocné německé hospodářství a jeho ozdravení') (Bonn 1923), který bonnský profesor statistiky předložil k 1. prosinci 1922. Mises oceňuje, že spis se rozhodně staví proti běžným mylným naukám soudobé hospodářské politiky: Seibt vychází z peněžně-teoretických výkladů, rozvíjí kvantitativní teorii peněz a zavrhuje teorii devizových kurzů opírající se o platební bilanci, aby na tomto základě postavil kritiku panujících názorů na výprodej, spotřebu kapitálu, podprodukci, ochranu nájemníků, daňovou politiku a reparace. Reformní program vrcholí požadavky 'zastavení tiskárny bankovek' a 'zpět ke svobodnému hospodářství'. Mises konstatuje, že Seibtovo varování před zhroucením německého peněžnictví se potvrdilo, že však byl vyslyšen právě tak málo jako jiní, kdo varovali, a doporučuje spis jako jasný, obecně srozumitelný úvod do teoretických problémů německé hospodářské politiky.
Recenze knihy: „Deutschlands kranke Wirtschaft und ihre Wiederherstellung“ od Dr. Gustava Seibta
Seibt, Dr. Gustav: tajný vládní rada, profesor statistiky na univerzitě v Bonnu: Deutschlands kranke Wirtschaft und ihre Wiederherstellung. Bonn 1923. Nakladatelství A. Marcus & Weber (Dr. jur. Albert Ahn). Oktáv. 76 s.
Na scestích a zcestích, jimiž se v poslední době ubírala německá hospodářská politika, jí jako vůdce kráčela vstříc publicistika. Nedopustila se žádného přehmatu, který by nebyl již dlouho předtím s největším vynaložením výmluvnosti doporučován v národohospodářské literatuře. Bismarck kdysi učinil — pochopitelně nikoli vážně míněný — návrh, aby se socialismus zaveden zkušebně v některých okresech, a tak se jeho nedostatečnost prokázala experimentem. Politika jeho nástupců dala k vyzkoušení nauk, jejichž vady bylo možné rozpoznat i bez onoho krutého experimentu, k dispozici celou Německou říši. To, že se nechaly bludné nauky tak dlouho ovládat veřejné mínění, zůstane vždy nejtemnějším bodem v dějinách německé společenské vědy.
Velká zásluha malého Seibtova spisu spočívá v tom, že rozhodným způsobem útočí na všechny rozšířené bludné nauky. Východiskem jsou peněžně-teoretické úvahy; Seibt právem zahajuje svůj spis slovy: „Klíč k pochopení našeho dnešního hospodářského vývoje musíme hledat v nauce o penězích.“ Poté jednoduchým a jasným způsobem rozvíjí základní rysy kvantitativní teorie a ukazuje neudržitelnost teorie platební bilance při výkladu devizových kurzů. Tím získal pevný základ, na němž lze vybudovat polemiku s vládnoucími názory na výprodej, spotřebu kapitálu, podprodukci, ochranu nájemníků, daňovou politiku a reparace. Na závěr přichází reformní program, který vrcholí ve dvou požadavcích: „Zastavení tiskárny bankovek“ a „Zpět k svobodnému hospodářství“.
Seibtova knížka je datována 1. prosince 1922. V předmluvě autor podotýká, že pokud se nepodaří uvést měnu a hospodářství do pořádku, nebude podle jeho odhadu „trvat ani rok, než se Německo zhroutí“. Dnes víme, že se svým odhadem nemýlil; katastrofa německého peněžnictví přišla dost brzy. Seibtovi nebylo nasloucháno o nic víc než ostatním, kteří vyslovovali podobné názory; nedbalo se ani jeho rady, aby se využily zkušenosti jiných států, především Rakouska. A pravděpodobně ještě dlouho potrvá, než lidé přestanou následovat šarlatány a přehlížet vážné výstrahy.
Seibtova práce je příležitostným spisem; některé údaje, které používá, jsou dnes již překonané. Avšak jako každý dobrý příležitostný spis ani jeho práce tak brzy nezestárne. Velmi by se prohřešil ten, kdo by ji bezstarostně odsunul stranou jen proto, že o některých nedávno vzniklých otázkách, jako je například okupace Porúří, rentová marka apod., nic neříká. Falešné nauky, které vyvrací, bohužel dodnes ovládají mysli, a správné teorie, které staví na jejich místo, jsou dnes ještě správné a navždy správné zůstanou. Sotva existuje jasnější a logičtěji postupující úvod do teoretických problémů německé hospodářské politiky; přitom je způsob psaní zcela mimořádně prostý, takže mu může porozumět každý. Tato knížka bude spolu s několika málo jinými spisy — například s Dietzelovým „Die Nationalisierung der Kriegsmilliarden“ — vždy svědčit o tom, že i němečtí národohospodáři předem rozpoznali následky, které musela přinést inflacionistická a etatistická politika, a včas varovali. Vysvětlit, proč se nedbalo na tyto hlasy, nýbrž na ovšemže mnohem početnější hlasy těch, kteří hlásali opak, zde není místo.