Rakouský problém

Vídeň, 3. února

V nedávno vydané knize, jež nese název „Sebevražda národa, hospodářství v Rakousku“, podniká Dr. Siegfried Strakosch důkladné zkoumání rakouského hospodářského problému. Dr. Strakosch, který sám působí v průmyslu i v zemědělství a jako spisovatel o zemědělské politice si získal věhlas přesahující daleko za hranice německé jazykové oblasti, je k pojednání těchto obtížných a spletitých otázek způsobilý jako málokdo. Úkol, který si předsevzal, řeší tak dobře, jak je to dnes vůbec možné. Pozdější autoři snad shromáždí více materiálu a doplní leckteré jednotlivosti; v postižení hlubších souvislostí a v poznání základního problému však Strakosche překonat nedokáží.

Základním zlem, jímž Rakousko trpí, je nadvláda socialistických idejí. Sociálně demokratická strana vládne, ač v obyvatelstvu ani v parlamentu nemá většinu a formálně je v opozici, ve skutečnosti zcela bezmezně. „Roztříštěné a slabé stojí občanské strany proti sociální demokracii, neschopny uplatnit svou přece jen značnou početní převahu.“ Sociální demokracie vládne proto, že má za sebou ozbrojenou moc, že je každým okamžikem s to vnutit obyvatelstvu svou vůli zastavením dopravních zařízení a osvětlovacích podniků. Dokud tato nadvláda trvá neporušena, musí každý pokus o ozdravení země ztroskotat.

Rovnováhu ve státním rozpočtu nelze nastolit, nezbaví-li se stát četných veřejných podniků, které svými miliardovými schodky maří každý pokus vnést do veřejného hospodaření pořádek. Avšak sociální demokraté nepřipouštějí, aby dráhy, tabákové továrny, solné doly, obecní podniky, veřejně hospodářská zařízení a jakkoli se všechny tyto podniky jmenují, byly „vydány soukromému kapitálu“. Osmihodinovou pracovní dobou nesmí být otřeseno, ačkoli je jasné, že rakouský průmysl se nemůže stát konkurenceschopným, dokud trvá. Vše, co hospodářská politika socialistických stran dokáže, je další odčerpávání kapitálu, který se přeměňuje ve spotřební statky a spotřebovává. Jediným lékem, jejž sociálně demokratická „finanční politika“ doporučuje, je zabavování majetkových předmětů všeho druhu, zabavování valut a deviz a národněstátních cenných papírů. Spotřebovat, zničit — to je posledním slovem jejich moudrosti. „Nerozdělujeme,“ praví Strakosch, „pouze národní důchod, nýbrž mnohem více. Nepojídáme jen důchod, nýbrž majetek. To, co považujeme za národní důchod, co je nám jako takové předstíráno, je z nejmenší části národním důchodem, z největší části zničeným produktivním kapitálem, odkazem pilnějších a skromnějších epoch.“

Demagog myslí jen na dnešek, nikoli také na budoucnost. Mistrovsky charakterizoval téměř před čtyřiceti lety Stourm, dějepisec francouzské revoluce, finančně politické zásady jakobínů. „Finanční politika jakobínů spočívala výhradně v tom, vyčerpat pro přítomnost vše a obětovat budoucnost. Zítřek pro ně nikdy neplatil; obchody se vedly každého dne tak, jako by byl posledním; to bylo vlastní charakteristikou všech činů revoluce. Zde také tkví tajemství jejího udivujícího trvání: každodenní plenění nashromážděných reserv otevíralo u bohatého a mocného národa netušené zdroje, které předčily všechna očekávání. Asignáty zaplavovaly zemi ve stále větším množství tak dlouho, dokud vůbec ještě něco platily. Jistá vyhlídka, že musí dojít ke zhroucení, nezadržela jejich vydávání ani na okamžik. Nebylo zastaveno dříve, než se veřejnost naprosto odmítla přijmout jakýkoli druh papírových peněz, byť i jen za nejnepříznivějších podmínek.“ Nelze číst Stourmovo líčení majetkových dávek a nucených půjček, opatření proti burze a proti valutové spekulaci, předpisů o předražování a o přídělech potravin, aniž bychom mysleli na politiku, kterou Rakousko ke své škodě provozuje již po léta. Pochmurný obraz, jejž o ní Strakosch načrtává, je bohužel až příliš pravdivý.

„Důkladné zpytování svědomí, úplný obrat jsou nezbytné,“ praví Strakosch a nechává svou knihu doznít slovy: „Nemáme již času nazbyt.“ Kéž je jeho varovné a burcující volání všemi přečteno a vzato k srdci.