Praxeologie: Metodologie rakouské ekonomie

[Z díla The Logic of Action One: Method, Money, and the Austrian School od Murraye N. Rothbarda (Cheltenham, UK: Edward Elgar, 1997), s. 58-77 (číslování stran převzato z tohoto vydání); rovněž The Foundations of Modern Austrian Economics, Edwin Dolan, ed. (Kansas City: Sheed and Ward, 1976), s. 19-39.]

Praxeologie je charakteristická metodologie Rakouské školy. Tento termín na rakouskou metodu poprvně aplikoval Ludwig von Mises, jenž nebyl jen hlavním tvůrcem a rozpracovatelem této metodologie, ale také ekonomem, který ji nejúplněji a nejúspěšněji uplatnil při budování ekonomické teorie. Ačkoli je praxeologická metoda, mírně řečeno, v současné ekonomii i v sociálních vědách obecně a ve filozofii vědy nemoderní, byla základní metodou starší Rakouské školy a rovněž značné části starší klasické školy, zejména J. B. Saye a Nassaua W. Seniora.

Praxeologie spočívá na základním axiomu, že jednotliví lidé jednají, tj. na prvotním faktu, že jednotlivci podnikají vědomá jednání směřující ke zvoleným cílům. Toto pojetí jednání kontrastuje s čistě reflexivním, neboli automatickým chováním, které není zaměřeno na cíle. Praxeologická metoda rozvíjí verbální dedukcí logické důsledky tohoto prvotního faktu. Stručně řečeno, praxeologická ekonomie je struktura logických důsledků faktu, že jednotlivci jednají. Tato struktura je vybudována na základním axiomu jednání a má několik vedlejších axiomů, jako například že se jednotlivci navzájem liší a že lidé pokládají volný čas za cenný statek. Každého skeptika ohledně možnosti odvodit z tak prostého základu celý systém ekonomie odkazuji na Misesovo dílo Lidské jednání. Dále, jelikož praxeologie začíná pravdivým axiomem A, musí být pravdivé i všechny výroky, jež lze z tohoto axiomu odvodit. Neboť implikuje-li A B a je-li A pravdivé, pak musí být pravdivé i B.

Uvažme některé bezprostřední důsledky axiomu jednání. Jednání implikuje, že chování jednotlivce je účelové, zkrátka že je zaměřeno na cíle. Dále, fakt jeho jednání implikuje, že vědomě zvolil určité prostředky k dosažení svých cílů. Jelikož si přeje těchto cílů dosáhnout, musí pro něj být cenné; podle toho musí mít hodnoty, jež řídí jeho volby. To, že používá prostředky, implikuje, že věří, že má technologické vědění, podle něhož určité prostředky dosáhnou jeho žádaných cílů. Povšimněme si, že praxeologie nepředpokládá, že osobní volba hodnot či cílů je moudrá nebo správná, ani že daná osoba zvolila technologicky správnou metodu jejich dosažení. Vše, co praxeologie tvrdí, je, že jednotlivý jednající přijímá cíle a věří, ať mylně, či správně, že k nim může dospět použitím určitých prostředků.

Veškeré jednání ve skutečném světě se navíc musí odehrávat v čase; každé jednání probíhá v nějaké přítomnosti a je zaměřeno na budoucí (bezprostřední nebo vzdálené) dosažení cíle. Kdyby všechny touhy člověka mohly být uskutečněny okamžitě, neměl by vůbec žádný důvod jednat.¹ Dále, to, že člověk jedná, implikuje, že věří, že jednání bude mít účinek; jinými slovy, že stav věcí vyplývající z jednání bude upřednostňovat před stavem bez jednání. Jednání tudíž implikuje, že člověk nemá vševědoucí znalost budoucnosti; neboť kdyby takovou znalost měl, žádné jeho jednání by nemělo žádný účinek. Jednání tedy implikuje, že žijeme ve světě s nejistou, čili ne plně jistou budoucností. V souladu s tím můžeme náš rozbor jednání pozměnit tak, že člověk volí použít prostředky podle technologického plánu v přítomnosti proto, že očekává, že svých cílů dosáhne v nějakém budoucím čase.

Fakt, že lidé jednají, nutně implikuje, že použité prostředky jsou vzhledem k žádaným cílům vzácné; neboť kdyby všechny prostředky nebyly vzácné, nýbrž nadbytečné, cílů by již bylo dosaženo a po jednání by nebylo třeba. Řečeno jinak, zdroje, jež jsou nadbytečné, již nefungují jako prostředky, protože již nejsou předměty jednání. Tak je vzduch nezbytný pro život, a tedy pro dosahování cílů; avšak vzduch, jsa nadbytečný, není předmětem jednání, a proto jej nelze pokládat za prostředek, nýbrž za to, co Mises nazýval „obecnou podmínkou lidského blahobytu". Tam, kde vzduch není nadbytečný, se může stát předmětem jednání, například tam, kde je žádán chladný vzduch a teplý vzduch je přeměňován klimatizací. I se zcela nepravděpodobným příchodem ráje (či toho, co bylo před několika lety v některých kruzích pokládáno za nadcházející svět „postvzácnosti"), v němž by všechny touhy mohly být naplněny okamžitě, by stále existoval alespoň jeden vzácný prostředek: čas jednotlivce, jehož každá jednotka, je-li vyhrazena jednomu účelu, není nutně vyhrazena nějakému jinému cíli.²

Takové jsou některé bezprostřední důsledky axiomu jednání. Dospěli jsme k nim dedukcí logických důsledků existujícího faktu lidského jednání, a tudíž jsme odvodili pravdivé závěry z pravdivého axiomu. Pomineme-li fakt, že tyto závěry nelze „testovat" historickými či statistickými prostředky, není třeba je testovat, jelikož jejich pravdivost již byla ustavena. Historický fakt do těchto závěrů vstupuje jen tím, že určuje, která větev teorie je v daném konkrétním případě použitelná. Tak je pro Robinsona a Pátka na jejich pustém ostrově praxeologická teorie peněz pouze akademickým zájmem, nikoli zájmem aktuálně použitelným. Důkladnější rozbor vztahu mezi teorií a historií v praxeologickém rámci bude zvážen níže.

Tato axiomaticko-deduktivní metoda má tedy dvě části: proces dedukce a epistemologický status axiomů samých. Za prvé je tu proces dedukce; proč jsou prostředky verbální logikou spíše než matematickou?³ Aniž bychom rozváděli vyčerpávající rakouskou argumentaci proti matematické ekonomii, lze ihned uvést jeden bod: nechť čtenář vezme důsledky pojmu jednání, jak byly dosud v tomto pojednání rozvinuty, a pokusí se je uvést do matematické formy. A i kdyby to bylo možné, čeho by se dosáhlo kromě drastické ztráty významu při každém kroku deduktivního procesu? Matematická logika je vhodná pro fyziku — vědu, jež se stala vzorovou vědou, kterou by podle přesvědčení moderních pozitivistů a empiriků měly napodobovat všechny ostatní sociální i fyzikální vědy. Ve fyzice jsou axiomy, a tedy i dedukce, samy o sobě čistě formální a získávají význam jen „operacionálně", pokud dokáží vysvětlit a předpovědět dané fakty. Naopak v praxeologii, v rozboru lidského jednání, je o axiomech samých známo, že jsou pravdivé a smysluplné. V důsledku toho je pravdivý a smysluplný i každý verbální krok dedukce; neboť velkou předností verbálních výroků je, že každý z nich je smysluplný, zatímco matematické symboly samy o sobě smysluplné nejsou. Tak lord Keynes, sotva Rakušan a sám významný matematik, vznesl na matematickou symboliku v ekonomii následující kritiku:

Je velkou vadou symbolických pseudomatematických metod formalizace systému ekonomické analýzy, že výslovně předpokládají striktní nezávislost mezi zúčastněnými faktory a ztrácejí veškerou svou přesvědčivost a autoritu, je-li tato hypotéza zamítnuta: kdežto v běžné řeči, kde slepě nemanipulujeme, nýbrž po celou dobu víme, co děláme a co slova znamenají, můžeme si „v zadní části hlavy" podržet nutné výhrady a omezení a úpravy, jež budeme muset později provést, a to způsobem, jakým si nemůžeme podržet složité parciální derivace „vzadu" za několika stranami algebry, která předpokládá, že všechny mizí. Příliš velká část nedávné „matematické" ekonomie jsou pouhé smyšlenky, stejně nepřesné jako počáteční předpoklady, na nichž spočívají, které autorovi dovolují ztratit z dohledu složitosti a vzájemné závislosti skutečného světa v bludišti okázalých a neužitečných symbolů.⁴

Navíc, i kdyby bylo možné úspěšně přeložit verbální ekonomii do matematických symbolů a poté ji opět přeložit do angličtiny, aby se vysvětlily závěry, tento postup nedává smysl a porušuje velký vědecký princip Occamovy břitvy: vyhýbat se zbytečnému rozmnožování entit.⁵

Často se tvrdí, že překlad takového pojmu, jako je maximum, z běžného do matematického jazyka přináší zlepšení logické přesnosti pojmu, jakož i širší možnosti jeho použití. Avšak nedostatek matematické přesnosti v běžném jazyce odráží právě chování jednotlivých lidí ve skutečném světě... Mohli bychom mít podezření, že překlad do matematického jazyka sám o sobě implikuje naznačenou proměnu lidských ekonomických aktérů ve virtuální roboty.⁶

Podobně jeden z prvních metodologů v ekonomii, Jean-Baptiste Say, vytýkal matematickým ekonomům, že

nedokázali tyto otázky vyslovit v analytickém jazyce, aniž by je zbavili jejich přirozené složitosti, prostřednictvím zjednodušení a svévolných potlačení, jejichž důsledky, nesprávně odhadnuté, vždy podstatně mění podmínky problému a převracejí všechny jeho výsledky.⁷

Boris Ischboldin nověji zdůraznil rozdíl mezi verbální, neboli „jazykovou" logikou („skutečná analýza myšlení vyjádřeného v jazyce vystihujícím skutečnost tak, jak je uchopena v běžné zkušenosti") a logikou „konstruktů", jež je „aplikací kvantitativních (ekonomických) dat na konstrukty matematiky a symbolické logiky, kterážto konstrukty mohou, ale nemusí mít reálné ekvivalenty."⁸

D. Van Nostrand, 1956), s. 227 [a přetištěno v Logic of Action One]; Rothbard, Man, Economy, and State, 2 sv. (Princeton: D Van Nostrand, 1962), 1:65-66. O matematické logice jakožto podřízené verbální logice viz Rene Poirier, "Logique," in Vocabulaire technique et critique de la philosophie, Andre Lalande, ed., ⁶ᵗʰ vyd. rev. (Paris: Presses Universitaires de France, 1951), s. 574-75.

Ačkoli byl sám matematickým ekonomem, matematik a syn Carla Mengera napsal ostrou kritiku myšlenky, že matematická prezentace v ekonomii je nutně přesnější než běžný jazyk:

Uvažme například výroky (2) Vyšší ceně statku odpovídá nižší (či každopádně ne vyšší) poptávka.

(2') Označuje-li $p$p cenu statku a $q$q poptávku po něm, pak

$q=f\left(p\right)\text{ and }dq/dp=f^{\prime }\left(p\right)\le 0$q=f(p) and dq/dp=f′(p)≤0

Ti, kdo považují vzorec (2') za přesnější či „matematičtější" než větu (2), jsou v naprostém omylu... jediný rozdíl mezi (2) a (2') je tento: protože (2') je omezen na funkce, které jsou diferencovatelné a jejichž grafy proto mají tečny (což z ekonomického hlediska není věrohodnější než zakřivení), je věta (2) obecnější, ale rozhodně není méně přesná: má touž matematickou přesnost jako (2').⁹

Přejdeme-li od dedukčního procesu k axiomům samotným, jaký je jejich epistemologický status? Zde jsou problémy zatemněny názorovým rozdílem uvnitř praxeologického tábora, zejména pokud jde o povahu základního axiomu jednání. Ludwig von Mises jakožto stoupenec kantovské epistemologie tvrdil, že pojem jednání je apriorní vůči veškeré zkušenosti, neboť je, podobně jako zákon příčiny a následku, součástí „podstatného a nutného charakteru logické struktury lidské mysli."¹⁰ Aniž bych se příliš hluboko nořil do kalných vod epistemologie, popřel bych jakožto aristotelik a novotomista jakékoli takové údajné „zákony logické struktury", které lidská mysl nutně vnucuje chaotické struktuře skutečnosti. Místo toho bych všechny takové zákony nazval „zákony skutečnosti", které mysl postihuje zkoumáním a porovnáváním faktů reálného světa. Můj názor je, že základní axiom i axiomy odvozené jsou odvozeny ze zkušenosti se skutečností, a jsou tedy v nejširším smyslu empirické. Souhlasil bych s aristotelsko-realistickým názorem, že jeho nauka je radikálně empirická, daleko více než posthumovský empirismus, jenž je v moderní filosofii převládající. Tak John Wild napsal:

Není možné redukovat zkušenost na soubor izolovaných dojmů a atomárních jednotek. Vztahová struktura je dána se stejnou evidencí a jistotou. Bezprostřední data jsou plná určité struktury, kterou mysl snadno abstrahuje a uchopuje jako univerzální esence či možnosti.¹¹

Dále, jedním z všudypřítomných dat veškeré lidské zkušenosti je existence; dalším je vědomí neboli uvědomování. V protikladu ke kantovskému pojetí napsal Harmon Chapman, že

pojem je druhem uvědomování, způsobem postihování věcí či jejich chápání, a nikoli údajnou subjektivní manipulací s takzvanými obecninami či univerzáliemi, které jsou svým původem výlučně „mentální" či „logické" a svou povahou nepoznávací.

Že pojem při tomto pronikání do dat smyslů tato data také syntetizuje, je zřejmé. Avšak syntéza, o kterou zde jde, není na rozdíl od Kantovy syntézy předchozí podmínkou vnímání, předcházejícím procesem konstituujícím jak vnímání, tak jeho předmět, nýbrž spíše poznávací syntézou v postihování, totiž sjednocením či „pochopením", které je jedno s postihováním samotným. Jinými slovy, vnímání a zkušenost nejsou výsledky či konečné produkty apriorního syntetického procesu, nýbrž jsou samy syntetickým či souhrnným postihováním, jehož strukturovaná jednota je předepsána výlučně povahou skutečného, totiž zamýšlenými předměty v jejich pospolitosti, a nikoli vědomím samotným, jehož (poznávací) povahou je postihovat skutečné — tak, jak je.¹²

Jsou-li v širokém smyslu axiomy praxeologie radikálně empirické, mají daleko k posthumovskému empirismu, jenž prostupuje moderní metodologii společenských věd. Vedle předchozích úvah platí, že (1) jsou tak široce založeny na společné lidské zkušenosti, že jakmile jsou vysloveny, stávají se samozřejmými, a nesplňují tudíž módní kritérium „falzifikovatelnosti"; (2) spočívají, zejména axiom jednání, na univerzální vnitřní zkušenosti, jakož i na zkušenosti vnější, totiž evidence je reflektivní spíše než čistě fyzikální; a (3) jsou proto apriorní vůči složitým dějinným událostem, na něž moderní empirismus omezuje pojem „zkušenosti."¹³

Say, snad první praxeolog, vysvětlil odvození axiomů ekonomické teorie takto:

Odtud výhoda, jíž požívá každý, kdo na základě zřetelného a přesného pozorování dokáže prokázat existenci těchto obecných faktů, doložit jejich souvislost a vyvodit jejich důsledky. Ty plynou z povahy věcí stejně jistě jako zákony hmotného světa. Nevymýšlíme si je; jsou to výsledky, které nám odhaluje uvážlivé pozorování a analýza...

Politická ekonomie...se skládá z několika málo základních zásad a z velkého počtu důsledků či závěrů z těchto zásad vyvozených...jež může přijmout každá uvažující mysl.¹⁴

Friedrich A. Hayek pronikavě popsal praxeologickou metodu v protikladu k metodologii fyzikálních věd a podtrhl rovněž široce empirickou povahu praxeologických axiomů:

Postavení člověka...přivozuje, že podstatné základní fakty, jež potřebujeme k vysvětlení společenských jevů, jsou součástí společné zkušenosti, součástí látky našeho myšlení. Ve společenských vědách jsou to prvky složitých jevů, které jsou známy mimo jakoukoli možnost sporu. V přírodních vědách lze tyto prvky v nejlepším případě jen tušit. Existence těchto prvků je mnohem jistější než jakékoli pravidelnosti ve složitých jevech, jež z nich vyvstávají, takže jsou to právě ony, co tvoří skutečně empirický činitel ve společenských vědách. Lze stěží pochybovat, že právě toto odlišné postavení empirického činitele v procesu uvažování v obou skupinách disciplín je kořenem značné části zmatku ohledně jejich logického charakteru. Podstatný rozdíl spočívá v tom, že v přírodních vědách musí proces dedukce vycházet z nějaké hypotézy, která je výsledkem induktivních zobecnění, kdežto ve společenských vědách vychází přímo ze známých empirických prvků a používá jich k nalezení pravidelností ve složitých jevech, jež přímá pozorování nedokáží ustavit. Jsou to, takříkajíc, empiricky deduktivní vědy, postupující od známých prvků k pravidelnostem ve složitých jevech, jež nelze přímo ustavit.¹⁵

Obdobně J.E. Cairnes napsal:

Ekonom začíná se znalostí posledních příčin. Je již na počátku svého podniku v postavení, jehož fyzik dosáhne teprve po věcích namáhavého bádání... K objevení takových premis není zapotřebí žádného složitého procesu indukce... a to z toho důvodu, že máme, nebo můžeme mít, rozhodneme-li se obrátit svou pozornost k předmětu, přímou znalost těchto příčin ve svém vědomí o tom, co se odehrává v naší vlastní mysli, a v informaci, kterou nám naše smysly...zprostředkují o vnějších faktech.¹⁶

Nassau W. Senior to formuloval takto:

Fyzikální vědy, jsouce s myslí ve styku jen druhotně, čerpají své premisy <%2> téměř výlučně z pozorování či z hypotézy... Naproti tomu vědy o mysli a umění mysli čerpají své premisy hlavně z vědomí. Předměty, s nimiž jsou převážně ve styku, jsou činnosti lidské mysli. [Tyto premisy jsou] velmi nemnohé obecné výroky, jež jsou výsledkem pozorování či vědomí a jež téměř každý člověk, jakmile je uslyší, přijímá jako důvěrně známé svému myšlení, nebo přinejmenším jako obsažené v jeho dřívějším poznání.¹⁷

Komentuje svůj naprostý souhlas s tímto úryvkem, Mises napsal, že tyto „bezprostředně evidentní výroky" jsou „aprioristického odvození...ledaže by někdo chtěl nazvat aprioristické poznání vnitřní zkušeností."¹⁸

K čemuž Marian Bowley, životopiskyně Seniora, právem poznamenává:

Jediný zásadní rozdíl mezi Misesovým obecným postojem a postojem Seniorovým spočívá v Misesově zdánlivém popírání možnosti používat jakákoli obecná empirická data, tj. fakty obecného pozorování, jako výchozí premisy. Tento rozdíl však závisí na Misesových základních představách o povaze myšlení, a ač má obecný filosofický význam, má pro ekonomickou metodu jako takovou jen málo zvláštní závažnosti.¹⁹

Je třeba poznamenat, že pro Misese je apriorní pouze základní axiom jednání; připustil, že odvozené axiomy o rozmanitosti lidstva a přírody a o volném čase jakožto spotřebním statku jsou široce empirické.

Moderní postkantovská filosofie měla mnoho potíží s tím, jak pojmout samozřejmé výroky, jež se vyznačují právě svou silnou a evidentní pravdivostí, a nikoli tím, že jsou ověřitelnými hypotézami, které jsou podle současné módy považovány za „falzifikovatelné." Někdy se zdá, že empirikové používají módní analyticko-syntetickou dichotomii, jak vytkl filosof Hao Wang, k odbytí teorií, jež se jim obtížně vyvracejí, tím, že je odmítají buď jako nutně skryté definice, nebo jako sporné a nejisté hypotézy.²⁰

Co se však stane, podrobíme-li vychvalovanou „evidenci" moderních pozitivistů a empiriků analýze? Co to je? Zjišťujeme, že existují dva typy takové evidence pro potvrzení či vyvrácení výroku: (1) porušuje-li zákony logiky, například implikuje-li, že $A=-A$A=−A; nebo (2) je-li potvrzena empirickými fakty (jako v laboratoři), jež může ověřit mnoho osob. Co však je povaha takové „evidence" jiného než to, že se rozličnými prostředky uvádějí výroky dosud zamlžené a nejasné do jasného a evidentního pohledu, totiž evidentního pro vědecké pozorovatele? Stručně řečeno, logické či laboratorní procesy slouží k tomu, aby „já" rozličných pozorovatelů učinily evidentním, že výroky jsou buď potvrzeny, nebo vyvráceny, anebo, abychom použili nemódní terminologie, buď pravdivé, nebo nepravdivé. V tom případě však výroky, jež jsou bezprostředně evidentní pro „já" pozorovatelů, mají přinejmenším stejně dobrý vědecký status jako ostatní a v současnosti přijatelnější formy evidence. Anebo, jak to vyjádřil tomistický filosof John J. Toohey,

Dokazovat znamená činit evidentním něco, co evidentní není. Je-li pravda či výrok samozřejmý, je marné pokoušet se jej dokázat; pokoušet se jej dokázat by znamenalo pokoušet se učinit evidentním něco, co již evidentní je.²¹

Axiom jednání zejména by měl být podle aristotelské filosofie nezpochybnitelný a samozřejmý, neboť kritik, který se jej pokouší vyvrátit, zjišťuje, že jej musí v procesu údajného vyvracení použít. Tak je axiom existence lidského vědomí prokázán jakožto samozřejmý tím, že sám akt popírání existence vědomí musí vykonat vědomá bytost. Filosof R.P. Phillips nazval tento rys samozřejmého axiomu „bumerangovým principem", neboť „i když jej od sebe odvrhneme, vrací se nám zpět."²² Obdobný rozpor sám se sebou stojí před člověkem, který se pokouší vyvrátit axiom lidského jednání. Neboť tím se ipso facto stává osobou, jež činí vědomou volbu prostředků ve snaze dospět k přijatému cíli: v tomto případě k cíli neboli záměru pokusit se vyvrátit axiom jednání. Užívá jednání ve snaze vyvrátit pojem jednání.

Ovšem, někdo může říci, že popírá existenci samozřejmých principů či jiných ustanovených pravd reálného světa, avšak toto pouhé tvrzení nemá žádnou epistemologickou platnost. Jak Toohey poukázal,

Člověk může říkat, co se mu zlíbí, ale nemůže si myslet ani konat, co se mu zlíbí. Může říci, že viděl kulatý čtverec, ale nemůže si myslet, že viděl kulatý čtverec. Může, libo-li mu to, říci, že viděl koně jedoucího na vlastním hřbetě, ale budeme vědět, co si o něm myslet, řekne-li to.²³

Metodologie moderního pozitivismu a empirismu narážejí na potíže dokonce i v přírodních vědách, pro něž se hodí mnohem lépe než pro vědy o lidském jednání; selhávají totiž obzvláště tam, kde se oba typy disciplín vzájemně prolínají. Tak fenomenolog Alfred Schütz, Misesův žák ve Vídni, který byl průkopníkem v uplatňování fenomenologie na společenské vědy, poukázal na rozpor v tom, jak empirikové trvají na principu empirické ověřitelnosti ve vědě, a přitom zároveň popírají existenci „cizích myslí" jako něčeho neověřitelného. Kdo má ale provádět laboratorní ověřování, ne-li právě tytéž „cizí mysli" shromážděných vědců? Schütz napsal:

Je...nepochopitelné, že titíž autoři, kteří jsou přesvědčeni, že inteligence ostatních lidských bytostí není nijak ověřitelná, mají takovou důvěru v samotný princip ověřitelnosti, který lze uskutečnit jedině prostřednictvím spolupráce s druhými.²⁶

Tímto způsobem moderní empirikové ignorují nezbytné předpoklady právě té vědecké metody, kterou prosazují. Pro Schütze je poznání takových předpokladů „empirické" v nejširším smyslu,

za předpokladu, že tento pojem neomezíme na smyslové vnímání objektů a událostí ve vnějším světě, nýbrž do něj zahrneme i tu zkušenostní formu, jíž zdravý rozum v každodenním životě rozumí lidskému jednání a jeho výsledku z hlediska motivů a cílů, které za ním stojí.²⁴

Poté co jsme se zabývali povahou praxeologie, jejími postupy a axiomy a jejím filozofickým základem, uvažme nyní, jaký je vztah mezi praxeologií a ostatními disciplínami, které studují lidské jednání. Konkrétně: jaké jsou rozdíly mezi praxeologií a technologií, psychologií, dějinami a etikou — disciplínami, z nichž se každá nějakým způsobem zabývá lidským jednáním?

Stručně řečeno, praxeologie sestává z logických důsledků univerzálního formálního faktu, že lidé jednají, že používají prostředky ve snaze dosáhnout zvolených cílů. Technologie se zabývá obsahovým problémem, jak dosáhnout cílů použitím prostředků. Psychologie se zabývá otázkou, proč lidé přijímají různé cíle a jak při tomto přijímání postupují. Etika se zabývá otázkou, jaké cíle neboli hodnoty by lidé měli přijmout. A dějiny se zabývají cíli přijatými v minulosti, tím, jaké prostředky byly použity ve snaze jich dosáhnout — a jaké byly důsledky těchto jednání.

Praxeologie, a zejména ekonomická teorie, je tudíž jedinečnou disciplínou v rámci společenských věd; neboť na rozdíl od ostatních se nezabývá obsahem lidských hodnot, cílů a jednání — nikoli tím, co lidé učinili, jak jednali nebo jak by jednat měli — nýbrž čistě faktem, že cíle skutečně mají a jednají, aby jich dosáhli. Zákony užitku, poptávky, nabídky a ceny platí bez ohledu na druh požadovaných či vyráběných statků a služeb. Jak napsal Joseph Dorfman o díle Herberta J. Davenporta Outlines of Economic Theory (1896): Etický charakter tužeb nebyl základní součástí jeho zkoumání. Lidé pracovali a podstupovali strádání kvůli „whisky, doutníkům a zlodějským páčidlům", řekl, „stejně jako kvůli potravinám, sochařství či zemědělským strojům." Dokud byli lidé ochotni kupovat a prodávat „pošetilost a zlo", byly oné prvně jmenované komodity ekonomickými faktory s tržním postavením, neboť užitek jakožto ekonomický pojem znamenal pouze přizpůsobivost lidským tužbám. Dokud po nich lidé toužili, uspokojovaly potřebu a byly pohnutkami k výrobě. Ekonomie tedy nepotřebovala zkoumat původ voleb.²⁵

Praxeologie, stejně jako zdravé stránky ostatních společenských věd, spočívá na metodologickém individualismu, na faktu, že pouze jednotlivci cítí, hodnotí, myslí a jednají. Individualismus byl svými kritiky vždy obviňován — a vždy nesprávně — z předpokladu, že každý jednotlivec je hermeticky uzavřený „atom", odříznutý od ostatních osob a jimi neovlivněný. Toto absurdní nepochopení metodologického individualismu je kořenem triumfálního důkazu J. K. Galbraitha v díle The Affluent Society (Boston: Houghton Mifflin, 1958), že hodnoty a volby jednotlivců jsou ovlivňovány jinými osobami, a tudíž je prý ekonomická teorie neplatná. Galbraith ze svého důkazu rovněž vyvodil, že tyto volby jsou, protože jsou ovlivněny, umělé a nelegitimní. Skutečnost, že praxeologická ekonomická teorie spočívá na univerzálním faktu individuálních hodnot a voleb, znamená — abychom zopakovali Dorfmanovo shrnutí Davenportova myšlení — že ekonomická teorie „nepotřebuje zkoumat původ voleb". Ekonomická teorie není založena na absurdním předpokladu, že každý jednotlivec dospívá ke svým hodnotám a volbám ve vzduchoprázdnu, odříznut od lidského vlivu. Jednotlivci se zjevně neustále jeden od druhého učí a navzájem se ovlivňují. Jak napsal F. A. Hayek ve své právem proslulé kritice Galbraitha „The Non Sequitur of the 'Dependence Effect'":

Argumentaci profesora Galbraitha by bylo možné snadno použít, bez jakékoli změny podstatných pojmů, k prokázání bezcennosti literatury či jakékoli jiné formy umění. Touha jednotlivce po literatuře jistě není jeho vlastním původním výtvorem v tom smyslu, že by ji zakoušel, kdyby literatura nebyla vytvářena. Znamená to tedy, že produkci literatury nelze obhájit jako uspokojování nějaké touhy, protože je to teprve produkce, která poptávku vyvolává?²⁶

Skutečnost, že ekonomie rakouské školy spočívá od počátku pevně na rozboru faktu individuálních subjektivních hodnot a voleb, bohužel vedla rané rakouské ekonomy k přijetí označení psychologická škola. Výsledkem byla řada mylně směřovaných výtek, že nejnovější poznatky psychologie nebyly do ekonomické teorie začleněny. Vedlo to také k chybným představám, jako že zákon klesajícího mezního užitku spočívá na nějakém psychologickém zákonu nasycení tužeb. Ve skutečnosti je, jak důrazně poukázal Mises, tento zákon spíše praxeologický než psychologický a nemá nic společného s obsahem tužeb, například s tím, že desátá lžička zmrzliny může chutnat méně příjemně než devátá. Je to naopak praxeologická pravda, odvozená z povahy jednání, že první jednotka statku bude přidělena svému nejhodnotnějšímu užití, další jednotka dalšímu nejhodnotnějšímu užití a tak dále.²⁷ V jednom bodě, a pouze v jednom jediném bodě, však praxeologie a příbuzné vědy o lidském jednání zaujímají stanovisko ve filozofické psychologii: ve výroku, že lidská mysl, vědomí a subjektivita existují, a tudíž existuje jednání. V tomto se staví proti filozofickému základu behaviorismu a příbuzných nauk a spojuje se se všemi odvětvími klasické filozofie a s fenomenologií. Ve všech ostatních otázkách jsou však praxeologie a psychologie odlišnými a samostatnými disciplínami.²⁸

Obzvláště zásadní otázkou je vztah mezi ekonomickou teorií a dějinami. I zde, stejně jako v mnoha jiných oblastech rakouské ekonomie, podal vynikající příspěvek Ludwig von Mises, a to zejména ve svém díle Theory and History.²⁹ Je obzvláště kuriózní, že Mises a další praxeologové bývali jakožto údajní „apriorističtí" autoři běžně obviňováni z toho, že jsou „proti" dějinám. Mises ve skutečnosti zastával nejen názor, že ekonomická teorie nepotřebuje být „testována" historickými fakty, ale také že tak testována být nemůže. Aby byl fakt použitelný k testování teorií, musí to být jednoduchý fakt, stejnorodý s ostatními fakty v přístupných a opakovatelných třídách. Stručně řečeno, teorii, že jeden atom mědi, jeden atom síry a čtyři atomy kyslíku se spojí a vytvoří rozpoznatelnou entitu zvanou síran měďnatý se známými vlastnostmi, lze snadno otestovat v laboratoři. Každý z těchto atomů je stejnorodý, a proto je test neomezeně opakovatelný. Avšak každá dějinná událost, jak poukázal Mises, není jednoduchá a opakovatelná; každá událost je složitou výslednicí proměnlivé rozmanitosti mnoha příčin, z nichž žádná nikdy nezůstává v konstantních vztazích k ostatním. Každá dějinná událost je tedy různorodá, a proto dějinné události nelze použít ani k testování, ani k vytváření zákonů dějin, ať už kvantitativních či jiných. Každý atom mědi můžeme zařadit do stejnorodé třídy atomů mědi; s událostmi lidských dějin to učinit nemůžeme.

Tím ovšem samozřejmě neříkáme, že mezi dějinnými událostmi nejsou žádné podobnosti. Podobností je mnoho, ale není zde stejnorodost. Tak existovalo mnoho podobností mezi prezidentskými volbami roku 1968 a volbami roku 1972, sotva to však byly stejnorodé události, neboť byly poznamenány významnými a nevyhnutelnými rozdíly. A ani příští volby nebudou opakovatelnou událostí, kterou by bylo možné zařadit do stejnorodé třídy „voleb". Z těchto událostí proto nelze odvodit žádné vědecké, a tím spíše žádné kvantitativní zákony.

Misesův radikálně zásadní odpor vůči ekonometrii se nyní stává zřejmým. Ekonometrie se nejen pokouší napodobovat přírodní vědy tím, že používá složitá různorodá dějinná fakta, jako by to byla opakovatelná stejnorodá laboratorní fakta; navíc vtěsnává kvalitativní složitost každé události do kvantitativního čísla a poté tento omyl ještě umocňuje tím, že jedná, jako by tyto kvantitativní vztahy zůstávaly v lidských dějinách konstantní. V nápadném protikladu k přírodním vědám, jež spočívají na empirickém objevování kvantitativních konstant, ekonometrie, jak Mises opakovaně zdůrazňoval, neuspěla v objevení jediné konstanty v lidských dějinách. A vzhledem k neustále se měnícím podmínkám lidské vůle, poznání a hodnot a vzhledem k rozdílům mezi lidmi je nemyslitelné, že by se to ekonometrii kdy mohlo podařit.

Praxeolog, a nikoli údajní obdivovatelé dějin, má nikoli odpor k dějinám, nýbrž hlubokou úctu k neredukovatelným a jedinečným faktům lidských dějin. Navíc je to právě praxeolog, kdo uznává, že jednotlivé lidské bytosti nemůže společenský vědec legitimně pojednávat tak, jako by to nebyli lidé, kteří mají mysl a jednají na základě svých hodnot a očekávání, nýbrž kameny či molekuly, jejichž dráhu lze vědecky sledovat v domnělých konstantách či kvantitativních zákonech. Korunní ironií navíc je, že je to právě praxeolog, kdo je skutečně empirický, protože uznává jedinečnou a různorodou povahu dějinných faktů; je to naopak samozvaný „empirik", kdo hrubě porušuje fakta dějin tím, že se je pokouší zredukovat na kvantitativní zákony. Mises napsal o ekonometricích a jiných typech „kvantitativních ekonomů" toto:

V oblasti ekonomie neexistují žádné konstantní vztahy, a tudíž není možné žádné měření. Zjistí-li statistik, že po nárůstu nabídky brambor v Atlantidě v určité době o 10 procent následoval pokles ceny o 8 procent, nestanovuje tím nic o tom, co se stalo nebo co se může stát při změně nabídky brambor v jiné zemi nebo v jiné době. „Nezměřil" „elasticitu poptávky" po bramborách. Stanovil jedinečný individuální dějinný fakt. Žádný rozumný člověk nemůže pochybovat o tom, že chování lidí ve vztahu k bramborám i ke každé jiné komoditě je proměnlivé. Různí jednotlivci hodnotí tytéž věci různě a hodnocení se mění i u týchž jednotlivců s měnícími se podmínkami. . .

Neproveditelnost měření není dána nedostatkem technických metod ke stanovení míry. Je dána absencí konstantních vztahů. . . . Ekonomie není, jak . . . pozitivisté znovu a znovu opakují, zaostalá proto, že není „kvantitativní". Není kvantitativní a neměří proto, že neexistují žádné konstanty. Statistické údaje vztahující se k ekonomickým událostem jsou dějinná data. Říkají nám, co se stalo v neopakovatelném dějinném případě. Fyzikální události lze interpretovat na základě našeho poznání týkajícího se konstantních vztahů zjištěných pokusy. Dějinné události nejsou takovéto interpretaci přístupné. . .

Zkušenost hospodářských dějin je vždy zkušeností komplexních jevů. Nikdy nemůže zprostředkovat poznatky toho druhu, jaký experimentátor abstrahuje z laboratorního pokusu. Statistika je metodou prezentace historických faktů. . . . Statistika cen jsou hospodářské dějiny. Vhled, že za jinak stejných okolností (ceteris paribus) musí zvýšení poptávky vést ke zvýšení cen, není odvozen ze zkušenosti. Nikdo nikdy nebyl ani nikdy nebude v postavení, aby pozoroval změnu jedné z tržních veličin za jinak stejných okolností (ceteris paribus). Nic takového jako kvantitativní ekonomie neexistuje. Všechny ekonomické veličiny, které známe, jsou údaji hospodářských dějin. . . . Nikdo není tak troufalý, aby tvrdil, že zvýšení nabídky kterékoli komodity o A procent musí vždy — v každé zemi a v každém čase — vést k poklesu ceny o B procent. Avšak jelikož se žádný kvantitativní ekonom nikdy neodvážil na základě statistické zkušenosti přesně definovat zvláštní podmínky vyvolávající určitou odchylku od poměru A:B, je marnost jeho snažení zřejmá.³⁰

Mises k rozvedení své kritiky konstant dodal:

Veličiny, které pozorujeme v oblasti lidského jednání . . . jsou zjevně proměnlivé. Změny, k nimž v nich dochází, zřetelně ovlivňují výsledek našeho jednání. Každá veličina, kterou můžeme pozorovat, je historickou událostí, faktem, který nelze plně popsat bez určení času a zeměpisného bodu.

Ekonometrik není schopen vyvrátit tento fakt, jenž podkopává základy jeho úvah. Nemůže než připustit, že žádné „konstanty chování" neexistují. Přesto chce zavést jistá čísla, libovolně zvolená na základě historického faktu, jako „neznámé konstanty chování". Jediná omluva, kterou předkládá, je, že jeho hypotézy „pouze tvrdí, že tato neznámá čísla zůstávají v průběhu let přiměřeně konstantní".³¹ Zda takové období domnělé konstantnosti určitého čísla stále trvá, nebo zda už ke změně daného čísla došlo, lze přitom zjistit teprve dodatečně. Zpětně může být možné, byť jen ve vzácných případech, prohlásit, že v určitém (pravděpodobně dosti krátkém) období převládal mezi číselnými hodnotami dvou faktorů přibližně stabilní poměr, který se ekonometrik rozhodne nazvat „přiměřeně" konstantním poměrem. To je však něco zásadně odlišného od konstant ve fyzice. Jde o tvrzení historického faktu, nikoli o konstantu, k níž lze sáhnout při pokusech předpovídat budoucí události.³²

Vysoce vychvalované rovnice jsou, pokud se vztahují k budoucnosti, pouze rovnicemi, v nichž jsou všechny veličiny neznámé.³³

V matematickém zpracování fyziky má rozlišení mezi konstantami a proměnnými smysl; je nezbytné v každém případě technologického výpočtu. V ekonomii neexistují žádné konstantní vztahy mezi různými veličinami. Všechny zjistitelné údaje jsou tudíž proměnné, neboli, což je totéž, historické údaje. Matematičtí ekonomové opakují, že potíž matematické ekonomie spočívá v tom, že existuje velký počet proměnných. Pravdou je, že existují pouze proměnné a žádné konstanty. Je nesmyslné mluvit o proměnných tam, kde nejsou žádné neproměnné.³⁴

Jaký je tedy správný vztah mezi ekonomickou teorií a hospodářskými dějinami, či přesněji řečeno dějinami obecně? Úkolem historika je pokusit se vysvětlit jedinečná historická fakta, jež náleží do jeho působnosti; aby tak učinil přiměřeně, musí použít všechny relevantní teorie ze všech rozličných disciplín, které se jeho problému dotýkají. Neboť historická fakta jsou komplexními výslednicemi nesčetných příčin pramenících z různých aspektů lidské situace. Historik proto musí být připraven používat nejen praxeologickou ekonomickou teorii, ale také poznatky z fyziky, psychologie, technologie a vojenské strategie spolu s interpretativním porozuměním motivům a cílům jednotlivců. Tyto nástroje musí používat při chápání jak cílů různých jednání v dějinách, tak důsledků takových jednání. Protože jde o porozumění rozmanitým jednotlivcům a jejich vzájemnému působení, jakož i o historický kontext, je historik používající nástroje přírodních a společenských věd v konečném důsledku „umělcem", a proto neexistuje žádná záruka ani pravděpodobnost, že kteříkoli dva historikové posoudí situaci přesně stejným způsobem. Ačkoli se mohou shodnout na souboru faktorů vysvětlujících vznik a důsledky události, je nepravděpodobné, že se shodnou na přesné váze, jíž má být každý příčinný faktor obdařen. Při používání různých vědeckých teorií musejí činit úsudky o relevanci, které teorie v daném případě uplatnit; abychom odkázali na příklad použitý dříve v tomto pojednání, historik Robinsona Crusoa by stěží použil teorii peněz při historickém vysvětlení jeho jednání na pustém ostrově. Pro hospodářského historika není ekonomický zákon historickými fakty ani potvrzován, ani testován; namísto toho je zákon, tam kde je relevantní, použit k vysvětlení faktů. Fakta tím ilustrují fungování zákona. Vztah mezi praxeologickou ekonomickou teorií a porozuměním hospodářským dějinám subtilně shrnul Alfred Schütz:

Žádný ekonomický akt není myslitelný bez nějakého odkazu na ekonomicky jednajícího aktéra, ten je však naprosto anonymní; není to ani vy, ani já, ani podnikatel, ani dokonce „ekonomický člověk" jako takový, nýbrž čistý univerzální „kdosi". To je důvod, proč mají poučky teoretické ekonomie právě onu „univerzální platnost", která jim propůjčuje ideálnost onoho „a tak dále" a „mohu to provést znovu". Lze však studovat ekonomicky jednajícího aktéra jako takového a pokusit se zjistit, co se odehrává v jeho mysli; pak se ovšem nezabýváme teoretickou ekonomií, nýbrž hospodářskými dějinami či hospodářskou sociologií. . . . Výpovědi těchto věd si však nemohou nárokovat žádnou univerzální platnost, neboť pojednávají buď o ekonomických citech konkrétních historických jednotlivců, nebo o typech ekonomické činnosti, jejichž dokladem jsou dané ekonomické akty. . . .

Podle našeho názoru je čistá ekonomie dokonalým příkladem objektivního významového komplexu pojednávajícího o subjektivních významových komplexech, jinými slovy objektivní významové konfigurace stanovující typické a invariantní subjektivní zkušenosti kohokoli, kdo jedná v rámci ekonomického rámce. . . Z takového schématu by muselo být vyloučeno jakékoli uvažování o tom, k jakým účelům mají být „statky" použity poté, co jsou získány. Jakmile však obrátíme svou pozornost k subjektivnímu významu reálné konkrétní osoby, ponechávajíce za sebou anonymního „kohokoli", pak má samozřejmě smysl mluvit o chování, jež je atypické. . . . Jistě, takové chování je z hlediska ekonomie irelevantní, a právě v tomto smyslu jsou ekonomické principy, Misesovými slovy, „nikoli výpovědí o tom, co se obvykle stává, nýbrž o tom, co se nutně musí stát".³⁵

Dále, jak poukázali politolog Bruno Leoni a matematik Eugenio Frola,