Pokusy určit faktory společné všem formám hodnoty statků, a tím formulovat obecný pojem „hodnoty“, lze nalézt v dílech všech novějších německých autorů, kteří samostatně pojednali teorii hodnoty. Navíc se všichni pokusili odlišit užitnou hodnotu statků od pouhé užitečnosti.

Friedländer („Theorie des Werthes,“ Dorpater Universitäts Program, 1852, p. 48) definuje hodnotu jako „das im menschlichen Urtheil erkannte Verhältniss, wornach ein Ding Mittel für die Erfüllung eines erstrebenswerthen Zweckes sein kann.“ (Viz též H. Storch, Cours d'économie politique, St. Petersburg, 1815, I, 36.) Jelikož vztah popsaný Friedländerem (za předpokladu, že žádaným účelem je uspokojení lidské potřeby nebo účel, který je s uspokojením lidské potřeby kauzálně spjat) je tím, co je odpovědné za užitečnost věci, je jeho definice totožná s definicí, v níž se hodnota statku pojímá tak, že spočívá v jeho rozpoznané způsobilosti k dosažení účelu, neboli jako rozpoznaná užitečnost věci. Avšak užitečnost je obecným předpokladem povahy statku, a Friedländerova definice je proto příliš široká, zcela odhlédnuto od toho, že se nedotýká povahy hodnoty. Friedländer skutečně dospívá k závěru (op. cit., p. 50), že nehospodářské statky jsou stejně tak předmětem lidského oceňování jako statky hospodářské.

Stejně jako mnozí z jeho předchůdců spatřuje Karl Knies („Die nationalökonomische Lehre vom Werth,“ Zeitschrift für die gesammte Staatswissenschaft, XI ²¹, 423) v hodnotě stupeň vhodnosti statku k tomu, aby sloužil lidským účelům. (Viz též dřívější vydání Die Grundlagen der Nationalökonomie Wilhelma Roschera, např. čtvrté vydání, Stuttgart, 1861, p. 5.) S tímto názorem nemohu souhlasit, neboť ačkoli hodnota je veličina, kterou lze měřit, míra hodnoty náleží k povaze hodnoty stejně málo jako míra prostoru nebo času k povaze prostoru nebo času. Knies sám ostatně tuší obtíže, k nimž jeho pojetí hodnoty nakonec vede, neboť jako definice hodnoty uznává i prospěšnost, užitečnost, a dokonce i povahu statku, a poznamenává, že „die Werttheorie . . . [ist] . . . an einzelnen Stellen thatsächlich im Ganzen auf die Combination beider Bedeutungen des Wortes Werth aufgebaut“ (ibid., pp. 423–424). Nedospívá tudíž k žádnému jednotnému principu hodnoty.

A.E.F. Schäffle („Die ethische Seite der nationalökonomischen Lehre vom Werthe“ původně publikováno v Akademisches Programm zur Feier des Geburtsfestes Sr. Majestät des Königs Wilhelm, Tübingen, 1862, a přetištěno v A.E.F. Schäffle Gesammelte Aufsätze Tübingen, 1885, I, 184–195) vychází z názoru, že „eine potentielle oder actuelle vom Menschen mit bewusstem Willen gestaltete Beziehung zwischen Person und unpersönlichen Aussendingen ist also stets erforderlich, wenn vom Wirthschaften und von wirthschaftlichen Gütern soll die Rede sein können. Diese Beziehung lässt sich nun sowohl von Seite des wirthschaftlichen Objectes als von Seite des wirthschaftlichen Subjectes auffassen. Objectiv ist sie die Brauchbarkeit, subjectiv der Werth des Gutes. Brauchbarkeit (Dienlichkeit, Nützlichkeit) ist die Tauglichkeit der Sache, einem menschlichen Zwecke . . . zu dienen. Werth aber ist die Bedeutung, welche das Gut vermöge seiner Brauchbarkeit für das ökonomische Zweckbewusstsein der wirthschaftlichen Persönlichkeit hat.“ (Ibid., p. 186). Avšak Schäffle sám ukazuje, že tato definice hodnoty je jistě příliš široká, když ve svých pozdějších spisech (např. Das gesellschaftliche System der menschlichen Wirthschaft, Tübingen, 1873, I, 162) definuje hodnotu jako „die Bedeutung eines Gutes, um der dafür zu bringenden Opfer.“ Jeho dřívější definice je příliš široká, protože i nehospodářské statky mají užitečnost a mohou být vědomě používány k lidským účelům, ačkoli nemají žádnou hodnotu. Neomezuje tudíž hodnotu na hospodářské statky, ačkoli Schäffle, pronikavý učenec, si je plně vědom skutečnosti, že hodnota se nehospodářským statkům nikdy nepřipisuje (Gesammelte Aufsätze, p. 187). Jeho novější definice je naproti tomu zjevně příliš úzká, neboť není nic jistějšího než to, že existují četné hospodářské statky, které přicházejí do velení člověka bez sebemenší oběti (například naplaveninová půda), a ještě jiné hospodářské statky, kterých nelze dosáhnout vůbec žádnou hospodářskou obětí (například vrozené nadání). Schäffle však přesto postavil důležitý faktor pro hlubší pochopení povahy hodnoty do nejjasnějšího možného světla. Neboť podle něj to není objektivní vhodnost statku o sobě (ibid., p. 186), ani stupeň jeho užitečnosti (ibid., pp. 191–192), nýbrž význam statku pro hospodařícího jednotlivce, co tvoří podstatu jeho hodnoty.

Zajímavý příspěvek ke správnému pojetí hodnoty podal H. Roesler („Zur Theorie des Werthes," Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, XI ²², 279–313 a 406–419). Roesler dochází k závěru, že „die herkömmliche Unterscheidung zwischen Gebrauchs- und Tauschwert unrichtig sei und mit dem Moment des nützlichen Gebrauchs der Dinge der Begriff des Werthes absolut nicht verbunden werden könne; dass viel mehr der Begriff des Werthes nur ein einheitlicher sei, die Vermögensqualität der Dinge bezeichne und durch Realisierung der Vermögensrechtsordnung zur concreten Erscheinung komme." (Tamtéž, s. 406.) V této pasáži je patrné Roeslerovo svérázné stanovisko, ale stejně tak i skutečnost, že jeho pojetí představuje krok kupředu. Správně totiž vymezuje sféru předmětů, které tvoří bohatství, a přísně odděluje užitečnost statků od jejich hodnoty. Nemohu však s Roeslerem souhlasit, činí-li majetkovou povahu statku určujícím principem jeho hodnoty, neboť jak majetková povaha statku, tak i jeho hodnota jsou důsledky téhož kvantitativního vztahu (vztahu popsaného výše v textu). Roeslerovo pojetí majetkové povahy se mi navíc jeví jako sporné, protože bylo převzato z právní vědy (viz tamtéž, s. 295 a 302 a násl., a též Christian von Schlözer, Anfangsgründe der Staatswirthschaft, Riga, 1805, s. 14). Stejně jako jejich ekonomická povaha je i hodnota statků nezávislá na společenském hospodářství, na právním řádu, ba dokonce na existenci lidské společnosti samé. Hodnotu lze totiž pozorovat i v izolovaném hospodářství, a nemůže se proto zakládat na právním řádu.

Mezi staršími pokusy o vymezení obecného pojmu hodnoty si přeji zmínit také pokusy těchto autorů: Geminiano Montanari (Della moneta, in Scrittori classici Italiani di economia politica, Milano, 1803–5, II, 43); A.R.J. Turgot („Valeurs et Monnaies" in Oeuvres de Turgot, ed. G. Schelle, Paris, 1913–23, III, 79 a násl.); E.B. de Condillac (Le commerce et le gouvernement, přetištěno v E. Daire, [ed.] Mélanges d'économie politique, Paris, 1847, I, 251 a násl.); G. Garnier (v předmluvě k jeho francouzskému překladu Smithova Wealth of Nations pod názvem La Richesse des Nations, Paris, 1843, I, xlvi a násl.); a H. Storch (cit. dílo, I, 56 a násl.). Mezi nimi je to zejména Condillacovo vymezení hodnoty, které se nemálo podobá nedávnému vývoji teorie hodnoty v Německu.